Není jabko jako hruška

Jsem opět ve fázi KOPRu. Až na to, že mám pocit, že ty fáze KOPRu se nebezpečně prodlužují a fáze pracovní se víc než nebezpečně zkracují. S takovou se asi ani neuživím, ani nedostuduju. Jenomže venku je tak krááásně (a ještě ani nevytáhla kolo, achjo, zoufám si, mám absťák, taky černé svědomí, ale když ono to nejdenejdenejdenejdenejde...).
Ale koho to zajímá, todleto?????
Pročítám příspěvky loňského května a říkám si, jak je doháje možný, že se kolem mě dělo takových věcí a teď najednou akorát vzzzzzummmmm, vzzzzzzzummmm, rok utekl jako voda a já za sebou vidím nulovou práci, nulový pokrok... Ne. Nenenenene. Nula ne. To bych zas byla pesimista. Jenomže se toho seběhlo tolik, co pořád odvádělo mou pozornost a energii kamsi do háje, že nějak nezbyl čas na ty úplně normální věci. A prachy na koně. To mi chybí. Skoro jako kolo.
Ale o tom tenhle spot být neměl!!!
Měl být o tom, že mám v pondělí referát a děsivě se toho děsííím! Mám sice to nejlepší možné téma, jaké jsem si mohla přát, ale stejně - jde o poezii a to je něco, čemu já vůbec ale vůbec ale skoro vůbec nerozumím. A nejhorší je, že když pak jdete ke zdrojům, polovina z nich odkazuje na člověka, který vám referát zadal (a pravidelně se spolu neshodnete co se pohledu na literaturu týče už od dob, co se znáte), a druhá polovina na někoho, s kým taky až tak úplně nesouhlasí.
Jenomže. Jenomže včera, když jsem se pídila po materiálech k tomu referátu, narazila jsem na jeden rozhovor, v němž onen nejmenovaný básník, o jehož sbírce mám referovat, pronesl něco, co mě rozhodně velmi povzbudilo v mém strachu před různými akademickými autoritami. Dočetla jsem se totiž to, co je u nás holý fakt, že člověk, když má něco interpretovat, snaží se dosáhnout v podstatě jakéhosi ideálu již zavedené interpretace v obavě, aby "uspěl" právě před onými autoritami. A toho já se dycky strašně bojím. Že se ztrapním, že řeknu něco, co není dost "intelektuální", "odborné" nebo "fundované". Ale víte co? Já teď na to s***!!! (to jsem si řekla včera) Protože až mi zase bude někdo tvrdit, že ty filmy, co se mi líbí, jsou debilní, a ty knížky, které se mi líbí, jsou slaboduché, ubohé a prázdné, řeknu mu, že čtenářský prožitek je svým způsobem nedotknutelný a já si na ten svůj makat nenechám. Ani intelektuálama, ani odborníkama, ani básníkama, ani blbcama. Když se mi bude líbit ustřižené sluchátko, tak se mi bude líbit ustřižené sluchátko. Když se mi nebude líbit obraz souložící dvojice u Jesliček v kostele, tak se mi líbit nebude. A když nebudu rozumět poezii a filozofii, tak jí rozumět nebudu. Protože budu rozumět třeba něčenmu jinému. Ještě jsem se sice nerozhodla čemu, ale rozhodně přijde okamžik, kdy zjistím i to :o)))
Fuj to jsem se zase rozohnila! A pro nic za nic! Protože mi vlastně nikdy nikdo nic nevyčetl, všechno jsou to jen moje vnitřní paranoi... Tak. A teď by to třeba chtělo rozumět koncovkám slov jako je paranoia. Paranoi? Paranoie? Paranoje? Para...cokoli ;o)

dneska...

...byl den nah***
Teda aspoň od rána to tak vypadalo.
Ale pak mi E. darovala balík kapesníků, které vydrží víc než jedno smrknutí a já odkráčela do knihovny pevně rozhodnutá zabrat se znovu do práce. Jak to dopadlo?
Sešli jsme se tu tři diplomanti stejného oboru a na "bohemistické seanci" jsme postupně probrali RPGčka, fildu, hantec, dialekty a "jak dlouho trvá stát se doktorem". Protože někdy to trvá děsně dlouho. A někdo, někdo se doktorem nestane nikdy. Třeba já. Což mě samozřejmě mrzí, ale myslím, že nikoho jiného (kromě tituluchtivé rodiny) to mrzet nebude :o)
Nicméně. Dozvěděla jsem se podstatné věci:
- Vokaž se říká v jižních Čechách (aspoň v nějaké jejich části), takže když jsem při pátrání po slovech okaž a neokazuje mířila směrem do Čech, měla jsem správný azimut. Akorát jsem ještě pořád nenašla příručku, která mi o tom podá odborný výklad.
- Rejstra neni jako že asimilace od lejstra, ale naopak lejstra je disimilace od rejstra, což je z latinského registrum. Což mě sice taky napadlo, že to bude z latiny a že to "j" je tam právě tou výslovností toho "g", s čímž jsem se tuhle patlala, ale teprv J. mi v tom udělal jasno. No jo, to sou ti historici.
- No a mimo jiné jsem se dozvěděla, že jsou lidi, co místo šalinkarta říkají kupón, případně legitimace. Až mě to tuhle rozesmálo :o)))

A i když si furt dělám starosti o S., který leží už druhý den doma s horečkou, hnedka je mi líp.

deaf, dumb and blind

Ve středu se mě jeden z mých nových studentů (který se mimochodem rozhodl pro složení zkoušky CAE proto, že se mu líbí Simpsonovi - logiku v tom nehledejte), jestli existuje nějaká šance, že by tuto zkoušku složil něko deaf, dumb and blind. Přestože zkouška počítá s případy znevýhodněných studentů, tohle znevýhodnění už je přeci jen trochu příliš.
Může ale někdo deaf, dumb and blind napsat diplomku? V mateřštině?
Že jsem hluchá, to vědí všichni. Slyším všechno, ale většinou úplně jinak, než jak to bylo řečeno. Prostě se mi všechno musí říkat několikrát. A to ještě neni záruka, že to pochopím. Protože dumb u mě neznamená němá, spíš to druhé. A dneska se to potvrdilo. Už zas. Zřejmě taky proto, že jsem krom toho všeho ještě slepá. Protože zarytě tvrdím, že v tom tisku, který jsem prošla už asi padesátkrát, není graficky odlišeno dvojí l (bohemisti vědí, o čem je řeč, nebo by aspoň měli). Jenomže to jsem schopná zarytě tvrdit i o Bibli svatováclavské, kde dvojí l je. Jenom já jsem slepá a nevidím rozdíl mezi l "bez kličky" a l "s kličkou". Takže teď, poté, co už mám nějakou dobu zpracovaný odstavec o tom, že to bylo tak, tak a tak, jsem zjistila, že to je jinak, eště jinak a eště trochu jinak. Děsím se, co zjistim zítra. Protože už takhle to znamená prostudování minimálně dvou dalších knih z kdovíkterého století navíc.

Jo, kdyby někoho zajímalo, jak moc se liší dvojí l, dokládám obrázky. Ten šedivý je od Michny (1647), ten zažloutlý pak od Bridla (1694, +). Jak je vidět, je tam akorát tak h**** vidět.

Vývoj... updated aneb Vývoj!

S. je obdivuhodný muž v několika směrech. Někdy je až moc vzorný a moc hodný. A někdy mu některé věci nedocvaknou a někdy odmítá ustoupit ze svého stanoviska, byť stojí pouze na jeho vlastní neochotě k obětem. Ale jedna z věcí mě na něm fascinuje, a to jeho přístup k čemukoli, do čeho se pustím. Když totiž objevím něco, co mě začne aspoň trochu bavit, jeho zásadním postojem je, že bych to měla dělat a věnovat se tomu, protože přece když mi to tak jde... (i když mi to třeba zas tak nejde, ale prostě se mi povede jedna seminárka, nebo někdo něco poznamená, nebo si zase jednou lidi myslí, že jsem lepší, než ve skutečnosti jsem – protože mimikry pro zakrytí neschopnosti, to je jedna z nejvyvinutějších součástí mé osobnosti) A tak jsem se postupně dozvěděla, že bych se ROZHODNĚ MĚLA VĚNOVAT současné norské literatuře pro děti, pro dospělé, norštině teoreticky, české literatuře pro děti, starší české literatuře, aerobiku, ježdění na kole, spinningu, učení, historické gramatice češtiny, současné české próze, psaní a naposled také vývoji češtiny. A to jenom proto, že se mi povedla ta jedna zkouška (budu-li upřímná, a vím, že někteří lidé mi to stejně a zase nebudou věřit, dostala jsem VELMI LEHKÉ otázky, tedy ty, které jsem považovala já za velmi lehké, a když jsem pak o svém výkonu podávala zprávu na jistých vyšších místech, skoro jsem cítila, že dostat vývoj pravopisu snad ani není hodno jedničky, to by přece dal každý... ... ...každý, kdo měl to štěstí, co já, a hrabe se ve starých tiscích už nějakou tu dobu a většinu období má „ohmataných“). No nic, S., protože mě má rád a podporuje mne v mých úspěších (a nejen on, pravda, nesmím zapomenout na jiné, kteří si dali za úkol zbavit mě mých dlouhodobě pracně pěstovaných mindráků!), požadoval aktualizaci posledního zápisu. Tak tady je. Jsem zase o kus dál. Nebo blíž? A čemu? :o)))

Původně jsem vůbec psát nechtěla. Porotože je mi pěkně blbě a mám pěkně blbý pocit, že jsem zas chytla nějakou zk*** nemoc. Už od včerejška mě bolí v krku a je mi šoufl. To, že minulou nemoc jsem dostala po večeru v baru s mojí drahou ženou esp. a že jsem včera večer byla s touž ženou v hospodě, je asi jenom náhoda. Počítám, že zk*** bacila jsem chytla někde jinde. Nemám ráda bacily a ještě míň se mi hodí fakt, že bych zase měla týden ležet a brát antibiotika. Protože ještě víc než bacily nesnáším antibiotika. Ničí moji (nejen střevní) mikroflóru. Ale to mám za to, že si v adventu (rozuměj, na příští týden) plánuju bujaré oslavy ukončení semestru, nastupujícího dvoutýdenního pracovního volna a narození dalšího potomka mé nejmladší starší sestry.
Ke psaní jsem se dostala z jednoho prostého důvodu, D1 ucpala několik málo metrů (100?) před námi dopravní nehoda, k níž už postupně přijeli jak policajti, tak hasiči i záchranka. Záchranka už odjela, ale zato přijel „ohrňač“ a obrovské auto se světlama a s velkou bílou šipkou na modrém poli, což všichni víme, co znamená. Hlavně všichni moji spolucestující, kteří již vzniklou situaci stihli několikrát velmi podrobně, vlastně investigativně (co tohleto „in“ slovo vlastně znamená?) popsat do telefonů. Taktéž jsem vyslechla plány několika z nich na dnešní večer (bude volejbal? nebude? rezervuj nám stůl „na sedmičku“ (19h), du s holkama, kluci maj výroční hasičskej sraz, broučku tak dneska dem do tý Mekky, tak tam budem tak do pěti do rána ne? kterej Kristián asi, to je ten můj přítel, ne? ale sluníčko ty seš milej, hele do Norska bych se taky chtěla podívat... etc. etc. etc.), ač nerada. A hele, rozjel se další film a koho to vidí mé bystré oči? Není to Ibn Fadlán? Je to Ibn Fadlán!!! Juchů, bude 13th Warrior! (Mám ráda tenhle film, protože Buliwyfa tam hraje Vladimir Kulich. Ovšem požitek mi trochu kazí, že film je v čes. znění s českými titulky a ty titulky jsou jiné, než to znění. To je trochu divné.)

ad NEDĚLE:
Tohle jsem vám chtěla napsat minulý týden: kdybyste k nám chtěli někdy přijít do Prahy na návštěvu, rádi vás uvítáme. Musím vás ovšem varovat, že je možné, že si zapíchnete do nohy (nebo někam jinam) špendlík. Protože pokaždé (což sice není každý týden, ale pokaždé), když uklízím podlahu v obýváku, nějaké špendlíčky na zemi najdu. Přestože se S. dušuje, že už používá jiné (s barevnýma hlavičkama) a že si je hlídá. Bullshit...

ad STŘEDA/ ČTVRTEK:
Taky jsem chtěla říct, že kromě zk*** nemoci se mi podařilo tento týden taktéž chytit dvě přednášky na mé současné alma mater. Jednu pořádalo Jazykovědné sdružení a bylo nás tam celkem 5 + těhotná přednášející, kolem které kroužil jeden barokní anděl [(s)padlej z nebe sem k nám na FF, jak říká E.] a pojednávala o humanistickém slovosledu [k čemuž se E. vyjádřila, že chápe, že tam nikdo nešel, protože koho přece zajímá humanistickej slovosled, možná tak barokní anděly a mně, která psala diplomku na barokní syntax]. Nicméně jsem se dozvěděla důležitá fakta, která hodlám použít při zkoušce z Vývoje češtiny, pokud se paní profesorka bude na něco takového ptát.
Druhá přednáška byla Literárněvědné společnosti a na tu šla E. se mnou. A udělala dobře, protože odteď máme nového idola – jistého docenta z Olomouce, který vyprávěl velmi zajímavě o současné čes. literatuře a literárních cenách a pořád mu v těch dílech něco rezonovalo. Nevím sice, co to mělo být, ale pořád o tom mluvil, takže jsem nabyla dojmu, že je dobré, když v díle něco rezonuje.
A z čeho jsem měla největší radost? Že pár věcí, o kterých mluvil, jsem buď četla, nebo jsem četla o nich, nebo o autorech, nebo tak něco, takže jsem mohla nové informace aplikovat na jiné, již dříve získané. To se mi zas tak často nestává. A nejvíc jsem byla ráda, že někdo sdílí můj dojem z Radky Denemarkové (Peníze pro Hitlera). A samozřejmě mě zaujalo, že Petra Hůlová, kterou já moc nemusim a jejíž knihu Přes matný sklo jsem kdysi velmi kriticky recenzovala, nenapsala zřejmě nic lepšího, než knihu Přes matný sklo. Není na literatuře fascinující, že provokuje tolik různých myšlenek a názorů? A to i mezi literárními guru? (za slovo fascinující se omlouvám, ale prostě jsem lepší nenašla).

ad STŘEDA:
Teď z poněkud méně intelektuálního soudku: Zakoupila jsem panthenolový šampon, neboť jsem tentýž zakoupila již kdysi a byla jsem s ním nadmíru spokojená. Taky jsem to doporučila E. Akorát ten nový (přestože má úplně stejný obal jako ten předchozí) není čirý, ale takový mléčný. Záhada. Aplikovala jsem ho v pondělí po spinningu na vlasy. V úterý jsem ho aplikovala omylem také na tělo, ale svůj omyl jsem si naštěstí hned uvědomila a nevyplýtvala toho drahocenného šampónu moc. Ve středu jsem ho na vlasy aplikovala znovu. A přitom jsem vyřešila záhadu odlišné barvy. Na obalu (který je přece úplně stejný jako ten předchozí) je jeden drobný nápis: shower cream. Panthenol forte, 2%, skvělý, účinný a mléčně bílý. Nikoli čirý. Takže mám teď dva sprchové gely a ani jeden šampon...

A jedem dál, ad PONDĚLÍ:
Milí Ježíšku!
Pozdě, ale přece se připojuji ke svým neteřím a synovcovi (ten druhý je ještě příliš čerstvý než aby Ti mohl napsat, a taky ještě neví, co je to HP a Ohniví pohár nebo Polly Pocket a Piráti z Karibiku) se svým přáním. Přála bych si Cvičebnici německé gramatiky, která by mi možná pomohla s mými chabými znalostmi, které jsem prokázala v pondělí při zápočtovém testu, na který jsem se moc neučila.
S. mě sice zkoušel [chtěl třeba vědět, co je to „mitsein“ – já jsem byla přesvědčena, že jde o variantu norského „bli med“ nebo „være med“ (znalci vědí), ukázalo se však, že pouze podotýkal, že mnou vyslovený předchozí tvar je v perfektu „mit sein“, nikoli „mit haben“], ale nestačilo to. Protože jsem si nepřečetla dva texty, které jsme měli kdysi zpracovat za domácí úkol. Mnohem více jsem se naučila při poslechu hry Hymna, kterou jsem neslyšela už hrooozně dlouho. Např. z ní vím že slovo přizabít němčina nezná – Němec prostě zabije a hotovo..., nebo umím říct Ich töte dich, du Bassetl, wenn du mir nur einmal einen Scheistschechen in mein Haus herbeiführst! – to pro případ, že bych chtěla své případné německy mluvící potomstvo uchránit svazku s neperspektivním Čechem.

Nu, baterka je téměř v pdachu, tudíž se du koukat na Vikingy a hladit si ten hlad, co mě popad. Malej... Malej... Malej... (malej hlad jsem snad eště nikdy neměla :o)

Velmi aktuální záznam

Sedím v Domku, kafe jsem dopila a dělám, že chystám demo-lesson pro jednu firmu. A protože jsem se rozhodla, že nebudu za blba, pustila jsem se do obchodní angličtiny. Aspoň trochu. No a tady je jádro pudla. Už asi tři dny si marně hlavu lámu nad slovem business a píšu ho jako bussines a připadá mi to divný. A jak tu tak dnes sedim a koukám do těch materiálů, najednou mi to - po všech těch letech!!! - došlo. Že business neni nic jiného než odvozenina od busy příponou -ness, jejíž pomocí se tvoří substantiva. Čili výsledkem je zcela jednoduché a velmi průhledné slovo business, neboli bizinis, tedy 'zaměstnanost'. Pro zapamatování nezapamatovatelného pravopisu tedy zcela postačí logicky pochopit strukturu slova. A že jsem nebyla s to ji odhalit doposud, za to se upřímně stydím. Ano, dneska jsem zase jednou objevila Ameriku. Pokolikáté už???

Pro dobrotu na žebrotu.

Tytam jsou doby, kdy jsem se považovala za spasitelku lidstva, teda kdy jsem se jí toužila stát. Tytam jsou doby, kdy byli mými vzory Mahatma Gándhí a Matka Tereza. Ale občas to vypadá, že se ve mně tyhle 'spasitelské' pudy pořád probouzejí. Nebo je to možná tou pitomou povahou Vah, že se snaží, aby všem bylo přiděleno spravedlivě a aby nikdo nikdy nepřišel zkrátka. A když může, této spravedlnosti pomůže. Samozřejmě, toto neplatí v jejich případě, neboť udělají-li chybu, bojí se Váhy, tedy já, nést zodpovědnost a přijmout trest, případně nejsou naprosto schopny se omluvit. Váhy jsou prostě tvorové k neuvěření komplikovaní a já jsem možná ten z nejkomplikovanějších.
A tak, ve snaze pomoci dobré věci, a ve své neskonalé naivitě, doufám, že jiní lidé myslí podobně jako já a že když jim pomůžu, třeba mě nepodrazí. A oni, ve své neskonalé naivitě a ve snaze pomoci dalším lidem, mě podrazí. A já pak musím nést ty následky toho, že jsem raději nedržela hubu.
A proto jsem se rozhodla napříště držet hubu. (což bude pekelně těžké, přiznávám... :o))

Nejnovější zprávy z mého chaotického života jsou ty, že se pomalu ale jistě začínám zahrabávat do nor, odkud mám chuť nevycházet. Není to až tak způsobeno vedrem, ale kiksy, které se mi v poslední době daří. Třeba ten s kolokviem z Teorie literatury. Naši drazí páni přednášející, oba velice mladí a sympatičtí, se rozhodli, že nikoho nevyhodí. Tedy nikoho, kdo by neměl tu drzost přijít aspoň trochu nepřipraven. A já, nevím už, jak k tomu došlo, nebo možná vím, protože jsem lempl a neumím nakládat s časem tak, abych ho dokonale využila, jsem přišla do jisté míry nepřipravena, a to především v oblasti znalostí z přednášek, které se zdály býti pro onoho dobrého muže podstatnými. A tak jsem byla, jako jediná ten den, a také za všechny dosavadní termíny, vyhozena. Chtěla jsem tento stud vyřešit tím, že budu chodit kanály, ale nějak jsem na to večer poté pozapomněla, a když jsem se něco před jedenáctou vracela z hospody, onoho dobrého teoretika literatury jsem potkala. V tu chvíli žádný kanál nebyl dost blízko na to, abych se schovala, a tak jsem nasadila poněkud trapně laciný výraz 'stydím se, strašně se stydím, koukejte na mě, jak strašně moc se stydím' a vydržela cestu autobusem na nádraží, kde jsem se zmohla aspoň na 'naseanou', protože 'nashledanou' já neumím, a to může S. potvrdit. Ještě bych se mohla naučit brněnské 'nazle'.. :o) Tož tolik moje kolokvium.

Pak je tady práce na prázdniny. Požádala jsem a agentura mi vyhověla, poslala mě na pohovor. Kvůli němu jsem organizovala čas jak se dalo, odvolala učeí, a stejně jsem v pondělí odcházela z prestižní mezinárodní banky s pocitem, že jsem tam byla úplně zbytečně. Protože nemám ksichtík jako obrázek a protože jsem přišla v poněkud usedlém kostýmu, ve kterém jsem promovala. A protože nemám zkušenosti z oboru a hledám vlastně jen práci na prázdniny a ne přímo praxi v bance. No, jestli vařím kafe v bance, nebo v nebance, je podle mě jedno. A jestli ho vařím švédovi, je už úplně jedno. A tak jsem z toho opravdu dobrý pocit neměla. Načež mi agentura zavolala podruhé a vrazila mi další nabídku, kterou snad neodmítnu. A která znamená úvazek na prázdniny. A tak jsem se rozhodla uvázat a zrušit dovolenou v Tatrách.

Kůň, tedy ten, co na něm jezdím, si ze mě dělá legraci. Dělá si co chce, jak chce, kdy chce, ať se snažím, jak se snažím. Je pravda, že nejezdím zas tak dlouho, ale je to potvora, umí mi každou neděli skvěle srazit sebevědomí. Tak nevím, jestli se to kdy naučím.

Zakoupila jsem, jak jsem již předesílala, knihu brněnské metro, nový počin Bogdana Trojaka. Je pravda, že jsem si ho chtěla koupit za odměnu za to kolokvium z Teorie literatury, ale koupila jsem si ho aspoň jako útěchu. V jednom obchodě se mě minulý týden ptali, jestli je to 'to o té konečné v Líšni'. Vyvedla jsem je z omylu a v sobotu zašla do knihkupectví jiného, odkud jsem vyšla s nosem vnořeným do knihy. Musím říct, že tak dobře jako tentokrát jsem se už dlouho nepobavila. A nejlepší ze všeho je jedno starozlínské přísloví, které praví, že 'konec světa přežijí pouze tři vyvolená města: Berlín, Vín a Zlín'. Tak to abych se včas odstěhovala do toho Berlína :o))))

Chystá se festival Rock for people. Jak je patrné z plakátu, hlavní hvězdou není nikdo jiný, než mnou vysoce cenění a obdivovaní The Killers, zabijáci z Ameriky. A když vezmu v úvahu, že ve středu 4.6. má na témže pódiu vystoupit stovka divých zvířat a také divokej Bill, lákadlo je to nad lákadla. Ovšem vezmu-li v úvahu fakt, že Zvířata hrají už ve 14h a to já asi budu v práci, a že na Billa a Zabijáky by s námi Bára s Jendou asi nešli (protože možná budeme zrovna v tu dobu na cestě do Tater, tak jsem si říkala, že bychom to vzali v jednom), tak možná budu muset zase učinit volbu. Buď čistý vzduch a horské štíty, nebo přeplněný festival s jednou velkou hvězdou o půlnoci. Vzhledem ke konverzaci, kterou jsem vedla minulý týden v hospodě o horách, asi zvítězí ten čistý vzduch. Protože jsem dostala strašlivou potřebu zase nějakou tu skálu pokořit. Ovšem otázkou zůstává, jestli i k tomuto mému nadšení se bude někdo ochoten připojit.

Všechno je zatím ve hvězdách. A tak to tam zatím taky nechám.

Číst či nečíst?

Dříve než se pustím do studia dokumentů určených výhradně osobám alespoň částečně zběhlým v tajích nepochopitelných teorií psaného, vyprávěného a zrakem v psané podobě vnímaného, neodpustím si pár noticek z posledních dnů.

B. má neštovice. A to tak, že všude. A když říkám všude, myslím tím všude. Chudák!!! Ale abych pravdu řekla, je tak roztomilá se všemi těmi tečkami na čele a člověku je jí tak líto, že bych to skoro považovala za výhodu :o) Menší výhodou už ošem je, že brzy bude podobně puntíkovaná i A. a možná i T., neb sourozencům nelze v přímém kontaktu zabránit. A já, zlá teta, jsem jim odvezla část jejich dětské knihovničky ve snaze rozšířit si obzory ke zkoušce z literatury pro děti a mládež 20. století.. Už jsem stihla přečíst Lentilku pro dědu Edu a Tatínek není k zahození a čeká mě ještě Štuclinka a Zachumlánek. Ovšem Lentilka, musím uznat, byla velmi poučná a díky ní už vím, co dělat, až se z Edovy sklalózy vyvine acamr. V jeho zájmu ovšem doufám, že tyto znalosti nebudu muset nikdy prakticky využít.

Dočetla jsem Peníze od Hitlera. A musím přiznat, že i nepříliš pozitivních čtenářských zážitků si poslední dobou cením. Stejně jako jsem měla výhrady k Urbanovi, neubránila jsem se pocitu jisté nespokojenosti zde. Na počátku knihy mne zarazil jazyk, který mi připadal jaksi neučesaný, chvíli takový, chvíli makový, chvíli spisovný, chvíli hovorový, chvíli obojí naráz a nikde žádné jasné pravidlo kdy a kde co a jak říci. Prostě jak se autorce zrovna chtělo, tak psala. To mě trochu překvapilo. Druhý dojem byl ten, že se konečně našel někdo v české literatuře, kdo je schopen napsat knihu, z níž by se mi při čtení dělalo fyzicky nanic. Doposud se to povedlo jenom Lars Saabye Christensenovi v Maskeblomstfamilien. Nakonec se z příběhu stal rozvláčný slepenec na způsob Monte Christovy honby za pomstou a i když měl cosi do sebe, ve výsledku jsem po přečtení neměla pocit příliš příjemný. A necítila jsem se ani nijak zvlášť obohacena, ač text přetékal metaforami, barvitými popisy snů a představ, vnitřními konflikty a nekonečnými monology. Pravdu řečeno, přestože (nebo snad možná právě proto, že) jsem chtěla mít text rychle za sebou a zhltla jsem ho poměrně rychle, cítila jsem se po dočtení unavená a vyčerpaná. A to už se mi dlouho u knihy, do níž jsem se pustila dobrovolně, nestalo.

A tak uvažuji o potravě nové, která by mi v žaludku tolik neležela. I hle, objevila jsem cosi, co mi vzdáleně připomíná Nebe pod Berlínem, tedy alespoň na první pohled. A je to Bogdan Trojak, postava, kterou vlastně skoro vůbec neznám, ale která mě jaksi přitahuje. A tak možná půjdu do obchodu a přispěju do kasičky vydvatelství, jež má na svědomí již několik mých čtenářských zážitků. Ale možná se nejdřív zeptám, jestli to stojí za to. Protože Denemarkovou vydalo totéž nakladatelství a vidíme, jak jsem dopadla. Se suchým rohlikem syrového textu uvízlým v hrdle.

Ovšem musím přiznat, že raději skousnu suchý rohlík v podobě Denemarkové honby za pomstou, než zcela neprůhledný text Lubomíra Doležela s vysoce dávivým účinkem. Ne a ne ho strávit, ne a ne ho pochopit. A to se mě na něj zítra budou ptát...

Greedy Oliver

Tak se jmenuje článek Unit 23 v učebnici Magic Time 1, podle které v pondělí učím Adama, Filipa, Magdu, Katku a Zuzku. Tedy poslední dva týdny ze tří pouze Magdu, ten jeden týden, co bylo volno, nepřišla ani ona. Ale proč to tady zmiňuju.
Protože jsem dneska zjistila, že jsem greedy, čili nenasytná, možná někdy až nenažraná. A kromě toho, že to občas platí doslova (viz noc z neděle na pondělí strávená s hlavou zabořenou v míse pudinku), zjistila jsem především, že jsem nenasytná co se týče úspěchu. A co je nejhůř, došla jsem ke zjištění, že jsem zcela dcera svého otce, alespoň co se této obrazné nenasytnosti a nepokory týče. Jak se to projevuje?
Vezměte si příklad, dostanete referát, jazykový rozbor vybrané barokní památky (zde několik kramářských písní). Zadavatel(ka) určí, že pro analýzu postačí u veršovaného textu rozbor 100 veršů. Což jsou cca 2 písně. Ale greedy w. si řekne: k čemu je takový rozbor, když vlastně nic neukáže? Je potřeba vybrat dostatečně velký vzorek, aby výsledky analýzy k něčemu byly. A tak hledá. Zakoupí CD s fotografiemi 4 knížek v MZK (127,-), do pátrání zapojí dokonce svého zaměstnavatele a jeho jiné (w. neznámé) zaměstnance a vydyndá tak CD s dalšími cca 15 tisky. Protože originální tisk je lepší, než nějaká pochybně upravená edice. Zakoupí papír do tiskárny (99,-). Vytiskne několik originálních textů z 18. století. Pustí se do rozboru. A zjistí, že má před sebou 20 textů tak odlišných vlastností, že se v nich pomalu ale jistě ztrácí. Termín odevzdání se blíží. Doporučená délka práce - 10 stran. Na 9. straně w. zjišťuje, že si vzala příliš velké sousto a že jediné, čeho tím dosáhne, je to, že se ztrapní před zadavatelkou, kterou měla v úmyslu si právě tímto veledílem předcházet pro případ, že by k ní musela na státnici (protože nemůže přece na státnici ke svému zaměstnavateli, se kterým chodí na panáka...). Ve snaze získat slávu a moc (v tomto případě pouze uznání zadavatelky) a ve snaze někomu něco dokázat (komu asi? sama sobě...) je v den termínu prezentace odměněna pouze bolestí hlavy, břicha a špatným svědomím, neboť si je až příliš vědoma své neskromnosti. A když je už jisté, že ani tu první půlku, kterou má hotovou (a pro jistotu vytištěnou v několika exemplářích, celkem 57,-), odpřednášet nestihne, nemá už ani chuť jít se vyspat, což si poslední dva dny odpírala právě kvůli snaze dokončit veledílo (protože přes den na to nebyl čas).
A takhle dopadnete, když budete greedy. Bude vám blbě, bude vás bolet hlava a ani tuna čokolády na to nezabere.
HOWGH.
(HAF)

Golem.

Legendu o Golemovi zná u nás povinně každé malé dítě. Jak ovšem souvisí s tímto blogem? Dozvíte se v průběhu vyprávění z tohoto vypečeného dne.

Dnes, 19.4.07 (kurňa, to nám to zas letí!!!), jsem ráno vstala poměrně dobře naladěna. A abych byla naladěna ještě lépe, koupila jsem si cestou do práce (cca v 7.08) na hlavním nádraží v pekárně nugátový croissant, který má nejvíc nugátové náplně v Brně. :o) Vyzbrojena touto přesladkou snídaní (kterou jsem zcela prozaicky zežrala hned po vběhnutí do právě přijevší šaliny) nastartovala jsem svoje mozkové závity. V 9.00 jsme se měli sejít na hodině norštiny, která původně na dnešní den plánována nebyla, protože večer měla přijet návštěva z Norska. A protože přípravy na ni měly být velkolepé. Zvlášť proto, že se návštěva zdrží 'celý jeden den'! Nicméně minulý týden se rozhodlo (tedy M. rozhodla), že se přeci jen sejdeme v diskusi nad procesem psaní diplomové práce těch, kdo ji již píší (do kteréžto skupiny já nepatřím). Ovšem jelikož M. dnes přišla s tím, že má horečku a je nemocná, všichni čtyři jsme posléze uznali, že to byl zase jednou pěkně uhozený nápad se scházet a že jsme to raději měli rozpustit. Ale pořád jsme ještě doufali, že se dozvíme jisté podrobnosti k návštěvě Finn Erika Vinje. A taky jo. Den před jeho přednáškou jsme se dozvěděli, že přednáška bude nikoli 11.40 (kdy začíná páteční výuka nižšího ročníku), a nikoli 13.20 (kdy začíná výuka našeho hybridního poloročníku), nýbrž již v 10.00 a že je to jediná příležitost (kromě mé soukromé konzultace večer po hostově příjezdu), jak se s F.E.V. setkat a vyslechnout si ho. Nezájem, že většina z nás starých mazáků není vázána pouze tímto oborem a studiem vůbec. Pořád ještě jsem měla naději, že ač se nezúčastním přednášky, budu moci osobně s mistrem 'konzultovat' své rodící se myšlenky, co se mé diplomové práce týče. To ovšem znamená jet do knihovny vyzvednout literaturu k referátu o barokní kramářské písni, jet domů, vyhovět náhlému přání jedné milé mladé klientky a udělat jednu extra hodinu angličtiny před příšťotýdenní písemkou, odjet rezervovanou hodinu spinningu a v 19.00 čekat před hotelem Continental, abychom mohli (tedy mohly, já a spolužačka E.) mistra vzít na večeři (na kterou ho prý rozhodně nemáme zvát, protože on má peněz dost) a na pivo. Do toho vlezla ještě jedna návštěva u budoucí mladé paní a tak nějak jsem přestávala stíhat. Načež jsem v 17.40 obdržela, stojíc polosvlečená u šatní skříňky, zprávu, že dnešní večer se ruší, že mám hosta vyzvednout zítra ráno a odvést do školy (a konzultovat cestou z Contiku do školy, ne?) na přednášku, jíž bych měla být rozhodně účastna. Wow. Uvidím ho vůbec? pomyslela jsem si v duchu. Nu, rychle jsem se smířila s volným večerem a šla si dát nebeské kafe a projít se městem (oboje já děsně ráda, zvlášť, když je počasí). A jelikož v knihkupectvích v centru již bylo zavřeno a já jsem Dr. S. chtěla zakoupiti právě vydanou knihu V. Noskové, vypravila jsem se na nákup do známé brněnské 'galerie' Vaňkovka, kde je otevřeno až do min. 21.00. Při tom jsem hodlala učiniti pokus číslo dva v honbě za sukní pro toto období.

Což ovšem nebyla zase až tak skvělý nápad, jak jsem krátce poté zjistila. Již minulý víkend jsem za podobným účelem navštívila tři základní obchody, a to H&M, C&A a Reserved, a nic. Tentokrát jsem chtěla zkusit štěstí v Kenvelu, protože tam mají přece módu pro mladé, a tak tam snad nebudou mít jenom pytle do půli lýtek, které se prozatím zdají být hitem letošního léta.. Jenže ouha, Kenvelo sice opravdu nemá v nabídce pouze tříčtvrteční pytle, ale jako alternativu k nim jsem nalezla pouze mikrohadříky, případně podivuhodně potrhané mini. A jak je v Kenvelu dobrým zvykem, personál se o kupujícího snaží starat, seč mu síly stačí, a tak se aktivní prodavačka, když mě viděla, kterak se blížím k věšáku s džínami, začala zajímat, jestli chci džíny. No, popravdě, jedny bych si zkusit mohla, ne? A tak říkám 'dobrá, ukažte mi tyhle, prosím'. A slečna na to 'máte velikost 25?', říkam 'nene, milá slečno, já tak nejmíň 29, spíš 30 (a to mi ještě bude malý)', načež slečna 'nenene to mi neříkejte, to nemůže být pravda, vy máte maximálně 28, prosím, tady je máte, můžete je vyzkoušet'. No, budiž, zalezla jsem do kabinky, se značně skeptickým výrazem ovšem. Kabinka se ukázala být nejkrutějším místem pro lidi mého typu. Ale musím uznat, že slečně se podařilo způsobit mi záchvat smíchu – džíny se zasekly v půli stehen a ne a ne a výš že nepudou. Já vám to řikala, že mám velký nohy, a vy ste furt nevěřila. No nic, zkusíme to s bílou mini velikosti M – padá. Nic ovšem nedokáže změnit na faktu, že moje nohy nemají ideální velikost pro tuto délku sukně. Ukazuje to i sukně druhá a třetí, tričko se mi zkoušet už nechce. Znechuceně odcházím z obchodu vyhýbajíc se slečně, která mi (zcela jistě záměrně) vrazila do pazourů džíny velikosti, kterou jsem měla na gymplu. Nas**** vyrážím do Orsay, kde po odzkoušení dalších čtyř kousků sukní zjišťuji, že ač mi deset (a možná více) let trvalo, než jsem připustila, že nejsem tlustá, jsem samozřejmě neodolatelná a kdybych chtěla, všichni chlapi mi padnou k nohám, na současné poměry jsem golem a s tím se prostě nedá nic dělat. Co golem, přinejmenším kříženec golema a mastodonta. A nejvíc moje nohy. A tak jsem všech dosavadních pokusů zanechala a rozhodla se strávit poslední hodinu otvírací doby v obchodě s potravinami, nejprve duševní a posléze tou regulérní, čili žrádlem.
V knihkupectví jsem po nějaké chvíli opravdu nalezla nově vydanou Věru Noskovou: Obsazeno (a zajásala jsem). Ovšem po onom šoku, jež utrpělo mé sebevědomí v obchodech s dámskou módou, jsem se rozhodla udělat radost nejen jiným, ale i sobě. Prolezla jsem police s českou literaturou, zauvažovala nad novým titulem Martiny Navrátilové (dietní a životněstylový rádce, to by se mi v honu za minisukní mohlo hodit, ne?), potom také nad sebranými spisy Vladimíra Körnera (který mě v nedělním dokumentu přesvědčil (aniž by se o to jakkoli snažil), že stojí za to si jeho dílo přečíst, Magorovými dopisy (které se umístily loni na prvním místě v anketě LN o nej knihu a jimž jsme se věnovali v semináři o denících a korespondenci). Zůstala jsem však stát nad Milošem Urbanem, kterého mi ÚK FF pořád ještě nezapůjčila, a dumala, co z jeho tvorby vybrat. Podobně nad ním stály ještě dvě paní, z nichž jedna očividně Urbana znala, protože o něm mluvila jako o starém známém, něco jako když češi mluví o Kateřině Neumannové jako o 'naší Katce' a 'no jo Katka, copak ta, tuhle a támhle a ťuťu ňuňu', nikdy jsem k tomuto přivlastňování si veřejně známých osobností nepřilnula. Nicméně ona dáma, která Urbana už četla, se pochvalně vyjádřila o jeho knize Santiniho jazyk, která byla alternativou k Poslední tečce za rukopisy v mém soukromém výběru. A jelikož Santiniho jazyk se, what a surprise, vztahuje k období baroka, které mě provází tak nějak už od podzimu v různých rovinách mé intelektualizace, rozhodla jsem se zakoupiti tuto knihu. Po Selským baroku a nad referátem o barokní češtině kramářských písní budu louskat Santiniho jazyk :o) JSEM ZVĚDAVÁ!!!

trocha etymologie

- pro pana psychologa, který momentálně už druhý týden věnuje veškerý svůj volný čas šití:

dratev, stč. též -tva: vícepramenná nit, nyní spec. ševcovská, nasmolená. - Ze středohornoněmeckého drat téhož významu, což je od drehen točiti. U Slovanů převedeno, jako hodně cizích slov, ke kmenům na -v, gen. -ve. Srov. drát.

zdroj: MACHEK, Václav: Etymologický slovník jazyka českého. Praha: NLN 1997.

- pro ty, co nemají zrovna co dělat: zkuste si zahrát šibenici alias hangman na mém oblíbeném slovníkovém webu :o)

A máme tu jaro...

...a spolu s ním zvýšený výskyt zamilovaných párů, jak jinak, že ano. Bohužel, ač jsem se naivně domnívala, že nutkavá touha vyšetřovat partnerův krk vlastním jazykem na veřejném prostranství by mohla studenty VŠ pomalu opouštět, opak je zřejmě pravdou, o čemž jsem se přesvědčila dnes na vlastní oči na dvorečku FF MU. Asi to budou ty nedávno vzkvetlé magnolie nebo co, některé zamilované páry (a možná to budou ty stejné páry, které se k mému velkému údivu drží za ruce i při soustředěném studiu různých oborů v místní knihovně) očividně nevnímají lidi sedící byť jen půl metru od nich :o)))

No a když už jsem nakousla toto téma, objevila jsem jeden článek, který mě doopravdy pobavil - takže pánové, pozor! (to jest upozornění pro mého drahého, aby si vážil každé noci, kterou stráví díky mé cestovatelské povaze v loži sám - je to v tvé dobro, slečno, ehm, mistře :o)))

Ooops, I did it again!

Yer askin' wha'? A just stayed up all night, all night long I was sittin' on my luvly ass, tryin' to stretch all my limbs and back and neck with higher and higher frequence so as not to become a stone monument. A monster. I just did a thing I hadn't done for some four (five?) years. Ok, maybe two or three :o) Frankly, I do not remember the last time I didn't sleep for more than 24 hours. On Wednesday (and on Thursday) was not widely, but awake for some 27 hours – ain't it good?

Proč tohleto píšu? Protože ve mně ještě dříme kus nostalgie, která mě prostoupila, když jsem si ve středu pozdě večer pustila na CPS na PC na YouTube Gigi D'Agostino: The Riddle a Snap!: Rhythm is a dancer a datlila a datlila. Vzpomněla jsem si na staré (dobré? – těžko říct) časy, kdy jsem na témže místě byla schopná strávit třeba 10 hodin v kuse (myslím, že můj rekord byl 16 a o mně a esp. vyšel taky článek v MFD :o))) a dělat víceméně nic – trošku htmlit, ale hlavně chatovat (i když nechápu, celou noc jsem chatovat nemohla! dyť tam přece nemohli byt lidi! tak pozdě! a co byste si povidali??? – NE-CHÁ-PU!). Jo a občas jsem napsala kousek seminárky. Ale vpodstatě jsem zabíjela čas a možná taky cosi v sobě. Ano, přiznávám, byla jsem závislá. Nejen na Internetu, ale ten byl jednou z těch horších, myslím. Pořád ve mně kdesi hluboko asi někde ta (in)dispozice je, myslím, zjišťuju to, když musím pracovat online a najednou uběhnou třeba tři hodiny, aniž bych udělala kus nějaké smysluplné práce. Tedy se počítači raději vyhýbám, protože vím, že pokud nemusím nutně dělat cokoli jiného, sežere mi i ten pidizbyteček volného času, co mám. A že ho teď už neni tolik, co kdysi.
No a tak jsem si to zase po dlouhé době zkusila. Jaké je to mít "noční" a sedět nad poítačem, přestože už máte dávno ztuhlý krk a nejraději byste zabořili hlavu do klávesnice (ovšem to JÁ bych ji poslintala) a spali a spali a spali. Jaké je vracet se v 6 ráno probouzejícím se městem v přesně opačném směru, než hromady zívajících a mžourajících pracujících, abych si doma přehodila oblečení, rychle se osprchovla a jela zase zpátky. A jak trapně se pak člověk cítí, když nemůže při učení udržet oči a cestou do školy se v šalině bojí, že kdyby se co zastávku zděšeně nebudil, dojede až na konečnou a zmešká vyučování.
Když už jsem nad ránem opravdu usínala nad překladem z nynorsk do češtiny, prohlížela jsem si stránky mých bývalých "spoluchatařů" (zjistila jsem, že ti normálnější se už o ně nestarají, a že ti, co je mají, jsou mi na hony vzdáleni co se společných zájmů a postoje k životu týče), dokonce jsem se po x letech nalogovala na Písmáka, abych si přečetla, co jsem tehdy, v oněch krušných dobách (a v jiných krušných dobách, kdy Mr psycholog ještě nebyl ani psychologem, ani neměl všechny ty svoje certifikáty a projekty, zato měl nutkavou touhu zbavit se zoufalého klubka nervů s iniciály V.V. :o)) vyplodila. A nutno doznat, že některé výtvory skoro i stály za vzpomínku. Emoce se ve mně tehdy přelévaly, byla jsem mnohem méně radikální a neřešila věci na rovinu a hned, ale psala jsem texty plné té bolesti a vzteku, které byly zaobaleny do vznešených slov a velkých písmen. Ve své podstatě se pořád léčím psaním. Ale to jsem dělala vždycky. Jsem grafomanský exhibouš :o)
No a ráno, kdy už venku pomalu začínaly jezdit šaliny, se mi zastesklo po mužích, tak jsem do vyhledávače zadala jména jako Clive Owen a Paul bettany a kochala se. Ovšem nejvíce mě potěšila dvě interview na YouTube s Jamesem McAvoyem – ten skotský akcent je tak neuvěřitelně přitažlivý! Nemluvě o modrých očích a odzbrojujícím chlapeckém úsměvu :o))) Kdo neviděl The Last King of Scotland, rozhodně si to jednou někde opatřete – jak James, tak Forest Whitaker (který získal za tuto roli Oscara) stojí za to. A pánové, nebudete věřit, ale Gilian Anderson alias Agent Scully, když nemá kostým a tu příšernou zrzavou helmu, je na svůj věk moc pěkná baba!
No a u pěkných bab skončíme, protože to je pěkné téma, a taky proto, že se P-O-M-A-L-U blížíme k Florenci (a to jsem si u exitu na V. Popovice, kde jsem laptop otevírala, naivně myslela, že stihnu napsat max. tak pár řádků – chyba lávky, dneska se jamovalo už od Budějárny – Praha's gone mad) a protože mě čeká pan psycholog, buchta, večer kino a Grum, který u nás spí. :o)

See ya later, alligators!

Just very briefly...

...as I should be workin' on the Norwegian-Czech translation that is to be finished till Thursday :o)

Doufám, že ještě nějakou chvíli vydržím, abych to vážně stihla dokončit. Neboť odměnou mi budou peníze, které jsou již předem ztraceny. Proč? Protože magor, který lpí na gramatice, a to nejen české, ale někdy také anglické a norské, se rozhodl zakoupiti knihu, jak jinak než grammatickou. Jde o deskriptivní gramatiku norského jazyka pod názvem Norsk referansegrammatikk, jež mi byla zakoupena mou drahou spolužačkou E. (na můj popud, samozřejmě). Tehdy jsem se ještě naivně domnívala, že stojí max. 500 NOKů (tj. necelé 2.000 Kč). Ovšem, cituji SMS od E.: ...knizka 799 noku, trikrat se me ptali, jestli ji FAKT chci :) pry k cemu... *konec citace* Eh, kdybych věděla, co budu dělat s knihou za 3.000 Kč! A já jsem si myslela, bůhvíjak jsem se nerozšoupla, když jsem S. na Vánoce 2006 opatřila publikaci Zbroj a zbraně v ceně 1790 Kč (a já ji měla za těch 1611,-). Nu což, alespoň budu mít příležitost pocvičiti se ve lpění a možná, možná časem naleznu i téma ke své diplomové (resp. oborové) práci v oboru Norský jazyk (a literatura). Kdybyste někdo věděli o nějakém zajímavém tématu, nad kterým bych případně mohla bádat příští jaro v Norsku, budu vám neskonale vděčná. Pro obor Český jazyk (a literatura) již téma vyhlédnuté mám. Jen jsem se do něj zatím neodvážila pustit. Pro ty, kdož ví, předesílám, že nejde o obsahové věty, ani o spojky že a aby :o)))

Well, du pracovat, ať mohu příští týden odpočívat.

*Jo, btw., kdybyste někdo přišli na naši Celouniverzitní počítačovou studovnu a koberec na chodbě by se zdál vykazovat známky ataku jogurtem, vězte, že jsem to byla já a oříškový jogurt Hollandia. A známky ataku nevykazuje jen ten koberec. Rovněž mé hnědé manšestrové kalhoty a červené botičky. BOTHER!*

Zapamatovatelný blbec.

Asi před rokem jsem si pod tlakem státnic a plánovaného odchodu z Brna napsala něco jako tajný zápis do deníku a v něm stálo něco jako že se děsím toho, že kdybych zmizela ze života některých lidí, ani nevzdechnou, prostě jen zapomenou. A před několika lety mi jeden dobrý muž napsal, že jsem jako bouře, která se prožene lidskými životy a zanechá za sebou jenom spoušť. Ani jeden extrém nelze považovat za příliš povzbudivý. Nějakým záhadným způsobem se stává, že si mne někteří lidé opravdu pamatují, byť mne viděli jednou v životě. Dnes jsem přišla na to, proč. Mám totiž zvláštní nadání vrýt se do paměti lidí díky četným trapasům, na které jsem expert. Vždycky tvrdím, že přece nejsem žádný debil, ale kolikrát už jsem ho ze sebe před některými lidmi udělala??? Když je někdo zoufalec jako já a je schopný ze sebe na jedné straně vyždímat za pět vteřin dvanáct poměrně schopnou práci a vzápětí plácne něco, čím popírá celou skutečnost toho, že studuje v současné době vysokou školu, když je schopný předstírat, jak strašně je dospělý a uvědomělý a z toho se chová jako pubertální naivní nevyzrálá pipka, nepřišlo by vám to divné a neutkvěl by takový člověk přece jen někde v jednom zapomenutém šuplíku vaší paměti? Protože negativní reklama je kolikrát efektivnější než ta pozitivní. A to je vlastně moje strategie. Během prvního týdne semestru nasekat co nejvíc trapasů, aby si mě všichni aspoň na ten půlrok zapamatovali. Zatím se mi to opravdu daří. Tak si mě hleďte zapamatovat dobře! :o)

Život je otázkou priorít.

Dlouho jsem přemýšlela o podzimní stáži v Norsku. A ještě déle jsem se norštině téměř nevěnovala a tak s ní teď bojuji. Stejně jako bojuji s mezerami ve znalostech českého jazyka a literatury a s neschopností udržet angličtinu na úrovni odpovídající mé kvalifikaci. A tak jsem si řekla, že je načase si vybrat. Rozhodla jsem se dělat teď chvíli na tom, co jsem rozjela loni na podzim, čili se budu snažit dále vzdělávat a doplnit si ony výše zmiňované mezery. Začala jsem tím, že jsem si přečetla pár zajímavých věcí o Skupině 42, o které jsem hrdě (zřejmě jako jediná studentka bohemistiky whatsoever) prohlašovala, že o ní nevím zhola nic a že mě 'nebere', a to jak u státnic, tak u piva. :o)

F***!!!

've been sittin' in the bloody library for most of the day and 've done... ...SIMPLY NOTHIN'!!! F***!!! C'mon, get a grip, don't be so incredibly lazy and get yourself to HARD WORK! Otherwise you'll end up burning in hell. You've sinned and you're gonna burn in hell. So much true it is...

Bloody Norwegian! Can't get motivated at all!!! F***! F***! F***! This bf blog is useless, purposeless, all my work is purposeless, if there is ANY WORK I'VE DONE AT ALL. 've been waistin' my BF time doin' BF NOTHING! NOTHING! NOTHING!!!

God, I wish I could scream, I wish I could bellow, shout this bloody mood out! For what we've done will come to us one day and we'll have to take the responsibility for all our deeds, both good and evil. God, I've sinned, will you forgive me and recover my feet? 'cause right now I'm on my knees, pleadin' for your love...

Berlin je dobyt!

Dne 10.2.2007 jsem dobyla dalsi z evropskych mest, a to Berlin. Zatim, pravda, jen ten vychodni, ale na zapadni se jeste chystam zitra.
Rano (dopoledne) jsme s Papikem vyrazily na misi, ktera zacala ve zdejsi pekarne jednim moc dobrym pudinkovym strudlem. Pesky jsme pak dorazily tusim na Alexanderplatz, jojo, kde jsem se podivala na Fernsehturm a "katedralu", ve ktere mi Papi vyprosil bakalarkove statnice. Diky za to! Pokracovaly jsme k Berliner Dom, za kterym je velky komplex muzei. Na to anticke jsem se mrkla zvenci, do Narodni galerie jsme si zasly na zachod :o)))) Na prohlidku jsme si vybraly Pergamon, ktery stal rozhodne za to a byly jsme myslim obe dost nadsene. Ale po prohlidce taky dost unavene. Tudiz nasledovala polivka v polevkovem baru, Unter den Linden a Brandenburger Tor, Reichstag a pak kafe v jednom kafecku kousek od univerzity. Potom jeste jeden "kulturni zazitek", ktery sice zabral skoro dve hodiny, ale zase myslim stal za to. Ovsem o nem prozatim pomlcim. Odtamtud jsme se vydaly jeste jednou k vecerne nasvicene Brane a Snemu, potom na Potsdammer Platz, kde jsme se stihly vyfotit s maskotem Berlinale (ne zivym, jenom s maketou, ale i tak to byl vlastne dalsi kulturni pocin dneska) a ja jsem obdivovala pidizbytecek the Wall a moderni budovy, ktere tam v poslednich letech vyrostly. Pak uz jsme vzaly U-Bahn nekam sem (ta zastavka ma docela slozite meno, nepamatuju si ho) a cestou se stavily na pizzu v takove sisarne. Program nabity, mam toho za cely den se vsim tim chozenim v priserne kose docela dost. Zitra nas ceka vernisaz nekde blizko ZOO, takze to spojime s par pametihodnostmi zap. Berlina.

Jo, vcerejsi vecerni koncert, mimochodem, byl NAREZ!!! Snow Patrol zni na CD jako pohodova light rockova kapela, ale live jsou mnohem odvazanejsi. A kdyz se to spoji s precizne pripravenou svetelnou show, je zazitek skutecne dokonaly. Myslim, ze nemohu (zatim) litovat, ze jsem se na ten velky vylet vydala. Ted uz jen zvladnout zitrejsi cestu zpet, neb bude nedele odpoledne, tzn. HUSTY PROVOZ...

Dneska je významný den...

...poněvadž jsem učinila několik důležitých rozhodnutí. Jedním z nich bylo splnění si odvěké touhy psát, mluvit a vyjadřovat se k věcem kolem, čili jsem se dokopala k založení tohoto blogu. Zkoušela jsem kdysi cosi takového na webu, ale přiznejme si, to nekonečné opravování zdrojového kódu, protože jediné, co doposud umím, je html, bylo nuuuudaaaaa, tudíž proběhly asi tak tři zápisy a tím to zhaslo. Tento způsob, který jsem "opsala" od své dávné a znovunalezené ženy esp., je samozřejmě nepopsatelně jednodušší - css (v čemž se nevyznám) za mě vyřídí google a já už můžu jenom psát :) Samozřejmě, že časem dojde k nějakým úpravám skinu a odkazů, ale byl učiněn první krok a již to je velká věc!
Další rozhodnutí se týká webu. Usoudila jsem, že hrabat se ve starých věcech, nota bene když se za některé z nich dneska... ...nejsem na ně pyšná, nemá cenu. A tak celý starý web ruším, kromě záložní kopie v mém laptopu. Na novém určitě časem něco bude, ale dobrá, na Jeníkovo přání nebudu zahlcovat doménu svými fotkami (jako těma, co mám, ne těma, na kterých jsem já...) a pořídím si na ně ještě nějaké webalbum. Ať si s tím množstvím poradí jiní. Třeba google, když jsou tak dobří.
Ostatní rozhodnutí? No, jedno by tady bylo, ohledně diplomky, protože to je věc, kterou teď děsně řeším (a to už jsem dlouho nic neřešila), protože řeším celé to moje zapeklité studium. Včera, po diskusi s E. a H., kdy jsem se dozvěděla další příšerné story o dalších vyhazovech od státnic jistou osobou, jsem se rozhodla. Tož asi pošlu svou hrdost do hajzlu a přestanu byt ženská a budu radši chlap, který se s ničím nes***, nic nenaznačuje, nic neřeší a hlavně - hlavně nepřepíná. Někdy si říkám, že byt chlap by nemuselo byt od věci. Ale to by mě pak S. asi nechtěl... :o)))