Dlouho oddalované (vy)vrcholení

Předehra, aneb Vorspiel (2011)

Běhám, běhám hodně a běhám relativně dobře. Jsem mladá a perspektivní a mám velké oči, velké plány a miluju hory. Trochu neprozřetelně pronesu, že "tu B7 jednou dám", a to s mojí drahou L., se kterou běháme, běháme hodně a relativně dobře.

Mezihra aneb Intermezzo I

Za svůj kondiční "peak" (=vrchol) považuju rok 2014, po kterém nastal negativní progres co do rychlosti, pozitivní co do absolutní tíhy a následná kompenzace rychlosti a tíhy délkou (kilometrovou i časovou) výkonů. Pro zviditelnění se a honění ega si vybírám závody lokálního charakteru, kde je malá konkurence, nebo natolik neotřelé, že ve smršti nových poznatků a zážitků je umístění uprostřed nebo na chvostu výsledkové listiny zcela irelevantní. Závody ze série runczech nebo jiné masovky zcela opomíjím, s nimi i dávno zapomenutý sen o B7.

Dějství první, počátek všeho
Pak přijde podzimní "soustředění" v Opičích horách, kde spíš než medaili z běhu mohu získat medaili klubu tuberáků, přesto jsem (ve světle událostí dávného léta) oslovena s nabídkou kvalitního partnerství v závodě... ...světe div se... ...B7! V tu dobu jsem zcela bez plánů, závazků a zřejmě i zdravého rozumu, a tak souhlasím. S čím, to mi dojde až po silvestrovské veselici na tvrzi, kterou částečně trávím na telefonu, abych alespoň virtuálně podpořila parťáka, který nás registruje jako tým v kategorii MIX.

Jako obvykle se uklidňuji, že na trénink mám celou sezónu a že cíl je ještě daleko.

Dějství druhé, trénink
Parťák trénuje zodpovědně. Běhá, běhá hodně, běhá čím dál líp. Zatímco já jsem přesedlala na kolo po rovině podél řeky, on jezdí běhat kopce a "valí bomby" tu na Ještědu, tu v Českém ráji, tu v Krkonoších. Do toho vloží několik kopcovitě výživných závodů nejen v lokálních kopcích, ale také u jižních sousedů v opravdových horách a je patrné, že tam, kde jsme se loni sešli, se letos rozejdeme. On míří strmě vzhůru, já sice dosahuji dál a dál, ale výkonnostně stagnuji.

Tu a tam parťákovi podsouvám, aby si k sobě našel vhodnější partnerku. Když tvrdošíjně odmítá a trvá na svém, že budu "v pohodě", v skrytu duše doufám, že letošní Drásal (117km na kole, +3900m převýšení), 24-h rogaining (pěší orienťák, 87km, +2200m) a několik 100+km výletů na kole (k 3.9.2016 4800km, nejvíce 100+ vyjížděk doposud) plus tradiční Jesenická 60 a JUT mi jakýs takýs základ pro tento bláznivý podnik daly.

Rychlost, délka i převýšení běžeckých tréninků klesají úměrně všem ostatním stoupajícím hodnotám, z nichž vrcholu dosahují především přetrénování, nechuť závodit a čísla na váze, která ignoruji do doby, dokud mi zbývají aspoň jednu běžecké šortky (a co nezmůžou šortky, vyřeší sukýnka, ve které je místa zas o kus víc). Týden před velkou událostí vybouchnu v časovkách do kopců na silničním Králi Šumavy a i když mě 135km neodrovná, ani nemám pocit, že bych byla schopná ze sebe vyždímat o chlup víc. Parťák už pomalu pochopil, že zmiňovat přede mnou časy kolem 16 až 18 hodin není chytré, a tak, když se mu pokouším vysvětlit, že na to reálně nemám, dělá, že mě poslouchá, ale já se nemohu ubránit dojmu, že jsem svoje ex-tchýně, a hučím do ex-tchána, který má nos zabořený v novinách a neustále opakuje "ano, miláčku, jistě, miláčku", i kdyby byl označen za rohatého kopytníka bez žláz, případně za slaboduchého příslušníka svého pohlaví.

Pokouším se vypnout hlavu a vsugerovat si, že silnější článek v týmu, souhlasí-li s účastí, se musí přizpůsobit slabšímu. Byť by mu to nebylo příjemné, ve chvíli, kdy by mě utavil v prvním kopci, riskuje konec závodu. A v tom, že takový konec nepřipustíme, se shodneme.

Mezihra aneb Intermezzo II
Sbírám rozumy z minulých ročníků, ptám se nejpovolanějších ultraultra, ať už jsou jejich doménou dvě nohy, nebo dvě kola. Silnější v týmu by si měl udělat hendikep. Nese většinu zátěže, slabšího tahá, přizpůsobuje tempo, dbá na jeho dostatečnou výživu, regeneraci, zajišťuje veškerou podporu. Vyplatí se mít s sebou normální jídlo. Náhradní oblečení. Dostatek tekutin. Nešidit občerstvovačky. Vyspat se kvalitně před i po závodě.

Dějství třetí, materiál
Disponuji průměrnou výbavou. B7 vyžaduje nadstandardní. Původně si ji chci koupit. Jako třeba hůlky. Pak mi dojde, že stejně "běhám" bez nich. Na moje kochací pěší výlety, k čemu vlastně? A tak požádám "strýčka" z nejpovolanějších, velkého lámu 12HD. Dostanu je spolu s růžovým poupětem a požehnáním. Vzhledem k tomu, že si s sebou rozhodně nepotáhnu jen pití a pár gelíků, požádám K. o větší běžecký vestobatoh. Dostanu ho spolu s rýžovou kaší k snídani den před odjezdem a jako návdavkem dva kvalitní gely, když by bylo zle. Čelovku mám, ale slepejš jako já s ní uvidí ještě méně než umožňuje její svítivost. Nota bene jsou v povinné výbavě dvě. Na pomoc přispěchá parťák od řeky, co se tmy rozhodně nebojí, a k silné čelovce přidá zázračnou lahvičku s elixírem "až mi bude nejhůř".

Dějství čtvrté, cesta
Když řeším, jak se dostat na místo, ukáže se, že existuje další dobrá duše, která je ochotná mi zajistit poslední volné místo v autě. Nakonec ale uhádám skoro celý den dovolené a s H. (dále H1) ze spřáteleného týmu užíváme jízdu v první třídě RegioJetu, k čemuž mi tento dobrý muž přidá kelímek výběrové kávy přímo od zdroje spolu s povzbuzením, že si nemám nic dělat z toho, že budu pomalejší, než jsou představy mého parťáka - i on má k trase bezmála 100km s +5500m převýšením respekt. A přitom je to nějaký běžec! Do toho volá T., co prý dělám, že mi namazal na cestu vhodnou a nutričně vyváženou svačinu. Jsem už ve vlaku... - Škoda. Ale jako by se stalo.

V Olomouci se scházíme s druhými polovičkami našich týmu, H1 najde svého H2, já se po dlouhé době potkávám s R. Oběd volíme v restauraci obchodního centra a upřímně, rizoto mi sice barvou ladí s vybavením, ale nenaplňuje mě ani klidem, ani pokud jde o pocit nasycení.

Nakupujeme poslední zásoby: banány, rohlíky, sýr, sušenou šunku, pití, zavírací pytlíky.

Odjíždíme do Frenštátu už jako spořádané týmy každý svým autem, já s povděkem na sedadle spolujezdce zalomím hlavu ve vteřině milosrdného spánku.

Dějství páté, registrace a balení
Registrace, malé pivo, velký birel.

Mažu si na cestu dva rohlíky s máslem a domácí jahodovou marmeládou, jeden s máslem a sýrem. K tomu přibalím tři raw tyčinky, tři gely, kouzelný elixír a jeden carbo gel, protože jsem ho neměla kdy jindy upotřebit. Dvoje kapesníky, kompresní podkolenky (vyrážím v 3/4 kalhotech, takže v ponožkách), kraťasy, funkční triko s dlouhým, nepromokavá šusťákovka. Dvě čelovky, powerbanka, kabel na mobil a Garmina (ano, to je luxus navíc, který si vědomě dopřeji), náplasti od H1, vazelínu od H2, plný pitný vak a soft flasku od Salomonu. Jo a pytlík uvařené rýže, kterou se hodlám nacpat ještě před cestou. Všechno v pytlíčkách, šup do batůžku. Je pekelně těžký, ale co. Sedí dobře, tlačí jen na jednom místě, snad mě moc neodře. Mažu se vazelínou. A poslední tuning před odchodem - zvládám žluté nehty!!! Bez nich by to nebylo ono...

Doma jsem zapomněla ELItní kšiltovku. Jsem trochu smutná - mám ji ráda a jelikož je bílá a má být horko, jistě by se mi hodila. Abych smutná nebyla a abych hlavně nedostala úpal, H2 mi zapůjčí nikoli ELItní, nicméně o to cennější puntíkatou vrchařskou kšiltovku z Tour de France 2015. Po jeho vzoru ji ohnu kšiltem nahoru a doufám v příznivou karmu.

Potkávám dva kluky z OTOBu 2015, kteří mi jako jedni z mála utkvěli v hlavě. Hlavně proto, že mám pocit, že už je znám odněkud z dřívějška. Pozdravím je a představíme se, zapamatují si "moji" vrchařskou čepičku, já jejich jména. Až dávno po akci zjistím, odkud je znám. Stačí ke jménu přišpendlit správné příjmení.

Dějství šesté, cesta na start
Byla jsem upozorněna, že to celé bude dlouhé a únavné ještě předtím, než to začne. A taky jo. Společná cesta na nádraží ve Frenštátě mi víc než co jiného připomíná cestu k transportům do míst, odkud není návratu. Vylidněné nádraží zaplní najednou dav lidí, přijede speciálně připravený vlak, kam se všichni poslušně nasunou... A sedíme uvnitř a čekáme. H1 dostává hlad. Já jím svůj pytlík suché rýže. Místo v 7 vyrážíme o půl osmé. Cesta do Třince je vpravdě nekonečná. Pokouším se usnout, ale narozdíl od dvojice, která si pohodlně ustlala na podlaze před záchodky, poněkud bezúspěšně.

Někde kolem Kunčic mi volá V. - Kde si? - Ve vlaku. - Aha. My sme na startu. - Vy už ste v Třincu? - No, my sme se zaregistrovali a pak sme ještě jeli dom se vyspat. - Aha... No tak čau na náměstí.

V Třinci nás vyženou z luxusního dobytčáku, prasátka na porážku, 3000 lidí, jedny futra vrátek u nádraží. Suneme se na náměstí. Usedáme do pizzerie na rohu. Končí to pivem (u mě birelem), dvěma řízky a dvěma vývary (H1 vývar + řízek, w. vývar, H2 řízek).

Za vývar dostávám pochvalnou SMSku, prej se bude hodit. Tak hlavně, abych nehodila já ten vývar, někam. Volám V. a najdu ho na náměstí. Vítáme se a loučíme se. Už ho asi nikdy neuvidím. On to napálí a já bídně zhynu.

Dějství sedmé, Velká Sedmička

Dějství sedmé, zpěv prvý - Javorový
První kilometry vesnicemi dle rady klušeme. Ano, závratným tempem 6minut/km. Ale dostáváme se dopředu, necháváme H1 a H2 za sebou (neměla bych je familiérně přejmenovat na H12? Nepletlo by se to s 12HD? :))). Pod první sjezdovku. Je široká. Světelný had přede mnou, světelný had za mnou. Stoupám rovnoměrným tempem. Nedupu. Nemakám. Na hrdinství bude dost času zítra.
Rozverný V. s parťačkou nás předchází. Vidím jen jeden krok dopředu, nic okolo neexistuje. A další a další. Kolemjdoucí poznávám podle bot a návleků. Jsme pod vrcholem a R. chce, abych se ohlédla. Málem bych zapomněla. Pod námi jako na dlani leží umělým osvětlením zalitý Třinec a industriální okolí. Přece jen se kouknu. A v duchu uznávám, že je to hezký. Trochu mi vadí povzbuzovači kolem trati. Většina z nich je podnapilých. Malinko trapné vtípky o vzdálenosti a tempu odfiltrovávám. Pokouším se běžet dolů.

Dějství sedmé, zpěv druhý - Ropice
Chodníček v trávě pro jednoho člověka. Holka na gumicuku a kluk na jeho druhém konci ukecaný tak, že se mi chce vraždit. Holka dýchá tak, že marně přemýšlím, jak dlouho to vydrží. Kecy jí očividně nevadí ani trochu. Předjíždí se zleva. Ale je to jako na dálnici. Když se rychlý levý pruh snaží spojit s pravým pomalejším, stává se pomalejší pruh stojícím. Zatni zuby a táhni. Tak táhnu. A v duchu si říkám, že měl pravdu - tenhle závod mě za srdce nechytne. Pytlík dlouhé trasy na vrchol Ropice a zpátky. V. nepotkáváme, jsou tedy o notný kus před námi. Naopak cestou z vrcholu potkáváme H1 a H2. Přiznávám, trochu mě těší, že jdeme tak rychle. I když podle jistých očekávání to není až tak moc. A kluk s holkou na gumicuku nás zase dávají. Představuju si, že takhle někdo tahá mě. No way! Z kopce neběžím, jenom tam, kde je sklon mírný a terén milosrdný. Mám v živé paměti bolest stehen po letošním JUTu.

Dějství sedmé, zpěv třetí - Travný
V Morávce je první větší občerstvovačka. Je na ní spousta jídla. Zelené banány, kýble se suchým müsli, pomeranče a melouny. Meloun a trocha müsli to jistí. Stoupáme na Travný, zase ten gumicuk. Každý chvilku tahá pilku. On tu svoji tahá poctivě. Já i parťák většinu cesty mlčíme. Není o čem mluvit. Kolem světelného hada je tma, jediné, co vnímáš, jsou tvoje kroky. Sestup z Travného začíná bolet, kamenitý úvoz mi připomíná sestup z jedné kontroly na rogainingu, byla 1:00 ráno, regulérně chcalo (to se jinak říct nedá) a kromě mě a parťáka nikde nikdo. Tehdy jsem si opakovala nově nabytou mantru Makyta! (interní, nesnažte se pochopit). Teď si opakuju, mysli na rogaining. Tady nechčije, kolem je světlo jak ve dne, zatni zuby a táhni. Sestupuju a i když dole vidím, že parťák by se nejraději rozeběhl, na občerstvovačku dojdu. Není čas hrát si na hrdiny. Převlékám dlouhý rukáv, další meloun a müsli vytuním rohlíkem s marmeládou.

Dějství sedmé, zpěv čtvrtý - Lysá hora
Těším se na ni už od Náchoda. Tedy pardon. Od roku 1999, kdy jsem ještě pekla s klukama z F-M a okolí a naivně si myslela, že se na ni brzy podívám. Pak jsem na ni chtěla vystoupat se svým drahým mužem. Ani to nevyšlo. Tak si ji tu teď vyšlápnu sama, no... Aha pardon - kus přede mnou cupitá můj parťák a všude kolem jsou davy lidí. Já a kopec nahoru jsme kamarádi. Pomalu z něho ukusuju a s povděkem sleduju, jak se jednolitá čerň začíná kolem obrysů stromů měnit v šeď. Tam, kde se černý les mění v lesík a travičku, ve chvíli, kdy se začne rozednívat, mi zvoní budík. Půl šestá. Užij si svítání na Lysé hoře. Zase měl pravdu. A tak, když tam dojdu a to slunko se zrovna chystá vyloupnout z mraků, si říkám, že aspoň tenhle hezký moment si zapamatuju. CVAK.

Pod vrcholem potkáváme bledého V., kterého zlobí žaludek, ale na Lysé už nás zase předbíhají. Ten chlap je jako kočka. Vždycky zázračně ožije. Nezdržujeme se, parťák čeká. Sáhnu do batohu pro další rohlík s marmeládou a dávám rovnou dvě půlky. Snídaně, byť v kalupu (poklus to tedy rozhodně nebyl) za svítání na Lysé - kdo z vás to má?

První krize mě dostihne těsně nad Ostravicí. Zkouším spát střídavě jedním a druhým okem, jak to říkal H2, a přitom jít, ale nejde to. Protáhnu si nohy ve dřepu (stehna už cítím až až), lupnu do sebe gel od K. a namlouvám si, že je v něm třeba kofein nebo taurin. Nebo něco tak.

V Ostravici kofein neni. Jenom známý pětiboj zelených banánů, pomerančů, melounu, müsli a tatranek. A taky fronta na polívku a polívka. A páreček gumicuk, co sedí u stěny na chodbě. On vypadá odhodlaně, ona zničeně, nicméně odevzdaně. Vyrazí opět před námi, stejně jako V., od kterého dostávám gel na bolavá stehna. Nejsme ani v půlce. To nám to pěkně začíná. Parťák shovívavě sleduje, jak se nemůžu vypravit, a nic neříká. Tak jo. Jdeme dál.

Dějství sedmé, zpěv pátý - Smrk
Nejhorší stoupání. Nejdelší. Vlastně nic co bych neznala z Jeseníků. Připomíná mi Malý děd. Ale asi tak tři až čtyřikrát nastavený. A pak kamenitý traverz a další pasáž do kopce. Uklidňuju se, že pak už budeme za půlkou. Z tohoto úseku moc výjevů v paměti nemám. Jenom jednu studánku. A borůvčí s borůvkama pod vrcholem. A pamatuju si, že to bylo nekonečné (to jsem ještě neměla ponětí o tom, co to znamená "nekonečno").

Na vrcholu se zase nezdržujeme, můj kouzelný parťák do sebe lupne jednu přesnídávku v pytlíčku a už mu zase hrajou nohy, že jako deme dál. Já si fotím aspoň výhled a zdravím V., který už si zase stěžuje na žaludek. No nic. Nemůžu se tu vykecávat, makáme. Ze Smrku do Čeladné je to kus a ne krátký. Prekousni bolest a utikej. Nejde to. Stejně jako mi nejde se vyndat. Prostě tupě jdu. Když to jde, snažím se zrychlit, popoběhnu, ale tím terénem to stejně moc nejde. Sestup ze Smrku mi připomíná sestup ze Šeráku do Jeseníku. Serpentýny a pak nekonečné táhlé klesání po šutrech a šotolině. Už poněkolikáté dnes si říkáme, kde jsou asi H1 a H2.

Do Čeladné dorazím s hrůzným uvědoměním, že mám před sebou ještě 34km, nohy mám rozsekané jako na posledních 10km JUTu a chůzí mi to bude trvat dlouho. V. tvrdil, že ty poslední tři kopce už budou mnohem méně kruté než ty první. Já blbec mu věřím. Další rohlík, tentokrát se sýrem. Ořechové suché müsli vyměním za jahodové. What a boost! Sním o chlebu se sádlem a kofole. Převlékám se do tílka, ale do kraťasů se neodvážím. Bojím se, že ve chvíli, kdy si zuju boty a převleču čisté nohavice, sežere mě smečka vlků, kterou mám už hodnou chvíli za chrbtem. Teda za zadnicí. Pod zadnicí. ...nesmí nikdo stát, jinak nebudu hrát. Začíná mi hrabat. Dostávám spásný nápad - růžovka! Myslela jsem si, že na ni nikdy nedojde. Ale s vědomím dálky před námi do sebe narvu pro jistotu i mágo a jdeme na ten "milosrdnější" kopec.

Dějství sedmé, zpěv šestý - Čertův mlýn
To, že je kopec mnohem nemilosrdnější, než jsem čekala, bych ještě ustála. Ale když nám naproti jde známá beskydská witch P.M. a povzbuzuje, říkám si, probůh, za co? Dyť já se tu nejsem schopná popasovat ani s tímhle pitomým kopcem, co tady vlastně dělám? To si říkáš holka z hor? A tak zatnu zuby a táhnu. Výstup na Čerťák opět posouvá moje představy o hranici nekonečna. Moje představy o relativně dobrém čase se rozplynuly už dávno. Parťák možná ještě doufá, já už ne. Vidím, jak strašně pomalu (ve srovnání se začátkem) postupujeme. A dochází mi to. Tady začíná peklo. Moje vlastní soukromé peklíčko. Bude ještě dlouhé a bolestné. Tak moc, jak si ho sama udělám.

Na Pustevny jdeme o něco veseleji a já dokonce začínám vtipkovat. Kvůli pár povzbuzujícím lidem dokonce popoběhnu. Uvažuju o birelu. Nakonec se spolehnu na občerstvovačku, kde poprvé mají chleba se škvarkovou pomazánkou, salám, rohlíky, kyselé zelí...

Přežeru se tak, že mi vůbec nedojde, že už se do mě nevejde ta druhá polévka, co se na ni těším už od Ostravice. Rychle najíst, šup do bříška kofolu a je tu známý padák dolů do Ráztoky, který si pamatuju v opačném směru z Radegastovy výzvy. Jo. Dolu je horší než nahoru. Překvapivě. Odměňuju se u stánku polotmavým citronovým birelem za 25Kč. Půlku jim ho tam nechám.

Dějství sedmé, zpěv sedmý - Radhošť
Stoupání je minimálně zpočátku milosrdné. A jelikož potkávám J. z Jesenické 60, který vyrazil naproti dalším našim známým, V.+J., kteří jdou krátkou, hned se mi trochu zvedne nálada. Těším se nahoru ke kapli, kde jsem ještě nikdy nebyla. Až teď, s odstupem, si uvědomuju, že jsem si ji ani neprohlédla, ani nevyfotila. Asi už jsem fakt mimo.

Ve stoupání na Radhošť si poprvé uvědomím, že se mi to povedlo. Že jsem fakt vyndaná. A kupodivu jsem toho dosáhla, aniž bych se jakkoli výrazně snažila. Prostě pořád jdu. Dál a dál, výš a výš. A pak zase bolest v klesání. Úseky, kdy předstírám zrychlení kroku alias běh, jsou již velmi ojedinělé. Vím, že bídně hynu, ale vstát z mrtvých, to tu uměl jen ten jeden. A ten už to má za sebou.

Abych nezapomněla, pod vrcholem Radhoště potkáváme naposledy páreček gumicuk. Sedí v trávě a ona pláče. Neskutečně ji obdivuju, že se nechala dotáhnout až sem.

Dějství sedmé, zpěv osmý - Velký Javorník
Už vím, že to nebude ani 21 hodin. Stoupání je nekonečné (ano, zde se začínáme blížit limitu té správné představy o nekonečnu), při nucené toaletní pauze nás předběhne další mix. Ty se žlutýma náramkama už nevnímám. A vlastně i ti s modrýma jsou mi fuk. Parťák jde skoro stejně zarytě jako já, ví, že nemá smysl pokoušet se se mnou zapříst hovor. Témata jako běhání, trail, skyrunning, Alpy, závody, běžecký trénink jsou zapovězená už dávno. A na film a literaturu už nemám mozkové buňky. Uklidňuju se, že neumřely, že se jen můj mozek přepnul do stand-by módu. Dostávají prostor strachy, úzkosti, černé myšlenky, zlost a zoufalství. Nekonečno dosahuje svého plného rozsahu až na cestě dolů. Předbíhají nás jiné gumicuky, mladé a veselé, hravé a skáčou si přes šutry sem a tam. Já se v každém kroku snažím dýchat, ale místo toho mi tečou slzy, nechápu, jak někdy někdo mohl uvažovat o tom, že to dám pod dvacet hodin, a jak já sama jsem mohla být tak naivní, když jsem si myslela, že druhá půlka bude tak "snadná" jako ta první. Zlobím se na sebe převelice, a tak to dávám najevo tím, že si pro sebe nadávám "zk*****ej kopec" a "zpí***ej závod" a "nikdy víc". Teď už víme, že H1 a H2 skončili v Čeladné. V. už se taky neobjevil. Nemusíme s nikým závodit. Teď už to jenom dojít. A stejně mám mám chuť s tím praštit. A slibuju si, že už nikdy nepůjdu do žádného párového závodu. Moje strachy a úzkosti přece nemůže odnášet nikdo jiný než já sama.

Když deka dosáhne vrcholu a přikryje mi už celý mozek, když přejdeme poslední louku a pořád nejsme dole a mezi stromy vidím, že město je ještě daleko, tam, kde začne další mírná šotolina, přijde to. Na kraji lesa se zastavím, zhluboka se nadechnu, zhluboka vydechnu a naposledy se rozeběhnu. Vím, že zítra nebudu chodit, ale to už nebudu tak či tak. Pomalu běžím, místy zase jdu, ale i to nekonečno jednou pomine a začne město.

Proběhneme mezi domy, přes křižovatku, je to úplně jako v tom Jeseníku, nějak se na to náměstí prodrat musíte. A když jsou kolem lidi, povzbuzují, tleskají, zase se rozeběhnu. A do cíle vbíhám a vybíhám i ty schůdky na K2 a prostrčím hlavu medailí a euforie se přece jen dostaví.

Dějství osmé, v cíli
Plácneme si, vyfotíme se, pozdravíme se s P., který je v cíli už dávno, ještě pár fotek a teď přijde to nejtěžší. Dobelhat se pro pivo, pro jídlo, na parkoviště, do sprchy... Ale v tuhle chvíli je mi to už jedno. Mám na ruce zelený náramek, odškrtla jsem si dávno zapomenutou položku v "to do" listu a slibuju si, že odteď už na sebe budu fakt hodná. Sice přesně nevím, co to znamená, ale třeba na to ještě přijdu.

Epilog
Probouzím se po téměř osmi hodinách spánku na předním sedadle auta. Když z něj chci vystoupit a sbalit si batoh a místo toho vypadnu, dojde mi, že to je za mnou. Že takhle už to nikdy zažít nechci. Ale po pár zprávách od H1 a H2, po pár jejich fotkách z úžasného putování po horách, ktere nebýt toho, že měli na rukách čip a očekávalo se, že ho načtou na mnohem více kontrolách, než se nakonec stalo, mohl být úplně klidně nedělním výletem, se bojím, aby mě to moje pověstné NIKDY! nedostihlo dřív, než se naděju.

Cesta domů je nekonečná. V 10:00 ji symbolicky zakončuji v Nymburce na nádraží, když sedám na vlak, a pomalu přemýšlím, co bude dál. Další extrém? Ne, děkuju. Tu radost z kopců si honbou za jakýmkoli výsledkem ani strachem ze selhání vzít nenechám. Ale jakmile ta bolest povolí...

:-)

P.S.: Děkuju! Všem, co na mě mysleli nebo mě jakkoli podpořili. Bylo jich víc, než jsem čekala. Ten pocit je nad všecky medaile.


My spot.

Je pátek večer. V hlavě se mi rodí plán. Vzhledem k tomu, že je E. milosrdný a zapůjčí mi vůz, uložím si mapu a říkám si, že ráno moudřejší večera. Zkusím se na to vyspat.

Ráno je samozřejmě nejen moudré, ale i krásné (vzácná kombinace!!!). Budím se sama od sebe v 6, takže mám spoustu času to promyslet. Protáhnu se, pomalu snídám a u kafe si vrývám mapu do hlavy. Při pohledu na kilometráž a převýšení se po týdnu s bacilem ještě malinko tuberácky rozkašlu, ale naštěstí tomu nikdo nevěnuje pozornost. 7:30 nasedám do vozu.

Těsně po osmé parkuju na rozbité asfaltce nad Nedašovem a doufám, že lesáci dnes nebudou svážet dřevo zrovna z oněch míst. Poslední dokumentační selfie - co kdybych nepřežila?

Jo a boty. Ty nesmí chybět.

Někde v té zatáčce by měla být lesní cesta nahoru.

Jenomže ta cesta je vlastně potok, bahno a listí. Takže první kilometr tak nějak kloužu zpět. Taky trochu nadávám.

Pak to přijde. Ty paprsky slunka v ranním lese. Pomaličku se škrábu strmým svahem nahoru (no jo, nové boty vždycky musím prodrat maliním, to jinak nejde), ptáci zpívají a já jenom lituju, že nevím, který je který. Zatím jdu podle azimutu, ale někde tam nahoře bych měla narazit na značku. Pak už to bude dobrý.

A taky je. Jakmile mám červenou, jsem zpátky na mapě (v hlavě). Ta mě dovede po hranici pod Okršlisko, kde se vydávám do hloubi slovenských lesů. Ptáci furt řvou. Ale jak krásně...

Otevře se přede mnou první velká louka. Někde v tom lesíku naproti by měla byt kaplička Brezová. A ten vysoký kopec nalevo... Je nějaký podezřele vysoký. Vyšší než všecko okolo. Co to asi bude? Tak vysoká je tu jedině Chmeľová...

Kaplnka Brezová. Piju jistě léčivou vodu a nedbám, že kašel zázrakem nemizí. Radši moc nezastavuju - za běhu nebo chůze se nestíhá moc projevovat. 

Ten 'vysoký kopec' byl Chmeľová. A já si ji představovala úplně jinak. Takové stromy porostlé 'nic'. Lezu nahoru svahem strmým až hrůza a říkám si, škoda, že nahoře nebude výhled, podle popisků na internetu jsou buky i na vrcholu. A pak se přede mnou objeví horizont... 

 ...a otevře se první dnešní výhled. Rovnou na Vršatec. *wafixtojealenádhera. 

Panoráma taky musí byt. 

A eště jeden výhled. Výhledů není nikdy dost. Tuberácký bacil se hlásí o slovo. Ale široko daleko není nikdo, kdo by mě slyšel, takže vlastně jako by nic nebylo :) 

A kropáčky, ty prej sou na kašel nejvíc... Stačí jeden pohled a čuchnout a jsem zdravá jak ryba.

Pak přemýšlím. Času i sil je dost (relativně), takže se podle plánu rozhodnu obkroužit bradlo. V lese nefotím, protože zděšeně zjišťuju, že musím klesnout až těsně nad úroveň Červeného Kameňa, odkud jsem vyrážela loni. To znamená, že vím, kde sem. V pr***. Ten kopec budu muset dat zase nahoru. Aha. Tak to budou ty metry z mapy. No jo, ale ten výhled na druhé straně na Červenokamenské bradlo za to stojí... 

...a ten na Vršatské jakbysmet. A stromy kvetou o sto šest. Eště že mám v batohu antihistaminika. Pro případ, že... 

A jelikož ten hnusný kopec po modré značce je po asfaltu, tak ho až na kraj Vršatského Podhradia vyběhnu. Teda vycupitám. Teda vydusám. Hledím před sebe na asfalt a snažím se nemyslet na ty metry nahoru, co mě ještě čekají. Jediná zastávka, co dělám, je na panorámu celého bradla. Ta mě prostě dostane kdykoli. 

A pak už to prostě dám. Protože vím, že když to zvládnu až pod hrad, prolezu jedním starým kamenným obloukem, najdu chodníček, vylezu po skale a tam to je. 

Moje místo. A je jedno, jestli člověk hledí na jih... 

...nebo na východ. 

Nebo na kytičky (...a na botičky).

Nebo rovno pod sebe. 

A nebo na sever (na bradlo a vlevo zpátky na Chmeľovú).

Jenom se nesmí hledět na západ. Tam kdosi postavil dva obludné hotely, kde nikdy v životě nikdo bydlet nebude. *wafix podruhé. 

No a když se člověk dost nabaží, prostě sleze dolu. Neni nic snazšího. A jelikož má pro dnešek kopce odbyté, k autu to stíhá mnohem dřív než za necelé dvě hodiny. Dokonce i za míň než hodinu. 

Tedy za předpokladu, že se nebude příliš dlouho občerstvovat. 

Jenomže to bych pak nemusela stihnout oběd. A vzhledem k tomu, že přijede delegace věčně hladových dětí, není radno se příliš zdržovat. Tudíž už radši ani nefotím. Kdyby mi snědli všecky roštěnky, z čeho by mi pak rostly ty svaly, co jsem si na ně dneska v těch 'našich' kopcoch zadělala? :D

Jo a btw., tady je trochu jiný rozměr bielokarpatské turistiky. Bike sice na hradby nedostanete, mimo chodníky s ním nemůžete, ale myslím, že kluci z Trail Busters rozhodně vědí, kam stojí za to se vypravit.

Brutus Extreme Orienteering 2016

intro

Dopsala jsem svůj soukromý 100-denní projekt a i když si ho vlastně skoro nikdo nepřečte, pomalu se mi začalo po psaní stýskat. Ve světle těch téměř 100 zápisků si říkám, že bych měla být stručnější a trochu míň osobní, ale prostě se mi ještě nechce zavřít krám. Ještě nelámu hůl ani nad sebou, ani nad zážitky, ať jsou jakékoli. Samozřejmě - hlavně intenzivní. To se očekává. U mě obzvlášť. Kdyby náhodou nebyly, moje vrozená schopnost produkovat chaos a stres a reagovat zcela nepředpokládaně se postará o zbytek.


'příprava'

Začátek sezóny 2016 je vzhledem k pracovním závazkům od prosince do února dost žalostný. Těch pár běhů 10+km, z nichž větší část tvoří 3 ojedinělé ranní běhy podél Vltavy (jak já ten asfalt nemám ráda! ale když už jsem si pomalu zvykla, že i do nejmenších kopečků chodím (já!!!!!), pánbůh zaplať za každý kilák po rovině pod 6:00), z toho se moc sezóna 'votvírat' nebude. Stěžovat si tu na kila navíc nebudu, to by mě někteří chytří ukamenovali (cha! ale zkuste si to, tahat se s zátěžovou vestou, nehledě na velmi omezené možnosti dlouhodobě velmi lichotivého šatníku!), jenže ten uplynulý rok byl nejen plný zážitků, ale taky kotrmelců, a ono se to někde podepsat musí. Krom těch vrásek kolem očí, které už mi neodpářou a na které budu jako stará čarodejnice ještě náležitě hrdá, toho moc 'pozitivního' neni.

Ne, já si vůbec nestěžuju. Já si zážitky najdu i mezi psaním na počítači a psaním na počítači :)

No a v únoru přišel parťák, co mám pocit, že ho znám strašně dlouho, ale vlastně to tak dlouho neni, a s kterým mám pocit, že už jsem toho zažila tolik, ale vlastně toho tolik taky neni, s nabídkou kvalitního orientačního nášupu. A rovnou dvě porce v jednom. A prej - nemusíme běžet, stačí, když půjdeme. No neberte to, když je to skoro zadarmo! Po dvou měsících víkendů v Praze beru všechno!

To taky znamená, že místo týdenní dovolené na horách beru 'mizerné' tři dny v Jizerkách s KK (tedy K+M, moje milé dámy, s nimiž jsem loni absolvovala velký 'votvírák' zážitkové sezóny), kde místo bezuzdného tréninku akorát tak bezuzdně odpočíváme, cpeme se, místo společných fotek v terénu fotím(e) jídlo a za highlight celého výletu považuju dva soukromé západy slunce, jeden alkoholový dýchánek a úspěšný test mých řidičských schopností (je to dobrý, ještě pořád mám 'lehkou nohu a pevnou ruku'). Naše tři pokusy o běžkování ponechám stranou, bylo to spíš cvičení trpělivosti a toho, jak dlouho se vydržím nenas*at, než že bych to mohla nazývat během na lyžích. Ty dva ukradené západy slunce mi ale dají kus síly do kopců a i když se vracím do Prahy malinko mentálně indisponovaná (ne, retardovaná nikoli!), protože přechod ze zasněžené pohádky, jakkoli je krátká, do šedé reality velkoměsta je vždycky krušný (a to jsme byly, prosím pěkně, v Jizerkách), říkám si, že takovou menší procházku po Kokořínsku o víkendu přece zvládnu (loni jsem to zvládla taky, i když jinak)...


sobota

První den prvního počinu nové sezóny. Dohoda je, že to půjdeme. Sice mi kdosi tvrdil, že za popoběhnutí nás nedisknou, ale proč to riskovat, že?

překresluju mapu hlavou dolů
Odstartujeme a první roklí, až pod horolezeckou vložku, běžíme. Pak lezeme. Pak střídavě běžíme, lezeme, nebo se vezeme (z kopce po listí). Občas hledáme a nenacházíme. Počasí je dobré, trochu syrové, ale neprší, zima je snesitelná, ruce mi nemrznou a mikina z JUTu funguje přesně, jak má. Jediné, co mi trochu kazí radost, je fakt, že od zpoceného trička a batohu mám po 3 hodinách záda v jednom ohni. Převlíkám suché, ale moc to nepomáhá. Poslední kontrolu donutím parťáka vynechat a dobře děláme - doběh po asfaltu do cíle je delší, než jsme předpokládali, takže limit 6 hodin stíháme jen s 6-minutovou rezervou. V cíli se rychle převlečeme, parťák mě sice domazává vazelínou, ale stejně pak večer doma ve sprše skučím jako bitý pes.

Až doma mě zastihne zpráva z bojiště - máme prý 55 bodů a v mixech 4. místo, před náma mají +2 a za náma -1 bod. To naštve. V neděli jsem rozhodně nechtěla závodit. Není totiž z čeho brát. Ale takhle...


neděle

Spím dle předpokladů málo, v noci se převaluju, abych nemusela ležet na zádech. Vstávám ještě o hodinu dřív než v sobotu.

Druhý den očekáváme vzhledem k únavě slabší. Odřená záda mám zatejpovaná a běžím úplně nalehko. Ovšem na to, že máme o hodinu méně času, obíháme nakonec velmi slušnou oblast (část trasy se dokonce držíme v těsném závěsu za orienťáckými 'bohy' - no dobře, polobohy), nastoupáme (a naklesáme) solidní metry (nohy do kopců drží), sem tam svítí slunko a i když sebereme o jednu kontrolu méně, než jsme chtěli, průměr máme solidnější než v sobotu a máme v mixech spolu s dalšími dvěma týmy nejvíc bodů. Na posun ze 4. místa to sice nestačí, ale jsem spokojená.

stoupání na Roháč (352). nebo ne. tohle byla Kupa (400)
Zvládli jsme to líp, než jsem čekala. Než jsme čekali. A když se cestou domů dozvídáme, že jsme se chybou v přepočtu bodů týmu nad námi posunuli na místo třetí, mám radost o to větší. I když za body vděčím hlavně zkušenému parťákovi, který stíhá mapovat za oba (no, dobře, já ho sem tam kontroluju a brzdím jeho 'velký voči'), oba se musíme pochválit.


závěr

Tak to uděláme. V pondělí si vyzvedneme cenu (tričko a kompresní podkolenky s logem Velké kunratické) a já mám zas za co děkovat.

A takhle se, moji milí, dělá z komára vembloud. Žádný Kanáry, žádný brutální ultra, čirý exhibicionismus (zase ty paralelní univerza!). A vděčnost za to, že žiju, chodím, dýchám, vnímám a stíhám obdivovat. I když jsou dni, kdy sedím v koutku a brečím. Jako žena mám na to přece taky někdy nárok (a jako leckterý chlap koneckonců taky).

vzpomínka na víkend

Oneskorená reportáž aneb Nezmar SM 2015

Už delší dobu nejsem v rozpoležení, kdy bych měla mozkovou kapacity na psaní. Vzhledem k pracovním povinnostem (kdy jedny zanedbávám pro druhé) mám pocit, že moje mentální schopnosti jsou vyčerpané do té míry, že už neumím ani normálně česky mluvit, natož psát (a ne, neříkám to proto, že bych si myslela, že mám kdovíjak náročnou práci, život, nebo že bych chtěla upírat zásluhy matkám a otcům rodin, studujícím nebo manuálně pracujícím, prostě každý máme to svoje a holt moje kapacita je omezená, no, každý nejsme superman, že...), ale prostě jsem si řekla, že zážitky z polských Beskyd si zaznamenat musím. A to hlavně proto, že jsem je v konverzaci několikrát označila za intenzivní, resp. jedny z nejintenzivnějších doposud. Samozřejmě, dva týdny poté jsou všechny extrémy sinusoidy vyhlazeny do jemné vlnovky a Nezmar 2015, stejně jako největší zážitek sezóny 2014, Zermatt, bude za chvíli zase jen ‚primus inter pares‘, prvním mezi rovnými, a po čase možná dokonce uvolní místo jinému ‚nej-'.

Nezmar se mi líbil už podle jména. A byly to letos Beskydy, díky nimž jsem se v hlavě začala vůbec myšlenkou toho ‚ultra‘ v sobě zabývat. A tak to měly být zase Beskydy, kam jsem se chtěla vrátit zkusit si, jestli je to skutečně jenom v hlavě. Protože tělo teď sice funguje, výdrž má, ale o žádné extra kondici se hovořit nedá - na půlmaratonu by mi to natřel i kdekterý začátečník. Nebo můj skoro stodvacetikilový kamarád M., který se přes svou nadmetrákovou současnost propracovává ke své sportovní a závodní minulosti a běhá mu to... ...no na jeho poměry naprosto neuvěřitelně.

Jenomže Nezmar jsou především kopce. Velké kopce. A právě proto, že jeho ultraverze se svými 107 km je prý jednou z nejtěžších stovek, které u nás vůbec existují, bylo jasné, že i jeho ‚mini‘ varianta ‚ tj. ‚skymarathon‘, mi bude více než stačit.

Na podobné akce je potřeba hlavu pořádně trénovat. A tak trávím pár dní před odjezdem pod dohledem šéfa z Německa, doháněním restů z dovolené a vytěsňováním myšlenek, co se bude dít, až šéfová za týden odejde na mateřskou a nová kolegyně za dva týdny na konci zkušební lhůty nedostane nabídku podepsat smlouvu. A jak budu já dělat ty přesčasy, které mi chce zaměstnavatel ‚samozřejmě‘ proplatit, když mimo pracovní dobu chci věnovat ubohé zbytky své lingvistické duše žánru severské krimi, ke které mě kromě vědomí ‚vyššího poslání‘ váže taky podpis na pracovní smlouvě... A pak taky stylingem. Nejdůležitější je totiž přepálit začátek a dobře u toho vypadat.

Na podobné akce je dobré nejezdit sama. Já tedy jedu vlastně hlavně díky tomu, že moji parťáci z JUTu, D. a R., jsou přihlášeni už dávno, a tak jsem nabyla dojmu, že úspěch akce je téměř zaručen. Aby to ale příliš nezavánělo jen takovým výletem, nedejbože dovolenou, nechám kluky odjet autem už v pátek ráno a sama jedu až po řádném ukončení pracovní doby, v 19:48. Poslední vlak do stanice Bystřice, kamsi do neznáma u polských hranic. Ještě, že na sobotu už hlásí počasí víceméně bez deště.

Z vlaku vystoupím na ztemnělý perón někdy kolem 00:30. Prší. Lampa osvětluje dvojjazyčnou ceduli Bystřice (Bystrzyca), tudíž se domnívám, že jsem vystoupila v té správné divočině.

Vydám se tmou směrem do penzionu, kde mi kluci nechali prý odemčené všechny dveře, zatímco sbírají síly na zítřek (ehm, vlastně dnešek) tím nejlepším způsobem – spí spánkem spravedlivých. Tedy spánkem těch, kteří na pivo nejen myslí. K nalezení těch správných odemčených dveří sice potřebuju nápovědu na baru (mám štěstí, že ještě nezavřeli, moc nadšeně se ale netváří a pokouší se mě přesvědčit, že tam vůbec nejsem správně, protože už vůbec nikoho nečekají – nezajímá je ani trochu, že mám regulérně zaplacenou celou jednu postel, o příslušenství nemluvě), nakonec však vklouznu do tmy vědouc, že lůžko hned napravo u dveří je moje, a tak shodím supertiše svršky a chvíli po 1:00 usínám.

Ráno se přesvědčím o tom, že jsem ve správném pokoji a všichni tři pánové (s R. č.2 se seznamuju hned po probuzení) jsou ‚ready to run‘. Já si musím dát ještě ‚kolečko‘ na registraci, do místního Tesca (zas taková díra to tedy není!!!) a dokonce využiju, podobně jako pár ostatních potenciálních soupeřů, nabídky zdejší cukrárny a dávám tělu jeho oblíbený životabudič, kofein. Nebudu zapírat, je mi více než jasné, že dnes bude potřeba. Spala jsem jako obvykle méně než bych měla i chtěla a jako bonus se kolegové z Dánska (interní vtip – samozřejmě, že mám na mysli norské meteorologické experty) šeredně spletli a pravdu má Aladin – řečeno slovy klasika, chčije a chčije. Sice drobně, ale furt.

Na pokoji sbalím to nejnutnější a jako poslední z partičky ho opouštím s čtyřmi flapjacky, jedním náhradním tričkem, větrovkou a ponožkami a trochou té vody v hydrovaku. O tom, že kompresní tříčtvrťáky na sebe v současném stavu prostě nenarvu, protože jsem nikdy nepočítala, že jako běžec budu růst opačným směrem, tedy do prostoru, a proto mám jediné dostupné, pro dnešní účely zcela nevyhovující legíny, nemluvě. Tvoje starosti na moji hlavu, řekl by leckdo. Ale moje starosti jsou moje starosti. Proto si o nich na svůj blog taky můžu psát, no ne? Přece tu nebudu probírat zásadní momenty svého momentálně dosti chaotického života a filozofické otázky o jeho smyslu! :o)

Po rozpravě o trati, ze které mi utkví jenom něco jako ‚až přijdete na místo, kde máte pocit, že pod váma je prázdno a padáte, tak jste správně', si popřejeme s parťáky a J., která se k nám připojila, hodně štěstí, rychle pozdravím bratrance Veverkovy, uklidním se zjištěním, že ‚Zuzka taky nemá hůlky‘ (načež D. pronese něco jako ‚no jo, ale se Zuzkou se přece nemůžeš srovnávat, ta je úplně jiný level‘ – čímž mě skoro urazí, kdo tu taky říká, že srovnávám naše výkony? jenom konstatuju, že taky nemá hůlky – to je prostě obejktivní popis reality) a vyrážíme.

Kdybych měla popisovat zase celou cestu, asi by to vydalo na menší knihu. Já když se rozepíšu, jsem nezastavitelná, jak víme. A tak zkusím vypíchnout zásadní okamžiky a poznatky. Snad to dokážu. Protože to je to hlavní, co si chci zapamatovat. A tedy proto to tu píšu, že...


Hned v prvním kopci vzdávám běh. Je mlha a vytrvale mží. Jakmile se mi podaří jednoho člověka předejít, další dva mě předběhnou. Pokouším se držet D. a R. (R. č.2 a J. necháváme jako méně zkušené závodníky vzadu). Místo toho se mi stále daří na střídačku před nebo za sebou vidět a slyšet závodníka, o kterém si chvíli myslím, že je to závodník, abych posléze zjistila, že jsem oné dámě křivdila.

Tady nemohu zamlčet krutou realitu, se kterou jsme já i moji dva parťáci konfrontováni – běžkyně vykazuje známky jisté lability – rázujíc do kopce vydává zvuky, za které by se nejlepší pornoherečky jistě nemusely vůbec stydět – s každým krokem čekám, kdy přijde vrchol. Nikoli kopce, jak je jistě jasné. A vrchol přichází v pravidelných intervalech. Nejdřív softporno. Pak přitvrzujeme. Tedy ona. My zatínáme zuby. A táhneme. Co nejjistějším krokem vpřed. D. propadá trudomyslnosti, že doprovod tohoto kalibru nevydrží. Náladu nám kdesi na konci lesa zvedá povzbuzující Honza Bartas s kravským zvoncem značky Salomon. Fakt, že Zuzka má na nás 20 minut, už o něco méně (proč se ho D. ptal, když mu H. jasně říkal, že to nechce vědět, to nechápu). Průstup bahnitým lesem. R. zahajuje neskutečný seběh. Ztratili jsme pornoherečku.

Pod první sjezdovkou ztrácime značku. Ne pod prvním kopcem. Tohle už je asi třetí. Ale první z těch kolmých. A myslíme si, že nebude hůř. Ó jak se mýlíme! Nikdy bych neřekla, že mlha je milosrdná. Netušíme, co je před námi. Co je za námi, to si neseme jen ve svých hlavách. Mysl vyladěná na přítomný okamžik, jednotlivé kroky, pomalu, postupně, dál a dál, výš a výš (což je odkaz na mého oblíbeného C.S.L., ale to laskavý čtenář moc neví). Nahoře kromě kondenzující mlhy taky vichr a klesající teplota. A takto se to opakuje ještě několikrát.

V jednom místě mi připadá, že mám před sebou jenom kmen stromu, kterého se můžu chytit, ale pod ním jaksi chybí půda, abych mohla udělat krok. Sesouváme se spolu se svahem. D. zkouší variantu kutálení. Výsledkem není příliš nadšen. S R. ho necháváme nadávat kousek v závěsu. A zase kus běžíme. Lyžařské ‚středisko‘. Honza Bartas zvonící, podruhé. Velká Čantoryje (vlastně většinu času se pohybujeme v Polsku nebo kopírujeme hranici). Druhá sjezdovka. Ďábelská. A proklatě dlouhá. Opět doufáme, že to je ta nejhorší.

Bloudíme v mlze. Nahoře opět ztrácíme značku. Ermitáž se nekoná. Cestou zpět nacházíme D.. Při seběhu mu nekompromisně mizíme. Jsem mokrá až na kost. Nevyhovující spodní díl oděvu je tak mokrý, že při seběhu na stehnech pění. Já pěním jen uvnitř. Jak dlouho vydržím? Jsem dost Nezmar? Předposlední občerstvovačka. A za ní z mlhy vystupuje něco, při pohledu na co pronesu už jen K**WA. Doufáme, že to, co tahle sjezdovka nabrala na stupních kolmosti, jí bylo ubráno na délce. Máme ‚štěstí‘. Tedy jak se to vezme. Dorazíme na Malý Stožek. Poznamenám cosi o tom, že v rozpravě jsem zaslechla něco jako Velký Stožek. Logika rozdílu adjektiv malý a velký je neúprosná, ale R. nevěří. Stožek ho přesvědčí. Že i když není sjezdovka, bahno, kamení a potok ve stezce vedoucí kolmo vzhůru mu rozhodně dávají právo nebýt Malý. Velký Stožek si prostě zapamatujeme. Na hřebeni fičí jak ďas. Pak je tu poslední občerstvovačka. R. místy vypadá, že bude zvracet.

Teď už to bude jenom dolů. Už zas běžíme. Prší. Hlavou mi běží jediné. Že jsem chtěla ‚očistný běh‘. A tady ho mám. V té nejryzejší podobě. Intenzivní. Mlha nás uzavírá v minimálním prostoru, kde jsme jen my sami. Voda smývá všechno. Úplně všechno.

Běžím. Chvílemi to stahuju na tempo kolem pěti minut, ale R. rozdýchává břicho. Já to moje rozdýchávám v běhu podle rad O., z kopce malé kroky, pokouším se příliš nebrzdit, naopak využít své momentální výhody v podobě vyšší kinetické energie přímo úměrné postupu v běžecké kategorii na úroveň heavy weight. Bystřice. Rozbíhám to solidně pod 6 minut (se vsadím, že rychlíci se teď straaaaaašně tlemí, jaké že to mám/e vražedné tempo – aspoň někdo se bude bavit :D ). Teď už tu musí být cíl. Místo cíle je tu potok. A stezka pokračuje na jeho druhé straně. S R. se na sebe koukneme, co to jako má být. Asi to chápeme správně. A jak jsem už mokrá a rozběhlá, prostě kašlu na brod, hrázku s kameny, po kterých by se možná dalo přecupitat. Plnou parou přes říčku na druhou stranu. Zase se směju jako malé děcko, protože vím, že už bude za chvíli konec. Stezka podél vody a ještě jeden brod na druhou stranu. Tempo na pěti minutách. A konečně cíl v dohlednu. Sprintuju. R. nechápe. A já taky ne. K čemu ten sprint je, když se celou dobu plazíme? Jenomže já mám takovou radost, že jsem to dokázala...

Jsem Nezmar. Sice malej, ale jsem. A tak to s klukama večer oslavíme pizzou a pivem a marnou snahou přimět nálevny na konci světa držet krok s vytrvalci. Jasně, oproti UltraNezmarům jsme žabaři. Ale zas buďme skromní. Nemusíme mít všecko, ni?