Dom. Nikoli do Prahy. Na východ.

Když se sejde víkend, kdy je v Praze plný byt, a člověk nemá chuť se socializovat s lidma, co nezná, nezbývá, než "tak trochu odjet". A jelikož v Brně jsem byla minulý týden a na víkend hlásí obstojné počasí a na východě už jsem nějakou tu chvilku nebyla a teď se tam dlouho nedostanu, volba je jasná. VK. Na poslední chvíli. A aby to mělo ten správný punc výjimečnosti, nenechám se vyzvednout u vlaku, dokonce milým rodičům zatajím, že se vůbec dostavím. A ne sama. Přátelé nejvěrnější, pan Pieps, můj domeček na záda, a Gábina, můj bike, mi budou dělat společnost.

Už páteční večer na nádraží v Lidči má to správné kouzlo. Na peróně já s bikem, poslední průvodčí a skupinka pěších turistů z Prahy, kteří hledají cestu na Pulčín. Rychlý pohled do mapy, ukážu jim, kde mají žlutou značku, kousek s nimi popojdu na rozcestí a jdeme každý svým směrem.

Šlápnu do pedálů a za 6 kilometrů se přede mnou zjeví kaplička. Když jsem byla malá a vraceli jsme se celá rodina autem z dalekých cest, vždycky jsme se předháněli, kdo první kapličku uvidí. To totiž znamenalo, že už jsme doma.

Zazvoním na zvonek a ozve se: Prosim? - Dobrý večer, já bych u vás potřebovala přespat. - Kdo je to? - Hádej! (už nemůžu udržet smích) Jo a taky potřebuju klíče od sklepa... - No počkej, ty opico! No jo, mají mě doma rádi, jen co je pravda...

Večer sedíme s E. u vína a já posté poslouchám historky z jeho výprav "s klukama". Pak už se mi chce spát, protože noc předtím jsem strávila u táboráku, takže to zabalím, rychle mrknu na norskou předpověď, která ještě stále slibuje bezdeští, a na mapu, která slibuje zajímavý výlet, a zalehnu.

Ráno kupodivu drobně prší. Tak si dám dvojitou snídani. A vyrazím. Nejsem z cukru, ne?

Na náměstí se stavím "u Tomíka" (cykloservis) pro duši a lepení (já vím, kupovala jsem minule, ale když se ráno v 6 balíte během 20 minut a nesmíte dělat hluk, protože zbytek bytu spí, to se pak kde co blbě hledá. to si taky sbalíte dvě mikiny místo jedné šustky. což se může ukázat jako chyba.), rovnou mu udělám tržbu koupí cyklorukavic (protože v Praze bych za ně dala majlant) a ještě si nechám přifouknout tlumič. Pak se stavím v knihkupectví u Pavla B. pro mapu (Jakú? - No, nekde mezi Klobúkama a... - Prahú? - Ale néééé. Mezi Klobúkama a Karlovicama...) - Javorníky - západ, a může se vyrazit.

na náměstí - vlevo bývalý FÚ a vpravo muzeum města
Za městem se vydám po staré vojenské cestě na hřeben směrem k Požáru a Končité. I když jedu pomalu a na lehké převody, připadá mi cesta mnohem kratší, než když po ní běhávám. Nahoře jsem relativně za chvilku.

*vsuvka - telefonát - volá Karel, náš bývalý automechanik*
Čau, tak my jsme tady, kde jsi ty? - Ale Karle, dyť jsi říkal, že na Bike Prague se budete přihlašovat hromadně a že mi dáš vědět! - Aha, takže ty tu nejsi? - Ne, já jsem na druhé straně republiky! - Aha. To je škoda. A příští týden platí? - Jasně! Na Sázavu jedu!!!

Na rozcestí před Končitou se chystám konzultovat mapu. Vytáhnu první svačinu. Začíná pršet opravdu silně. Bavím se tím, že zkoumám mapu, a čekám.

pracovně dnešní výlet nazvu "Přes tři pohoří" - z Karpat přes Javorníky do Beskyd
Taky konzultuju předpověď počasí. Vykašlu se na Nory a mrknu na radar.

Nemá to smysl. Asi ten déšť přitahuju. Prostě pojedu v dešti. Ještě že jsem vyměnila mikinu za nepromokavou bundu od Edy. Že je mi poněkud větší je v tuto chvíli buřt, stáhnu ji pod cyklobatůžkem.

Kolem kapličky Na Kútech šlapu ke Končité.

První kluzký kopeček, který musím poslední kus dotlačit. A hranice. Tady už jsem byla, před pěti lety, tehdy jsem chtěla absolvovat stejnou trasu. Skončila jsem neslavně.

Tentokrát je sjezd z Končité mnohem méně rozoraný, tudíž do Střelné sjedu ještě jako celkem civilizovaný biker. Čas pokročil a blíží se poledne. Miňonky jsem snědla, v báglu mám jednu housku a tyčinku, že se najím někde po cestě. Tímhle tempem to bude... Za dlouho. Ve Střelné je pekárna. Obchod zavřel před hodinou. Ale protože jsme na Valašsku a paní prodavačky dělají generální úklid, ochotně mi prodají zbylé dobroty. Bratislavské rohlíčky s mákem, s ořechy, s nugetou... A tvarohové koláčky. Ty nesmí chybět.

První várku cukru do sebe nacpu na Turistické zvonici nad dědinou. Zapíšu se do kroniky a do mapy vtisknu razítko.

Kochám se. Místy se přes mraky prodere slunko.

A pokračuju lesem na Čubův kopec. Jo, pro pamětníky, je to ten Čuba.

Na kopci rozhledna, kde jsem to před pěti lety balila, špinavá jako prase, s bouřkou v zádech. Začíná asi pošesté pršet, ale tentokrát to zabalit nehodlám. Doma nečeká nikdo, komu bych se musela po zbytek dne věnovat, oběd jsem nahlásila spíš až k večeři, takže proč se nevydat dál.

Prohodím pár slov s manželským párem, co se oddělil od zbytku skupiny. Z Pulčínu. Aha. A zbytek je na cestě od Makyty. Tak to ty "svoje" z perónu jistě někde cestou potkám. Miluju tyhle osamělé sociální interakce na cestách...

Spadnu do Francovy Lhoty a zase šlapu nahoru. Teda loukou chvíli vedu, tráva je tak vysoká, že si ani nejsem jistá, jestli ta skoro neviditelně udupaná brázda je chodník s modrou značkou. Mapa říká, že držím dobrý směr a na kopci se to potvrdí, modrá značka nalezena.

Ještě jeden asfaltový kopec a šlapu ke kapličce sv. Huberta s krásným vyřezávaným oltářem a sochou dřevorubce.

Zase ty výhledy. Dokumentuju Gábinu na cestách...

...a sebe s kopretinou za uchem.

Za chvilku narazím na moje "staré známé" pražské turisty z lidečského perónu. Jsou nadšení a hned se ptají, jestli neznám spolužáka jejich syna, který je taky z Val. Klobouk. Ukáže se, že je o pět let mladší, takže bohužel... I tak máme ze shledání radost. Makyta je blízko.

Asfaltka se brzy mění na lesní cestu, dostala jsem se na ten správný hřeben, kde jsem chtěla být. Cedule Makyta. Hurá! Kóta dobyta!

Aha, to je teprve rozcestí. Tak nic. Tak jedu dál. Aha. Tak nejedu. Poslední kus je přes kořeny a kameny kolmo nahoru. Všecko mokré. V duchu si říkám, zaplaťpánbůh, že jsem měla ještě dost soudnosti nebrat si klasické tretry, ale staré "cyklopohorky". Gábinu tlačím a poponáším na kopeček a společně tu kótu M přece jen dobudeme.

Na kótě M svačím, nadšeně rozesílám zprávy do všech světových stran, že žiju, že jsem tady, že už zas chčije... A tak. Konzultuju mapu, jak daleko to mám po hřebeni k Portáši. Rozhodnu se pokračovat po červené dál. Když už jsem tady, bylo by škoda si to neužít. Však ono za chvíli zase pršet přestane.

Snesu na rameni Gábinu z vrcholu. Po červené kolmo dolů, tím úzkým, mokrým a kluzkým chodníčkem. Ano. Cyklopohorky byly dobrý nápad. Ty by mi Eda nepučil. Pak kus sjezd a krásná trailová cestička.

A pak ještě jeden snášecí (v mapě byl označený jako "nebezpečný sjezd" - teda ten bych nesjela ani za sucha...). Škoda, že v tyto momenty vždycky zapomenu fotit. Ale když se člověk musí 100% soustředit, kam klade nohu, nedejbože jestli mu na ni nepadá kolo co má "pod pazuchou", to se pak lehko vytěsní věci jako moderní technika a potřeba dokumentovat každý kluzký kořen. Eště že tak. To je přesně ten očistný efekt, po kterém prahnu, ni?

Za chvíli jsem na Papajském sedle. Mám radost, že ten kousek i s nesením šel celkem rychle (pořád se pohybujeme na pár kilometrech a kdybych běžela, možná bych byla i rychlejší...)

Ze sedla zase tlačím, kolmo nahoru. A pak se zas chvilku projedu po dokonalém chodníčku.

Abych vzápětí slezla, když se pěšinka rozšíří a rozbahní a zaroste...

A najednou jdu po rozbahněné lesní cestě, zase poponáším, protože projet to nejde, jak je to měkké, a jen tak mimochodem si všimnu, že červená značka je v čudu. Chci zkonzultovat mapu. Prohledám batoh a zjistím, že ta je taky v čudu. No, v čudu. Je mi jasné, že může být jenom na jednom místě. Moje krásná nová mapa Javorníků (s razítkem ze zvoničky) zůstala na kótě M. Tak třeba někomu přinese štěstí.

Mám záchytnou schematickou mapu od Edy, na které zjistím, že když budu držet směr, teoreticky narazím na slovenské straně na vesnici a pak se vyškrábu nahoru na Kohútku. Jsem kousek pod hřebenem, červená bude na něm. A tak se rozhodnu nepokračovat dolu. Naberu přímý směr nahoru. Naštěstí mi tu lesní dělníci nechali něco jako cestu. Akorát ji zapomněli uklidit. A tak zase nesu. To abych si nestěžovala, že málo posiluju. Rychlost závratná, poslední tři kilometry jdu asi hodinu... (aspoň mám ten pocit)

Za odměnu se můžu kochat.

Trochu se hroutím k zemi, ale furt se kochám.

A v duchu přemýšlím nad tím, co kdybych se tu prostě v tom lese zamotala a nenašla cestu a neměla sílu Gábinu takhle nosit a byl by večer... A v duchu si skládám rozlučkové SMSky, aby aspoň věděli, kde mě hledat... HA HA HA. Asi už mi to fakt leze na mozek. Copak se můžu TADY ztratit? Teď? Když už ani neprší (ne že by dneska nějak zvlášť lilo), ani neni ještě tma, vlastně pořád vím, kde cca jsem...

Na chvilku složím bike a odpočívám. Je tu vlastně krásně, člověk by neřekl, že jsem od civilizace co by kamenem dohodil. A zbytek došel pěšky. S bikem v podpaží.

Po hřebeni vede opravdu červená značka. Jsem u posledního rozcestníku před Kohútkou. Foto nesmí chybět, ale bike už na něj necpu.

Nedokážu se pořád nezastavovat.

Dnes celý den na hranici. Jak příznačné. Jedna váhavá váha, co se nemůže rozhodnout, kam vlastně patří.

Hlavně, že vím, odkud jsem přišla, a kam mířím.

Slovensko.

...a jsem na Kohútce!!!

Konec dnešního putování po hřebeni. Teď už jen sjezdovky, civilizace, restaurace s kofolou a kafem, zbytek buchet v batůžku... Volám našim, že jsem tady a teď a že se dopravím domů už po silnici na české straně. E. mi sice důrazně doporučuje použít kratší stranu slovenskou (o 10km!!!), ale já se vlastně na tu dlouhou rovnou silnici, po které to pošvihám i s tím svým tankem 27-30km/h, těším.

Vypiju kafe, nechám si zajít chuť na borůvkové knedlíky, protože víc cukru už dnes prostě nepojmu, a vyrazím dolu kopcem. Sjezd epesní.

A památeční foto z bikové perspektivy.

Na zastávku ve Valašské Polance u benzinky jsem se taky těšila. Protože když tam dojedu, vím, že už jsem za humnama.

A mapa nesmí chybět:



***

Už jen pár obrázků z neděle.

Já vím, že jsou tam hnusné činžáky a výrobní haly a tak. Ale já mám ten výhled prostě ráda.

Protože z druhé strany, z toho kopce, pak zase hledím na ty naše paneláky. A vydýchávám. Tradičně. Po schodech nahoru na rozhlednu.

A pokaždé si udělám tu stejnou panoramatickou fotku.

Už je mi to skoro blbý. Ale to se neomrzí.

Neděle odpoledne, nádraží Horní Lideč.
Bike jsem si přivezla přes celou republiku kvůli jednomu jedinému dni na hranici.
NO A???

Ať žijí solitéři!

Na M. oslavu 40. narozenin jsem přijala pozvání v poměrně velkém předstihu. Moc jsem netušila do čeho jdu, skupina lidí, co znám z nuselského běhání, celý víkend někde u Rožmitálu, vše ve velkém stylu...

Týden před akcí řeším, zda jet. Vypadá to na hromadu rodin s dětmi, které zaberou chalupu, já nemám ani děti, ani stan, natož abych si sháněla ubytování v Rožmitále. Na otočku se mi asi jet nepodaří, nemajíc vůz, musela bych se k někomu 'přifařit'. Na první logistický dotaz odpovídá spřízněná duše P., že nakonec kvůli dceři nejede, pak už se chytne jen Bob, že by 'možná jedno místo v autě měli'. Naštěstí mě M. uklidňuje, že místa ke spaní bude dost a můžu na noc pod střechu, pokud chci. Hurá, princezna nebude mrznout ve starém spacáčku pod širáčkem!

Dva dny před akcí, jak už to bývá, se plán mění. Na stole (obrazně) mi přistává zcela nevinně míněný dotaz - Proč vlastně nejedeš na biku? - Protože je to daleko. - A co popojet vlakem?

Pane bože. Dyť je to tak prosté. Mě tohle nenapadlo? Ani trochu ani v nejzazším koutku mozku? To jsem to dopracovala... Když je předem dané, že se jede autem, na místě se popoběhne a bude to velká narozeninová párty... V jednom to tak nějak zabije chuť objevovat. Program je předem nalajnovaný. Naštěstí je nalezena vhodná alternativa a w. ji velmi rychle a s ochotou přijímá za svou.

čtvrtek

Píšu mail spoluúčastníkům, že děkuji za ochotu s (od)vozem, ale dopravím se po vlastní ose.
Předběžný plán je v sobotu přiblížení vlakem a v neděli výlet zpátky do Prahy.


pátek

Zkoumám mapu. Bude to dobrý. Z Rokycan lepší než z Hořovic.

Ještě v práci zakoupím přes e-shop In Kartu. Po kolika že letech ježdění vlakem? No jo, po roce. Předtím si paninka vozila zadek autíčkem... A pak na Smíchovském nádraží jízdenky - paní mi poví i to, co vědět nechci a nepotřebuju, ale jízdenky prodá. Sice na pátý pokus, s místenkou za 35,- místo zadarmo, ale hlavně ať už jedu. Pak ještě na pumpě dofouknout Gábině kola, do centra pro kafe (protože doma došlo a ráno ho budu potřebovat) a domů balit.

Balit? Co se tak balí na max. 36 hodin? Na princeznu to nebude, jediné, co potřebuju, je spacák, pro sobotní společnou aktivitu pak boty a oblečení na běhání a univerzální civil na oslavu. Sice je to sakra málo věcí, ale nakonec volím variantu většího batohu a většího komfortu při jízdě. Pan Pieps je spolehlivý parťák a jde nastavit tak, že není o nic moc větší než civilní batoh do práce. (Batoh do práce... Neměla bych už konečně začít nosit kabelky?) Peru. Cyklo a běžecké věci se suší. Nezapomeň si přibalit spodní prádlo...


sobota

Těch pár svršků, co jsem v pátek vyprala, házím ráno do batohu. Sbalit jídlo, jedno rychlé kafe, vyplížit se tiše z bytu a hurá na nádraží.

S Gábinou jsme takhle snad ještě nikam nejely. Vždycky jenom na výlety nalehko. A tak, když stojím poprvé s kolem na peróně a nastupujeme do vlaku, připadám si jako velká holka.

A to jedeš takhle sama? - Jo. Dyť je to kousek. - A víš kam? - Mám mapu.

Že Brdy na mojí mapě končí u Hořovic je fuk. V Rokycanech najdu kousek od nádraží cykloobchod, dokoupím mapu s chybějící oblastí, rezervní duši a lepení (doma jsem žádné nenašla) a vydám se po cyklotrase směr Mirošov. Protože tam, podle slov pana prodejce, bude jistě cukroška. Po několikáté zapomenu, že jsem se v Rokycanech chtěla kouknout po jedné zásadní věci, kterou jsem nakonec do batohu nehodila. Vzhledem k tomu, že pod cyklokalhoty se další vrstva prádla nenosí, jaksi mi nedocvaklo, že tuhle vrstvu jsem jako jedinou nepřibalila...

Mirošov je za kopcem. A nejen, že je tam skvělá cukrárna, kde si po několikáté vrývám do paměti mapu, ale taky Vietnamci, kteří mají na skladě skutečně všechno. Včetně slušivých bavlněných bombarďáků za 30,- Kč. Moje čest je zachráněna, můžu vyrazit.

Píšu M., že jsem na cestě z Rokycan, ale že na běh ve 12:00 to nestíhám - budu hlásit polohu a třeba když vyrazí později... Dostává se mi stručné odpovědi: Ty jsi magor! (Magor? Že jedu s batůžkem 35km od vlaku na chalupu? Přemýšlím, kdo z nás je tady z jiné planety.)

Na každém rozcestí stavím a konzultuju mapu. Názvy obcí si nepamatuji a ukazatelé se křižovatku za křižovatkou mění, takže neexistuje jeden spolehlivý cíl, kterého bych se mohla držet. Konečně dojedu do Trokavce, odkud najíždím do vojenského prostoru.

Jsem disciplinovaná a jezdím pouze po vyznačených cyklostezkách. Tzn. po jedné jediné cestě, u které není značka 'zákaz vjezdu cyklistům'. Scenérie u Padrťského rybníka mě uchvátí, nicméně pro příště bych si s dovolením objednala o něco méně spoluuchvácených cyklistů.

Jelikož přístupných stezek není moc, logicky se všichni protínáme na jedné hrázi. Nezdržuju se a jedu. Chci nahlásit status, ale ejhle, bývalý vojenský prostor není pokryt mobilními operátory. Já se tu snad zabydlím...

Když dojíždím do Nepomuku, vypadá to na déšť. Běžci ještě nevyrazili, jsem skoro v cíli. Na místo určení přijíždím s první fází májového monzunu a zpocená i upršená, převlékám se do běžeckého a vyrážím 's chlapama na pivo'. Všechny jejich ženy a děti na mě hledí jako na totálního ufouna. Nešť...

Než doběhneme necelé 4km zpátky do Nepomuku, monzun nás ještě párkrát přesprchne, takže si ze mě pánové dělají legraci, že to mám dnes i s plaváním. Když na baru kupuju piva a pro sebe kofolu, kape ze mě víc než vodníkovi ze šosu. Pijeme pivo, vedeme 'chlapské řeči' o závodech a tak... Aby moje ženská polovička nestrádala, na cestu zpátky vyfasuju kočárek se Stellou.

Na chatě už jenom sprcha a dokonalá oslava s hlavním darem v podobě Apple Watch, které M. zabaví na dlouho. Telefonuje hodinkama, poslouchá hudbu hodinkama, kontroluje si klidovou tepovku hodinkama, dokonce nás fotí hodinkama. Dort v designu Apple Watch a cupcaky s nakousnutým jablíčkem nesmí chybět. Všude kolem je spousta rodičů a dětí... ...a já. Myslím, že tím, že jsem přijela po svých a odjedu taky po svých jenom potvrzuju image bláznivé tety. Ale radši bláznivá teta, než nerudná stará čarodějnice.

Jelikož se hosté rozprchnou dříve, než oslavenec očekával, brzy po půlnočním proslovu to zabalím a jdu se vyspat na zítřejší výlet. Má být krásně.


neděle

Ráno krásně není. Je zataženo, tak trochu mlha, mokro... Odhaduju, že jekkoli a kamkoli dojedu, jedno je jisté - budu mokrá a jako prase.

Tentokrát mám pravdu jenom částečně. Mokrá jsem v podstatě okamžitě, to už je default i bez deště, budu to muset vydržet. Najíždím zpátky do vojenského prostoru a připadám si děsně líná. První zastávka na čurání. Pak konzultace mapy. Pak schody na hráz Pilské nádrže.

Pak svačina v Obecnici.

Tam se mi líbí. Je tam jeden obchod, který je zároveň hospoda i kulturák, místní štamgasti se vevnitř dívají na fotbal, venku před obchodem pijí pivo a kouří a na zahrádce zase další skupinka, totéž. A s každým nově příchozím se vítají, ať už přijde pěšky nebo na kole. Nedělní dopoledne jak vyšité. O kus dál maluje děda spáry svojí roubenky na bílo.

Jeden z mnoha kopců. Není jich nakonec až tolik, ale jsou. Kolem cesty ke kostelíku kvetou vlčí máky. Před Pičínem konečně opouštím zpevněné cesty a vydávám se po zelené do lesa po trase Camina, jenom v protisměru. První klíště. První kopec, který nevyjedu, protože mi mokré šutry podklouznou a s báglem se to vyvažuje blbě. Památníček bleskem zabitého z roku kdovíkolik.

Nástup na červenou hřebenovku a tušené výhledy do kraje. Kuchyňka.

Zase ty mokré šutry a bezpočet zakolísání. Nikde nikdo. Jenom hřebínek Brd a já. Nebudeš se sama bát? - Proč? Mám s sebou jediné dva parťáky, které potřebuju. Svoje kolo a batoh.

Kousek za Kuchyňkou se zase objevují zpevněné cesty, rovná hřebenová cesta, přibývá cyklistů a turistů. Vybaluju oběd, sedím na kládách cpu se sýrem z Liptova.

Vlastně se mi strašně nikam nechce. Ještě že Gábina má spoustu lehkých převodů a stačí prostě motat nohama. Místy se musí trochu zabrat, ale jediné, co cítím, je mokrý zadek. Slibuju si, že až dojedu ke Mníšku a Černolicím, můžu to ohnout dolů k řece a buď sednout na vlak, nebo to dojet prostě podél řeky.

Kousek před Mníškem dávám v hospodě birell a kafe, už jsem s těma svačinovýma zastávkama trapná. Podle toho se pozná, že to dnes 'není ono'.

Skalku nechávám za sebou a i když se mi vlastně nechtělo, pokračuju až k Černolickým skalám. Vlastně to je poprvé, co jsem je neminula.

Vylezu na vršek a kochám se. Cukrák je nebezpečně blízko. Za chvilku jsem doma.

Zase taková chvilka to nebude. V lesích mezi Černolicema a Jílovištěm se mi líbí tak, že se kousek od dálnice zamotám a ztratím. Nejen, že nemám značku, ale ani cestu. Ale vlastně bych si připadala nepatřičně, kdyby se mi to na takovém výletě nestalo aspoň jednou. A jelikož jsem už za humny, jsem klidná jak želva. Uklidním se natolik, že si ještě užiju závěrečnou lesní pasáž nad Zbraslaví a z lomu pak jenom spadnu dolů na cyklostezku.

Vyprahlá doplním vodu i cukry u stánku s koutským pivem.

Posledních pár kiláků do města a do Strašnic už slupnu jako nic. Jsem unavená, ale příjemně. Jsem totálně mokrá, jako prase jenom trochu, ale v hlavě mám zas na chvilku uklizeno. Jeden by si řekl, že výlet spíš nic než moc. Ale kdyby každé nic bylo jako to nedělní, bylo by dobře.

P.S.: Fotky tentokrát nevyšly 100% podle mých představ, mobil byl asi unavený a propocený jako já, ale na dokreslení to snad stačí.

P.P.S.: Ještě mapy!!! Map není nikdy dost! :)