Pro dobrotu na žebrotu.

Tytam jsou doby, kdy jsem se považovala za spasitelku lidstva, teda kdy jsem se jí toužila stát. Tytam jsou doby, kdy byli mými vzory Mahatma Gándhí a Matka Tereza. Ale občas to vypadá, že se ve mně tyhle 'spasitelské' pudy pořád probouzejí. Nebo je to možná tou pitomou povahou Vah, že se snaží, aby všem bylo přiděleno spravedlivě a aby nikdo nikdy nepřišel zkrátka. A když může, této spravedlnosti pomůže. Samozřejmě, toto neplatí v jejich případě, neboť udělají-li chybu, bojí se Váhy, tedy já, nést zodpovědnost a přijmout trest, případně nejsou naprosto schopny se omluvit. Váhy jsou prostě tvorové k neuvěření komplikovaní a já jsem možná ten z nejkomplikovanějších.
A tak, ve snaze pomoci dobré věci, a ve své neskonalé naivitě, doufám, že jiní lidé myslí podobně jako já a že když jim pomůžu, třeba mě nepodrazí. A oni, ve své neskonalé naivitě a ve snaze pomoci dalším lidem, mě podrazí. A já pak musím nést ty následky toho, že jsem raději nedržela hubu.
A proto jsem se rozhodla napříště držet hubu. (což bude pekelně těžké, přiznávám... :o))

Nejnovější zprávy z mého chaotického života jsou ty, že se pomalu ale jistě začínám zahrabávat do nor, odkud mám chuť nevycházet. Není to až tak způsobeno vedrem, ale kiksy, které se mi v poslední době daří. Třeba ten s kolokviem z Teorie literatury. Naši drazí páni přednášející, oba velice mladí a sympatičtí, se rozhodli, že nikoho nevyhodí. Tedy nikoho, kdo by neměl tu drzost přijít aspoň trochu nepřipraven. A já, nevím už, jak k tomu došlo, nebo možná vím, protože jsem lempl a neumím nakládat s časem tak, abych ho dokonale využila, jsem přišla do jisté míry nepřipravena, a to především v oblasti znalostí z přednášek, které se zdály býti pro onoho dobrého muže podstatnými. A tak jsem byla, jako jediná ten den, a také za všechny dosavadní termíny, vyhozena. Chtěla jsem tento stud vyřešit tím, že budu chodit kanály, ale nějak jsem na to večer poté pozapomněla, a když jsem se něco před jedenáctou vracela z hospody, onoho dobrého teoretika literatury jsem potkala. V tu chvíli žádný kanál nebyl dost blízko na to, abych se schovala, a tak jsem nasadila poněkud trapně laciný výraz 'stydím se, strašně se stydím, koukejte na mě, jak strašně moc se stydím' a vydržela cestu autobusem na nádraží, kde jsem se zmohla aspoň na 'naseanou', protože 'nashledanou' já neumím, a to může S. potvrdit. Ještě bych se mohla naučit brněnské 'nazle'.. :o) Tož tolik moje kolokvium.

Pak je tady práce na prázdniny. Požádala jsem a agentura mi vyhověla, poslala mě na pohovor. Kvůli němu jsem organizovala čas jak se dalo, odvolala učeí, a stejně jsem v pondělí odcházela z prestižní mezinárodní banky s pocitem, že jsem tam byla úplně zbytečně. Protože nemám ksichtík jako obrázek a protože jsem přišla v poněkud usedlém kostýmu, ve kterém jsem promovala. A protože nemám zkušenosti z oboru a hledám vlastně jen práci na prázdniny a ne přímo praxi v bance. No, jestli vařím kafe v bance, nebo v nebance, je podle mě jedno. A jestli ho vařím švédovi, je už úplně jedno. A tak jsem z toho opravdu dobrý pocit neměla. Načež mi agentura zavolala podruhé a vrazila mi další nabídku, kterou snad neodmítnu. A která znamená úvazek na prázdniny. A tak jsem se rozhodla uvázat a zrušit dovolenou v Tatrách.

Kůň, tedy ten, co na něm jezdím, si ze mě dělá legraci. Dělá si co chce, jak chce, kdy chce, ať se snažím, jak se snažím. Je pravda, že nejezdím zas tak dlouho, ale je to potvora, umí mi každou neděli skvěle srazit sebevědomí. Tak nevím, jestli se to kdy naučím.

Zakoupila jsem, jak jsem již předesílala, knihu brněnské metro, nový počin Bogdana Trojaka. Je pravda, že jsem si ho chtěla koupit za odměnu za to kolokvium z Teorie literatury, ale koupila jsem si ho aspoň jako útěchu. V jednom obchodě se mě minulý týden ptali, jestli je to 'to o té konečné v Líšni'. Vyvedla jsem je z omylu a v sobotu zašla do knihkupectví jiného, odkud jsem vyšla s nosem vnořeným do knihy. Musím říct, že tak dobře jako tentokrát jsem se už dlouho nepobavila. A nejlepší ze všeho je jedno starozlínské přísloví, které praví, že 'konec světa přežijí pouze tři vyvolená města: Berlín, Vín a Zlín'. Tak to abych se včas odstěhovala do toho Berlína :o))))

Chystá se festival Rock for people. Jak je patrné z plakátu, hlavní hvězdou není nikdo jiný, než mnou vysoce cenění a obdivovaní The Killers, zabijáci z Ameriky. A když vezmu v úvahu, že ve středu 4.6. má na témže pódiu vystoupit stovka divých zvířat a také divokej Bill, lákadlo je to nad lákadla. Ovšem vezmu-li v úvahu fakt, že Zvířata hrají už ve 14h a to já asi budu v práci, a že na Billa a Zabijáky by s námi Bára s Jendou asi nešli (protože možná budeme zrovna v tu dobu na cestě do Tater, tak jsem si říkala, že bychom to vzali v jednom), tak možná budu muset zase učinit volbu. Buď čistý vzduch a horské štíty, nebo přeplněný festival s jednou velkou hvězdou o půlnoci. Vzhledem ke konverzaci, kterou jsem vedla minulý týden v hospodě o horách, asi zvítězí ten čistý vzduch. Protože jsem dostala strašlivou potřebu zase nějakou tu skálu pokořit. Ovšem otázkou zůstává, jestli i k tomuto mému nadšení se bude někdo ochoten připojit.

Všechno je zatím ve hvězdách. A tak to tam zatím taky nechám.