20-05-10

Itálie je zvláštní země. Vůbec jí nerozumím. Nejen, že nerozumím řeči, která je podobná snad jen trochu latině (já jsem totiž spíš slavista a germanista než romanista), nerozumím ani lidem a jejich mentalitě, naprosto nechápu jejich systém chování (pokud v něm vůbec nějaký systém nebo logika je) a vůbec mám problém se italskému světu přizpůsobit. O postup opačný, tedy přizpůsobení italské reality té mé, se ani nepokouším, angličtinu vytahovat vůbec nezkouším, je to marné – NIKDO tady anglicky nemluví. Snad jediné, v čem mi Itálie vyhovuje, je káva. Cappuccino je mým chlebem vezdejším a kdybych se nebála, že pak budu mít ještě větší energetické přetlaky, klidně bych ho pila na litry jako Italové. Což mě přivádí k myšlence, že možná právě proto jsou Italové národem tak temperamentním a nezadržitelně živelným – z tolika kofeinu, co oni jsou zvyklí pozřít během jediného dne, by se mi dozajista zatočila hlava. Ale dost taky možná, že na ten kofein mi vydrží šlápnutí do pedálů déle než obvykle :o)))

Každá velká cesta s sebou pro mě nese nutné zlo a tím je předcestovní horečka. Jako váhavá váha a člověk chtivý systému (přestože ho nedokážu udržet) mám vždycky největší hrůzu z toho, že něco doma zapomenu, že cesta nepůjde podle plánu, že se přihodí něco neočekávaného a že se ztratím (což je taky nutné zlo, resp. koření mých osamocených výprav, zvláště kolmo a běžmo). Ale hlavně abych na nic nezapomněla. Nejde až tak o kontrolu sporáku a ledničky a vody a kdovíčeho, stav bytu mě neděsí. Děsí mě obsah kufru a jeho stav na konci cesty. Zvlášť, pokud je jedním z mých zavazadel něco tak důležitého jako je Pepina. Sebrala jsem odvahu a Pepinu rozložila a naložila spolu s ostatními zavazadly svými, Simonovými i Pepovými (protože Pepa je náš spolucestovatel) a krátce po půl šesté jsme vyrazili.

V Praze byla jako obvykle zima jako v psírně, ani ne 10 stupňů, cestou na Plzeň se to ještě zhoršilo a na Sv. Kateřině pršelo, byla zima a vůbec – bylo celkově pěkně hnusně. Před hranicemi jsem převzala řízení já, protože S. klasicky přestalo po hodině a půl bavit, a užívala si německé a rakouské dálnice, sice v dešti, ale pořád lepší než ty naše.

První zádrhel přišel, klasicky, před Mnichovem. Tu dálnici, co znám, pořád opravují. Naprosto nechápu, jak to Němci dělají, kde na to berou peníze a hlavně, jak je možné, že pořád opravují zhruba ten stejný úsek. Takže oproti loňské cestě na Korsiku jsme sice uvízli v zácpě Mnichovu o kousek blíž, nicméně úplně stejně pitomě. A to pak řízení přestává bavit už i mě. Ale necelou hodinku jsme přežili a odměnou nám byla skvělá druhá snídaně na jedné z německých Raststazion nebo jak že se to jmenuje. Akorát jsme zjistili, že S. to chudák trochu „nevychytal“, když si na cestu vzal černou mikinu Krav Maga s obrovskou žlutou židovskou hvězdou (s figurou bojovníka) na zádech a malou vlevou na prsou. V kombinaci s jeho dokonale árijským vzezřením a poněkud mohutnější postavou to zřejmě na Němce působí tak, že neví, jestli je to provokace, jestli je nácek nebo Žid nebo co to k*** je??? A vedle něj holohlavý Pepa s poměrně slušně vybudovaným svalovým korzetem, no to je mi dvojka, kde jsem se to zase já chudák octla...

Asi tak o půl druhé už mě to řízení přestalo trochu bavit. A pálily mě oči, takže jsem požádala S., aby to vzal za mě a chvilku jsem se prospala. Ve tři jsme najeli do kolony, která se vůbec, ale vůbec nehýbala, a zůstali jsme v ní trčet asi hodinu. Vyjela jsem z ní už já, protože jsme se v průběhu stání se S. opět prohodili a jelikož už jsme zastavovali ažaž a chtěli jsme být opravdu v 7 na místě, už jsem za volantem zůstala, i když se mi děsně chtělo na záchod. Stejně bychom zastavit a vyměnit se nemohli, protože 10min. před koncem začali kluci sledovat hokej (což v podstatě znamenalo, že S. nám předčítal pravidelně aktualizovaný popis zápasu ze seznamu a po jeho zhroucení i z iDNES) a těsně před sedmou, kdy už jsme se nezadržitelně blížili cíli, jsme hokej vyhráli, takže i celá ta úmorná cesta byla hned veselejší.

Hned poté, co jsme se obytovali, měli hoši vyrazit na společnou večeři. Já jsem se místo toho navlíkla do běhacího, ve vestibulu se stihla pozdravit i Itayem (který na mě koukal trochu jako na zjevení, co to tam je za ženskou, co jde o půl osmé běat v tílku a se slunečními brýlemi, ale ono to jinak nešlo, venku bylo pořád ještě 25 stupňů, oči jsem měla unavené jako blázen a krom toho – přesně na tohle jsem se celou cestu těšila) a už jsem se vydala k pobřeží, kde vedla, jak jsem viděla při příjezdu, příhodná trasička pro mírný výklus. Plánovala jsem půlhodinku, ale jelikož to bylo po rovině, docela jsem zastavovala a očividně mi to protažení bodlo, trochu jsem to natáhla na klasických 10km. Kupodivu ani ty sluneční brýle nevadily, zostřují perfektně vidění, takže i když je všechno kolem tmavé, postavy a překážky a cestu vidím dost zřetelně.

Ještě než jsem si vlezla pod vytouženou sprchu (po celodenním sezení v autě jsem měla pocit, že všude kolem cítím kari, co jsem měla předešlý den k večeři), trochu jsem se zadumala nad skládáním Pepiny, protože mi bylo líto rámu, co ležel jen tak na dlažbě. Chvíli mi to trvalo, ale nakonec jsem ji, holku červenou, dala dohromady. Abych hned druhý den mohla vyrazit (to jsem ještě netušila, co a jak se vyvine).

Předtím jsem si ale ještě užila večer v hospodě s klukama a Itayem, který je neutuchající studnicí historek ze zážitky nabitého života profesionálního bojovníka, policajta a ochránce. Krom toho si pořád dělá legraci, tvrdí, že italské jídlo je shit (což měl koneckonců pravdu, nějak tu pořád nemůžu najít tu správnou pizzu a těstoviny, nemluvě o kultuře stolování, která je, pokud jde o hygienu, příšerná), vypráví vtipy a taky furt kouká kolem sebe, co se kde šustne a tak, asi profesionální deformace nebo co. S. i Pepa z něj byli hned napoprvé naprosto unešení :o) Přiznávám, na mě udělal taky docela dobrý dojem, ale já si na ty protiteroristické bojovné historky až tak nepotrpím. Budiž to chlapcům a chlapům přáno.

Začátek sezóny aneb Where's Pepina?

Ještě jednou se musím vrátit k minulému týdnu. K začátku sezóny. Pro mě začala v pátek prvním odpoledním výjezdem do přírody kus za Prahou. Taková blbost a já měla takovou radost! No, přiznávám, taky trochu proto, že jsem nejela sama - i když jsem ve své podstatě solitér, milá společnost je k nezaplacení :o) Je pravda, že jsem se o ni málem připravila, protože jsem první letošní vyjížďku málem zaspala, ale to bych nebyla já, aby se mi něco takového nepřihodilo. Měl to být rekreační výjezd před sobotním výletem na Moravu a já se odvařila málem ještě než jsem dorazila na místo srazu (Jak jsem pomalu rovnou z postele skočila na kolo a kalila to tím svým šnečím tempem, co to šlo, dorazila jsem vyklepaná jak ratlík, skoro jsem nemohla mluvit a takhle se předvést před chlapem je pro ženskou jako já skoro takový zabiják cti jako fakt, že do kopce funí jako ježek a většinu z nich musí vytlačit, nikoli vyjet. Ale hádám, že někteří lidi už dávno přišli o iluze, že jsem dokonalá - sice se to snažím předstírat, ale poslední dobou mi to vůbec nejde.). Nicméně, i přes mírně zatuhlé nohy a pekelně bolavý zadek (no jo, ty loni nové cyklokalhoty jsou naprosto nepoužitelné, víc než 50km se v nich nedá vydržet) to bylo prima odpoledne a já jsem byla nesmírně zvědavá na další den.
Večer jsem ještě sjela do centra pro druhé auto, které jsem si půjčila jenom kvůli převozu kola do Brna, a asi si o mně lidi museli myslet, že jsem blázen, protože jsem po ulici vždycky kousek musela popoběhnout, kousek poposkočit, nohy se zbláznily :o)
V sobotu jsem brzo ráno naložila kolo, stavila se v McCafé na jedno velké cappuccino na cestu a už jsem si jenom užívala tu poloprázdnou D1, což se člověku hned tak nepoštěstí. V Brně jsem byla za hodinu a půl a to jsem to ani nehnala. Cestou psal sice V., že v Krase pěkně leje, na D1 taky párkrát přeprchlo, ale když jsem se dostala do Brna, mračna se sice honila sem a tam a chvilkami to vypadalo na pěkný slejvák, ale hru na pískovišti jsme přečkali v pohodě, postavili jsme hrad, spoustu báboviček, s Annou otestovaly místní šplhadla a vůbec, vypadalo to na docela fajn den.
Do Adamova jsem bohužel vyrazila se zpožděním, takže když jsem ve 2 a něco dorazila, vypadalo to, že Kras začne za chviličku nasávat vodu, jak je jeho zvykem. Ale jenom z jedné strany. A tak jsme se s V. vydali směrem malinko jiným, vyšlápli si pár pěkných krpálků a dali jeden príma sjezd. V Rudnici nás ale mraky obklíčily a my jsme byli nuceni prchnout pod křídla místního občerstvovacího zařízení, kde dým houstnul a houstnul, takže jsme se rovnou vydali do zadní místnosti, kde byla pro změnu zima jako prase (jak se u nás říká) a jak jsme se posléze dozvěděli, i uzavřená společnost. Tři minirodinky s dětma tam slavily nějaké společné setkání a nechávaly si přitom přinášet různé lahůdky z jídelního i nápojového lístku, což korunovali obrovskou horou kuřecích stehýnek a vepřových a kuřecích řízečků. Nekecám, byla to fakt hora, škoda, že jsem neměla kuráž ji vyfotit. Ale jak jsme tam tak seděli a bedlivě pozorovali mračna, kam jdou, a déšť, zda ustává, jednomu z tam sedících se nás zželelo a přinesl nám vzorek - každému jedno stehýnko a jeden řízeček :o))) Taková poctivá svačinka zdarma, to se neodmítá! Já to ještě korunovala nefalšovanou tatrankou, protože tatranka člověka zahřeje (aspoň jsem si to myslela) a možná jsem dobře udělala. Protože když jsme se po hodině sedění zvedli, že přece jen pojedem, a venku byla ještě větší zima a znovu začínalo poprchat, otočili jsme to v Jedovnici směrem po hlavní silnici zpět. To znamenalo projet epicentrem lijáku, což jsme taky udělali, na stehnech štípala zima, mobil se hřál za tričkem, rychlost jsem ze sebe vytáhla nejvyšší v tu chvíli možnou (no, na začátku sezóny nic moc, že) a brýle nestíhaly stírat. Viděla jsem před sebou jenom silnici a modlila se, ať těch 15, 12, 9, 6, 5... km už je za mnou. Odměnou mi byla sprcha a Yogi čaj, který už jsem neměla asi sto let.



Mimochodem, s tím čajem... Když jsem měla první oficiální rande se S. a pak jsem u nich musela přespat, neb jsem jela ráno vlakem domů, vařila jsem tenhle čaj (ona to byla Masala, ale až na drobnou odchylku ve směsi koření je to totéž - je to sladké a strašlivě dobré, zvlášť v zimě, kdy mrzne až praští a člověku se lepí nosní dírky k sobě, když jde z Vyšehradu pěšky dom) a vykypěl mi na sklokeramickou desku, první, co jsem do té doby ve svém životě viděla - první návštěva u potenciální tchýně (to jsem ještě vůbec nic netušila) a já jí málem zničím sporák! A tak tu teď po víc než 9 letech sedím ve stejné kuchyni, sporák je pořád tam, kde má být a já se nestačím divit, jaké to všechno od té doby nabralo obrátky :o)))

Výlet do Krasu tedy nevyšel úplně tak, jak jsem si malovala, ale stejně byl původně plánovaný pro Pepinu a po té už víc než tři týdny není ani vidu ani slechu. A to pánové z TOHO obchodu slibovali, že v Shimanu jsou ve vyřizování reklamací rychlí. Hádám, že mi ty řadící/ brzdové páky vyrábějí na míru. Někteří už mě podezírají, že jsem si to kolo vymyslela a je pouze virtuální, no jo, vyjela jsem na něm zatím jenom jednou a ještě k tomu sama, taky mám skoro dojem, že když mi tady měsíc stálo na chodbě, že to jenom byly chřipkové halucinace, jak jsem se na něj chodila dívat, úplně jsem si ho živě vymalovala.

A propos, výlet do Krasu měl ještě zajímavou dohru. Jela jsem pěkným velkým bílým autíčkem, kam se kolo vejde jedna radost i s úrokama a od sestry jsem si v 9 večer odvážela kromě něj a únavy z malých, ale četných zážitků také sklenici buřtguláše, který jsem už taky neměla asi sto let. Bylo devět večer, když jsem stavila u benzínky někde v půlce D1 pro kafe už něco před desátou, když mě vyjíždějíc z benzinky, zastavili policajti. Silniční kontrola, no jasně. Takže doklady, papíry od auta, děsila jsem se, aby po mně nechtěli i knihu jízd nebo co to je. A chlapi že jestli je auto moje nebo služební - služební, říkám, a jedete až do Prahy? to máte ještě daleko, a nebojíte se takhle sama večer? a nikomu kromě nás nezastavujete, že ne? a víte že máte prošlou zelenou kartu? a že byste za to mohla dostat 5.000,- pokutu? No, nevím, ale tenhle problém jsme řešili na druhém služebním autě, kartu poslali, ale my ji nedostali, takže je duplikát na cestě, tak snad i pro tohle auto... Tak si to zařiďte hned jak se vrátíte, ať s tím nemáte problémy. A dobře dojeďte! No, snad jo, nemyslete si, já už bych taky byla nejradši doma. UFFF! Ovšem rozhodně se jim podařilo mě probrat, takže jsem do Prahy dorazila před jedenáctou aniž bych za volantem usnula. Ještě odevzdat auto, přesunout kolo do našeho, dojet domů a spát, spát, spát...

...až do šesti ráno, kdy jsem se v neděli přinutila vstát jenom proto, že mělo být hnusně a já měla být odpoledne bez auta, takže jsem chtěla využít jediné možnosti dostat se dál od domu si zaběhat (protože v centru probíhaly preteky na trati dlouhé o něco víc než 42km /mimochodem za účasti mého bláznivého švagra/), takže jsem se před sedmou sbalila a v sedm ráno stála totálně mrtvá na startu žluté trasy v Krčáku a vyždímala ze sebe poslední zbytky sil na ranní desítku. Odměnou mi byl cheesecake od tchýně, kterážto návštěva mě tak utahala, že jsem se v 11 dopoledne užuž chystala do postele, pěkně naštvaná, protože venku bylo nad očekávání krásně. A tak mi to nedalo a ve 12 jsem si ještě střihla minivýlet do Braníka a Krče a trochu se pocvičila v jízdě ulicemi a terénem a ve tři jsem do té postele padla opravdu, mrtvá totálně, ale spokojená, že jsem si nakonec zvládla užít všechno. A o to užívání, byť někdy bolí, přece jde, ne? :o)))))))))

Mimochodem, když už si všichni tak strašně myslí, že jsem běžecký maniak, nejsem a dav účastníků na PIM mě vůbec nemotivuje, ba naopak. Ale je pravda, že když jsem viděla, že švagr to zvládl (ale on je sportovec odjakživa, to bylo jasný hned od začátku, i když běh zařadil nově až teď v zimě), včera jsem malinko začala koketovat s myšlenkou, že dát přípravě ještě rok, možná... Well, never say never ;o)

Famous :o)

Máme slavné auto. Až budete příště hledat náš kutloch na rozhraní Nuslí a Michle, možná ho najdete i s Luciusem před barákem :o) Huuuuustýýýýý!

Buda&Pest

Jelikož ta fotka u posledního příspěvku není náš nový francouzský člen klanu, přikládám fotku toho pravého:



Absolvoval se mnou dlooouhatánský výlet do podzimní Budapešti (23.-26.10.2008), z něhož najdete fotky na Picase.

Pokusím se tam přidat ještě ty od kolegyne, co mají mnohem lepší atmosféru a na kterých jsem i já, naposled s dlouhýma vlasama.

Reportáž z výletu možná ani nestojí za to, nejvíc mi v mysli utkvěla ta cesta, byl to pro mě po Berlinu zase jednou řidičský zážitek. Jinak si ještě pamatuju osamělé sobotní ráno, probouzející se Pešť a cestu na tržnici - romantika. V lázních jsem si trochu odpočinula, viděla kus nového světa a pak - hupky dupky zpátky do práce.

Mimochodem, včera jsem dopsala první verzi brideliovského příspěvku - po všech těch týdnech je to výkon nadlidský, ani ne tak hodný obdivu, jako povzdechnutí "no, vždyť už bylo na čase"...

Druhé mimochodem se týká služeb pražské pošty - druhé číslo mnou draze předplaceného hosta se v naší schránce neobjevilo. Tak nevím, jestli z toho mám vinit nesvědomité pražské pošťáky (o nichž se S. víme, že jsou nesvědomití, až moc dobře), nebo sousedy, kteří si asi myslí, že se v té velké obálce skrývají prachy. Pochybuju, že by si kdokoli z těch, co v našem domě bydlí, něco takového s chutí přečetl. Pokud tedy umí číst.

Lucifer

Tak zítra. To je teda pěkně pitomé jméno pro nebeské svezení. Ale ta barva se tak fakt menuje. Myslím, že mu budu raději říkat Lucius :o)

Já, truchlivá slaměná vdova aneb 150km výlet do Pardubic.

Jelikož můj muž, ano, dovoluji si ho takto zvát, přestože slovo na *s* je u nás zakázáno podobně jako instituce stavu *m* (což by ovšem mohlo znamenat i stav jiný, a to doslova, ale ten je zakázaný ještě víc než ten, co by mu měl, tedy alespoň dle mého mínění, předcházet), tak jelikož tento muž jménem S. měl tento víkend v plánu neodkladné záležitosti typu 'stavba opevňovacího valu a palisády' na Kachní Louži, naplánovala jsem si podobně neodkladnou záležitost, a to výlet na svém předpotopním bicyklu. A to, přehlasována mým cyklistickým partnerem, do Pardubic. Lépe řečeno směrem na Pardubice, protože do Pardubic já bych z Prahy nikdy nedojela. Prostě jsme si řekli (M. řekl a já mu to odkejvala, jako vždycky odkejvu všecko, co byť jen zdánlivě zavání šílenstvím), že pojedem a kam dojedem, tam dojedem, zpátky můžem sednout na vlak kdykoli. No a tak jsem začala poctivě trénovat. Nasadila jsem dokonce částečně dvoufázový trénink, pokud se tak půlhodinový běh dopoledne a půlhodinový běh večer dá nazvat. Ale to jenom asi dvakrát, čestné slovo! Abych se dala do cajku a aby moje nohy vydržely (no, jak jistě každý chápe, účinek to mělo zcela opačný).
A tak jsem se děsně bála, ale zároveň jsem byla děsně zvědavá, jak že to dopadne. Jenže člověk míní, počasí mění, ráno na Sadské lilo a ani v Praze to vypadalo, že se ta šeď v dohledné době vymočí pražákům na hlavu (a dobře jim tak, že... :o). A tak, po velmi krátké noci (protože včera na mě padl splín a taky jsem do jedné koukala na romantický dogma film Italština pro začátečníky a pak si pouštěla na usnutí bittersweet Froo-shon-tay (to zní jako nějaké dobré víno :o))) a vstávala jsem o půl sedmé a už jsem neusnula) rozhodla jsem se zajít si nahradit kolo spinningem. Ale ouha, tento nápad jsem dnes ráno měla jako jediná, přestože žádná změna v rozvrhu mého oblíbeného spincentra v Praze ohlášena nebyla. A tak jsem se, nechtíc se vracet, přebalovat bágl a zdržovat se v posilovně, vydala na výlet vozem, což je nepoměrně pasivnější sport, ale zato uvolňující (mimo Prahu, protože tam se v sobotu jezdí zásadně škodovkama na nákupy, nejlépe pokud vám je osmdesát a výše), a to obhlédnout, jak pokračuje stavba valu a palisády v rozměklém lesním podloží v parní lázni sázavských lesů. Cesta to byla, až na to, že jsem se na tu správnou odbočku trefila až napotřetí, veskrze příjemná, a odměnou mi byl polonahý bílý lesní muž pokrytý od hlavy až k patě hlínou smísenou s potem... :o/ Chmmm, musím uznat, že zákon přitažlivosti má přeci jen někdy mezery.
Když jsem zjistila, že nemá cenu snažit se s rukama v kapsách zapadnout mezi polonahé zablácené stavebníky, šla jsem se projít po místních zapařených lesích (z čehož jsem byla zpocená, aniž bych vyvinula jakoukoli sebemenší aktivitu) a po nějaké té půlhodince odjela. A když už jsem byla v tom ježdění po vlastech českých, řekla jsem si, že se konečně můžu podívat na hrad Český Šternberk, který by S. se mnou stejně nenavštívil, protože už ho viděl asi stokrát. No, pravdu řečeno, očekávala jsem velkolepější podívanou, jsem přeci jen asi spíš na ty romantické zříceniny, ne až tak na hrady zařízené k obývání. Ale zase považuji za úctyhodné, že někdo dneska ví, že je potomkem toho a toho pána z 13. století a že ví, kde jeho rodina (vyjma kratší přestávky po dobu vyvlastnění) už přes 700 let bydlí. To moje rodina, včetně mě, se stěhuje pomalu po celé Evropě. Takže vůbec netuším, kde moji předkové ve 13. století žili a co dělali. Jo a taky jsem viděla výra velkého (bubo bubo) a orla skalního. Oba byli imposantní, výr otáčel hlavou o 180° (i když to umí až o 340) a orel vypadal nebezpečně (ale tak krásný, jako orli mořští na Lužnici, to nebyl). A cestou tam i zpátky jsem si pouštěla k řízení Sto zvířat, jejichž texty, nechápu proč, mě poslední dobou strašně berou. Třeba Chci být stará dáma, která žije s čápem... :o)))
Domů jsem se, už zase truchlíc a navíc pěkně utahaná z toho dusna, co se udělalo, vrátila asi ve tři a sekla jsem sebou na gauč, kde jsem chvíli pospávala u Futuramy. A abych netruchlila příliš, vyprala jsem záclony a závěsy. Aby tu bylo světlo a voňavo. To by se ovšem ta záclona nesměla potrhat, že.. No, hospodyňka jsem vpravdě příšerná. A tak si jdu hrát na literární vědkyni a začíst se do statí z teorie literatury, které jsem si vytiskla (btw. tiskárna už pěkně dlouho vyhrožuje, že nemá VŮBEC ŽÁDNÝ toner, a přitom pořád tiskne úplně krásně. Fakt tu techniku nechápu.. :o/

Umím jezdit?

Tento víkend jsme měli návštěvu pro změnu rodinnou. Naštěstí jen tak napůl, protože si hověla jinde než v našem bytě, ale postarali jsme se jí o bohatý program, a tak jsme mohli sami jakýs takýs vlastní mít. Já teda měla :o) V pátek jsem M. doprovodila kolmo domů na Sadskou a výlet to byl supr, frčeli jsme jedna radost. Zvlášť já po týdnu absolutního nicnedělání (čímž myslím fyzický trénink, že).
Do Prahy jsem se dostala už ve čtvrtek a to tak, že autem mých drahých rodičů, a to autem novějším, čili 'téčkem' (Toyota Yaris). Donutila jsem tátu, aby mi v půli D1 předal řízení, neb už měl za sebou přeci jen nějaký ten kus cesty, ale to, chudák, netušil, kolik ho to bude stát. Nervů, peněz, benzínu i trpělivosti. Když se spotřeba při mé průměrné rychlosti 130-140 km/h šplhala strmě nahoru, trochu jsem ho litovala, musel strašně trpět. Zvlášť, když venku lilo jako z konve a auto je nové, skoro fungl nové. Cestou zpátky jsem se rozhodla mu to v pondělí vynahradit. Nechtěl mě za volant pustit, ale já byla neústupná. Měl před sebou ještě další dvě hodiny z Brna, takže se nechal zviklat. A já poctivě držela spotřebu na 6.5 l/100km a před Brnem, jak se jede pořád z kopce, jsem ji stáhla dokonce až na 5.8! A jela jsem 115-125 km/h, 130 jsem překročila jedině při předjíždění. A tak jsem dokázala, že umím jezdit i úsporně a že nejezdím jenom jako blázen a že si zasloužím důvěru :o) Taky se mi večer dostalo pochvaly!!! První za x dní!!! Jsem z toho paf ještě teď ;o)

Já, řidič

Sledujíc dokument o Vladimíru Körnerovi, myslím, že by bylo záhodno napsati několik slov, která se vztahují jak k nedávno uplynulé Veliké noci, tak také k mému životu v Praze. Jak? Tím pojítkem je vůz, tedy ne vůz tažený koňmi, tedy alespoň ne koňmi živými, ale bezpočtem koní pod kapotou.
Jak již bylo zmíněno, na Velikonoce jsme jeli vozem VW Passat 1.8T a jak jsem poznamenala, tak trochu jsem se zamilovala. Protože myslím, že neexistuje člověk, který by se nezamiloval do auta, které sotva pohladí, spokojeně přede a vyrazí kupředu jako střela. Ano, naše Škoda Fabia Combi, které přezdíváme 'Stříbrný šíp', by se mohla urazit, ale střela je přeci jen střela. Na Velikonoční pondělí jsme navštívili jedno z českých poutních míst, svatý Hostýn, a cestu tam i potom dále do Brna jsem absolvovala za volantem opět já. Je pravda, v zatáčkách na Trojáku a Tesáku jsem trochu nadávala, že je to auto tak velké a dlouhé a kdovíco, ale cestou zpátky, kdy jsme u Vyškova najeli na úplně prázdnou dálnici, znovu jsem zlehounka pohladila volant, trochu jako Aladinovu lampu, jemně jsem zmáčkla pedál plynu a vystřelila jsem stošedesátkou ku Brnu. Pravda, zkusila jsem si i víc, ale nechávala jsem se zbrzdit průměrnou spotřebou, protože ta se nezadržitelně šplhala do závratných výšin. A zatímco pan psycholog vedle mne malinko klimbal, já jela vstříc modrému světu za modrými brýlemi a hladila ten kulatý volant jako... Ať si kdo chce co chce říká, ale ženská přece, ta musí umět hladit a konejšit, její ruce a nohy se umí dotýkat jemně a hladce. A podobně jako pod jejím dotekem jihne sebekamennější muž, podobně přece musí reagovat auto, ne? Když víte, kde a jak se ho dotknout, chvíli vrní jako kočka, chvíli burácí jako lev, chvíli letí kupředu jako dostihový kůň a až bude potřeba, stane se z něj ten nejlepší tahač. :o))) A stejně jako se pod mým dotekem stal Passat lvem, předla si v pátek znovuopravená Fabia. A pravda, v sobotu dokázala, že byť plně naložená (4 chlapi x téměř 100kg + já), je schopná 160 km/h jet taky. Z Liberce jsme spíš letěli než jeli, osazenstvo spalo, já poslouchala Suede (nový přírustek do mé sbírky :o) a připadala si volná jako pták... Jen jsem potom na druhý den dostala vynadáno, jak že jsme mohli za jednu cestu projet benzín za čtyři kila. Ale když si vezmeme, že jsme tankovali u ÖMV a nabrali jsme, co já vím, 9 litrů, co jiného bychom očekávali? :o)))
Nuže, dost o autech, jen ještě dvě věci chci zmínit, takové moje dvě lehce trapné libůstky. Jednu jsem se naučila od S., a to je točení volantem jednou rukou, zatímco druhá plynule řadí, což je zvlášť v jednosměrkách Družstevního ochozu velmi 'handy'. Když zmáknete něco takového jednou rukou (ještě, že máme posilovače řízení, dámy!), nemůžete si nepřipadat jako king, v mém případě spíše queen. No a ta druhá, té jsme s S. užívali hlavně poté, co jsme se 'Stříbrným šípem' (to jméno jsem mu nedala já) trávili první léto. Když je totiž vedro a nemáte cabrio, otevřete si obě přední okna, na plné pecky pustíte nějaký dobrý metal a prudíte děsně lidi okolo :o) Jako já dneska (už je pondělí) pražáky, když jsem jako vzorná učitelka parkovala před mateřskou školkou za zpěvu hlasově převelice vybaveného zpěváka švédské skupiny Vintersorg. Kluci Vojtíšek, Pavel a Ben aspoň věděli, že přijela paní učitelka s 'Fábikou' :o)))

Yahooooo :o)

Ich bin in Berlin!!! Ich bin ein großes Mädchen!!! Cesta byla supr, i kdyz pocasi celkove nic moc, u nas dobry, ale od nemeckych hranic uz sychravo a mzilo, v Berline kosa jako prase a snezi, teda pokud se snehem da tech par rozmoklych vlocek nazvat. Po dalnici jsem davala jenom 140, ale i to je dost na to, aby cesta ubihala rychle. A s tak prijemnou spolecnosti, jako je Ceska, Nemka a Anglican, se to cestuje jedna radost. Ted jeste dostat se zpatky. Ale kdyz uz nic, aspon trefim. Cesta sem zase tak slozita nebyla, ani jednou jsem nemusela vytahnout mapu :o)))

Velká holka

Protože jsem velká holka, rozhodla jsem se, že svůj výlet za Papouškem do Berlína skutečně podniknu vozem. Nahnáno mám, ale díky Papíkově radě zaregistrovat se aspoň na mitfahrgelegenheit.de jsem sehnala spolucestující, aspoň na cestu tam, tudíž těch 360km nepojedu sama. Dneska jsem učinila další krok a naplánovala si pomocí dalších udělátek na netu trasu. Takže jsem skoro připravená. Teď jenom nevím, jestli pojedu na pas, nebo na občanku :o) To už je ta nejmenší starost :o)
Poslouchám Snow Patrol, abych se správně naladila na zítřejší koncert, který doufám proběhne. Protože kvůli němu jsem si nechala minulý týden ujít (především z finančních důvodů - on výlet do Berlína něco stojí) The Frames. Oplakala jsem to, ale budu doufat, že ještě někdy do CR přijedou. O čemž bych u Snow Patrol s úspěchem pochybovala.
No a zatímco tady píšu, už mi volala další holka, že by chtěla další dvě místa na zítřek v mém autě. Což znamená, že ta cesta se fakt vyplatí. :o))) Pane Bože, hlavně, ať to všechno proběhne v pohodě...

Jo a btw. jsem si dělala ten test co esp., o tom, komu z Lost se podobám, a vyšel mi nabouchaný černošský magor Mr. Eko. Bomba, fakt :)