Ooops, I did it again!

Yer askin' wha'? A just stayed up all night, all night long I was sittin' on my luvly ass, tryin' to stretch all my limbs and back and neck with higher and higher frequence so as not to become a stone monument. A monster. I just did a thing I hadn't done for some four (five?) years. Ok, maybe two or three :o) Frankly, I do not remember the last time I didn't sleep for more than 24 hours. On Wednesday (and on Thursday) was not widely, but awake for some 27 hours – ain't it good?

Proč tohleto píšu? Protože ve mně ještě dříme kus nostalgie, která mě prostoupila, když jsem si ve středu pozdě večer pustila na CPS na PC na YouTube Gigi D'Agostino: The Riddle a Snap!: Rhythm is a dancer a datlila a datlila. Vzpomněla jsem si na staré (dobré? – těžko říct) časy, kdy jsem na témže místě byla schopná strávit třeba 10 hodin v kuse (myslím, že můj rekord byl 16 a o mně a esp. vyšel taky článek v MFD :o))) a dělat víceméně nic – trošku htmlit, ale hlavně chatovat (i když nechápu, celou noc jsem chatovat nemohla! dyť tam přece nemohli byt lidi! tak pozdě! a co byste si povidali??? – NE-CHÁ-PU!). Jo a občas jsem napsala kousek seminárky. Ale vpodstatě jsem zabíjela čas a možná taky cosi v sobě. Ano, přiznávám, byla jsem závislá. Nejen na Internetu, ale ten byl jednou z těch horších, myslím. Pořád ve mně kdesi hluboko asi někde ta (in)dispozice je, myslím, zjišťuju to, když musím pracovat online a najednou uběhnou třeba tři hodiny, aniž bych udělala kus nějaké smysluplné práce. Tedy se počítači raději vyhýbám, protože vím, že pokud nemusím nutně dělat cokoli jiného, sežere mi i ten pidizbyteček volného času, co mám. A že ho teď už neni tolik, co kdysi.
No a tak jsem si to zase po dlouhé době zkusila. Jaké je to mít "noční" a sedět nad poítačem, přestože už máte dávno ztuhlý krk a nejraději byste zabořili hlavu do klávesnice (ovšem to JÁ bych ji poslintala) a spali a spali a spali. Jaké je vracet se v 6 ráno probouzejícím se městem v přesně opačném směru, než hromady zívajících a mžourajících pracujících, abych si doma přehodila oblečení, rychle se osprchovla a jela zase zpátky. A jak trapně se pak člověk cítí, když nemůže při učení udržet oči a cestou do školy se v šalině bojí, že kdyby se co zastávku zděšeně nebudil, dojede až na konečnou a zmešká vyučování.
Když už jsem nad ránem opravdu usínala nad překladem z nynorsk do češtiny, prohlížela jsem si stránky mých bývalých "spoluchatařů" (zjistila jsem, že ti normálnější se už o ně nestarají, a že ti, co je mají, jsou mi na hony vzdáleni co se společných zájmů a postoje k životu týče), dokonce jsem se po x letech nalogovala na Písmáka, abych si přečetla, co jsem tehdy, v oněch krušných dobách (a v jiných krušných dobách, kdy Mr psycholog ještě nebyl ani psychologem, ani neměl všechny ty svoje certifikáty a projekty, zato měl nutkavou touhu zbavit se zoufalého klubka nervů s iniciály V.V. :o)) vyplodila. A nutno doznat, že některé výtvory skoro i stály za vzpomínku. Emoce se ve mně tehdy přelévaly, byla jsem mnohem méně radikální a neřešila věci na rovinu a hned, ale psala jsem texty plné té bolesti a vzteku, které byly zaobaleny do vznešených slov a velkých písmen. Ve své podstatě se pořád léčím psaním. Ale to jsem dělala vždycky. Jsem grafomanský exhibouš :o)
No a ráno, kdy už venku pomalu začínaly jezdit šaliny, se mi zastesklo po mužích, tak jsem do vyhledávače zadala jména jako Clive Owen a Paul bettany a kochala se. Ovšem nejvíce mě potěšila dvě interview na YouTube s Jamesem McAvoyem – ten skotský akcent je tak neuvěřitelně přitažlivý! Nemluvě o modrých očích a odzbrojujícím chlapeckém úsměvu :o))) Kdo neviděl The Last King of Scotland, rozhodně si to jednou někde opatřete – jak James, tak Forest Whitaker (který získal za tuto roli Oscara) stojí za to. A pánové, nebudete věřit, ale Gilian Anderson alias Agent Scully, když nemá kostým a tu příšernou zrzavou helmu, je na svůj věk moc pěkná baba!
No a u pěkných bab skončíme, protože to je pěkné téma, a taky proto, že se P-O-M-A-L-U blížíme k Florenci (a to jsem si u exitu na V. Popovice, kde jsem laptop otevírala, naivně myslela, že stihnu napsat max. tak pár řádků – chyba lávky, dneska se jamovalo už od Budějárny – Praha's gone mad) a protože mě čeká pan psycholog, buchta, večer kino a Grum, který u nás spí. :o)

See ya later, alligators!