Golem.

Legendu o Golemovi zná u nás povinně každé malé dítě. Jak ovšem souvisí s tímto blogem? Dozvíte se v průběhu vyprávění z tohoto vypečeného dne.

Dnes, 19.4.07 (kurňa, to nám to zas letí!!!), jsem ráno vstala poměrně dobře naladěna. A abych byla naladěna ještě lépe, koupila jsem si cestou do práce (cca v 7.08) na hlavním nádraží v pekárně nugátový croissant, který má nejvíc nugátové náplně v Brně. :o) Vyzbrojena touto přesladkou snídaní (kterou jsem zcela prozaicky zežrala hned po vběhnutí do právě přijevší šaliny) nastartovala jsem svoje mozkové závity. V 9.00 jsme se měli sejít na hodině norštiny, která původně na dnešní den plánována nebyla, protože večer měla přijet návštěva z Norska. A protože přípravy na ni měly být velkolepé. Zvlášť proto, že se návštěva zdrží 'celý jeden den'! Nicméně minulý týden se rozhodlo (tedy M. rozhodla), že se přeci jen sejdeme v diskusi nad procesem psaní diplomové práce těch, kdo ji již píší (do kteréžto skupiny já nepatřím). Ovšem jelikož M. dnes přišla s tím, že má horečku a je nemocná, všichni čtyři jsme posléze uznali, že to byl zase jednou pěkně uhozený nápad se scházet a že jsme to raději měli rozpustit. Ale pořád jsme ještě doufali, že se dozvíme jisté podrobnosti k návštěvě Finn Erika Vinje. A taky jo. Den před jeho přednáškou jsme se dozvěděli, že přednáška bude nikoli 11.40 (kdy začíná páteční výuka nižšího ročníku), a nikoli 13.20 (kdy začíná výuka našeho hybridního poloročníku), nýbrž již v 10.00 a že je to jediná příležitost (kromě mé soukromé konzultace večer po hostově příjezdu), jak se s F.E.V. setkat a vyslechnout si ho. Nezájem, že většina z nás starých mazáků není vázána pouze tímto oborem a studiem vůbec. Pořád ještě jsem měla naději, že ač se nezúčastním přednášky, budu moci osobně s mistrem 'konzultovat' své rodící se myšlenky, co se mé diplomové práce týče. To ovšem znamená jet do knihovny vyzvednout literaturu k referátu o barokní kramářské písni, jet domů, vyhovět náhlému přání jedné milé mladé klientky a udělat jednu extra hodinu angličtiny před příšťotýdenní písemkou, odjet rezervovanou hodinu spinningu a v 19.00 čekat před hotelem Continental, abychom mohli (tedy mohly, já a spolužačka E.) mistra vzít na večeři (na kterou ho prý rozhodně nemáme zvát, protože on má peněz dost) a na pivo. Do toho vlezla ještě jedna návštěva u budoucí mladé paní a tak nějak jsem přestávala stíhat. Načež jsem v 17.40 obdržela, stojíc polosvlečená u šatní skříňky, zprávu, že dnešní večer se ruší, že mám hosta vyzvednout zítra ráno a odvést do školy (a konzultovat cestou z Contiku do školy, ne?) na přednášku, jíž bych měla být rozhodně účastna. Wow. Uvidím ho vůbec? pomyslela jsem si v duchu. Nu, rychle jsem se smířila s volným večerem a šla si dát nebeské kafe a projít se městem (oboje já děsně ráda, zvlášť, když je počasí). A jelikož v knihkupectvích v centru již bylo zavřeno a já jsem Dr. S. chtěla zakoupiti právě vydanou knihu V. Noskové, vypravila jsem se na nákup do známé brněnské 'galerie' Vaňkovka, kde je otevřeno až do min. 21.00. Při tom jsem hodlala učiniti pokus číslo dva v honbě za sukní pro toto období.

Což ovšem nebyla zase až tak skvělý nápad, jak jsem krátce poté zjistila. Již minulý víkend jsem za podobným účelem navštívila tři základní obchody, a to H&M, C&A a Reserved, a nic. Tentokrát jsem chtěla zkusit štěstí v Kenvelu, protože tam mají přece módu pro mladé, a tak tam snad nebudou mít jenom pytle do půli lýtek, které se prozatím zdají být hitem letošního léta.. Jenže ouha, Kenvelo sice opravdu nemá v nabídce pouze tříčtvrteční pytle, ale jako alternativu k nim jsem nalezla pouze mikrohadříky, případně podivuhodně potrhané mini. A jak je v Kenvelu dobrým zvykem, personál se o kupujícího snaží starat, seč mu síly stačí, a tak se aktivní prodavačka, když mě viděla, kterak se blížím k věšáku s džínami, začala zajímat, jestli chci džíny. No, popravdě, jedny bych si zkusit mohla, ne? A tak říkám 'dobrá, ukažte mi tyhle, prosím'. A slečna na to 'máte velikost 25?', říkam 'nene, milá slečno, já tak nejmíň 29, spíš 30 (a to mi ještě bude malý)', načež slečna 'nenene to mi neříkejte, to nemůže být pravda, vy máte maximálně 28, prosím, tady je máte, můžete je vyzkoušet'. No, budiž, zalezla jsem do kabinky, se značně skeptickým výrazem ovšem. Kabinka se ukázala být nejkrutějším místem pro lidi mého typu. Ale musím uznat, že slečně se podařilo způsobit mi záchvat smíchu – džíny se zasekly v půli stehen a ne a ne a výš že nepudou. Já vám to řikala, že mám velký nohy, a vy ste furt nevěřila. No nic, zkusíme to s bílou mini velikosti M – padá. Nic ovšem nedokáže změnit na faktu, že moje nohy nemají ideální velikost pro tuto délku sukně. Ukazuje to i sukně druhá a třetí, tričko se mi zkoušet už nechce. Znechuceně odcházím z obchodu vyhýbajíc se slečně, která mi (zcela jistě záměrně) vrazila do pazourů džíny velikosti, kterou jsem měla na gymplu. Nas**** vyrážím do Orsay, kde po odzkoušení dalších čtyř kousků sukní zjišťuji, že ač mi deset (a možná více) let trvalo, než jsem připustila, že nejsem tlustá, jsem samozřejmě neodolatelná a kdybych chtěla, všichni chlapi mi padnou k nohám, na současné poměry jsem golem a s tím se prostě nedá nic dělat. Co golem, přinejmenším kříženec golema a mastodonta. A nejvíc moje nohy. A tak jsem všech dosavadních pokusů zanechala a rozhodla se strávit poslední hodinu otvírací doby v obchodě s potravinami, nejprve duševní a posléze tou regulérní, čili žrádlem.
V knihkupectví jsem po nějaké chvíli opravdu nalezla nově vydanou Věru Noskovou: Obsazeno (a zajásala jsem). Ovšem po onom šoku, jež utrpělo mé sebevědomí v obchodech s dámskou módou, jsem se rozhodla udělat radost nejen jiným, ale i sobě. Prolezla jsem police s českou literaturou, zauvažovala nad novým titulem Martiny Navrátilové (dietní a životněstylový rádce, to by se mi v honu za minisukní mohlo hodit, ne?), potom také nad sebranými spisy Vladimíra Körnera (který mě v nedělním dokumentu přesvědčil (aniž by se o to jakkoli snažil), že stojí za to si jeho dílo přečíst, Magorovými dopisy (které se umístily loni na prvním místě v anketě LN o nej knihu a jimž jsme se věnovali v semináři o denících a korespondenci). Zůstala jsem však stát nad Milošem Urbanem, kterého mi ÚK FF pořád ještě nezapůjčila, a dumala, co z jeho tvorby vybrat. Podobně nad ním stály ještě dvě paní, z nichž jedna očividně Urbana znala, protože o něm mluvila jako o starém známém, něco jako když češi mluví o Kateřině Neumannové jako o 'naší Katce' a 'no jo Katka, copak ta, tuhle a támhle a ťuťu ňuňu', nikdy jsem k tomuto přivlastňování si veřejně známých osobností nepřilnula. Nicméně ona dáma, která Urbana už četla, se pochvalně vyjádřila o jeho knize Santiniho jazyk, která byla alternativou k Poslední tečce za rukopisy v mém soukromém výběru. A jelikož Santiniho jazyk se, what a surprise, vztahuje k období baroka, které mě provází tak nějak už od podzimu v různých rovinách mé intelektualizace, rozhodla jsem se zakoupiti tuto knihu. Po Selským baroku a nad referátem o barokní češtině kramářských písní budu louskat Santiniho jazyk :o) JSEM ZVĚDAVÁ!!!