Pre-Easter Mysteries (non-running post)

Jelikož loni jsem si tu před a o Velikonocích vylívala 'krvácející srdce' (ha ha ha) a hrabala se v kde čem a jelikož Veliká noc se zase blíží, je čas na trochu reflexe. A je čas si sem 'uklidit' pár citátků, které jsem si částečně poznamenala jinam, ale které se teď, týden před 'velikými dny a nocí' začínají pěkně spojovat a slévat v jeden celek. Třeba si v nich někdo taky něco najde. A pro 'nevěřící psy' - berte to s rezervou a mrkněte na to z trochu jiného úhlu - a máte to tam taky, ten smysl... :)


24.2.2016
A proto meditace, ač neřeší problémy, přeměňuje způsob jakým vnímáme a řešíme problémy. Vidíme to ve smyslu odpoutání se, když jsme pod tlakem nebo v klidu namísto hněvu a zoufalství.
Když se meditace stane součástí života, princip stability je respektovaný pravidelnou praxí – ať se stane cokoliv. A tak je princip konverze, stálou otevřeností vůči změně. Nadále už nezažíváte, jak vám život vytrhává věci z vašich rukou. Sami je necháváte jít.

25.2.2016
Pravé ticho je mocné. Může přežít hluk, rozptýlení i izolaci, protože je to práce pozornosti (ve skutečnosti lásky) nesoucí ovoce člověka, spíše než digitálního připojení. Záblesk lidského úsměvu, který si vyměníme v tichu, překročí astronomické vzdálenosti izolace a odcizení, nedůvěry a strachu, během pár milisekund. Důkaz, že můžeme koexistovat v přátelském tichu a překonat svou počáteční nervozitu či rozpaky, otevírá srdce k unikátnímu druhu důvěrnosti bez jakýchkoli tužeb či strachu.

26.2.2016
Existuje však ještě jiný druh zdrženlivosti řeči. Většinu výroků říkáme bezmyšlenkovitě a neznamenají to, co říkáme. Často je jejich smyslem jen vyplnit trapné ticho a obvykle jsou poměrně jednotvárná. Nemyslím, že bychom vždy museli mluvit o vznešených skutečnostech, ale měli bychom vždy zamýšlet sdělit něco užitečného, smysluplného či skutečného. Prázdné tlachání je slovní ekvivalent k promiskuitě. Ovládáním jazyka, vědět kdy mluvit a kdy přestat, je jako být cudný.

28.2.2016
Máme více času (další tři týdny půstu). Tím, že člověk vidí následky nekonání pokání, nenesení ovoce, to že nerosteme jak bychom měli, je to znepokojivé možná i děsivé. Ale síla větší než osud, větší než co cítíme že zasloužíme, je na naší straně, pracuje pro nás.

29.2.2016
Avšak ticho mysli nepřichází pouze tím, že necháme jít myšlenky, slova a představy ze kterých jsou odvozeny. Přicházejí skrze věrný akt pozornosti, opakovaný jako akt lásky, navracející mysl k jednomu bodu.

14.3.2016
Smrt někoho, koho milujeme, zamilování se, prožívání zklamání či průlom v kreativním myšlení; to vše může spustit řetěz událostí, který vyžaduje naše opravdové pochopení toho, že některé věci nemohou být pochopeny, pouze poznány, uvažovány a respektovány.

16.3.2016
Jak můžeme prodat nadčasovou pravdu, že štěstí přichází k těm, kteří rozšiřují své vědomí za hranice ega, a ne k těm, kteří ego nafukují? Nafouknuté ego snažící se o štěstí je nejsmutnějším osudem ze všech. Jak si připomenout to, co je zřejmé, že štěstí přichází k těm, kteří se zajímají o blaho druhých?

17.3.2016
Chudoba (ducha) znamená být stranou našich myšlenek, všech myšlenek, protože „toto je moje“ napadá a okupuje všechny. Všechny myšlenky jsou vypuzeny během meditace. Výsledkem toho je schopnost se něčemu těšit, což sobectví ničí. Když si začneme vychutnávat to, co je, aniž bychom na tom nějak lpěli a měli nějaké skryté plány jak to vlastnit, už jsme vklouzli (tady a teď) do království nebeského.

18.3.2016
„Blaze těm, kdo pláčou, neboť oni budou potěšeni“.
Abychom mohli truchlit, musíme se vzdát popření. Tváří v tvář ztrátě či zklamání, naší první reakcí je „To snad ne“. Psychicky hledáme tlačítko pauza, abychom zastavili to, co se děje, a abychom to mohli přetočit zpět. Dokonce i když jsme byli přemoženi něčím bolestným a začínali se s tím vyrovnávat, zůstal v nás odpor k síle skutečnosti, která nás postihla. Stejně jako lidé, kteří jsou napadeni nepřátelskou mocností, nemáme jinou možnost, než se vzdát. Ale tajně se bráníme a popíráme to.
Smutek v podstatě není smutný. Je to odmítnutí falešné útěchy. Je to velký čin - přijetí toho, co je nejtěžší přijmout. Jakmile je to přijato, je to i začleněno. A je to uznáváno jako část příběhu jímž jsme. To samo o sobě je nesmírně uklidňující.

sem tam se nebe otevře. a je to dobře.

Easter "Mysteries"

warning: this is no running post! beware of spiritual contents :)))

And besides - it's gonna be posted in English as I'd come back to my very first posts here and I realized I simply missed them.

Wanted to write down some key notes from the Easter weekend since I met a lot of nice people and came across a few inspirational thoughts that I would not only like to remember, but also share for those who are interested.

1) Friday's quote: You are not a standard person. So you cannot expect to end up in standard situations.:)
That's what I was told by a young man that used to be a vital part of my life for years and years and that is still close to my heart. And it felt really good to be understood and given positive energy. Some people can simply never disappear, however long for and far away from each other you have been. I was very grateful to find out again that there still are people like this in my life.

2) Friday's mystery: At some point something has to die to allow something new to be born. And however this applies in our lives, I do believe very strongly that this essential mystery of the life and death circle should not be forgotten.

3) Sacrifice: Sometimes you have to sacrifice everything you have, abandon it and set off for an unexpected journey deep into the very core of your heart and your soul. You have to sacrifice the weaknesses to find the strength.

4) The Cross: I came across this thought actually on a very late Saturday evening, or night, when I was standing outside the church in VK and the priest expressed his last words to the people before they went home - there's always light behind the cross. It was a reference to a certain church he'd visited where there was a big altar cross and a window behind it in the shape of a cross, too, allowing the daylight come into the church from behind the cross. So when you look at the cross as the means and symbol of suffering, never give up hope as you can be quite sure that there is light coming from behind and that your path, however painful, will be lit up by that.

5) The Way: Whatever you believe in, however strong your faith is, you choose your ways in life according to what you feel and what you think is the best. You are given the choice, you may be given signs, you may not be given many alternatives, but it is always you who makes the final choice. And you should never regret going this or that way. For it is like running (and yeeeeeah, here we are, running again!!!) - sometimes you feel like taking only the short and easy path and take no risk, sometimes you see a hill in front of you and you fearlessly start to climb up, even though you may end up short of breath in the middle of the way up. And sometimes you just go for a "suicide mission" when you see a steep rocky or muddy slope down and set up the full speed and laugh like crazy as you are running down for you know that when you come to the very bottom of the valley, there will most likely be another hill up and you would get out of this sh*t. The choice is yours. You just have to make it. Ain't it cool?

6) Losing means winning: It's like the resurrection thing, you know - if you are not afraid of losing, you have a good chance to win. You just have to be humble enough to acknowledge your own weaknesses, to admit your own sins and find a way to beat them. Then you win, although it is only yourself you have actually beaten :)

7) Fear not: You should not let yourself allow to get paralysed by your own fear, even though it is the fear of taking the wrong path in your life. It is better to go forward a slightly different way for a while than to get stuck tied up by your own anxiety and fear.

8) Love: If you feel you are loved by the people around you, if you have anyone you care for as they care for you, you are a lucky person. And that is something to be grateful for. To be loved is the best one can get.

9) Stone hearts: Even though you sometimes think you've lost all your ability to feel, all the good inside of you, you simply have to believe you will find it one day again. And then, when you expect it least, you will discover the purest essence of the strongest and highest feeling inside your heart and no one will be able to take it away from you.

Howgh. Next time in Norwegian ;)

První sníh

Čas, jako obvykle, přede mnou utíká jako splašený kůň a já se jen stěží držím jeho chvostu a vlaju za ním čekajíc, kdy se neudržím, pustím a spadnu na hubu. A zrovna ve chvíli, kdy si říkám, že bych měla zápisy z roviny příliš osobní posunout někam k objevování tréninkových plánů a jejich plnění, že by stálo za to zase navštívit nějaký závod nebo setkán s „kolegy“ jinak než v hospodě, zrovna tehdy se přihlásí život tak, jak je, někdy krásný, barevný, sladký a omamný, jindy těžký, trochu šedý a pokud jde o chuť možná i trochu nahořklý.

A tak jsem poslední týden víc než cokoli jiného (ne, nenaučila jsem se meditovat) řešila otázky, které se na blog dvakrát nehodí. A upřímně, trochu jsem uvažovala o „prázdninách“, jaké si tuhle „vzala“ Peggy. Protože psát o tom, jak moje aktivity víc než cokoli jiného ovlivňuje zcela prozaická starost „co a jak bude“ a přemýšlení nad změnami, které pravděpodobně následující týdny a měsíce přinesou, je velice těžké, aniž by člověk zabřednul do příliš osobních sdělení a co si budeme povídat, když člověku není dvakrát, i ty „funny stories“ se mu jaksi začnou vyhýbat. Možná proto, že je trochu méně vnímavý ke světu kolem sebe, možná že se programově zavře do své škatulky a dělá, že není doma.

Jako obvykle, čtouc Milošovy každodenní kratká zamyšlení na BŠ, musím mu dát za pravdu, že běh je tou nejjednodušší a nejlevnější formou terapie, cestou k hledání sebe sama a prostředkem pro boj s kříži, křížky a jinými těžkostmi na naší pozemské pouti. Zároveň je mi jasné, že k tomu, aby tento proces byl úspěšný, je zapotřebí mít neuvěřitelnou vnitřní sílu a sebedisciplínu, která nám umožní vyběhnout za každého počasí, v kteroukoli denní či noční dobu, přestože se cítíme fyzicky unaveni, protože těžkosti nám ubírají spánek, zvyšují potřebu cukru a celkově narušují schopnost disciplíny v životosprávě, kterou za normálních okolností dodržujeme. Přesto je pořád víc než jasné, že Miloš má pravdu :o)

Tak třeba včera jsem zaintervenovala u vlastní maminky a přestože mi ve 14:30 zarytě tvrdila, že ven prostě jít nemůže, protože se nedokáže donutit obléct a vyjít z baráku, v 15:20 jsme stáli všichni tři (máma, táta a já) před domem a šli se „projít“ do garáže (což je, pro představu, 250m). Pak máma zavelela rovně dolů a kolem vody (bylo pěkně zima a já nebyla úplně dokonale oblečená ani obutá) a když už jsem si říkala „tak fajn, teď to zas vezmeme z druhé strany řeky zpátky“, určila směr směrem na kopec na nádraží a nakonec jsme byli venku skoro hodinu. Na to, že jsem myslela, že ji z bytu vůbec nevykopu, mě mile překvapila. Ještě kdyby tak někdy někdo intervenoval u mě...

A pak je tu ta druhá dnešní myšlenka. A taky bude trochu osobní. Ale věřím, že kdo chce, svoje si v ní najde. Jako obvykle na návštěvě u rodičů, šla jsem dopoledne s tátou do kostela. Vždycky mám problém si zapamatovat, kdo je zrovna u nás kaplan, málokdy mi utkví v paměti, protože se rok co rok střídají, ale tenhle je docela fajn, to, co říká, má hlavu a patu, dokonce jsou teď na to dva, protože kromě faráře je tam s ním ještě jáhen, který je očividně stejného věku a ražení, takže ti mladí „kluci“ tvoří docela sympatickou dvojku, která má lidem co říct (ne že by pan farář neměl, to on jo :o))).
No a tihle dva zrovna dali dohromady úvodník pro náš farní zpravodaj, který se vztahuje jak jinak než k době adventní (přiznávám, dneska mě zamrzelo, že nemám žádný věnec, který bychom si doma postupně rozsvěceli, třeba by mi letos fakt došlo, že se blíží něco, co stojí za povšimnutí). Nabízejí v něm alternativu trávení adventu „proti proudu“ (protože křesťani prý jsou tak trochu proti proudu, o čemž by se sice dalo polemizovat, ale zvlášť v dnešní době a v naší zemi je/ nás ta pozice „na druhé straně“ tak trochu vystihuje, i když strašně záleží na tom, z jakého úhlu se na to podíváte). Tahle alternativa přípravy na Vánoce znamená stanout skutečně na druhé straně bojiště, znamená postavit se předvánočnímu shonu, lákání reklam a vábení okolního světa a začít z druhé strany. Začít u sebe, ve své rodině, přípravou v tichu, klidu a rozjímání a přípravě Vánoc sice chudých, ale o to krásnějších. Protože upřímně, ať najdete pod stromečkem dar sebevětší, klid v duši vám nepřinese.
A tak se přidávám i já: věnujme advent běhu a pohybu venku, nejlépe co nejdál od světýlek Santa Clausů, sněhuláků a sobů a postavme si sněhuláka svého, zapřáhněme svého psa a jděme se proběhnout, třeba k nejbližším Božím mukám, které oddělují ten "malý svět" našeho domova od toho "velkého", který tak rádi poznáváme :o)

Všem krásný a pokojný advent přeje
w.

6 nebo 12?

...aneb jak inspirativní může být jeden velmi rychlý pobyt v Brně (a mimochodem, i když je momentálně Brno rozkopané a šaliny si jezdí jak chtějí a díky tomu jsem se ve středu málem uchodila a permanentně jsem nestíhala, pořád jsem zamilovaná! tedy do "toho hnusnýho města", aby bylo jasno :o)))
V úterý večer jsem zvládla 6km "vyjížďku" se svou drahou sestrou, to bych nebyla věřila, že i 6km se dá považovat za vyjížďku a že jde si to užít. Ale přestože znám svou sestru už skoro 29 let, byla to myslím naše první vůbec, takže není divu, že jsem z ní byla nadšená!

Pak už následoval především "sociální" večer, při němž jsme se zase pěkně picli (a to jsme seděli doma na p**eli, jak oni to v tom Brně dělají, že mě vždycky stáhnou dobrovolně na šikmou plochu???), ale hlavně jsme asi vyřešili záhadu Janova evangelia. Protože on to teda řikal už předtím matematický mozek v poklusu (alias 12), krom toho kdybych byla co k čemu, použila jsem už dávno strašně zajímavou věc zvanou google (nevěřili byste, co všechno se tam najde :o))), ale prostě i moje sestra říkala, že to zná z klášterních modliteb, že se prostě den počítá zhruba od východu slunce, tj. průměrně od 6 hodiny ranní. Takže v poledne je hexa, čili šestá hodina. Teda Honzo, pak že nejsi vy-vole-tento (však Ty víš co :o))))

Oni to teda píšou i tady. Ale aby to nebylo tak jednoduché, má to jeden maličký háček. V tom textu totiž tvrdí, že apoštol Jan (což je némlich ten samej, co evangelista) tenhle systém nepoužíval a počítal normálně. Budu dělat, že to nevím, a spokojím se s tím, že šestá a poledne je cca totéž. Jen je zajímavé, že ve spoustě moderních překladů do jiných jazyků je zachována ta šestá. Jenom my máme poledne. Chmmmmmm...

20.7.2010

Je příšerné, jak pomalu některá práce postupuje. Člověk má pocit, že nad tím sedí furt, ale když se to tak vezme, nedá se u toho zas tak dlouho vydržet, tak se pořád chodí kontrolovat lednička a pračka a jiné spotřebiče... A výsledkem je to, že se pořád nestíhá, i když po třetím čtení už budu moct aspoň říct, že prvních pět kapitol Genesis, Ezechiela, Janova evangelia a celý Pavlův list Galatským umím skoro nazpaměť a to i se všemi ostrými ſ a tvrdými ł, no neni tohle blázinec? Protože to budu číst ještě tak miliónkrát a pokaždé to bude jinak, ale vlastně pořád stejné.

Jenom jedna věc mi nejde do hlavy. V Bibli svatováclavské (18. st.) je ve 4. kap. Janova evangelia, že když Ježíš potkal ženu u studny (obíbený příběh), bylo kolem šesté hodiny (což tvrdí i Bible kralická). Ekumenický překlad už hovoří o poledni. Kolik teda bylo? Zajímá mě to jenom proto, že jsem kdysi slyšela jeden výklad téhle pasáže, kde ten čas setkání hrál dost podstatnou roli. Tak jako aby v tom bylo jasno.

A ještě jeden krátký, nedělní

Ale slibuju, že jenom krátký.

Byla jsem dneska večer opět v kostole, a to ve Vršovicích, u sv. Mikuláše. Krom toho, že to je kostelík úplně prťavoučký a kromě oltářního obrazu v něm není vlastně skoro nic (jojo, něco jako oltář a pak taky pár lavic), a krom toho, že se v něm vůbec, ale vůbec netopí, byla zajímavá ještě jedna věc. Pan farář (a bohužel nevím, který to byl, protože tenhle na webu neni) byl mezi lidem a normálně si se všemi povídal a celé to bylo jaksi neformální. Tedy až na to, že kázání trvalo, no, hodně dlouho, řekněmě skoro 30-35 minut. A bylo nesmírně poučné, protože navazovalo na 1. čtení, ve kterém se Bůh zjevil Mojžíšovi a Mojžíš se ho krom jiného ptal, jak ho mají Židé nazývat, že se ptají po jméně, načež Bůh odvětil tím, co všichni správní "bibloznalci" znají, čili Já jsem, který jsem. No a tak se pan farář rozhovořil o Božím jméně, jak že to bylo v hebrejštině a že to JHVH je vlastně i v tom slovese být a že je to důležité, že ve vidu nedokonavém, čili že to bytí je neukončené atd. atd. atd. no spousta poučných věcí, z nichž část už jsem věděla (taky protože o tom jméně mluvil ve středu na semináři Robert D.), ale bylo zajímavé se tohle dozvědět v neděli místo kázání. I když chudák pan farář se občas do těch svých myšlenek zapletl a pak mu do toho někteří šťouralové vstupovali poznámkami, které si možná mohli odpustit, protože spíš útočily na nepřesnost farářova projevu, než že by zásadně měnily fakta, která chtěl sdělit. Pak se taky strhla mezi místními agilními věřícími, kteří jsou zřejmě na podobná vzdělávací kázání zvyklí, hádka nad Einsteinovým výrokem V nepochopitelném vesmíru se proje­vuje Rozum, nás lidi nekonečně převyšující. Jakási paní tvrdila, že jestli to má být definice Boha (což vůbec nikdo neřek!), že se jí to nelíbí, hlavně ten rozum v té větě, a že jestli to definice Boha není, proč se to jako v kostele učíme nazpaměť (ano, přiznávám, úmysl pana faráře nám tuto krásnou větu vštípit několikerým sborovým opakováním se může zdát divná, ale on to fakt myslel dobře, chtěl, abychom si zapamatovali hezkou a důležitou myšlenku...). Pak se přidal ještě jeden pán, že se mu věta nelíbí, což pana faráře vykolejilo natolik, že se zeptal asi osmiletého Kryštofa, jestli jemu se ta věta líbí, načež chudák Kryštof nevěděl, co má odpovědět, protože tu větu samozřejmě nechápal. No, bylo mi pana faráře líto, protože se tak děsně snažil a chtěl nás naučit něco dobrého a užitečného a kdyby si to každý sám v sobě přebral, možná by to i padlo na úrodnou půdu, ale takhle byl asi chudák akorát zklamaný, že ho jeho ovečky nechápou. Já jsem ho chápala (i když nejsem jeho ovečka, protože nepatřím do žádné zdejší farnostní škatulky, a i když v tom byla trocha té lítosti a soucitu). A odnesla jsem si kromě na kost zmrzlých rukou i nohou s sebou pocit, že to k něčemu bylo. Něco jsem se dozvěděla a v něčem to podnítilo moje přemýšlení.

Tož tolik ten krátký příspěvek. Bobrou noc.

Genius loci

I ti, kdo neprošli jedním či více semestry latiny na FF MU, vědí, co to znamená. A já osobně miluji místa, která něco takového v sobě mají. A to i ta, která nikdo nezná. Tedy hlavně ta.

V pátek jsem jedno takové místo našla. Tedy nenašla, ale navštívila. A není tak úplně neznámé a tak úplně nevýznamné.
Po celém týdnu v práci a po týdnu více či méně míjení jsme se chystali na páteční hodinku s Filipem. Filip je... Filip je františkán. A Filip mi v pátek napsal SMS, jestli máme trochu víc času. No a jelikož jsme měli, napsal, že pojedeme na výlet. Malý :o)

Výlet s překvapením, to je moje! Vyrazili jsme z centra Prahy něco málo před pátou a mířili směrem na Zličín. Opravdu jsem Filipa nepodezřívala, že by nás chtěl vzít na nákupy, takže jsem začínala být opravdu čím dál tím víc zvědavá. Ještě chvíli klikatých cestiček poblíž Hostivic, kde jsme s L. nedávno obdivovaly zastávky asi staré křížové cesty, a dorazili jsme na rozcestí, kde už Max (Filipův pes) nevydržel a museli jsme ho pustit z auta.
Upaloval jako o život k opuštěné bráně kdesi u lesa - zastavili jsme před starým františkánským klášterem v Hájku. Na to, že jsme oba ještě před chvílí měli v hlavě především pracovní záležitosti, které budeme muset ještě po návratu dořešit, jsme s S. hodně rychle zapomněli.
Než se ohřála kuchyně, obešli jsme celý klášter zevnitř i zvenku a pochutnali si na dozrávajících ořechách. Potom nás čekalo příjemné povídání u výtečné a bohaté večeře a teplého čaje. Přestože nedošlo na témata, jimž jsme se věnovat měli, dozvěděli jsme se opět spoustu zajímavých věcí a hlavně, hlavně jsme si pěkně odpočinuli.
Zpátky do Prahy jsme dorazili v 20.00 pěkně unavení, takže jsme si večer návratem do kanceláře opravdu nekazili. Místo toho jsme si pustili Cimrmany na DVD a šli spinkat. Nevím jak S., ale já s pocitem, že dnes se zase na chvíli zastavil čas :o)

P.S.: Jako bonus jsem se dnes dozvěděla, že skoro každé z českých poutních míst má svého barokního historika nebo legendistu. Knihu o hájeckém poutním místě zpracoval františkánský řeholník a kazatel Marek Damascen († 12.2. 1725), který byl také v řádové kryptě bratří v Hájku pochován. Tak Damascen... Ach, to baroko :o)))

Tichý Genius Loci a hluk velkoměsta

Abych byla upřímná, do této knihy se mi teda absolutně nechtělo. Jára mě tak nějak odradil Grandhotelem, kterému jsem se vyhnula obloukem (a tudíž si na něj nemohla udělat vlastní názor), a román Potichu mě odradil především (jen tak mezi námi - příííšernou) obálkou. Ach jo. Jsem prostě úchyl na krásné knihy.

Jenže Jára má asi něco do sebe. Tuhle jsem ho viděla v televizi a vlastně ani nevím, co říkal, ale tak nějak jsem si vzpomněla na to, jak jsem se v Nebi pod Berlínem tetelila blahem, protože mi připomněl jeden z mých prozatím nejkrásnějších výletů a on tam mluvil o Praze a protože já mám s Prahou taky jistý vztah (já totiž tohle šílené místo miluju a zároveň nesnáším už několik let), rozhodla jsem se si to přečíst. A hlavně - velký S. (tj. otec S.) mi to sám vnutil, protože knihy my si přehazujem. Já je kupuju jemu a pak si je přečtu a on je kupuje sobě a pak si je přečtu a někdy je kupuju já sobě a on si je pak přečte.
Ale zpátku k Járovi. Potichu má v sobě něco, co mě zaujalo a co mě donutilo ho dočíst dokonce. Lidi, co žijí ve velkém městě plném hluku a co neumí nebo nemohou žít bez něj se mě něčím dotkli. Třeba třicetiletá Hana, co je úspěšná a možná chce zkusit něco jiného. Možná mladičká trochu emo trochu punk Vanda, která hudbu slyší pořád a všude a taky písničky sama skládá. A nebo "tramvaják" Petr, který má doma taky slušnou sbírku všech těch starých pecek, kterým Vanda už nerozumí?
Je zvláštní, že fenomén Jára má schopnost vstoupit do mého života s určitým podnětem přesně v okamžiku, kdy se nacházím tam, kde má výjimečnou šanci zapůsobit. Loni Berlín, letos Praha. A pořád ta hudba. Já sice poslouchám něco úplně jiného, ale hudba (a to jak nová, tak ta stará a dobrá, kterou mám od těch starších a zkušenějších) je nedílnou součástí mého života a se sluchátky (jak jistě někteří vědí) často i spím. A pro J.R. je hudba taky klíčová. Což svým způsobem strašně moc chápu. I tu fascinaci velkým městem, ty příběhy lidí, které jsou neuvěřitelně uvěřitelné a současné a rozmanitost postav, které se stejně v jednom bodě někde v čase i prostoru protnou. To se mi vlastně líbí. I když to třeba není nic zásadního, žádné velké myšlenky a někdy některá část příběhu pokulhává. Něco tam prostě je a já nevím co.
A co je nejlepší? Závěr knihy (který je bohužel trochu ujetý a tak nějak podivně zauzlený) dovede všechny postavy určitým způsobem k tichu. K tichu uprostřed toho obrovského města, k tichu uvnitř nich samých. Dočetla jsem knihu na Popeleční středu. A v kostele pan farář večer mluvil o žádostech těla i duše a o smyslu půstu a zmínil mimo jiné i půst od sluchových vjemů - jak dnes neumíme žít v tichu a snášet ticho, jak žijeme obklopeni zvuky a hluky a hudbou a filmy a podobně... A já si vzpomněla na ty svoje sluchátka. A byla jsem ráda, že mi je nikdo nepřestříhnul (jako to dělá Vladimír v Potichu) a že se můžu svobodně rozhodnout, že je na nějaký čas (na jak dlouho, to si ještě nejsem jistá) odložím a zkusím to bez nich, bez toho odřezávání se od reality a bez vlastního světa, do kterého nikomu nic není. Půst já nikdy nevydržím. Ale rozhodla jsem se, že když máme před Velikonocemi hledat svoje nitro, já se pokusím najít kousek ticha :o) A vlastně i k tomu mě ten Jára tak nějak nakopnul. Spolu s farářem u Sv. Michala v Brně :o)

A tady jsou odkazy na články o zmiňované knize v různých českých médích - vcelku mě zaujaly, žádný příliš nevychvaluje, ale vlastně se z nich přesně dozvíme, čím může dílo zaujmout. A co si o něm myslí autor (či performer) sám :o)

Hospodářské noviny: Psaní o punku, který ještě nezemřel (12.12.07)
iDNES: České knihy jsou podle Rudiše ukecané (08.01.08)
iDNES: Hlučná samota dle Rudiše demytizuje Prahu (21.12.07)

A-list, according to w.

Inspirována předlouhou mší k oslavě Vzkříšení, jehož tajemství mi začíná docházet teprve nyní, několik dní poté, a předlouhými litaniemi k nejrůznějším svatým, o nichž tu byla řeč, a systém jejichž vybírání jsem očividně ne zcela pochopila, rozhodla jsem se vytvořit si vlastní list svatých, o nichž toho našinec v kostele moc neuslyší, a přesto si myslím, že jsou krajně zajímaví. Tedy alespoň pro mě.

Achilleus Kewanuka - alespoň jeden zástupce Afriky :o)
Ondřej - nechápu, proč v litaniích neni - je patronem Skotska!
Barbara (for my dearest esp.)
Basil Velký
Brigita (Birgitt) Švédská
Brigita Irská - protože nám po ní zůstal krásný kříž, který mají v každé správné irské domácnosti - a protože je druhou nejvýznamnější irskou svatou
Kosma a Damián - protože se o nich dovídáme ve staročeských legendách
Cyril (Konstantin) a Metoděj - protože nám přinesli křesťanství a taky cyrilici, za což jsem jim obzvláště já nesmírně vděčná
Dympna - neb se o ní zmiňuje několikrát Jakub Deml, kněz, taktéž o ní vydal monografii
Edward Mučedník - patron muže, kterého jsem jako malá bezmezně obdivovala :o)
archanděl Gabriel - můj druhý patron
Gall - protože je to Ir a sice nemá s Galway nic společného, ale má správné jméno
Jiří - zabil draka a to je velký čin! a taky je patronem Anglie (a ještě spousty dalších zemí)
Hallvard - patron Osla, o kterém jsem se dozvěděla při své první návštěvě Osla a tamního městského muzea
Jan Zlatoústý - kvůli té liturgii...
Markéta Skotská - protože byla královnou Skotska. proto.
Maxmilián Kolbe - jako jeden z mála mi utkvěl ještě z dob, kdy jsem se aktivně podílela na životě mládeže naší farnosti (VK)
Ninian - někdo s takovým jménem přece nesmí být opomenut!
Olaf II. Haraldsson - neptat se proč. Olaf je prostě OLAF!!!
Osyth - taky zajímavé jméno...
Patrik - patron Irska - co dodat? snad jen to, že jim odtamtud vyhnal hady, což je taktéž chvályhodné...
Ragnvald Orknøyjarl - o něm nejsou ve Wikipedii žádné informace, ale předpokládám, že to byl nějaký orknejský jarl :o))) což je geniální!
Šimon Zealot - je podivuhodná postava. i když osobně bych preferovala Šimona z Cyreny
Veronika - a tady snad někdo pochybuje?
Vladimír Kyjevský (Velký) - druhé V. méno w.
??? Yngwie Johann Malmsteen - trochu podivný - figuruje na list of saints, ale datum smrti má uvedeno 2024 a když se podíváte na jeho odkaz, zjistíte, že jde o švédského metalistu... opravdu podivné...


no a od pravoslavných jsem si vypůjčila rodinku, jejíž příběh mě fascinuje:
carevič Alexej Ruský
carevna Anastasia Ruská
Alžběta Fjodorovna
carevna Marie
car Mikuláš (Nikolaj) II
carevna Tatiana

Tajemství Velikonoc II

Bílá sobota...
...se, jak již stihla poznamenat má drahá žena esp., vyznačuje v katolických komunitách především předlouhou večerní návštěvou kostela. Té však předchází návštěva Božího hrobu v průběhu dne a v našem případě ještě spousta jiných a velmi zábavných činností.

Jak je poslední dobou mým dobrým zvykem, vzbudila jsem se po šesti hodinách spánku (což se mi samozřejmě ani trochu nelíbilo, ale tělu neporučíš, zvlášť ne mému), tudíž jsem byla nucena najít něco, čím se zabavím, než se vzbudí moje drahá polovička (ve vedlejším pokoji, ve vší počestnosti, že jo... :o)))). A tak jsem si na klín vzala laptop a začetla se do Života Kristoslava Knížete. V půl desáté jsem uznala, že už by polovička mohl vstát a učinila tak. Vyrazili jsme do města a na zdejší hřbitov, kde jsem pana psychologa seznámila se všemi těmi, s nimiž se již v naší rodině nesetká (a s nimiž jsem se ve většině případů téměř nesetkala ani já) - pojal myšlenku dělat si poznámky a vytvořit rodokmen naší rozvětvené rodiny - vymluvila jsem mu to. V generaci mých praprarodičů by se zasekl kdovíkde a možná ani tam by se nedostal. Původ exotů jako jsem já a moje rodina, by měl raději zůstat utajen.
Cestou zpět jsem S. provedla přes území, o němž jsem dlouhé časy (v dětství) věřila, že tam žije Jožin z Bažin a že když tamtudy projdu, vcucne mě to bahno a už mě nidky nikdo nenajde. Dnes je na onom místě suchá cestička a trocha toho vrbového proutí. Blatouchy se buď vytratily, nebo ještě nekvetou. S. se samozřejmě hned zajímal, zda tam roste rákos, ale naštěstí jsme žádný nenašli (naštěstí, protože můj puchýř se ještě pořádně nezahojil a bolí, sviňa).
Po obědě a tvarohovém štrůdlu od maminky (který nikdo jiný tak skvěle neumí) jsme vyrazili na výlet na Čertovy skaly. Což, kdo to zná, není žádná extra procházka, jde o podivnou skalní stěnu u cesty, vlastně uprostřed ničeho, a oběhnete ji za deset minut. Tudíž jsme se rozhodli ještě trochu provětrat auto a zajet se podívat do Vizovic, protože už jsem tam pěknou řádku let nebyla a protože mám na to město různorodé (kostel, zámek, svatba, nemocnice) vzpomínky. Navíc jsem toužila S. seznámit s vesnicemi jako je Prlov, Bratřejov a Ublo :o) Ublo rozhodně S. pobavilo nad míru, vydržel na toto jméno vymýšlet nejapné vtípky ještě téměř celou cestu domů. No a taky, cestou z Vizovic, kde jsme navštívili kostel (o němž jsem v době, kdy jsem tam byla naposledy, tj. ve 3. třídě ZŠ, byla přesvědčena, že je mnohem větší) a zámecký park (který slouží hlavně k věšení prádla, jak jsme zjistili), jsem musela S. ukázat cestu přes Barák, což je místo, o němž se zmínil v Reflexu 51-52/2006 Josef Polášek, když vyprávěl o 'bratranci Jirkovi', a kterýžto rozhovor mě právě pro ta místa mě milá a známá a postavy, které jsem na nich nikdy nepotkala, pobavil. Cesta přes Barák vysála z naší nádrže podstatné množství benzínu, nicméně jsem pojala úmysl jednou tento kopec vyjet na kole :o).
Po návratu domů mi telefonovala moje drahá sestra D., kterou jsme měli následující den navštívit, a zvala nás tímto na grilování. Tedy pokud nám prý nebude maso na Bílou sobotu vadit. S., jako správný ateista (i když o sobě tvrdí, že ateista není) může maso kdykoli, já jsem si ho prostě odpustila (a těšila se na neděli), takže jsme si grilování náležitě užili. Zvláště historky s léčitelkou, která může z počítače 'nahrát léčbu' do skleničky s vodou na stole, nás velmi pobavily. Méně už mě pobavil fakt, že jsme se se S. svorně opili, a to tak, že jsme museli nechat auto zaparkované u nich na nájezdu a odvrávorali jsme po svých. Což o to, opít se není špatná věc, ale když jste na to připraveni. Já tedy rozhodně nebyla, vínem jsem se ten večer (ani následující) opít nehodlala, zato jsem hodlala navštívit kostel za účelem oslavy Vzkříšení (což je právě ono předlouhé tajemství Veliké noci, hlavně Bílé soboty). S úmyslem vydržet v kostele do té doby než vystřízlivím natolik, abych mohla odvézt auto k nám domů, nacpala jsem do sebe večeři. Což byla další chyba, protože mi to zřejmě pouze přitížilo. První hodinu (kdy se čtou různá čtení ze Starého Zákona a komentáře a modlitby k nim) jsem se držela při životě pouze silou vůle. Padaly mi jak oči tak hlava, večeře od svého prvotního zájmu podívat se taky na mši po chvilce naštěstí upustila. Bože, jak já se cítila příšerně! Nebyla jsem opilá, ale v tomhle stavu přece nemohu slavit tak důležitý svátek!!! Jak se ukázalo, všechno musí být jednou poprvé, i tohle jsem přežila. Ve chvíli, kdy po hodině a půl čtení následovaly litanie ke všem svatým, jsem byla již plně při smyslech. Ovšem fakt, že katolíci mají svatých velmi mnoho (a nechápu, jakým způsobem se určití dostanou na 'A list', tj. že jsou zmíněni v litaniích, a určití (jako sv. Olaf, Patrik a Jiří) jsou opomenuti (přitom řekněte mi někdo, kdo je to Jan Maria Vianei, takový Olaf pokřtil krví aspoň Nory a Patrik vyhnal hady z Irska a Jiří zabil dokonce draka!!!), fakt to nechápu) mne přivedl k rouhavé myšlence dát se k protestantům. Fakt, že pan farář si nedokázal ani v tento předlouhý den odpustit předlouhé kázání (které pouze shrnulo onu hodinu a půl sedmi SZ čtení a jednoho NZ čtení), mne již zcela přesvědčil o tom, že se nacházím ve špatnou dobu na špatném místě – nebyla jsem schopna oslavit zhola nic, neb mé nitro se soustředilo na jedinou myšlenku – CHCI DOMŮ! Když jsme se po dvou a půl hodinách dostali k fázi přijímání, zbaběle jsem prchla pro auto a doufala, že mě nezastaví nikdo, kdo by mě přiměl potupně fouknout do balónku. Ten půlitr vína musel být sice dávno pryč, ale já měla celý ten večer ještě v příliš živé paměti než aby nezanechal jakoukoli stopu na detektoru alkoholu v krvi. Ve chvíli, kdy jsem se dostala domů, pan psycholog již sladce spinkal, ach, jak jsem mu v tu chvíli záviděla!!! Sobota byla po dlouhé době jedním z nejdelších dnů a jsem ráda, že si tento den zopakuji nejdříve až za rok :o)))

Kříž, kríž, крест, cross, Kreuz, kors...

Jeruzalémský kříž, tak jak ho nosím už několik let na krku já, byl ve znaku 'Křižáckého Království Jeruzaléma' v letech 1162 – 1291. Tento kříž se skládá ve skutečnosti z křížů pěti, jednoho hlavního a čtyř menších mezi jeho rameny. Všechny tyto kříže jsou rovnoramenné. Měly symbolizovat Kristovy svaté rány, tj. od hřebů v rukou a nohou a od kopí v jeho boku.
V roce 1099 byl Jeruzalém dobyt a o rok později byl Baldwin, bratr Geoffrey de Bouillona, korunován králem Jeruzaléma. Jeho symbolem se stal právě Jeruzalémský kříž. Původ měl zřejmě v papežské vlajce, kterou dal křižákům papež Urban II.
Pokud však jde o původ a význam tohoto symbolu, vysvětlení se objevuje několik. První vychází z legendy, která dokládá, že během éry Karla Velkého byl praporem na kopí Království Jeruzalémského bílý hedvábný čtverec s červeným křížem a čtyřmi menšími, které měly symbolizovat rány Ježíše Krista. Když Geoffrey de Buillon dobyl Jeruzalém, vzpomněl si na tuto legendu, a proto se rozhodl přisvojit si podobnou vlajku, ale se žlutými kříži.

Podle jiných zdrojů symbolizuje tento hlavní rovnoramenný kříž čtyři světové strany a Jeruzalém jako střed křesťanského světa. Čtyři křížky mezi jeho rameny pak mají symbolizovat zvěst čtyř evangelií, která se šíří do celého světa.
Důležité je také zmínit, že hlavní kříž může být buď jednoduchý, nebo tzv. cross potent, kdy každé jeho rameno je zakončeno kolmou příčkou. Potent je starý výraz pro berlu a používá se v terminologii heraldiky pro popis tvaru 'T'. Jak již bylo zmíněno, Jeruzalémský kříž má všechna ramena stejná. Stejně je tomu u kříže Řeckého. Což je ovšem zvláštní, když vezmeme v úvahu, že římskokatolický papež bude těžko dávat křižákům řecký znak, tudíž jde zřejmě jen o podobnost, nikoli přímou souvislost. *** Pozn.: zde jsem se opět projevila jako pako, protože papež samozřejmě neni římskokatolický, máme ho přece společného, právě proto, že jsme taky katolíci. Jenže prostě žije v Římě, a tak je mi divné, že by se uchyloval k východní symbolice. *** Nicméně mně se to hodí do krámu, neboť jsem původem katolík řecký, jaký jiný kříž bych tedy měla na krku nosit? :o)

Oproti rovnoramennému kříži jeruzalémskému má Křesťanský kříž jedno rameno delší. Je znám také jako Latinský kříž nebo crux ordinaria. Symbolizuje utrpení Ježíše Krista. Jeho obrácenou verzí je tzv. Svatopetrský kříž, protože Sv. Petr byl ukřižován hlavou dolů, opačně než Ježíš Kristus. Čili ne všechny obrácené kříže jsou satanistické. Jednu dobu jsem totiž sama nosila kříž, který nosili staří seveřané v dobách, kdy ještě přetrvávala místy víra v stará božstva, a který byl něčím mezi Thorovým kladivem a křesťanským křížem. Obrácen dolů připomínal kladivo (nosil se pověšený ya hlavu chrliče), opačně pak křesťanský kříž. Bylo skvělé, jak tato dvě rozdílná náboženství dokázala koexistovat :o)

Za zmínku také stojí Brigitin kříž, který pochází z Irska a byl vyvořen Brigit, dcerou pohanského krále. Jméno Brigit však bylo odvozeno od jména keltské bohyně ohně, poezie a kovářství a dnes tento kříž chrání domácnosti proti ohni. Je také dokladem prolínání náboženských tradic. Nadto je odvozen od indoevropské svastiky. Ta měla ramena obrácená buď po nebo proti směru hodinových ručiček. Poté, co byl tento symbol zneužit nacisty, s rameny po směru hodinových ručiček, většina náboženství používá už jen formu s rameny proti směru, aby nedošlo k nedorozumění.