Zapamatovatelný blbec.

Asi před rokem jsem si pod tlakem státnic a plánovaného odchodu z Brna napsala něco jako tajný zápis do deníku a v něm stálo něco jako že se děsím toho, že kdybych zmizela ze života některých lidí, ani nevzdechnou, prostě jen zapomenou. A před několika lety mi jeden dobrý muž napsal, že jsem jako bouře, která se prožene lidskými životy a zanechá za sebou jenom spoušť. Ani jeden extrém nelze považovat za příliš povzbudivý. Nějakým záhadným způsobem se stává, že si mne někteří lidé opravdu pamatují, byť mne viděli jednou v životě. Dnes jsem přišla na to, proč. Mám totiž zvláštní nadání vrýt se do paměti lidí díky četným trapasům, na které jsem expert. Vždycky tvrdím, že přece nejsem žádný debil, ale kolikrát už jsem ho ze sebe před některými lidmi udělala??? Když je někdo zoufalec jako já a je schopný ze sebe na jedné straně vyždímat za pět vteřin dvanáct poměrně schopnou práci a vzápětí plácne něco, čím popírá celou skutečnost toho, že studuje v současné době vysokou školu, když je schopný předstírat, jak strašně je dospělý a uvědomělý a z toho se chová jako pubertální naivní nevyzrálá pipka, nepřišlo by vám to divné a neutkvěl by takový člověk přece jen někde v jednom zapomenutém šuplíku vaší paměti? Protože negativní reklama je kolikrát efektivnější než ta pozitivní. A to je vlastně moje strategie. Během prvního týdne semestru nasekat co nejvíc trapasů, aby si mě všichni aspoň na ten půlrok zapamatovali. Zatím se mi to opravdu daří. Tak si mě hleďte zapamatovat dobře! :o)