Prázdniny na venkově

Prázdniny je název předchozího výběru z povídek mého milovaného JB. Ten poslední na mě stále ještě čeká, stejně jako spousta dalších věcí v životě, za kterými se, na rozdíl od JB, tolik neženu. Důkazem budiž fakt, že mám teď taky trochu "prázdniny". Ne tak uplně klasické, relaxační a "užívací", ale spíš trochu vynucené a abych pravdu řekla, zatím ne moc úspěšné, ale to sem nepatří.

Sice mám "prázdniny", takže moje dosavadní denní rutina se trochu rozkolísala a teprve se pomalu dostává zpět do aktivního normálu, ale hlavně že už jsem se aspoň rozloučila s kamarádem bacilem, co se u mě stavil na návštěvu před koncem roku a chvilku se zdržel. Do toho stěhování a práce, bláznivé počasí... Ani kdybych strašně chtěla, život mě umřít nudou nenechá.
Protože i když se mi teď moc nedaří bojovat s vlastním tělem, ještě jsem to nevzdala, tu myšlenku, že jednou mi v něm bude dobře. A tak pořád něco dělám.
Třeba chodím do schodů a ze schodů. Protože to by jeden nevěřil, kolik se takový sklerotik jako já nachodí. Ve velkém bytě jsem lítala sem a tam a hledala, v kterém že pokoji jsem nechala brejle, kde je to jablko, co jsem ještě před chvilkou nakousla, a kde je ta knížka, co jsem včera rozečetla.
V baráku je to všechno totéž, ale vertikálně. Nahoru, dolu, nahoru, dolu. Případně taky přes dvůr k mámě. Ještě, že neni léto. To bych totiž mohla taky nechat ty brejle a knihu v zahradě nebo v remízku a to už by se mi teda lítat sem a tam nechtělo. Ale aby to nevypadalo, že pořád chodím sem a tam, musím taky přiznat, že občas za mě chodí S. - třeba pro jablko, pro talířek, pro brejle nebo pro tričko. Ještě že ho mám, jinak bych se dočista uchodila (ne že by mi to uškodilo, aspoň bych nemyslela na kraviny).

Předevčírem jsem ovšem poznala další rozměr života na vesnici - to když si ze mě cestou máma dělala legraci, že beztak první, co udělám po příjezdu domů, je, že nazuju tretry a někam vyrazím. No jo, slunko svítí, ale nelíbí se mi ten rýpavý podtón. Jenomže ona to myslí vážně. A že kdybych prej chtěla být i užitečná, že jako takový čerstvý chleba z Berušky (to je pekárna kdesi za polem) by si dala. A tak já, hodná Maruška, když má "macecha" chuť na chlebíček a čerstvé rohlíčky, co bych neudělala - natrhnu běhací obleček, na záda baťůžek a s obrovskou trémou (běžím přece poprvé doopravdicky "pro něco") vyrazím přes pole, přes kaluže, proti lednovému sluníčku. Běhání "pro něco" je prima a baví mě. Očividně baví i lidi kolem, protože koukají, nic takového tu snad ještě neviděli. Cyklostezky tu vedou, sem tam i nějaký běžec se mihne na poli, ale aby tu někdo běhal i v zimě (některá místa znám už i pod sněhem) a k tomu s batohem na zádech, to se tu asi hned tak nestává. V pekárně si tlupa chlapů objednává v bufítku párečky a řízečky a nevěří svým očím, když si narvu chleba a pytlík s rohlíkama do batohu, z nohou a z hlavy se mi kouří, nasadím brejle a zase vyrazím zpátky. Na zpáteční cestě potkávám pořád ještě lidi, co jsem potkala cestou tam, jako by se zastavili v čase - aby taky ne, je to přece kousek a běžím kolem nich dvakrát během deseti minut :o) Tak si tak při běhu představuju, jak se s nima třeba časem dám do řeči a až poběžím do pekárny po padesáté, jenom na mě zavolají : "Tak co, kolik máš dneska rohlíků?" a "Maj' to eště čerstvý?" nebo "A přivezli briošky?" a popřejí mi šťastnou cestu. A psi na mě budou štěkat radostně místo rozzuřeně a na poli poroste obilí a řepka a já budu kýchat o106...
Když se z těch představ proberu, jsem už za humny, sprint u rybníka vynechám, abych nepolámala rohlíky (a přece to jeden odnes'), a jak se na dvoře vydýchávám a protahuju, říkám si, že na tom přespolním běhu přeci jen něco bude. Jenom doufám, že příště nedostane nikdo chuť na chlebíčky a "henry vejce". :o)

A pak že v Praze je blaze...

Santini's long holiday

Náš drahý sociální tvor Santini, stejně jako většina dalších zvířat, u nás moc dlouho nevydržel. Jelikož jsme se S. zoufalci, co se chodí domů stěží vyspat, uznali jsme, že nemá smysl našeho miláčka trápit. A tak jsme mu domluvili prázdniny - u mámy a nevlastních sourozenců.




Bohužel na sebe zatím jenom cení zuby (Santini), vrčí (Santini) a syčí (Santiago alias Pucek, Zachráněná a Ta Třetí). Mrňousům se zatím ježí všechny chlupy na hřbetě i na ocase, ale pořád doufáme, že si všichni čtyři na sebe zvyknou. Protože pak si budou moct hrát a lítat po dvoře a po zahradě a taky honit myši. Doufám, že Santini nebude žádná cimprlína a že se mrňousům a mámě v tom lovení brzo vyrovná. U nás mohl lovit akorát tak mouchy, a to jsem ho ještě občas musela v zápalu boje tahat za ocas z okna, aby náhodou nechtěně nespáchal sebevraždu.

Tak tu teď sedim sama a nikdo se ke mně netulí, nikdo mě nekouše, nikdo po mně neskáče. Ale víme, jak to je: Život je otázkou priorit.

Takže si jdu plnit sny a psát ten brideliovský článek.

Santini's new home

Jak je vidno, Santini se u nas zabydlel. Zrovna mi packou pomáhá psát spot :o) Jelikož dneska půl dne propršelo a já mám parádní bronchitidu, strávili jsme den doma a snažili se kocoura adaptovat. Ten se adaptoval tak, že prospal dopoledne, odpoledne a teď už pomalu taky usíná. Akorát ráno se mu moc spát nechtělo. :o)))

Naši slavní rodáci...

...nám vskutku dělají radost. Tedy aspoň ten jeden.

Synopse fotbalových mozků

Koho strážník nepokutuje?

Ať žijí Klobouky, líheň největších talentů národa!!!

Poznatky...

...které jsem si (mimo jiné) odnesla z prvního víkendu v novém bytě:

- Vystavíme-li čokoládového koně do osvětlené vitríny, zůstane z něj zanedlouho čokoládový mrzák.
- Pálíme-li suché květiny v domácím krbu, budou z nich šlehat vysoké plameny. Vzplanou intenzivně (velmi), hoří krátce. Nevzplanou-li, doutnají, čudí a smrdí.
- Morče se do přepravního kotce po křečkovi nevleze. Teda vleze, ale neotočí se.
- Utíráme-li prach na skleněné polici, přidržujeme tuto (pevně) druhou rukou. Jinak spadne (a nejen to).
- Chceš-li jít ráno běhat, neodkládej to. Než vypereš, vysaješ, uklidíš a nakoupíš, začne pršet. (doplnění: a možná pak bude pršet celý týden).
- Neposílej rodiče po obědě si ‚odpočinout‘. Přijedete na návštěvu pozdě.
- Řídíš-li s tatínkem po pravé ruce, nemusíš sledovat cestu. Stejně ti bude hlásit, kdy se kam přeřadit, kdy brzdit a kdy máš zelenou nebo červenou.
- DVD si bez ovladače nepustíš.
- Je dobré předem kontrolovat na vstupenkách nejen datum, ale i ČAS koncertu.
- Po whisky mám příšernou chuť na sladké -> cokoli, co napečeš sama (jablkový muffin), nebo tchýně (hrušková dorta s čokoládovýma bonbónama Lindor Noir) chutná nejlíp in the middle of the night, po panáku whisky -> zato ráno je ti jak po špatném flámu.
- Myčka pro 2-3 osoby se nevyplatí. Než ji naplníš, nemáš z čeho a čím jíst.
- Nahoře na krbu, tam jak je na vymalovaném povrchu strašně moc prachu, neutírej prach vlhkým hadříkem. Ta zaprášená bílá plocha pak bude ušmudlaná šedobílá plocha.
- Štafle JSOU lepší než houpací (polohoupací) křeslo.
- Starou marmeládu se podaří spláchnout pouze v případě, rozmícháme-li ji záchodovou štětkou. Je urputnější než h***. (zvlášť povidla)

Santini II, III

...čili Santiniho druhý a třetí týden :o) Spolu s ostatními je ještě v bedně od banánů, ale minulý týden už začal koukat a tento týden už se pere. Je to pravý tygr. Ale koneckonců, oni se perou úplně všichni. Koušou se do hlavy, škrábou si uši a oči a lozí po sobě. A to nejen kluci (dva zrzci), ale i holky (tři zbývající). Dokonce i ta nejmenší černá, kterou jsem včera pojmenovala Gudrun a vypadá jako lasička.
Na tom spodním obrázku jsou vidět oba kluci - Santini je ten výrazněji žíhaný, s větší hlavou. Jeho bráška má pracovní jméno Kilián, podle jiného známého architekta :o)))

Santini

Vím, že někteří mě podezřívají z barokní mánie. Ale to přece vůbec není pravda! Prostě nemůžu za to, že první jméno, co mě napadlo pro křečka, byl Bridelius, morče je Koniáš a pro kocourka máme v záloze ještě Santiniho. A abyste věděli, jak Santini (tedy pokud je to fakt kocour a pokud se mu bude chtít po pár týdnech od mámy) vypadal, když se minulý týden narodil, zde je obrázek :o)
Slibuju, že to je poslední barokní velikán v naší domácnosti. Kadlinského ani Michnu doma mít nehodlám. Jejich jména se totiž snad k žádnému zvířeti nehodí. A tak, až si jednoho dne pořídíme toho irského vlkodava, bude se jmenovat Imar, což už je rozhodnuto asi tak od roku 2003 :o)

Ale hlavní důvod tohoto příspěvku byl ten, že jsem šmejdila v oblasti architektury a našla tohle. Ne že bych byla do něj blázen. Ale kulatý trojúhelník je přece nádherná fúze dvou stylů - hranaté a štíhlé gotiky a kulatého rozevlátého baroka, ne?

pěkně vypečený víkend

Tento víkend byl doufám poslední ze série příšerných víkendů poslední doby. Sice si tím nejsem tak úplně jistá, ale pokusím se v to doufat.

Minulý týden nám v Praze netekla několik dní voda. A protože je to starý barák a je tam několik rozvodů, když se pokazí sousedům nahoře stupačky od vody v koupelně, zavře se voda jenom pro rozvod naší řady bytů (tj. prostřední). Tzn. že S., který byl celý týden doma, se od středy (nebo od úterka?) nemyl. A taky nemyl nádobí. Protože přece netekla voda. Ale na záchodě tekla. Takže ve čtvrtek večer zjistil, že když teče na záchodě, možná poteče i v kuchyni. Takže byl nucen tu horu nádobí, která se tam mezitím nahromadila, v pátek zlikvidovat. Což byl problém, protože ta hora byla už fajt veliká a nechci vědět, jaké všechny organismy byl nucen surově vyvražďovat. Ale dobrá. Nádobí se umylo. Než jsem v pátek přijela, umyl se i S., a to v našem budoucím bytě, kde (ať si rodiče říkají co chtějí o tom, že ho dali spravit), nefunguje kotel -> teplá voda ve sprše. Každopádně když jsem přijela, nemusela jsem se bát ho dotknout (stejně jsem se bála :o)). Já si hlavu pro jistotu umyla večer při návštěvě rodičů na jejich nynějším sídle. Tak jsou koupelny dvě a v obou teče voda jako blázen. Teplá, studená, i bublinková, když se chce :o)
Jak jsem tady psala minulý víkend, čekala nás v sobotu brigáda na curii a já se docela těšila. Ale jelikož jsem furt trochu kripl a měla být děsná kosa a stejně bych jim byla houby platná, rozhodla jsem se zůstat doma. A dobře tak, protože jsem stejně doma zůstat musela - kvůli opravářům, co měli v sobotu mezi 13-14 přijít spravit tu vodu. Ano prosím, od úterka neteče voda a oni možná přijdou v sobotu a všichni, co se jich to týká, musí trčet doma. Supr. V sobotu ráno S. odjel, já si četla tu tlustou bichli, co pomalu ale jistě čtu už nějakou tu chvilku a kolem poledne jsem se rozhodla vylézt a udělat pořádek v bytě. Zabrala jsem se do cédéček, takže výsledkem byl spíš nepořádek, ale zase jsem si aspoň pustila Bacha a Mozarta a tak. Ve 13.00 jsem pomalu začala očekávat, že opraváři, aniž by mě otravovali, opraví sousedům vodu a já se budu moct osprchovat. U toho jsem se snažila překládat nějaký úřední text z norštiny, což jde dost blbě. Nemáte jiné slovo než vedoucí pro "lídra" zájmového sdružení, který není tak úplně zájmovým sdružením?
Opraváři nic, voda nic, ve 14.00 jsem se rozhodla, že nepromrhám hnusný den seděním doma a když už jsem se nemohla kochat přírodou kousek od Chrastavy, půjdu si udělat radost návštěvou Strahovské knihovny. 14.30 jsem seběhla z kopce na tramvaj a dojela na I.P.Pavlova. Když už mi užuž jela 22, co jede až na Bílou horu, volal S., že mu volali sousedi, že právě přišli opraváři a že se mám vrátit. To mě už trochu nas***. Protože jediným světlým bodem toho dne byl ten "výlet" a ta knihovna a bylo 14.50 a to už se vrátit nestihnu, knihovna zavírá v 17.00. OK. Vydala jsem se na cestu domů.
15.00 jsem vystoupila na zastávce v Nuslích a říkala si, že si za těch posledních 50kč, co mám v kapse, koupím aspoň čokoládu. Jako kompenzaci za ušlý zážitek. A tak, když jsem uviděla otevřené "krakonošovo" květinářství, vlezla jsem dovnitř a rozhodla se koupit si kytku. Pro radost. Krakonoš sice otevřeno měl, ale vlastně jen větral, takže bych normálně měla smůlu. Ale že je to Krakonoš a že jsem mu řekla, že jsem chtěla jen tak kytku pro radost a že by se mi líbily ty malé žluté narcisky v květináči, nechala jsem mu tam 46kč a odnášela si domů kousíček žluté radosti v po*** šedém dni.
Když jsem dorazila domů, pustila jsem si Snow Patrol a rozhodla se vybodnout na nějaké opraváře u sousedů. V bytě je bordel, nebyla jsem tam měsíc (minulý víkend jako bych tam nebyla, byl taky pěkně zabitý), de se uklízet. To jsem ovšem ještě nevěděla, že mi za chvilku zabuší na dveře opravář a soused (kterého jsem si spletla taky s opravářem, protože lidi v tom domě skoro neznám), prej že jestli jsme celí (kdo jako my?), že těm nad náma, jak pustili tu opravenou vodu, vytekl v koupelně kotel. Říkám, že dobrý. Jsme v pohodě. A šla jsem sousedům nad náma nabídnout pomoc. Donesla jsem jim hadry a lopatku. A posléze zjistila, že (logicky) když mají sousedi vodu na podlaze, nám to stropem prosákne až se zpožděním. Taky že prosáklo. A nejen prosáklo. No jo, potopu v bytě jsme ještě neměli. Zažila jsem v Praze jen tu z Vltavy v roce 2002 a ta, světe div se, vzlínala nahoru. Takže v sobotu na úklid došlo. Větrala jsem smrad ze zatuchlé staré zdi, sledovala rostoucí mapy a opadávající omítku, ždímala hadr a poslochala, jak voda ze stropu kape do kbelíku.
V bytě je smrad ještě teď. Omítka a staré zvlhlé zdivo smrdí příšerně. Ale zase jsme v sobotu večer měli doma uklizeno. Akorát vyprat už jsem nestihla. Protože by to nestihlo uschnout, protože v neděli v 7.00 jsme jeli do Brna na křtiny.

Narcisky jsem se rozhodla v neděli darovat své mamince, která má sice raději ty bílé s barevným středem, ale to je fuk. Alternativou byla taktéž má drahá sestra, která křtila nejmladšího syna (který prý mimochodem vypadá trochu jako můj - probůh!), ale máma má narcisy raději a ségra dostala tuhle bomboniéru. Za odměnu jsem se od maminky dozvěděla, že moje hříšně drahé a super ultra moderní šatičky z lindexu jsou "gravidální" (když už jsme u toho, reakce Simonovy ex na ně byla velmi podobná, jediný výraz, který pro ně našla, bylo "maminkovské"), že se pořád mračím a že se mnou má S. mít trpělivost, když jsem zlá. Chm. Myslím, že si začnu hrát na ukřivděnou, zneuznanou a zakomplexovanou. :o))))))))))))
Mimochodem, podle švagra jsem jenom neduživá. S tím musím, ať se mi to líbí nebo ne, souhlasit.

Well...

...I almost don't know what to say or write, I've somehow lost my invention...

Nebudu se vyjadřovat ke včerejšku, ale E. ví, že to byl pěkně pos*** den. A tím bych mohla skončit, i když některé skutečnosti hořce žvýkám doposud. A je to skoro tak hořký pocit, jako když si do krku aplikuji ono lokální antibiotikum, které jsem si na své "nachlazení" byla nucena zakoupit. Well, now I'm in Prague, lying in my warm bed. A už mnou neklepe jedna z nejhnusnějších zimnic od roku 2003. Tu jsem dostala cestou, brrr..

Což o to, já věděla, že když si lehnu do postele a sežeru pár pilulí ("patáků", jak dycky říkal můj švagr a mně se to slovo děsně líbilo, když jsem byla menší), zimnice zřejmě pomine. Co je ovšem horší, je pravděpodobná zimnice našeho drahého sociálního tvora Bridelia. Ten je podivně nafouklý, spí, a když se snaží pohnout, kývá se akorát jako chlupatá autistická koule. Což nás samozřejmě vylekalo, S. vypadá pěkně zdrble (aby ne, málem se mě lek, když mě uviděl, a do toho ten křeček...), tak uvidíme, co na to řeknou na pohotovosti, kam s ním jel. A taky uvidíme, jestli výkon bude stát 591,- (zánět v oku, pohotovost, kapičky), nebo jen 330,- (euthanasie).
Už žádné zvíře nechci. Prodali mi koně (resp. prodají na Vánoce), už nemám kde dělat výcvik, křeček je marodný a já jakbysmet. A to očividně nejsme sami, včera se mi těch lidí, co stráví Vánoce v posteli (případně v nemocnici), ozvalo hned pár. A naši myslím taky nejsou nadšení z toho, že nejsem s nima (ale já tam na Vánoce stejně pojedu, jen jestli nebudu mít horečky). Každopádně jsou tyhle Vánoce pěkně divné a prozatím se moc nevyvedly.

Aktualizace: cituji SMS od S.: Křeček si z nás dela prdel, tvari se na umreni a pred pani doktorkou dela malem kotrmelce.
Co mi to jenom připomíná? Já dneska v Domečku taky u Beatles tancovala a teď tu cípám (obrazně, of course)... :o)))

потёки

Tohle jsou naše nové záclony, dárek od S. mámy. Připadají divné jenom nám (w+s), nebo na nich fakt něco nehraje?

Já, truchlivá slaměná vdova aneb 150km výlet do Pardubic.

Jelikož můj muž, ano, dovoluji si ho takto zvát, přestože slovo na *s* je u nás zakázáno podobně jako instituce stavu *m* (což by ovšem mohlo znamenat i stav jiný, a to doslova, ale ten je zakázaný ještě víc než ten, co by mu měl, tedy alespoň dle mého mínění, předcházet), tak jelikož tento muž jménem S. měl tento víkend v plánu neodkladné záležitosti typu 'stavba opevňovacího valu a palisády' na Kachní Louži, naplánovala jsem si podobně neodkladnou záležitost, a to výlet na svém předpotopním bicyklu. A to, přehlasována mým cyklistickým partnerem, do Pardubic. Lépe řečeno směrem na Pardubice, protože do Pardubic já bych z Prahy nikdy nedojela. Prostě jsme si řekli (M. řekl a já mu to odkejvala, jako vždycky odkejvu všecko, co byť jen zdánlivě zavání šílenstvím), že pojedem a kam dojedem, tam dojedem, zpátky můžem sednout na vlak kdykoli. No a tak jsem začala poctivě trénovat. Nasadila jsem dokonce částečně dvoufázový trénink, pokud se tak půlhodinový běh dopoledne a půlhodinový běh večer dá nazvat. Ale to jenom asi dvakrát, čestné slovo! Abych se dala do cajku a aby moje nohy vydržely (no, jak jistě každý chápe, účinek to mělo zcela opačný).
A tak jsem se děsně bála, ale zároveň jsem byla děsně zvědavá, jak že to dopadne. Jenže člověk míní, počasí mění, ráno na Sadské lilo a ani v Praze to vypadalo, že se ta šeď v dohledné době vymočí pražákům na hlavu (a dobře jim tak, že... :o). A tak, po velmi krátké noci (protože včera na mě padl splín a taky jsem do jedné koukala na romantický dogma film Italština pro začátečníky a pak si pouštěla na usnutí bittersweet Froo-shon-tay (to zní jako nějaké dobré víno :o))) a vstávala jsem o půl sedmé a už jsem neusnula) rozhodla jsem se zajít si nahradit kolo spinningem. Ale ouha, tento nápad jsem dnes ráno měla jako jediná, přestože žádná změna v rozvrhu mého oblíbeného spincentra v Praze ohlášena nebyla. A tak jsem se, nechtíc se vracet, přebalovat bágl a zdržovat se v posilovně, vydala na výlet vozem, což je nepoměrně pasivnější sport, ale zato uvolňující (mimo Prahu, protože tam se v sobotu jezdí zásadně škodovkama na nákupy, nejlépe pokud vám je osmdesát a výše), a to obhlédnout, jak pokračuje stavba valu a palisády v rozměklém lesním podloží v parní lázni sázavských lesů. Cesta to byla, až na to, že jsem se na tu správnou odbočku trefila až napotřetí, veskrze příjemná, a odměnou mi byl polonahý bílý lesní muž pokrytý od hlavy až k patě hlínou smísenou s potem... :o/ Chmmm, musím uznat, že zákon přitažlivosti má přeci jen někdy mezery.
Když jsem zjistila, že nemá cenu snažit se s rukama v kapsách zapadnout mezi polonahé zablácené stavebníky, šla jsem se projít po místních zapařených lesích (z čehož jsem byla zpocená, aniž bych vyvinula jakoukoli sebemenší aktivitu) a po nějaké té půlhodince odjela. A když už jsem byla v tom ježdění po vlastech českých, řekla jsem si, že se konečně můžu podívat na hrad Český Šternberk, který by S. se mnou stejně nenavštívil, protože už ho viděl asi stokrát. No, pravdu řečeno, očekávala jsem velkolepější podívanou, jsem přeci jen asi spíš na ty romantické zříceniny, ne až tak na hrady zařízené k obývání. Ale zase považuji za úctyhodné, že někdo dneska ví, že je potomkem toho a toho pána z 13. století a že ví, kde jeho rodina (vyjma kratší přestávky po dobu vyvlastnění) už přes 700 let bydlí. To moje rodina, včetně mě, se stěhuje pomalu po celé Evropě. Takže vůbec netuším, kde moji předkové ve 13. století žili a co dělali. Jo a taky jsem viděla výra velkého (bubo bubo) a orla skalního. Oba byli imposantní, výr otáčel hlavou o 180° (i když to umí až o 340) a orel vypadal nebezpečně (ale tak krásný, jako orli mořští na Lužnici, to nebyl). A cestou tam i zpátky jsem si pouštěla k řízení Sto zvířat, jejichž texty, nechápu proč, mě poslední dobou strašně berou. Třeba Chci být stará dáma, která žije s čápem... :o)))
Domů jsem se, už zase truchlíc a navíc pěkně utahaná z toho dusna, co se udělalo, vrátila asi ve tři a sekla jsem sebou na gauč, kde jsem chvíli pospávala u Futuramy. A abych netruchlila příliš, vyprala jsem záclony a závěsy. Aby tu bylo světlo a voňavo. To by se ovšem ta záclona nesměla potrhat, že.. No, hospodyňka jsem vpravdě příšerná. A tak si jdu hrát na literární vědkyni a začíst se do statí z teorie literatury, které jsem si vytiskla (btw. tiskárna už pěkně dlouho vyhrožuje, že nemá VŮBEC ŽÁDNÝ toner, a přitom pořád tiskne úplně krásně. Fakt tu techniku nechápu.. :o/

Těžkýježivotpoustevníka.

Jak již moje drahá žena esp. uvedla 12.5.07, měli jsme v Praze návštěvu. O kterou jsme se horlivě starali třeba tím, že jsme jí koupili k snídani čokotwist a místo oběda ji vzali na výlet do poustevny. Abychom všichni správně vyhládli a chutnal nám pozdní oběd i v tak špatné restauraci, jakou jsme nakonec navštívili.
Výlet do Sv. Jana se nám všem moc líbil a hlavně to, že jsme mohli vyšplhat na tu vysokou skálu nad vesnicí. Tedy to se nejvíce líbilo mně, protože bych měla přece trénovat na naši akci Tatry 07, které se hodláme já, S., B. a H. zúčastnit. S. by měl taky trénovat, ale nevypadal moc nadšeně. Takže to vypadá, že trénuju marně, protože netrénovaní mne stejně nakonec přehlasují.
Nicméně B.+M. jakožto milá návštěva vnesli do naší nudné domácnosti trochu toho obveselení, vzruchu a života, a také jednu poměrně podstatnou věc, a to WiFi kartu, kterou mohu využívat (hlavně už bych měla konečně Marťasovi za ni poslat ty prachy!!!), a to jak v Brně, tak v Praze - což si nesmírně pochvaluji, neboť například teď jsme správná moderní domácnost, kdy sedíme se S. zády k sobě, každý u svého PC a každý on-line! Já sice parazituji na nějaké místní síti nějakého místního pána, ale to raději nebudu moc rozhlašovat, aby se na to nepřišlo :o)))
Kromě poustvny, která byla nesmírně zajímavá, hlavně proto, že byla opravdová a žádná replika a sv. Ivan v ní asi fakt žil (podle nálezů), nás také potěšila sobotňovečerní návštěva kina, kde jsme já+S. podruhé a B.+M. poprvé zhlédli film 300 (česky k tomu přidávají ještě ': Bitva u Thermopyl', ale to je vlastně fuk, protože o Thermopylech za celý film vlastně ani nepadne slovo). Nu a já jsem se už podruhé mohla kochat pohledem na překrásně vykreslené svalstvo řeckých bojovníků. A že ho vykreslili moc hezky, protože kdyby ne, asi bych se nevydržela tak dlouho kochat podruhé. Stejně jako jsem si užívala bitevní scény, které se mi fakt líbily, i když většina lidí tvrdí, že to je film přespříliš krvavý. Jenomže když je ta krev dvourozměrná, komu by se z ní dělalo špatně? Jediné, co mě nudilo úplně stejně jako poprvé, a vlastně možná i víc, byly odskoky do Sparty a postupy královny Gorgo. Byla to zajisté krásná a ctnostná žena, ale tak nějak byla v tom filmu navíc, chudák. Museli přece ukázat, že ty hrdé sparťanské bojovníky někdo zplodit a později živit musel...
Budu to muset už utnout, páč S. už se doučil nějaké svoje 'Psychological Measurements' na zítřejší final a měli bychom se před pracovním týdnem vyspat. Tedy ne že by ten víkend, o máme za sebou, byl vysloveně rekreační. Ale o tom asi fakt až jindy...
w.

Proč mají všechny moje ručníky dírku na stejném místě.

Velmi krátký příspěvek, ve kterém vůbec toto tajemství nehodlám osvětlit, ba spíše naopak, ráda bych jakékoli smysluplné vysvětlení tohoto prazvláštního jevu nalezla, tedy pokud by někdo věděl, proč tomu tak je, dejte mi vědět.
Mám asi tak tři až čtyři ručníky, které pravidelně střídám a nosím s sebou na spinning. Vždycky jeden na pot a jeden na sprchování. A všechny mají dírku, příp. dírky, přesně na stejném místě, zhruba uprostřed kratší strany toho obdélníku, ne daleko od kraje. Ale jak se tam ty dírky udělaly, na to jsem nepřišla. Peru je s ostatními ručníky, ale ostatní ručníky dírku nemají. Nosím je ve speciálním igelitovém pytlíku, takže se nedostanou do kontaktu s kovovýma kuframa na cyklistických tretrách, které by mohly být potencionálně nebezpečné. Utírám se do nich a věším je tím způsobem, že stále nechápu, jak mohou dírky vznikat. A přesto tam jsou, jenom na těchto ručnících a žádných jiných. Záhada!

P.S.: Po příjezdu domů a důkladné kontrole hromady prádla na praní jsem zjistila, že ty díry nejsou až tak úplně na stejném místě. Což ovšem nic nemění na faktu, že tam jsou a že se s každým praním zvětšují. Jaká podniknu opatřní, jsem se ještě nerozhodla.
Zdravím z Prahy,
w.

Konverzace dementů pro mírně pokročilé.

TV (počasí, 17:55): 'UV index zítra – čtyři až pět.'
w.: 'Tyjo to je síla, hele, UV index bude čtyři až pět, to už je docela drsný, ne?'
S.: 'Hmm.. A co je to ten UV index?'
w.: 'Nevím?'

*

w. (žehlíc původně červenobílé tričko): 'Já to nechápu, už je zase to tričko zapraný, vidíš ty rukávy? Je to růžový! A to to peru na čtyřicet, jak se má.' (otočí v ruce cedulku) 'Aha, na třicet. Hm.'

Máme doma skřítka aneb Mr Psychologist's goin' mad.

As I haven't been writin' for quite a few days, there are obviously loads of things I'm eager to share. However, the Prague-Brno trip takes just the right amount of time (and the battery of my laptop lasts no longer than this 'right amount'), so I cannot write as long stories as I'd love to. Nevertheless, there are certain moments of my/our life that are worth mentioning. For the sole reason that I don't want to forget them.

A dál už hezky česky, protože než bych složila celý příběh anglicky, baterka by byla fuč a navíc by si nepočetly jisté osoby, které vládnou lépe jinými cizími řečmi.
Pokud pominu ospalé zážitky minulého týdne, který jsem, jak se zpětně zdá, propotácela v mdlobách (že by už jarní únava???) a pokusy poznat po x letech studia konečně své spolužáky, největší stopy ve mně zanechal právě uplynulý víkend. Po dlouhé době jeden z těch méně nomádních, čili dva dny bez batohu na zádech – tomu říkám úspěch!
V pátek jsem večer absolvovala nově oblíbenou lekci spinningu s rockerem Alešem, kterému jsem zpočátku nemohla přijít na chuť. Když se mu ale podařilo mě na posledních dvou hodinách dostat do stavu, kdy jsem už nevěděla, kam víc přitáhnout zátěž a pořád jsem byla schopna zabírat, protože Ozzy Osbourne, Anthrax, My Chemical Romance, Alice Cooper, Helloween a The Killers ve mě dokázali probudit jakousi býčí výbušnost a urputnost, ráda jsem si prvotní pokřivený obrázek poopravila.
Po tréninku (mém i S.) jsme se odebrali do kina na film The Last King of Scotland – další ze série filmů o Africe, myslím, že na chvíli poslední v řadě, ale pro mě dost vysoko nad průměrem. Nota bene, když tam hrál neokoukaný skot s očima modřejšíma než nebe v Tromsø v den našeho odjezdu. poznámka: po napsání tohoto příspěvku jsem si samozřejmě vzpomněla - Jamese McAvoye si pamatuji, neboť mi jeho oči učarovaly již v The Chronicles of Narnia, kde hrál onoho malého chlupatého pána s roztomilými kopýtky :o)))) (nutno podotknout, že civil mu sluší lépe)
Na sobotu jsem si do diáře napsala 'dneska rozhodně nebudu vstávat' a skoro se mi podařilo to dodržet. To, co pro jiného znamená nepředstavitelně dlouhé spaní, se ani trochu neblížilo mému plánu 'spát do poledne', nicméně nemohu si stěžovat. Vyspinkala jsem se dorůžova. Po norském filmu a obědu v místní pizzerii nastal čas mého poslední dobou tolik oblíbeného víkendového rituálu – nasednout do auta, pustit si nějakou příjemnou hudbu a plnou parou vpřed se vydat za člověka přítelem z nejvěrnějších, koněm.
Ovšem ještě než jsem na ranč dorazila, potkala jsem na magistrále koníka poněkud jiného. Ve chvíli, kdy jsem přejížděla z připojovacího pruhu, se ke mně v zadním zrcátku pomalu blížil jakýsi nizoučký stín a dvě jasně bílá světla. Samozřejmě, že jsem odhadla, že jde o přesilu, takže jsem chvíli váhala s řazením do prostředního pruhu, ovšem elegantní neznámý nedával najevo, že by hodlal závodit. Lehce jsem se přesunula do levého pruhu a po očku sledovala světla v úrovni vozovky, jak se přibližují. Najednou byl tady – frajer v červeném. Neslyšně se přesunul vedle mě a já, totální analfabet, jsem si říkala 'tak to musí být nějaké hodně dobré fáro'. Že jsem poznala ferrari, až když jsem spatřila černého hřebce ve žlutém poli na jeho překrásně tvarovaném zadečku, budiž omluveno faktem, že to bylo první, se kterým jsem se takhle 'face to face' setkala. A protože jsme byli na magistrále a pan majitel si raději moc nevyskakoval, čili jel jen asi 110 km/h, mohla jsem si krasavce ještě nějakou tu chvíli prohlížet... Aaaaaaaaach!
No, vraťme se ke koňům živým, tedy k jednomu, k Horizontovi, který mě už nějaký ten pátek (sobotu nebo neděli) vezme na hodinku na hřbet a poslušně se snaží mě naučit trpělivosti. A od něj se jí učím ráda. Za nějaké dvě lekce se možná propracuju z 'kruhovky' na otevřenou jízdárnu nebo dokonce na vyjížďku! Pro mě osobně je to skoro takový zážitek jako setkání s ferrari.
Nicméně: někdo by se mohl zeptat, k čemu ten titul dnešního příběhu, když ještě nepadla zmínka ani o skřítkovi, ani o psychologovi. To všechno totiž přišlo až potom. Když jsem se vracela domů, provedla jsem poslušně nákup v supermarketu, abychom nepomřeli hlady, a doplnila naši spižírnu (která vlastně není spižírnou, protože ve 'spižírně' čili 'špajzu' čili 'komoře' se namísto kompotů a potravinových zásob hřeje na polici lebka, truhličky, kůže, plachty, zbraně, zbroj a historické odění). Již týden mi byla slibována pomoc typu 'vysaju a vytřu podlahu', naivně jsem tedy očekávala, že se tak stane v době, kdy nebudu doma zavazet. Mr Psychologist se ovšem tentokrát rozhodl hrát roli správného chlapa, tudíž když jsem se navrátila domů, smradlavá a se třemi igelitkami, seděl na gauči, nohy na stolečku, tupě zíraje do obrazovky, na níž se zrovna jakési neznámé české hokejové kluby honily za pukem. Podlaha žádnou změnu nezaznamenala. Eh co, povzdechla jsem si, máme přece skřítka, ne? A tak, zatímco se pan psycholog sesul z polohy pololežmo do polohy celoležmo a spokojeně chrupkal, skřítek vybalil nákup, umyl nádobí, připravil jablkovou drobenku a návdavkem vytřel podlahu v kuchyni (podotýkám, že POUZE V KUCHYNI, nikoli v celém pokoji, jehož je kuchyně součástí) a v chodbě. Jo, a vyčistil záchod. Je rozhodně fajn mít takového skřítka. Zvládne připravit i večeři. Pravda, pouze studenou, ale když máte teplý desert, stačí to. Akorát nevím, proč se vždycky po jeho návštěvě cítím tak trošku 'použitá'. Musím se zeptat pana psychologa. V sobotu jsem to nechtěla riskovat, protože jeho pohled poté, co se zvedl z gauče, naznačoval, že jeho mozková buňka si zrovna vzala dovolenou. A aby to nebylo málo, v neděli dostal nejhorší mužskou nemoc na sedm, 'rýmečku'. Čili ho necháme týden odpočívat a uvidíme, co se z něj vyklube. :o)
Ale mimochodem – v pondělí u nás byl jiný skřítek a ten, než jsem se vrátila z práce, rozházel nábytek v obývací části našeho Pokoje. Podezřelé je, že přitom doznala jistých změn ona zbylá neumytá (v neděli vyluxovaná) část podlahy. Dějí se u nás vskutku prapodivné věci. Ještě že jsem mohla zase na pár dní vypadnout do brněnského kolotoče :o)