Není jabko jako hruška

Jsem opět ve fázi KOPRu. Až na to, že mám pocit, že ty fáze KOPRu se nebezpečně prodlužují a fáze pracovní se víc než nebezpečně zkracují. S takovou se asi ani neuživím, ani nedostuduju. Jenomže venku je tak krááásně (a ještě ani nevytáhla kolo, achjo, zoufám si, mám absťák, taky černé svědomí, ale když ono to nejdenejdenejdenejdenejde...).
Ale koho to zajímá, todleto?????
Pročítám příspěvky loňského května a říkám si, jak je doháje možný, že se kolem mě dělo takových věcí a teď najednou akorát vzzzzzummmmm, vzzzzzzzummmm, rok utekl jako voda a já za sebou vidím nulovou práci, nulový pokrok... Ne. Nenenenene. Nula ne. To bych zas byla pesimista. Jenomže se toho seběhlo tolik, co pořád odvádělo mou pozornost a energii kamsi do háje, že nějak nezbyl čas na ty úplně normální věci. A prachy na koně. To mi chybí. Skoro jako kolo.
Ale o tom tenhle spot být neměl!!!
Měl být o tom, že mám v pondělí referát a děsivě se toho děsííím! Mám sice to nejlepší možné téma, jaké jsem si mohla přát, ale stejně - jde o poezii a to je něco, čemu já vůbec ale vůbec ale skoro vůbec nerozumím. A nejhorší je, že když pak jdete ke zdrojům, polovina z nich odkazuje na člověka, který vám referát zadal (a pravidelně se spolu neshodnete co se pohledu na literaturu týče už od dob, co se znáte), a druhá polovina na někoho, s kým taky až tak úplně nesouhlasí.
Jenomže. Jenomže včera, když jsem se pídila po materiálech k tomu referátu, narazila jsem na jeden rozhovor, v němž onen nejmenovaný básník, o jehož sbírce mám referovat, pronesl něco, co mě rozhodně velmi povzbudilo v mém strachu před různými akademickými autoritami. Dočetla jsem se totiž to, co je u nás holý fakt, že člověk, když má něco interpretovat, snaží se dosáhnout v podstatě jakéhosi ideálu již zavedené interpretace v obavě, aby "uspěl" právě před onými autoritami. A toho já se dycky strašně bojím. Že se ztrapním, že řeknu něco, co není dost "intelektuální", "odborné" nebo "fundované". Ale víte co? Já teď na to s***!!! (to jsem si řekla včera) Protože až mi zase bude někdo tvrdit, že ty filmy, co se mi líbí, jsou debilní, a ty knížky, které se mi líbí, jsou slaboduché, ubohé a prázdné, řeknu mu, že čtenářský prožitek je svým způsobem nedotknutelný a já si na ten svůj makat nenechám. Ani intelektuálama, ani odborníkama, ani básníkama, ani blbcama. Když se mi bude líbit ustřižené sluchátko, tak se mi bude líbit ustřižené sluchátko. Když se mi nebude líbit obraz souložící dvojice u Jesliček v kostele, tak se mi líbit nebude. A když nebudu rozumět poezii a filozofii, tak jí rozumět nebudu. Protože budu rozumět třeba něčenmu jinému. Ještě jsem se sice nerozhodla čemu, ale rozhodně přijde okamžik, kdy zjistím i to :o)))
Fuj to jsem se zase rozohnila! A pro nic za nic! Protože mi vlastně nikdy nikdo nic nevyčetl, všechno jsou to jen moje vnitřní paranoi... Tak. A teď by to třeba chtělo rozumět koncovkám slov jako je paranoia. Paranoi? Paranoie? Paranoje? Para...cokoli ;o)