Melancholic

As I'm going through the days listening to music, flowing down the river with the stream, enjoying all the riffles, ups and downs, goods and bads, I went to a gig @t the Glenn's yesterday and enjoyed another lovely night sitting @t the bar, sipping beer and listening to great music, both rocking and dreaming :)

I hold this one particularly dear, although it's very melancholic:

1.4.2015 22:09

...a já sedím v kanceláři.

Po dalším dni na vlnách aprílových emocí, po podvečerním superkrátkém skoro až transcendentním zážitku uprostřed civilizace, po hodině práce na vlastním těle a po příjemné procházce naháním to, co mi zítra bude chybět. A jako poslední mi tu do playlistu skočila skladba, která mi vždycky spolehlivě rozhýbe nohy, byť sedím za stolem:

Monday morning...

Tak tu máme zas pondělí... A já mám za sebou další prima zkušenost v Brně na Prýglu, o které možná ještě něco spatlám, i když se toho moc říct nedá. Ale že je to pondělí, sedím zas nad nějakým překladem a hlava ještě někde běhá, vzpomněla jsem si, že se tuhle L. ptala na to moje první běhací album.

Tak sem při pondělku dáme tuhle pecku, co začíná "Monday morning, it's cold outside...":




A trochu toho závodního "Don't give up":



Mám jich v zásobě ještě pár :o)

Jinak kdybyste se báli o můj vkus, samozřejmě, že poslouchám i věci s trochu jiným obsahem než "baby you're all that I want" nebo "hold me tight in your arms" nebo "I see you in my dreams"...
:o))))))))))))))))))))))

Happy Monday, everyone!

Because...

Jsou dvě písničky, o nichž vím, že začínají slovem Because...
A obě mi v pubertě učarovaly. A dneska se mi jedna z nich připomněla. 10,000 Maniacs, Bruce Springsteen a Mike Sitpe - kdo by odolal?





No a na tuhle příšernou tuctuc poslední verzi se dokonale šlape do kopce: dance version - jen pro silné povahy

Z Plzně at midnight...

Jak jsem tak včera převzala za hranicemi ČR zase řízení na cestě, kde si pomalu ale jistě začínám pamatovat každý kilometr (München - Regensburg - Praha) - a teď samozřejmě trochu přeháním, pustila jsem si vokálně nabušené album, které mi připomnělo spoustu hezkých chvil. Každá z těch písniček mi něco připomíná. A tahle jedna se mi včera usadila v hlavě - no romantika jako pr*** - jako blázen:

4tet: ještě tě mám plnou náruč (tady se dá poslechnout ukázka)

Z prstů Tvou vůni svlíkám.
Krásná vůně, škoda jí
Vlasy Tvé, ač se jich nedotýkám
Hladím líbám potají
Zůstalas ve mně, jak jsem si přál
I když vzdálená jsi tu dál

Ještě Tě mám plnou náruč
A jen z Tvých povzdechů jsem živ
Ukřižován na svých polštářích
Slitování, přijď zítra dřív

Nemám bez Tebe stání
Nespím, bdít mě nebaví
Řekla bys, ať tolik nepřeháním
Z velkých slov máš obavy
A možná jednou budeš si přát
Abych říkal dál tisíckrát

Ještě Tě mám plnou náruč
A jen z Tvých povzdechů jsem živ
Ukřižován na svých polštářích
Slitování, přijď zítra dřív

No a pro dnešek jsem si vybrala Singin' In The Rain :o)))

Concerto Grosso

Za svůj život jsem koncertů neabsolvovala zas tolik. Jako jeden z prvních si vybavuji Paľa Haberu a Team, Mňágu & Žďorp ve Valmezu a tehdy ještě ne tak zchlastaného Vlastu Redla.
Z těch, které bych řadila do kategorie "recent", jistě vyčnívají švédští Hammerfall v Plzni (spojeno s neuvěřitelnou nocí na plzeňském hlavním nádraží), Lord Of The Dance Show v Praze (i když to nebyl tak úplně koncert), loňští Snow Patrol v Berlíně (můj první velký výlet), letošní Zvířata na Musilce a určitě ještě něco, ale dalo by se to na prstech spočítat. Většinou nesedí termín, nebo nejsou prachy. A když lístek dostaneme darem, je to něco jako Madonna, kterou jsme viděli se S. loni a která vyčpěla velmi rychle. V paměti mi zůstala prvoplánová megashow, kterou děkuji nechci vidět podruhé.
Pak tu je jediný lístek, který jsem kdy fakt dostala darem. Byl děsně drahý (skoro jako ta Madonna) a já se děsně bála, že budu zklamaná. Musela jsem totiž na koncert sama (protože něco tak šíleného jako Einstürzende Neubauten skoro nikdo neposlouchá), vůbec se mi nechtělo a vůbec jsem netušila, co očekávat. Nehledě na to, že jsem ten víkend byla sama doma, věnovala se stěhování a venku bylo pěkně hnusně.

Byla jsem tak nervózní, že jsem si vsugerovala, že koncert začíná v 19h. Jenže když jsem tam 18.50 přišla, bylo zamčeno, před Archou stálo asi tak deset lidí a vlastně to ani nevypadalo, že by se tam ten večer mělo cokoli konat. Všichni lidi, co se mnou jeli metrem, zamířili do Karlína (asi na muzikály), jinak bylo všude totálně vylidněno. Praha o víkendu, když prší a je zima, je skoro snesitelné místo k žití. Jenomže kam jsem se měla na hodinu zašít??? V sobotu v 7 večer není otevřeno nic krom McD a KFC, ale tam bych akorát tak seděla a čučela do blba. Vyhrálo to odporné Palladium (varuju všechny - vůbec nikdy tam nechoďte!!!), a to z jednoho prostého důvodu - ještě jsem neochutnala kávu v českém Starbucks a taky je tam teplo a mají tam knihkupectví (i když je to ten *bf* Luxor), kde jsem nakonec vydržela studouvat současnou produkci asi půl hodiny. Kafe jsem si nakonec nekoupia, protože z důvodů finančních už nějakou dobu nechodím ani do coffeeheaven, natož abych uvalila za cappuccino 80kc. Stal se ze mě prostý počítač korun, co jsem se rozhodla míň pracovat (a stejně to mému zdraví nijak neprospělo). Ale to sem nepatří. Jde se na koncert.
Před Archou jsem potkala jediné dvě známé tváře, před kterýma jsem se nemohla nic než ztrapnit, protože vlastně nikdy nevím, co mám říkat lidem, ze kterých mám dojem, že mnou pohrdají. Zůstalo to u čau a šla jsem si po svých. Tenhle koncert byl čistě privátní záležitost. Rozhodla jsem se pro velmi komfortní místo na balkoně přímo proti pódiu a doufala jsem, že na něj opravdu uvidím. A ejhle, měla jsem štěstí, balkon nepraskal ve švech, vedle mě si stopunul moc sympatický kluk (achjo, nebýt zadaná, možná se dám do řeči :o)))) a přede mnou stál už jen jeden pár, takže výhled jsem měla i bez brýlí přímo exkluzívní. A bylo na co koukat. Starý pardál Blixa Bargeld (kterého si mimochodem možná pověsím nad pracovní stůl spolu s jeho kolegou, Mr. Rodolfo Moserem :o))) vypadá už x let pořád stejně, někdo by řek', že je trochu EMO, ale to není EMO, protože Blixovo mikádo tu je už x let, kdežto EMO kultura teprv sotva... no... ne tak dlouho :o) A hlavně - žádný uječený EMO mladíček nemá to charisma, co B.B. Jestli jsem si někdy myslela, že metal, resp. speed metal, může být ten největší nářez, co vám z hlavy vymázne všechny ty hnusný věci, co se tam tak dlouho hromadí, rozhodně jsem netušila, že stejně dobrou službu může prokázat mojí hlavě kapela typu Neubauten. A taková je jen jedna :o) Nikdy bych nevěřila (teda věřila, ale ono se to fakt těžko reprodukuje a chápe, dokud to nezažijete), jek melodické může být hraní na vlnitý plech, třískání do popelnic, traverz, plastových trubek, mačkání pěnových hoblinek a koulení šroubku v kýblu. Když to dáte dohromady s grupou padesátníků, kteří mají energie na rozdávání (zvlášť Moser a Unruh a já je za to neskutečně obdivuju), vzniká z toho tak nebezpečně explozívní směs, že se všechen metal může jít bodnout. A když tahle exploze funguje taky někde hluboko uvnitř, zážitek je na světě.
Mrzí mě, že jsem musela jít sama. Tyhle zážitky je lepší sdílet. Škoda, že i ten kluk vedle mě nakonec odešel. Zůstala jsem strašně sama a dlouho pak nemohla usnout. Ale můžu říct, že bych za to ten litr dala zase. A doufám, že chlapům kus té energie ještě zůstane na nějakou další návštěvu. Třebaže se s věkem tempo show zpomaluje, je pořád vražedné. A nabíjející :o))

Animals at Musilka

Ve čtvrtek 27.3.08 jsem skutečně navštívila předem avizovaný koncert oblíbené skupiny neoblíbeného žánru v Brně na Musilce. A jediné, co bych k tomu ráda řekla, je:
STÁLO TO ZA TO!!! :o)))

Mimochodem, Zvířata se už taky mohou pochlubit letošním Andělem za poslední album Rozptýlení pro pozůstalé! Já teda nejsem pozůstalá (tedy trošku, jak se to kdy vezme), ale rozptýlili mě ažaž :o)))

Ty vole...

...na základní škole...
Myslím, že je málo lidí, co by tuhle písničku v životě neslyšeli. A to vůbec nemusí poslouchat ska nebo Sto zvířat. Když už jsem u Ty vole..., nemohu opomenout svoji zkušenost ze základní školy. Asi v sedmé třídě jsem propadla kouzlu slůvka vole a jako správný drsňák ho začala hojně používat, i několikrát v jedné větě. Samozřejmě, že mě to časem přešlo, podobně jako víš?, chápeš?, jako, vlastně a jiné vycpávky. Ale pokaždé přijde jiná a já se jí nemůžu zbavit. A jak su stará, tak su blbá, opět mě dostihl onen vůl, a to především v podobě tyvé, což je zlozvyk příšerný, zvlášť když jsem ho tuhle použila už i v dialogu s vlastními rodiči. Naštěstí je tak zkomolený, že si toho snad nevšimli. Ale zasažena onou písní si říkám, že když už nejsem na základní škole, mohla bych vola nechat volem a vrátit se k ješkovyoči.

Nicméně: Sto zvířat se nám pomalu blíží, zakoupila jsem dva zelené lupeny (no, spíš lupínky, vypadá to jako lístky ze šatny) a jsem ohromně zvědavá. Zda se těším, to nemohu říci. Každopádně jsem začala s poctivou přípravou a naposlouchala jsem jak poslední album Rozptýlení pro pozůstalé, tak také ono výše zmíněné Ty vole, na základní škole, které ovšem (k mé smůle) asi v repertoáru mít nebudou. Proč k mé smůle? Poněvadž jsem opět objevila Ameriku (tentokráte spíše starou Anglii) a píseň číslo 5: When That I Was And A Little Tiny Boy, která mě v pátek ráno cestou do práce zarazila svou melodií a tím, že je anglicky a že jsem jí vůbec (krom slov "boy", "wind" a "rain") nerozuměla. Tak jsem se poohlídla na netu a našla tohle:

When that I was and a little tiny boy
with a hey-ho, the wind and the rain
a foolish thing was but a toy
for the rain it raineth every day

But when I came to man's estate
with a hey-ho, the wind and the rain
'gainst knaves and thieves men shut their gate
for the rain it raineth every day

But when I came, alas, to wive
with a hey-ho, the wind and the rain
by swaggering I could never thrive
for the rain it raineth every day

But when I came unto my beds
with a hey-ho, the wind and the rain
with tosspots still had drunken heads
for the rain it raineth every day

A great while ago the world began
with a hey-ho, the wind and the rain
but that's all one, our play is done
and we'll strive to please you every day

William Shakespeare

Najít Shakespeara a takovouhle drobounkou perlu na albu Ty vole,..., to mě dostalo. Spolu s Novgorodem v posledních dnech melodie, které se nemohu (a snad ani nechci) zbavit.

the Klaxons

Zjistila jsem, že Klaxons fakt stojí za povšimnutí. Tyhle dvě věci, nechápu proč, mi zní v uších pořád dokola, hlavně ta první:

Golden Skans
and lyrics

Totem on the timeline
and lyrics

Ještě pořád jsem se, díkybohu, nezbláznila, i když k tomu poslední dobou nemám daleko...

The Swell Season (or night)

As I mentioned before, I decided to celebrate the Irish-Czech Oscar winners having a nice smooth shot of Jameson. Just because I love Jameson, not that I would be so fond of this crappy romance (oh, yeah, I am :o)))))))))))

Just for those who are into English a wee bit:
Yesterday, sitting alone in my bedroom, working on my PC, drinking my bottle of Jameson (and thinking that maybe I'm becoming slightly alcoholic since I'm drinkin' alone), and listening to The Swell Season to get into the right mood (well, I was just trying to avoid writing the bloody thesis :o))), it suddenly came to me - isn't this album just about me? my life? right here? right now? drinking? Don't the Irish write about the things they know well - which means... drinking? thinking? rabitting?
Let's have a look at the track listing:

1. This Low
2. Sleeping
3. Falling Slowly
4. Drown Out
5. Lies
6. When Your Mind's Made Up
7. The Swell Season
8. Leave
9. The Moon
10. Alone Apart

And let's take it this way:
When The Moon's shining in the sky without the clouds, I'm sitting here, I wish I was Sleeping, yet right now I'm Falling Slowly This Low in my bottle of whiskey, trying to Drown Out all the Lies, Alone Apart, I'd like to Leave When Your Mind's Made Up. But I simply can't. I'm Falling Slowly... Falling Slowly...

Yee, lads, make ort! :o)))

je to tam!

A mají ho a mají ho a mají ho, johoho! (jen ať teče... whiskey :o) Dneska večer mám zase příležitost "dát si padáka" :o)

P.S.: Já vím, že mám asi pokřivený vkus, ale to se fakt nikomu nezdá ten chlap neskutečně... já nevim? Mám dojem, že vypadá čím dál líp!!!

Lepra

Pokud se někdy někoho budete chtít spolehlivě zbavit (hlavně chlapů), řekněte jim, že máte angínu. Na tu totiž slyší a bojí se jí víc než chřipky. Jeden mě minulý týden uháněl, prej, ať s ním někam du. A když sem napsala, že mám virózu, on že to neva, že to se vykurýruje. A že třeba v neděli. Říkám ne, mám chřipku. A on: tak co pondělí? Jo. Takže v neděli mám chřipku a do pondělka všechny bacily zmizí a jsem zdravá. A včera: a co třeba zítra? Ne. Mám angínu. A už jsem žádnou zprávu nedostala. Chudák, ještě, že se nedozvěděl, že to žádná angína asi neni :o)))

S. mne nabádal, ať napíšu spot o tom, jak mě nebaví být nemocná. Ale to takhle nejde, na povel. Navíc s tím, jak často je mi poslední dobou mizerně, bych tady radši ani nic vystavovat neměla. To jsou pak spoty nah****. Buď je mi blbě fyzicky, nebo jinak. Ale o tom se přece psát nedá. A když je člověk zavřený doma, tak i těch zážitků je poskrovnu. A tak sem naházím odkazy na věci, co jsem si dneska pouštěla večer místo zpráv.

Beirut: Nantes (tahle mě fakt bere - IMMENSELY)
a ještě pouliční verze Nantes - ten chlap je fakt dobrej!

tady je jeden pro milovnice temperamentních mužů:
VW - das Auto :o)))
DAS Auto möchte ich haben... (und nicht nur das Auto :o))))))

a jedna příšerná popina, ale do téhle písničky jsem se zamilovala, ani jsem nevěděla, co to je zač - kvůli tomu vokalistovi:
Madonna: Isaac (na to by se pařilo...)
když už jsem u té popové babičky Madonny - její message je opravdu zásadní :o)
Madonna & Gogol Bordello

Sick again...

...yet there's always one person that can make me laugh.

Ravi og DJ Løv - Tsjeriåu

Thank you for having reminded me of that great journey behind the polar circle ;o)

***

w.

Romantic crap again :o)

Sometimes I'm being silly, sometimes I'm being desperate and angry since the things simply don't go the way I'd like them to go. And when you want something really badly and you know you cannot have it just because you cannot, in these situations I'm starting to behave like an idiot, sometimes... Reminds me of the time when I was about 18 and my life philosophy was to be hopelessly sad and alone :o)))

And here it comes, shitty romantic song that I heard on Wednesday... (btw. the video is awful)


But did you know,
That when it snows,
My eyes become large and
The light that you shine can be seen.
Baby, I compare you to a kiss from a rose on the grave.
Ooh,
The more I get of you,
The stranger it feels, yeah.
And now that your rose is in bloom.
A light hits the gloom on the grave.
There is so much a man can tell you,
So much he can say.
You remain,
My power, my pleasure, my pain,
Baby
To me you're like a growing addiction that I can't deny.
Won't you tell me is that healthy, baby?
But did you know,
That when it snows,
My eyes become large and the light that you shine can be seen.

events of the year, 2008

As everybody knows, I love coffee. And as everybody (almost) knows, I like sitting in our school-café, sippin' some good espresso and either readin' or writin' or chattin'. And as there is often some out-of-date newspaper there, I grabbed one also today and found out a few things...

Einstürzende Neubauten comin' to Prague on concert 19th April, 2008!!!!!!!!!!!!!!!!!!!
And as it is Saturday, it seems I could possibly manage to go.
However, there's a tiny little hiccup: the tickets cost 990,- CZK. But I believe they're worth it. Anybody interested in joinin' me? :o)))

Yet the second thing is even more exciting:
What about a bit of good old Nick Cave and the Bad Seeds?
Seems we might see (and hopefully also hear) them in Prague on 24th May, 2008. Tickets not released yet, but I'm kinda considerin' goin' there...

No more news. At least for now. :o)

*** Přeci jen něco: článeček o Gogol Bordello :o)))

Pro dobrotu na žebrotu.

Tytam jsou doby, kdy jsem se považovala za spasitelku lidstva, teda kdy jsem se jí toužila stát. Tytam jsou doby, kdy byli mými vzory Mahatma Gándhí a Matka Tereza. Ale občas to vypadá, že se ve mně tyhle 'spasitelské' pudy pořád probouzejí. Nebo je to možná tou pitomou povahou Vah, že se snaží, aby všem bylo přiděleno spravedlivě a aby nikdo nikdy nepřišel zkrátka. A když může, této spravedlnosti pomůže. Samozřejmě, toto neplatí v jejich případě, neboť udělají-li chybu, bojí se Váhy, tedy já, nést zodpovědnost a přijmout trest, případně nejsou naprosto schopny se omluvit. Váhy jsou prostě tvorové k neuvěření komplikovaní a já jsem možná ten z nejkomplikovanějších.
A tak, ve snaze pomoci dobré věci, a ve své neskonalé naivitě, doufám, že jiní lidé myslí podobně jako já a že když jim pomůžu, třeba mě nepodrazí. A oni, ve své neskonalé naivitě a ve snaze pomoci dalším lidem, mě podrazí. A já pak musím nést ty následky toho, že jsem raději nedržela hubu.
A proto jsem se rozhodla napříště držet hubu. (což bude pekelně těžké, přiznávám... :o))

Nejnovější zprávy z mého chaotického života jsou ty, že se pomalu ale jistě začínám zahrabávat do nor, odkud mám chuť nevycházet. Není to až tak způsobeno vedrem, ale kiksy, které se mi v poslední době daří. Třeba ten s kolokviem z Teorie literatury. Naši drazí páni přednášející, oba velice mladí a sympatičtí, se rozhodli, že nikoho nevyhodí. Tedy nikoho, kdo by neměl tu drzost přijít aspoň trochu nepřipraven. A já, nevím už, jak k tomu došlo, nebo možná vím, protože jsem lempl a neumím nakládat s časem tak, abych ho dokonale využila, jsem přišla do jisté míry nepřipravena, a to především v oblasti znalostí z přednášek, které se zdály býti pro onoho dobrého muže podstatnými. A tak jsem byla, jako jediná ten den, a také za všechny dosavadní termíny, vyhozena. Chtěla jsem tento stud vyřešit tím, že budu chodit kanály, ale nějak jsem na to večer poté pozapomněla, a když jsem se něco před jedenáctou vracela z hospody, onoho dobrého teoretika literatury jsem potkala. V tu chvíli žádný kanál nebyl dost blízko na to, abych se schovala, a tak jsem nasadila poněkud trapně laciný výraz 'stydím se, strašně se stydím, koukejte na mě, jak strašně moc se stydím' a vydržela cestu autobusem na nádraží, kde jsem se zmohla aspoň na 'naseanou', protože 'nashledanou' já neumím, a to může S. potvrdit. Ještě bych se mohla naučit brněnské 'nazle'.. :o) Tož tolik moje kolokvium.

Pak je tady práce na prázdniny. Požádala jsem a agentura mi vyhověla, poslala mě na pohovor. Kvůli němu jsem organizovala čas jak se dalo, odvolala učeí, a stejně jsem v pondělí odcházela z prestižní mezinárodní banky s pocitem, že jsem tam byla úplně zbytečně. Protože nemám ksichtík jako obrázek a protože jsem přišla v poněkud usedlém kostýmu, ve kterém jsem promovala. A protože nemám zkušenosti z oboru a hledám vlastně jen práci na prázdniny a ne přímo praxi v bance. No, jestli vařím kafe v bance, nebo v nebance, je podle mě jedno. A jestli ho vařím švédovi, je už úplně jedno. A tak jsem z toho opravdu dobrý pocit neměla. Načež mi agentura zavolala podruhé a vrazila mi další nabídku, kterou snad neodmítnu. A která znamená úvazek na prázdniny. A tak jsem se rozhodla uvázat a zrušit dovolenou v Tatrách.

Kůň, tedy ten, co na něm jezdím, si ze mě dělá legraci. Dělá si co chce, jak chce, kdy chce, ať se snažím, jak se snažím. Je pravda, že nejezdím zas tak dlouho, ale je to potvora, umí mi každou neděli skvěle srazit sebevědomí. Tak nevím, jestli se to kdy naučím.

Zakoupila jsem, jak jsem již předesílala, knihu brněnské metro, nový počin Bogdana Trojaka. Je pravda, že jsem si ho chtěla koupit za odměnu za to kolokvium z Teorie literatury, ale koupila jsem si ho aspoň jako útěchu. V jednom obchodě se mě minulý týden ptali, jestli je to 'to o té konečné v Líšni'. Vyvedla jsem je z omylu a v sobotu zašla do knihkupectví jiného, odkud jsem vyšla s nosem vnořeným do knihy. Musím říct, že tak dobře jako tentokrát jsem se už dlouho nepobavila. A nejlepší ze všeho je jedno starozlínské přísloví, které praví, že 'konec světa přežijí pouze tři vyvolená města: Berlín, Vín a Zlín'. Tak to abych se včas odstěhovala do toho Berlína :o))))

Chystá se festival Rock for people. Jak je patrné z plakátu, hlavní hvězdou není nikdo jiný, než mnou vysoce cenění a obdivovaní The Killers, zabijáci z Ameriky. A když vezmu v úvahu, že ve středu 4.6. má na témže pódiu vystoupit stovka divých zvířat a také divokej Bill, lákadlo je to nad lákadla. Ovšem vezmu-li v úvahu fakt, že Zvířata hrají už ve 14h a to já asi budu v práci, a že na Billa a Zabijáky by s námi Bára s Jendou asi nešli (protože možná budeme zrovna v tu dobu na cestě do Tater, tak jsem si říkala, že bychom to vzali v jednom), tak možná budu muset zase učinit volbu. Buď čistý vzduch a horské štíty, nebo přeplněný festival s jednou velkou hvězdou o půlnoci. Vzhledem ke konverzaci, kterou jsem vedla minulý týden v hospodě o horách, asi zvítězí ten čistý vzduch. Protože jsem dostala strašlivou potřebu zase nějakou tu skálu pokořit. Ovšem otázkou zůstává, jestli i k tomuto mému nadšení se bude někdo ochoten připojit.

Všechno je zatím ve hvězdách. A tak to tam zatím taky nechám.

Ach ta melancholie!

Zase na mne padla, jak ona to tak hezky umí. A kdo je toho příčinou? Jeden zajímavý pán, na kterého jsem dostala tip od jiného pána (který mě poslední dobou zásobuje kurňa dobrou hudbou - kam na to, kurnik, chodí???). No a ten zajímavý pán (na kterého jsem dostala ten tip) se jmenuje John Frusciante a na webu píšou, že se to čte /froo-shon-tay/. To se mi líbí, když takhle na webech píšou, jak se správně ty cizí jména vyslovujou. Protože potom nejsou analfabeti jako já úplně analfabetní a když se jich někdo zeptá, co to poslouchají, umí aspoň odpovědět.
No a ten Froo-shon-tay [jak jsem pochopila, hrál taky nějakou dobu s Red Hot Čili Paprikama, které jsem mohla do doby, než mi začaly všechny jejich poslední songy připadat jako ten jeden první, Californication (ale viděli jste už takový ten úchylný klip, kde je po celou písničku záběr jenom na jejich ksichty a nic jiného, oni prostě jenom zpívají do kamery, žádný velký klip, vlastně?)], tak ten Froo-shon-tay má samozřejmě spoustu alb. Ale žádné z nich se mi nepodařilo sehnat. Tedy kromě jednoho - Shadows Collide With People. A to začíná písnikou Carvel, na kterou je odkaz tuhle vedle, a ta mě chyla. A pak taky Wednesday's Song a Song To Sing When I'm Lonely. No a ty jsem si v tom dnešním šedivém deštivém dopoledni pouštěla do uší cestou z Líšně do centra a bylo mi... No skoro jako když jsem četla toho Balabána. A nebo když si pustíte The Verve: Bittersweet Symphony a venku je hnusně... Bittersweet je to správné slovo nejen pro tuhle hudbu, pro Froo-shon-tay a pro dnešní náladu, ale taky třeba pro skvělou čokoládu Lindor, ale jenom tu Extra Noir, co je celá elegantně v černé krajce a má 60% kakaa a skoro nikdo nechápe, jak si můžu myslet, že to je ta nejlepší čokoláda pod sluncem. Tedy ještě lepší, pokud se pod slunce nedostane a chladí se pěkně v lednici. Jo, Švýcaři čokoládě rozumějí.
Ale to jsme se dostali někam trošku jinam.. Chtěla jsem sem napsat ještě taky, jak se mi líbilo Ireny Douskové Hrdý Budžes, což jsem dneska dočetla, ale vlastně o tom ani není moc co psát, protože se mi to líbilo jenom vcelku, nahlas jsem se u toho nesmála a nepřekonalo to moje nikoli vysoká očekávání. Něco jako Samko Tále, ale tam jsem si představovala aspoň tu slovenčinu. Tahle česká holčička mi, holčičce z Valašska se zcela jinými zájmy ve dvanácti letech, bohužel, neučarovala...
A zde pro dnešek končím, neboť jdu se ženou opět za sportem - vyzkoušet svoje nové apartní kraťásky craft :o)))

V klobuckém háji...

...na samém kraji tri lipky... Kdo by nevěděl, to je taková jedna písnička z Klobúk, kterou mi kdysi maminka zpívala, když jsem byla malá, a mně se strašně líbila. Ale proč ji tu vytahuju??? Z jednoho prostého důvodu – zpívá se v ní o lípě, tedy přesněji řečeno o lipě a jeden takový Lipa Klobouky navštívil 4.5.07, tedy dne, kdy jsem se tam zcela náhodou vyskytovala i já. To znamená, že jsem své drahé rodiče přesvědčila, aby zajistili lístek na koncert i pro mě, protože jsem si takovou událost přece nemohla nechat ujít!
Když se to vezme kolem a kolem a budu-li zcela upřímná, nejsem příliš nadšeným vyznavačem hudebního žánru zvaného jazz, případně blues, mezi nimiž většinu času muzikant Peter Lipa osciluje, nicméně čas od času a naživo k tomu, člověk si musí dopřát změnu od všeho toho metalu, techna, light rocku, britpopu, scandfolku a kdoví čeho ještě... A tak jsem se vypravila. Po hororové cestě do V.K. (viz níže – pozn.: chlapeček to vydržel a nepozvracel ani sebe, ani nikoho okolo, tedy ani mě!) jsem doma dostala kus žvance a návdavkem tvarohový koláč z domova důchodců (jojo, vaří jim tam moc dobře, někdy si říkám, že by nebylo špatné být takový rozhněvaný nespokojený důchodce) a vypravily jsme se s mou drahou máti (oděnou tentokrát v džínovém oblečku, takže byste jí sotva hádali o čtyřicet víc než mně :o))) do místního kulturního zařízení (což kupodivu není hospoda), kde už čekal náš drahý otec pluku E., drže akusticky nejvýhodnější plac.
Pan Lipa vystoupil spolu s kapelou, která mě více než zaujala, protože ji tvořili čtyři mladíci, tím myslím kluky dle mého soudu 20-28, víc ne. Což mě vzhledem k zpěvákově věku mile překvapilo. neméně pak, když 'chlapci' spustili svá sóla, během nicž P.L. pokorně stál v pozadí a čekal, zálibně si podupávaje nohou do rytmu. To jsem hodlala činiti i já, tedy nikoli stát v pozadí, ale samozřejmě podupávat si do rytmu, ale jaksi to nešlo, seděla jsem u stolu s rodiči a sousedem z druhého patra a jediné, co jsem dokázala vnímat, bylo to, jak si E. podupává a poklepává do stolu, případně luská a všelijak různě mydlí rukama v zorném úhlu mého periferního vidění, čili jsem nechtěla dělat totéž. A tak jsem seděla poslušně a klidně, snažíc se zachytit nějakou tu 'mesidž' z onoho excelentního představení. Obzvláště saxofonista (ostravak!) mě uchvátil (ano, již jsem zde zmiňovala, jak lehce se nechám uchvátit), neboť to, co předváděl na sopránságo, tenorságo a příčnou flétnu, to už jsem dlouho neslyšela. Oproti tomu klávesista (tuším Juraj? – to jméno se mi vždycky líbilo – skoro jako Andrej) byl nenápadnější (pro mne o to nenápadnější, že ho po téměř celou dobu zakrývala hlava mojí maminky), ale když přišla řada na něj, dokázal, že je taktéž mistrem svého nástroje. Dostala jsem chuť znovu se posadit za klavír. Když se k tomu přidá baskytarista a bubeník, kteří nebyli o nic horší, samozřejmě, doufám, že si dokážete představit, i když to neumím dost dobře popsat, jak moc velký nářez to byl. Hudba naprosto geniální, provedení ňam ňam a když došlo na část, kdy Lipa spieva Lasicu, i ty slovenské texty oblažily mou duši natolik, že jsem zapomínala pomalu ale jistě na čas i prostor a dostala chuť tančit. Jaksi mi v tom bránila přítomnost rodičů (před nimiž se již od dávných dob nedokážu zcela svobodně projevovat), tak jsem se odebrala na balkón, kde bylo cca pět a půl lidí a tam jsem si mohla mydlit rukama i nohama a podupávat a poluskávat taky já. A zvláštní, najednou mě to vůbec nerušilo :o))) Nohy samy nacházely v hudbě dávno zapomenuté kroky tanců jako je cha-cha, jive, rumba a samba (z mého ne příliš slavného, o to však příjemnějšího období tanečního), netuším, kde jsem je tam objevila, ale najednou šly ty nohy samy a nebýt tam lidi, dám se do tance. Takhle jsem si trochu zavrtěla zadkem a doufala, že mě nikdo nevidí :o)
Sóla pánů muzikantů se opakovala a prolínala, chvíli jsem se spolu s nimi houpala kdesi na pomezí sladkého snění, chvíli ve mně vřel všechen ten východoslovanský či jaký temterament to v sobě mám. Ač bych donedávna odpřísáhla, že mě tahle hudba za srdce nechytí, stalo se tak a úplně nečekaně, sáhla až kamsi hluboko do minulosti, vzpomínala jsem a upamatovávala se na věci, které jsem dávno pohřbila v nejzazších zásuvkách své paměti, a nyní jsem prožívala neskutečnou radost a blaho z toho, že jsem teď, tady, je mi pětadvacet a tohle všechno jsem prožila a ta hudba k tomu jakýmsi neodmyslitelným způsobem patří. A věděla jsem, že kdyby nebylo pozdě večer a nikdo kromě mě by nebyl doma, znovu po letech sednu ke klavíru, který po celá ta dlouhá léta více než zanedbávám.
Eh, to jsem se tu zase rozněžnila, to nebylo až tak úplně v úmyslu. Chtěla jsem vlastně jen říct, že to bylo hustý, že to byl nářez, hafo moc libovej, prostě luxusní extratřída. A berte s rezervou ty moje superlativy. Všechno je to nej nej nej, když je to živé a aktuální a když se vás to někde dotkne. Časem to vyšumí, ale možná aspoň částečka zůstane. A Kdyby nědo chtěl vědět, jaké to je, když Lipa spieva Lasicu, obraťte se na mě, zakoupili jsme a nechali podepsat CD. Aby ty vzpomínky vydržely ještě o nějakou tu chvilku déle.

Ooops, I did it again!

Yer askin' wha'? A just stayed up all night, all night long I was sittin' on my luvly ass, tryin' to stretch all my limbs and back and neck with higher and higher frequence so as not to become a stone monument. A monster. I just did a thing I hadn't done for some four (five?) years. Ok, maybe two or three :o) Frankly, I do not remember the last time I didn't sleep for more than 24 hours. On Wednesday (and on Thursday) was not widely, but awake for some 27 hours – ain't it good?

Proč tohleto píšu? Protože ve mně ještě dříme kus nostalgie, která mě prostoupila, když jsem si ve středu pozdě večer pustila na CPS na PC na YouTube Gigi D'Agostino: The Riddle a Snap!: Rhythm is a dancer a datlila a datlila. Vzpomněla jsem si na staré (dobré? – těžko říct) časy, kdy jsem na témže místě byla schopná strávit třeba 10 hodin v kuse (myslím, že můj rekord byl 16 a o mně a esp. vyšel taky článek v MFD :o))) a dělat víceméně nic – trošku htmlit, ale hlavně chatovat (i když nechápu, celou noc jsem chatovat nemohla! dyť tam přece nemohli byt lidi! tak pozdě! a co byste si povidali??? – NE-CHÁ-PU!). Jo a občas jsem napsala kousek seminárky. Ale vpodstatě jsem zabíjela čas a možná taky cosi v sobě. Ano, přiznávám, byla jsem závislá. Nejen na Internetu, ale ten byl jednou z těch horších, myslím. Pořád ve mně kdesi hluboko asi někde ta (in)dispozice je, myslím, zjišťuju to, když musím pracovat online a najednou uběhnou třeba tři hodiny, aniž bych udělala kus nějaké smysluplné práce. Tedy se počítači raději vyhýbám, protože vím, že pokud nemusím nutně dělat cokoli jiného, sežere mi i ten pidizbyteček volného času, co mám. A že ho teď už neni tolik, co kdysi.
No a tak jsem si to zase po dlouhé době zkusila. Jaké je to mít "noční" a sedět nad poítačem, přestože už máte dávno ztuhlý krk a nejraději byste zabořili hlavu do klávesnice (ovšem to JÁ bych ji poslintala) a spali a spali a spali. Jaké je vracet se v 6 ráno probouzejícím se městem v přesně opačném směru, než hromady zívajících a mžourajících pracujících, abych si doma přehodila oblečení, rychle se osprchovla a jela zase zpátky. A jak trapně se pak člověk cítí, když nemůže při učení udržet oči a cestou do školy se v šalině bojí, že kdyby se co zastávku zděšeně nebudil, dojede až na konečnou a zmešká vyučování.
Když už jsem nad ránem opravdu usínala nad překladem z nynorsk do češtiny, prohlížela jsem si stránky mých bývalých "spoluchatařů" (zjistila jsem, že ti normálnější se už o ně nestarají, a že ti, co je mají, jsou mi na hony vzdáleni co se společných zájmů a postoje k životu týče), dokonce jsem se po x letech nalogovala na Písmáka, abych si přečetla, co jsem tehdy, v oněch krušných dobách (a v jiných krušných dobách, kdy Mr psycholog ještě nebyl ani psychologem, ani neměl všechny ty svoje certifikáty a projekty, zato měl nutkavou touhu zbavit se zoufalého klubka nervů s iniciály V.V. :o)) vyplodila. A nutno doznat, že některé výtvory skoro i stály za vzpomínku. Emoce se ve mně tehdy přelévaly, byla jsem mnohem méně radikální a neřešila věci na rovinu a hned, ale psala jsem texty plné té bolesti a vzteku, které byly zaobaleny do vznešených slov a velkých písmen. Ve své podstatě se pořád léčím psaním. Ale to jsem dělala vždycky. Jsem grafomanský exhibouš :o)
No a ráno, kdy už venku pomalu začínaly jezdit šaliny, se mi zastesklo po mužích, tak jsem do vyhledávače zadala jména jako Clive Owen a Paul bettany a kochala se. Ovšem nejvíce mě potěšila dvě interview na YouTube s Jamesem McAvoyem – ten skotský akcent je tak neuvěřitelně přitažlivý! Nemluvě o modrých očích a odzbrojujícím chlapeckém úsměvu :o))) Kdo neviděl The Last King of Scotland, rozhodně si to jednou někde opatřete – jak James, tak Forest Whitaker (který získal za tuto roli Oscara) stojí za to. A pánové, nebudete věřit, ale Gilian Anderson alias Agent Scully, když nemá kostým a tu příšernou zrzavou helmu, je na svůj věk moc pěkná baba!
No a u pěkných bab skončíme, protože to je pěkné téma, a taky proto, že se P-O-M-A-L-U blížíme k Florenci (a to jsem si u exitu na V. Popovice, kde jsem laptop otevírala, naivně myslela, že stihnu napsat max. tak pár řádků – chyba lávky, dneska se jamovalo už od Budějárny – Praha's gone mad) a protože mě čeká pan psycholog, buchta, večer kino a Grum, který u nás spí. :o)

See ya later, alligators!

've just made a decision!

a VITAL decision :o)

Když nebudu mít čas nebo chuť sem něco napsat, přijde na řadu kdo? co? YOUTUBE!!!

Donedávna jsem Sajmona honila od PC, kdykoli jsem uviděla povědomý layout s videookýnkem v levé polovině screenu. Pak přišla esp. s tím, že na YouTube našla písničky svého mládí/dětství/puberty či čeho. A to mě přesvědčilo. Protože když tam najdete i věci jako je Let It Rain od East 17 a The Riddle by Gigi D'Agostino, neodolám ani já. Našla sem tam VŠECHNO. I Aksela Hennieho a trailer k novému filmu URO (kdo ví, o čem je UNO, pochopí, co je URO). Ale taky Rhythm Is a Dancer od Snap!, což je jeden z největších disco nářezů EVER. Ano, přiznávám, BYLA JSEM DISCOFIL! A cosi z toho ve mně zůstalo, probouzí se to za dlouhých nocí, ta touha nechat se pohltit dunící hudbou a nemyslet na nic z toho, co mi teď bloudí hlavou. A když se pak budu chtít uklidnit, můžu si pustit Bedshaped, jednu z mých současných srdečních záležitostí. I když tahle je už trochu 'out of date'. Teď vedou Kaiser Chiefs a jejich Try Your Best, ale k tomu neni videoklip. Škoda.

No, dost! Teď jsem to tu zahltila. Ale rozhodla jsem se dát postupně dohromady seznam písniček, u kterých jsem ve své bouřlivé pubertě a v době svého období závislosti na všem možném (a že jich bylo!) brečela, smála se, snila a překypovala emocemi. Protože i když to možná nikomu nic neřekne, já z toho mám zase jednou děsně dobrý pocit. :o)))