Do třetice Erlend (a zase něco navíc)

No jo, už jsem ho tu provařila solidně, já vím...

Ale kdyby to někoho zajímalo, všimla si Erlenda a jeho poslední knihy i pochybná česká média, a tak mi přijde škoda to sem nepřidat. Bude to taková pěkná tečka za tím naším případem ("Erlend").

Je v pořádku být dětský a naivní, říká autor bestselleru z Norska

Lehce stravitelné Tiché dny v Mixing Part opět odkrývají kouzlo naivity

A speciálně pro muže přidávám odkaz na recenzi, který už tu jednou byl:

Erlend Loe: Doppler, aneb Jak to vypadá, když se čtyřicátník praští do hlavy a místo k milence uteče do lesa :o)))

nejlepší fotka Erlenda, co znám

***

Mimochodem, když už jsem znovu našla tu stránku s úžasnými fotkami norských hvězd, přidám něco pro Simona, až sem zase jednou zabloudí (třeba):

Ravi

Jak to bylo s Erlendem (a taky trochu o kole)

Naposledy jsem tu myslím hodnotila čtvrteční fartlek minulého týdne. Následovalo pár pěkných, možná až moc pěkných (a hlavně horkých) dní.

V sobotu jsem se zúčastnila odpoledního semináře Krav Maga pro ženy, kde jsme byly celkem 4, z čehož 3 jsme patřily do rodin "instruktorů" + 1 byla kamarádka. No jo, tak to chodí, když se organizuje přes fejsbůk a neplatí se vstupné předem. Když je pak náhodou hezký den, nikomu se nechce jít se mlátit do tělocvičny. Ale přiznávám, jak jsem měla strach, docela mě to bavilo. Určitě i Simona, který pomáhal Pepovi s trénováním a dělal figuranta - několikrát jsem ho nakopla tam, kde nedorůstá, a párkrát pěkně přetáhla přes záda, takže chudák musel uznat, že i když ty rány hodně brzdím a bojím se jít do toho naplno, rozhodně bych se potenciálnímu násilníkovi ubránila.

Večer nás čekala hamburger párty, která se myslím velmi vydařila, nacpali jsme se hovězím ažaž, já si pokecala s Davidem (Ir, t.č. v ČR) a i když jsme se na ty hory jídla slejzali jako švábi na pívo, bylo to prima. Jo a taky jsem po dlouhé době upekla buchtu (protože já nepeču moc, neb pro dva se to nevyplatí a my si to neumíme nechat "do týdne", protože když ta buchta je a jako že je většinou dobrá, jíme, jíme a jíme, dokud ji nesníme) a S. mi hned zakázal ji nadále péci, neb byla plná tvarohu, čímž také převelice jedlá a chutná, což je nebezpečné. Samozřejmě, že jedlé a chutné bylo i všechno ostatní, takže jsem se jako obvykle nehorázně nacpala, což mělo následky...

...druhý den, kdy jsem si po obědě u rodičů chtěla na chvilku vyjet na kolo. Tak nějak jsem cítila, že to nebude ono, nohy nic moc, nechala jsem tedy radši Pepinu doma a vzala bike. Rozhodla jsem se nakonec pro lesy kolem Grybly, kde se mi to až na ten příšerný stoupák od Kamenného Přívozu moc líbí a tentokrát mi ani ten stoupák nepřišel tak strašlivý a nekonečný jako v říjnu, kdy jsem si ho dala k narozeninám (aspoň se mi dobře pamatuje, kdy jsem tam byla naposled). Ale co si budeme povídat, jelikož pod helmu nenosím šátek, lilo ze mě úplně stejně, pot mi kapal do očí a z nosu dolů a vůbec. Nějak se mi už ale v tom vedru nechtělo blížit se ku Praze, nedělní odpoledne na trase od Sázavy je vražedné a od Kamenice do Prahy to není žádný med, zvlášť když teplota přesahuje 25°C. Potupně jsem tedy nechala odvézt z Nové Hospody domů autem.

V pondělí, neb jsem měla kus dne volný, jsem se chystala na reparát s Pepinou. S. navrhl, že mám někam popojet autem, aby se tak zbavil možnosti, že za hodinu zoufale zavolám "Přijeď pro mě!", tak jsem Pepku naložila a jelo se do Kamenného Přívozu, odkud jsem si chtěla dát menší neb větší okruh někam na jih. Den to byl pitomej, pořád mi něco padalo, několikrát jsem se vracela pro různé zapomenuté věci a ani ta vyjížďka mě nebavila. Jediné, co mě pobavilo, byla skupinka tří chlapíků, co seděli na lavičce před konzumem v Přívoze a konzumovali lahváče. Vedle toho minikonzumu byla taky pošta, před kterou jsem zaparkovala. Vybrala jsem z auta kolo, přezula se, vyrazila a z půlky kopečka se vrátila zase k autu přizvednout sedlo. Chlapi chudáci nestíhali. Pak jsem se jim na hodinku a tři čtvrtě ztratila a zase jsem si to přihnala z druhé strany, pořád tam seděli a pořád popíjeli a klábosili. Ale nic neříkali. Zato já jsem celou cestu přemýšlela, jestli jsem je neměla poprosit, ať mi to auto tam hlídají, ale očividně nebylo třeba, byli zodpovědní ažaž :o)

V úterý konečně nastal den D, pro mě tentokrát s Erlendem. Přišlo mi to jako naprosto bláznivé, že člověk, na kterého 7 let čekáte, se tu najednou objeví na jeden den, řekne pár vět, podepíše pár knížek, a je pryč. Je pravda, přijel sice na křest knihy Tiché dny v Mixing Part, ale podle mého si ji ten den do knihkupectví http://www.knihyfiser.cz/ přišlo koupit jen pár studentů. I když u nás Loe poslední dobou vychází jako na běžícím páse, Katka K. překládá jako divá, pořád je to záležitost několika desítek, možná stovek nadšenců, kteří jsou rádi, že u nás z norské literatury vůbec něco vychází. Stieg Larsson z Erlenda nikdy nebude, jeho jednoduché a nekomplikované "drobnůstky" budou těžko konkurovat "velkým" příběhům. Ale koneckonců, buďmě rádi, že vychází. Ne všichni si ho totiž můžou přečíst v originále, že... Tak ta svíčková... (což mi připomíná, že naše okřídlené cimrmanovské hlášky už začínají nabírat trochu jiný rozměr, co umřel Smoljak, už nic nebude jako dřív) Erlend přijel v úterý na FF a hodinku povídal o tom, jak píše, a četl ze své poslední knížky a já mu úplně visela na puse, na očích, na něm celém, jako malá holka. Když jsem mu dávala dvě knížky k podpisu, kolena se mi třásla, hlas se zadrhával, koktala jsem - no hrůza děs, co si budeme povídat, zpátky v pubertě.
A co mě z celé jeho "přednášky" potěšilo nejvíc? Jak podle toho, co říkal, tak z odpovědi na mou otázku vyplynulo, že je přesně ten typ autora, který už jsem si myslela, že neexistuje, ale kterým jsem doufala, že Loe je - jeho krátké a nekomplikované příběhy vznikají naráz, ve chvíli, kdy dostane nápad, ví, o čem a co bude psát a během poměrně krátké doby to dá na papír (do PC), pak udělá minimum změn a knížka je na světě. Inspirován reálným životem, nebo jen tak podle fantazie, na tom nezáleží, ale píše pro tu potřebu a píše, jak to cítí. Tak nějak bych psala já, kdybych byla spisovatel. Jen já bych nedokázala být tak krásně minimalistická. No, je to krásný pocit, když chlap, kterého si 7 let nějak představujete, vás nezklame tím, jaký nakonec doopravdy je.
Kolegyně v Brně měly kupříkladu na návštěvě Bjarteho Breiteiga. Je to takový mladý progresivní norský povídkář, vypadá trochu jako metrosexuál (ale vlastně je to typický Nor, protože o sebe pečuje, chodí do solárka, má moderní sestřih a ještě ke všemu je asi i chytrý!), stojí taky rozhodně za přečtení a uznávám, že je dobrý, ale na mě možná až trochu moc dokonalý. Jediné bezvýznamné plus u mě má, neb pochází z Kristiansandu, což je moje zamilované město, jinak ovšem mu něco chybí. Nebo možná nadbývá. Holky se nad ním samozřejmě rozplývaly, a koneckonců je chápu, já kdybych viděla tak pěkného a chytrého chlapa, asi bych taky tála, ale pořád si říkám, že pro mě má asi až moc předností, a tím je o kus míň zajímavý. Oč více si cením zachmuřeného a odtažitého mistra "temných lidských příběhů" L.S.Christensena, o co víc mi je sympatický civilní ušatý Nor v teniskách, co umí napsat knihu na jeden zátah a nevkládá do ní žádné velké složitosti? :o)))

Ale teď už zpátky k "tréninku".

Ve středu jsem měla zase chvíli volno, tak jsem to vzala na biku směrem na Hostivař, kde jsem ještě nikdy nebyla. Teda jednou jsem tam byla u přehrady, ale to je děsně dávno a vůbec si to nepamatuju. Tentokrát jsem prozkoumala cestu ze Záběhlic na Háje, přes Milíčák do Újezda (tam už to znám, svého času jsem tam jezdila docela často) a pak už jsem pokračovala dál na Průhonice, Čestlice a Benice. Vracela jsem se přes Dobrou vodu, ale ještě předtím jsem chvilku táhla jednoho cyklistu do Křeslic (no, spíš jsem zdrhala jako blázen, aby to vypadalo, že ho táhnu), za což jsem si vysloužila uznání :o) Až na to, že on chudák nevěděl, že takhle bych to dlouho nevydržela. Kolem Dobré vody bylo na chvíli dobrodrůžo, spousta bahna a břehy podemleté tak, že jsem se chtě nechtě opět pěkně pocvičila v technice, ale aspoň to nebyla nuda. Což se nedalo říct o cestě kolem vypuštěné Hostivařské přehrady, kde to tak akorát smrdělo.

Dnes (sobota, 12.6.) jsem měla v plánu vytratit se hned ráno, protože na odpoledne strašili s bouřkama, ale spíš by mi to bývalo pomohlo pokud jde o to horko. Bylo totiž úplně stejně hnusně jako předchozí dny a jelikož jsem se vyhrabala z domu až v 9, užila jsem si polední žár ještě v sedle. Naštěstí jsem první třetinu docela pospíchala, takže to pěkně foukalo, druhou třetinu jsem se schovávala v lesích kolem Cukráku a až ta třetí třetina kolem Berounky mě stála (půl)litry potu, taky trochu z nervů, protože někde před Radotínem mi došlo, že mobil není v zadní kapse ani v báglu na biku, takže jsem ho musela někde vytratit, ale naposledy jsem ho měla v ruce u Cukráku, takže vracet se a hledat ho by mohlo znamenat taky celý den. Tak jsem se na to, přiznám, až příliš jednoduše, vybodla. Doufala jsem, že ho někdo najde a že se tomu někomu dovoláme, protože jestli ho nikdo nenajde, dost těžko bych ho našla já. Provoz tam totiž byl jako na Václaváku. Tedy kromě toho Cukráku, kde by se ztratilo kde co, i já, nejen mobil, a už by nás nikdy nikdo nenašel.
Ještě jedna drobnůstka - do Vraného jsem to kolem řeky, neb je to po rovině, docela hnala. Je pravda, že kvůli in-linerům to šlo pouze omezeně, ale úspěšně jsem předjížděla hobíky ve skupinkách a dělalo mi děsně dobře, že si to takhle frčím (nikoho rychlejšího jsem nepotkala zajisté jenom proto, že opravdoví bikeři by tuhle trasu v životě nejeli, je to pod jejich úroveň). Takhle jsem kus za Zbraslaví předjela staršího chlapíka (no, tipovala bych mu kolem 60) s moc pěkně vyšvihanýma nohama, ale bez helmy. Tak jsem se šoupla před něj a nasadila tempo. A on za mnou furt visel. Tak jsem si říkala, dědku jeden, to se Ti to veze, ale co kdybych zabrzdila, to by sis asi nabil hlavu, co? a užuž jsem přemýšlela, jak se ho slušně zeptat, proč nemá helmu, a taky že se se vlastně s cyklistama bez helmy nebavím. Jenomže ve Vraném děda promluvil a poděkoval za vsezení, že jsem jela moc hezky a že už byl trochu unavenej, tak že děkuje, že jsem ho táhla, no prostě jako obvykle jsem vyměkla a řekla, že nemá zač, že tady po rovince to jede samo, a žádná poznámka na chybějící helmu, žádné drahoty. Ach jo. Kdy já se konečně naučím lidem říkat, co si myslím? Třeba bych ho v jeho věku už nepředělala, ale třeba taky jo, kdo ví.
A mimochodem, když jsem přijela domů a asi po čtvrt hodině přemýšlení, co a jak budu bez mobilu dělat, jsem ho při svlékání dresu hluboko v kapse objevila. Ještě že tak. Ten balvan, co mi v tu chvíli spad ze srdce, byl určitě slyšet až na druhém konci zeměkoule.

Večer jsme byli domluvení na krátký běh se Simonem a Fandou (protože Fanda se Simonem chodí, na Krav Maga, a docela se do toho běhání obul, a Simon by měl, resp. bude muset, protože ho na podzim čeká kurz a zkoušky a musí mít vytrvalost), no, moc se mi po tom dopoledni nechtělo, ale nakonec jsem se odhodlala a bylo z toho příjemných 5km na vyklusání, prokecala jsem je s Fandou, zatímco S. za náma obíhal a přeskakoval lavičky a odpadkové koše a přírodní překážky, aby si ten běh trochu ozvláštnil. Taky vůbec nic neříkal, prej proto, že se musel děsně soustředit na to, aby ho to bavilo. Tak nevím, jestli vůbec kdy budeme běhat spolu. Protože běhat spolu úplně potichu, to neni ono...

Rodinná oslava, Cyril, Kuky, Stieg, Erlend a tak dál

Poslední dva týdny, od výletu do Itálie, mám v hlavě tak trochu rozmazanou šmouhu. Ne tedy, že bych měla tak děsně práce, to zas ne. Jenomže jsem zjistila, že ty dlouhé cesty jsou pěkně pitomá záležitost.

Z Itálie, resp. z cesty zpět, na kterou téměř plynule navázal dlouhý pracovní den, jsem se vzpamatovávala skoro týden. Jak pokud jde o spánek a jistý deficit (což je u mě co říct), tak pokud jde o pohyb. Po třech dnech poměrně výjimečné aktivity přišla noc a den, kdy všechno dokonale zatuhlo, takže se z toho tělo dostávalo, no, jen velmi ztuha :o) Abych ho v pátek zase umrtvila čím? Cestou na Moravu...
4.5 hodiny v autě, z toho tak 3 za volantem, takže když jsme před osmou večer přijeli do Klobouk, kde nás maminka (slaměná vdova, tatínek se zrovna toulal po Českém ráji) netrpělivě očekávala, měla jsem pocit, že chůze je pohyb, který mi vůbec není vlastní, a že je to něco, čemu se raději budu vyhýbat, protože to bude asi strašně bolet.
Se S. nebylo tou dobou už k vydržení, protože pořád doufal, že se dozví nějaké předběžné výsledky voleb, i když bylo jasné, že před sobotní čtrnáctou hodinou je to zhola nemožné, ale on prostě chodil jako gepard v kleci, ležel zamyšleně na gáuči a pořád dokola opakoval, že to něchce vidět, že to bude prů*** a že jestli se dostane k moci ten d***, tak že sme v pr****. To mi bylo taky jasné, navíc jsem se na poslední chvíli rozhodla svůj hlas zahodit pro stranu bez šancí, ale jeden nikdy neví, že. A tak, dle Honzova vzoru, jsem se na to šla proběhnout. Jen tak, na půl hoďky. A co z toho bylo? Asi tak hodina praní. Moje oblíbená klobucko-lačnovská trasa totiž leží za jedním malým polem, které je potřeba oběhnout lesní cestou a na kterém se často vlhkost hromadí podle takzvaného bažinového typu, tzn. na suché cestě vznikají úseky, v nichž je možné se probořit do blátíčka dosti hluboko. Na to existuje jediná pomoc - jelikož není možné tyto bažinaté úseky nikterak oběhnouti, lze jimi pouze v co největší rychlosti proběhnout, aby se minimalizovalo proboření, ovšem značně tím zvýšíme plochu zasaženou bahnem, které se v tu chvíli rozletí na všechny strany. No a tak jsme v pátek večer ještě prali (teda praly, já a mamka, gepard ležel pořád ještě na gáuči).

V sobotu nás čekala cesta dál na východ, která se díky stavu slovenských silnic zdála vskutku nekonečná. Přestože jsme vyrazili dost časně, do Tater jsme nakonec příbyli až úderem poledne, přičemž já jsem měla řízení po víc než třech hodinách plné zuby, o své drahé mamince nemluvě, protože mě celou cestu zásobovala podnětnými úvahami a poznámkami, které jsem si jako vždy brala k srdci až moc. Sobotní odpoledne pak už bylo opravdu ve znamení voleb, S. okupoval místní televizi a téměř odmítal vydat se ven, aby náhodou nezmeškal posun některého ze sloupců grafu. Což o to, stejně pršelo, ale na mě už šla z těch uzavřených prostor depka, tak jsem ho vyhnala a nakonec jsme si užili sice krátkou a mírně navlhlou, ale zato příjemnou procházku Velickou dolinou.
Jelikož se pak večer udělalo hezky a procházka byla na mě fakt krátká, dala jsem si večer ještě krátký výklus po zdejších kopečkách (no, jedno táhlé stoupání do S.S. a jedno táhlé klesání zpět do D.S.), ale nemohla jsem být dlouho, protože jsem se musela bát medvědů, kteří se tam teď vyskytují poměrně často, a to i nedaleko hlavní cesty, takže když se to tak vezme, není v podhůří vůbec radno vylézat.

V neděli to bylo horší. Všechno se soustředilo na M., jednoho z mých mladších synovců (a kromě jiného mého kmotřence), který šel ten den k prvnímu přijímání. Což o to, událost je to velká a pěkná, ale to by se nesměl zdejší pan farář zamotat do jednoduchého příběhu na půl hodiny a musel by se ve svých X letech (něco přes 50?) naučit mluvit tak, aby slova ve větě nebyla jenom slova, ale smysluplné kusy výpovědi účelně pospojované za sebou ve stručná a jasná sdělení. Jak mám tyhle příležitosti ráda (a u Annina 1. přijímání jsem si i poplakala), tohle bylo moc i na mě, ke konci už jsem si šla ulevit za Simonem a nejstarším synovcem Davidem, který měl to štěstí, že mohl hlídat mrně M.M., která spokojeně spala.
Po obědě jsme rovnou sedli do auta (kde mě musel po 40minutách trochu si zdřímnuvší S. vystřídat, zavíraly se mi oči) a bylo to tu zas, nekonečná cesta do Klobouk (tentokrát z většiny v dešti), na kterou plynule navázala cesta do Brna a následně Prahy, které jsme dosáhli 22.22, pěkný čas, ale to je tak všechno, co na té cestě bylo pěkného. Tedy pravda pokud pominu, že úsek Klobouky - Brno byl extrémně bezproblémový, vynahradila nám to beztak D1.
Krom toho, že se o víkendu konaly všemožné cesty autem a rodinné oslavy a tak, což mě udrželo poměrně dost zavřenou pod střechou, musím teda uznat, že rodinné prostředí dokáže být někdy pěkně demotivující. Moje maminka to vystihuje nejlépe slovy: "Pane Bože, ty už jdeš zas běhat?" případně "Už jsem se lekla, že jdeš zas běhat", když zjistí, že jdu jenom s manželem na procházku. Bráchova rodina má k pohybu přístup vlažný, ale ti mě spíš varovali před medvědy. A tak, i když jsem v neděli vstala časně a měla šanci jít se proběhnout (jediná chvíle z celého dne, kdy jsem mohla urazit kus vzdálenosti pěšky), odpískala jsem to, protože jsem měla pocit, že už by si o mně všichni mysleli, že jsem fakt blázen. No, jak se to vezme. Jsem zvyklá se hýbat. A to aspoň tak, že chodím pěšky místo abych se vozila. Ale když ráno vstanete, po snídani se autem odvezete do kostela, autem se převezete z kostela do restaurace a rovnou odtud vyrazíte na 650km dlouhou cestu na západ, jak z toho má být člověku dobře???

Jak vyplývá z dané víkendové situace, ještě v pondělí jsem se z toho vzpamatovávala. V úterý jsem se na to chtěla už vybodnout a jela ráno zkontrolovat puntíky do Krčáku. Bolelo to pekelně, 10km v kuse jsem teď párkrát dala jen na páse ve fitku, hlavně kvůli času a počasí. Ale zase jsem potkala Cyrila a hnedka mě to naladilo. Příště mu musím říct Dobrý den. Vypadal chudák tak smutně... Chtělo se mi říct mu, že i když se do té Sněmovny nedostali a i když ho spousta lidí nemá ráda, že proti němu nic nemám a že na něho nemávám proto, že se mu chci vysmívat, nebo mu říkat, že je vůl, ale že mě těší, že ho poránu vidím takhle běžet, protože víme, úspěchy i neúspěchy je dobré nejen zapít, ale i zaběhnout (v mém případě někdy i vyjet). V mém případě to tedy jako lék nefunguje vždycky a stoprocentně, ale to už má důvod někde jinde a holt někdy ani přírodní léčba nestačí. Ale někdo by se divil, pohyb, obzvláště na čerstvém vzduchu, dělá divy.
Abych pravdu řekla, z úterního ranního výletu do Krče jsem si přinesla ještě jeden zážitek. Není až tak úplně pozitivní a možná bych se měla i trochu stydět, ale vím, že zas tak špatné to se mnou není, takže se tomu spíš směju. Jak už jsem říkala, parkuju většinou někde poblíž diagnosťáku, abych se co nejrychleji dostala domů (a v úterý to nešlo tak ani tak, ucpáno všude). Na tu hodinku zrána na to kašlu, abych se někam cpala a štelovala, nota bene byl přede mnou přechod a čouhala bych do cesty, tak jsem to ke dvěma autům, co stály kolmo k cestě, hodila podélně s plotem. Mám svoji logiku a dle mého jsem tím nikoho neomezila ani neohrozila. Načež se po hodince vrátím k autu a za stěračem najdu lístek (vytištěný na počítači!!!): Jestli souložíš tak jak parkuješ, tak lituji tvoji starou. No fakt. Tak to teda chudák moje stará. A chudák ten, co se mu kvůli jedné hodině mého parkování chce tohle vytisknout, vystříhnout a dát mi to za stěrač. Leda by měl pro podobné příležitosti připravenou zásobu podobných lístečků v kastlíku nebo v kapse. Ani bych se nedivila. Takže bacha na mě, jsem strašlivě mizerný souložník :o)))
Teď mě ovšem napadá - nemohl mi to tam dát Cyril?????

Ve středu jsme se vypravili kromě jiného do kina. Ještě předtím jsem stihla spinning, ze kterého jsem chtěla odejít dřív (právě kvůli tomu kinu), ale jelikož se to semlelo tak, že jsem tam byla jenom já a instruktor, nejen že jsem musela poslouchat a odjet všechny tempa, ale nemohla jsem mu přece v půlce říct, víte co, vy se tady kvůli mně snažíte, tak já to teď po půl hodině odpískám. A to jsem se jela jenom vyjet, protože mě bolely strašně nohy... Kino jsme nakonec (přes totálně ucpanou Prahu, nechápu, co se to s řidiči v dešti děje) stihli a jsem ráda, že vím, že Kuky se vrátil. Protože kdyby se nevrátil, bylo by mi o líto stejně jako Šimona. Občas si na něj vzpomenu a pořád si říkám, kde chudák asi skončil. Šimon byl můj havran. On totiž byl původně mojí sestry, ale když byla válka v Jugoslávii a moje sestra už byla trochu větší (o 7 let větší než já), rozhodla se Šimona poslat jako humanitární pomoc dětem do války. Načež jsem já (a dodnes mám tu scénu živě v hlavě, odehrála se v kuchyni, u obrovského pytle, kam jsme dali různé oblečení a tak) spustila nářek, že to přece nemůže udělat, protože tam se střílí a vybuchují tam bomby a granáty a já jsem toho chudáka užuž viděla ležet někde v prachu na cestě, jak je všude kolem jenom spoušť a prach a střelba a oheň (no znáte takové ty válečné scény z ulic, jak se tam na zemi válí všecko možné), a on tam chudák sám mezi tím. A spustila jsem nářek tak ukrutný a srdceryvný, že místo nad dětmi v Jugoslávii se moje rodina slitovala nade mnou a od té doby byl Šimon můj. Prošel se mnou kus základky, střední a nastoupil se mnou na vysokou. Pak jsem potkala velkého Šimona (shoda jmen je čistě náhodná :o))) a havrana mu dala s sebou, když jel na rok do Skotska. No a tam asi Šimon zůstal.

Včera, ve čtvrtek, jsem se zadumala v knihkupectví. Užuž jsem si koupila tu zelenou knihu, běžci vědí, ale přeci jen byla trochu drahá a jelikož tipy sbírám z RUNu a z webu, asi se mi do toho nechce úplně investovat. Ale možná časem bude potřeba trochu ten trénink systematizovat, běhám pořád pro radost, ale moc se nelepším, je to možná trochu tím, že jsem pořád těžší, než by bylo potřeba, ale hlavně tím, že běhám pořád stejně rychle a možná pořád zbytečně vysoko tepu. Jenomže mně se nechce pořád věřit, že méně je někdy více, ono je to tak těžké... Místo naučné literatury jsem z obchodu odešla s posledním dílem Stiega Larssona, protože jsem ho sestře slíbila (až o prázdninách, ale tak dlouho se to nedá vydržet) a měli ho za super cenu, no nekupte to. Hlavně tak budeme mít všechny tři díly pohromadě a cokoliv je v knihovničce mojí sestry, z toho mám většinou užitek i já :o)
Mimochodem, objevila jsem další ze série krásných literárně výtvarných počinů pro děti - Tři tatínci a maminka. Jsem zvědavá, jak se jim bude líbit :o)))

Poslední zpráva, která mi vrtá hlavou - příští úterý, samozřejmě že zrovna, když jsem v práci, přijede jeden z mých norských idolů, ušatý Erlend. Je to první spisovatel, kterého jsem dokázala přečíst v originále, a i když se jeho koncepty i motivy ve spoustě děl neúnavně opakují, pořád je pro mě představitelem svěžího a nekomplikovaného psaní o pohledu na svět, který mi, ač nejsem muž s krizí identity, není úplně na hony vzdálený. A mimochodem, na tu radost z Erlenda (i když to budu muset ještě nějak vymyslet s tou prací) jsem se musela jít proběhnout. Přestalo pršet a fartlek jako skandinávský vynález (sice švédský, ale v norštině to znamená úplně totéž) se jevil jako dokonalý trénink pro druhou fázi tréninku, neb ta první byla sice vyklusávací, ale v dešti na páse, a to je nuuudaaa :o)

Nuž hybaj do boje proti nudě, přichází první ze série slunečných dní, tak ať si je užijeme!