After A Long Holiday

Po krátké dovolené a jednom vydařeném výletě s Pepinou a jejím o něco (o dost) schopnějším kamarádem (teď nevím – jsou kamarádi, nebo je to jenom tak, že Pepina obdivně visí v háku a snaží se toho černého krasavce neztratit z dohledu?) přišel všemi očekávaný dlouhatánský víkend, který většina lidí využila k týdenní dovolené se dvěma dny zadarmo. A my, co jsme na tom pracujícím lidu službami závislí, jsme chtě nechtě měli trochu volněji taky.

Po těch horských výstupech a prvním delším výjezdu jsem, přiznám se bez mučení, byla pěkně ztahaná. A to se v pátek projevilo v Krči tak, že jsem do křovíčka odbíhala na etapy, místo běhu jsem spíš šla a za hodinu jsem byla tam, co jindy za ¾ času. Krom toho se ty „křovíčkové epizody“ v lesním porostu projevily 4 klíšťaty. Jedno jsem zlikvidovala ještě cestou, když mi lezlo po ruce, druhé jsem vykroutila nasliněným prstem v autě a pak jsem ještě zápasila se dvěma sedíc doma na vaně. Mě mají prostě ty mrchy rády. Naštěstí je objevím vždycky ještě než se zavrtají, takže z toho zatím zaplaťpánbůh nikdy nic nebylo, ale stejně nepochopím, jak to ty malé svině dělají, že jsou zavrtané max. hodinu a už je z toho pupínek, co svědí jako čert minimálně týden.
A tak jsem si v sobotu dala „oraz“. Tedy trochu nechtě. Prostě jsem si ráno „přispala“ a když už bylo 8 a já teprve vstávala, kolo jsem odpískala, znamenalo by to cestu v příšerném vedru. Po dlouhé době jsem vsadila na spinning a možná jsem udělala dobře. Zvládla jsem obří nákup, oběd a odpoledne jsme stihli vyrazit ve čtyřech s Jeníkem a Davem (IRL) na vodní hrad Švihov, který jako tradičně Simonovi kamarádi pomáhali dobývat. Přiznávám, dobývání trvalo chvíli, mnohem déle jsme na něj čekali sledujíce všelijaký program, a ani to moc za to nestálo, ale kluci se potkali se zbytkem kompanie a já si pokecala s Dejvem. Což já ráda, pro Iry a Irsko já mám slabost, víme? :o))) A tenhle má ke všemu docela dobrý vkus na filmy a literaturu a ještě k tomu jezdil na kole. Běhání ho sice neba, češtině rozumí asi jako já gaelic, ale očividně to nejsou překážky zásadní.

V neděli jsem se ale vstát přinutila. Trochu mi v tom pomohlo Jeníkovo auto, nechal ho večer u nás a já mu ho slíbila ráno přivézt do Vestce, přičemž jsem sobě i Pepině výrazně zkrátila velmi neoblíbenou cestu z města a v 8 už jsme vyrážely směr Kamenice a Týnec. Chtěla jsem otestovat trasu na Slapy, která mi zatím moc nevyšla. Nedělní ráno o dlouhém víkendu, to je sen každého cyklisty, který trpí přemnožením kolegů v oblasti Prahy a okolí. Z Týnce jsem až na Neveklov jela úplně sama, potkala jsem všehovšudy 2, slovy dvě auta. Až u Rabyně se objevila civilizace a na zdejší úchvatné vyhlídce jsem s půllitrem čepovaného Birellu rozhodně nebyla sama. Jen ti dokonale vyladění silničkáři středního věku dělali, že neexistuju, asi jsme jim s Pepinou nepřipadaly dost nóbl. Jo, já vím, že mi pánové v tom obchodě říkali, ať si přijdu vybrat nějaký pěkný dresík a nové tretry a doplňky a tak, jenomže já furt přemýšlím nad tím, jestli ty prachy nedám radši za pořádnou GPSku k mému Polaru, a ani k tomu jsem se ještě neodhodlala. Prostě nebyla nutnost, no. A tak jsem asi odsouzená zůstat trčet někde na půl cesty od trenýrek k dokonalému outfitu. Ale co mňa po nich, řeklo by se u nás doma. Hlavně, že nohy šlapou, kola jedou a karamboly se nám zatím vyhnuly. Z čehož mám upřímnou radost. A jak jsem tak měla radost i v neděli, jak to tak pěkně jede, i když už začíná být vedro, napadla mě ve stínu sešupu od Slap ke Štěchovicím úžasná věc (jo, trochu za to mohl ten pěknej kluk v protisměru, co vypadal, že mu to jede náramně pohodově) – tenhle kopec jsem si přece vždycky chtěla vyjet nahoru, ne sjet dolů! A tak jsem to u cedule Štěchovice otočila a šup šup šup jela jsem zpátky nahoru, vytáhla to v pohodě (jo, pot mi kapal z nosu, ale to je u mě normální i v říjnu ve stínu lesa nad Kamenným Újezdem) pár metrů pod Shellku na kopci a dala si ještě jednou ten krásný, tentokrát už zasloužený, sjezd. Když jsem se pak plácala v poledním slunci na nekonečné rovince od Štěchovic ke Zbraslavi, znovu jsem se přesvědčila o tom, že kopce miluju. Protože i když ho vyjedu/ vyběhnu pomalu, pořádně si u toho máknu a někde tam přede mnou je vrchol, kde se to zlomí a zas to půjde o něco snadněji. Ať už dolů, nebo po rovince. O nedělním výletu už se toho moc říct nedá – ve Zbraslavi jsem to místo do Prahy ohnula rovnou na Břežany a dojela si rovnou pro oběd :o)


V pondělí jsme byli pro změnu v kině – Män som hatar kvinnor, já vím, že na knížku nic nemá, ta je nepřekonatelná, ale ten film byl prostě dobrej, to je fakt, k tomu se nic moc víc říct nedá. Vhodně zvolení herci, velmi uvěřitelné postavy, nádherná příroda a i když místy skandinávsky ujeté, napínavé od začátku do konce. Takže i když to není jako knížka, jako film to stojí za to. Člověk se musí občas od literární předlohy oprostit, jak jinak by se nám taky mohl líbit třeba Harry Potter (i když ten kvalitativně dost kolísá a filmy příběhově významně pokulhávají) nebo Pán Prstenů (protože všechno se do filmu prostě nacpat nedá, že?) a jiné, více či méně zdařilé adaptace.

Dál už to šlo jako obvykle: ve středu ráno desítka v Krči, večer krátký (30 min.) výklus tamtéž se Simonem, víc off-road; ve čtvrtek odpoledne s Pepinou a t. směr Jílové a Průhonice, v pátek zase nějaký horší den, večer jsem jenom pomaloučku vyklusávala (pokud se to tak dá říct, když člověk spíš šplhá po kopcích a kochá se výhledy na sídliště) v Krčáku.

V sobotu ráno jsme vyrazili na víkend k mámě (té druhé), já samo na kole. Chtěla jsem se trochu schovávat v lese, a tak to byla Hostivař – Říčany – Voděradské bučiny – Ondřejov – Zlenice (hláska) a podél Sázavy ke Zbořeňáku, kam už jsem povolala odvoz (S.), neb bylo půl dvanácté a příšerně to peklo. Ono by se dalo dojet do Libně přes lesy v kopcích, ale to by se to ještě o nějaké dvě hoďky natáhlo a mně už těch 70 a něco km docela stačilo.

Ty lesy, co už jsem v sobotu nestihla, jsem si nechala na nedělní ráno. Vyrazila jsem před osmou a konečně vyrazila k zahořanskému potoku, jehož údolí jsem si chtěla projet, ale nakonec jsem uhnula do takového krásného off-road kopečka, který přímo volal: Nahoru, holka, nahoru!!! A tak jsem se ocitla nad Bohuliby, sešupla dolů do osady, zase nahoru nad Jílové a do lesa směrem na Borek, odkud jsem si zase kousek vyšlápla ke štole Halíře a dál na Horní Požáry. To už začínalo být teplo i v lese, tak jsem si to tam projela a přes Skalsko a Radlík se vrátila směrem k Libni. Jo, ještě přes pole do Zvole a Ohrobce do pekárny pro chleba, ale to jenom abychom neumřeli hlady :o)))

Toliko můj poslední, horkem už trochu poznamenaný týden.

Vlastně na jeden světlý okamžik jsem zapomněla: když jsme se ve čtvrtek podvečer blížili s t. k Průhonicím, ten den to bylo celé nějak krátké, buď to chlapy s náma šnekama (já a Pepina) nebavilo, nebo mě chtěli šetřit, nebo to byla prostě jen ta nefungující GPSka, to je fuk, vedro bylo ještě v půl 7, tak jsem někde za Herinkem chvíli zpomalila, že se v klidu napiju, a najednou vzzzzzum, kolem mě borec na biku, kurňa, to neni dobrý. Což o to, já si zvykla, že jsem povětšinou předjížděna, protože mě uvisí i ženy středního věku bez helmy, ale když borec předjel i toho, co mě způsobně pomalu táhne, řekla jsem si, to mu přece nemůžeš udělat, a vystřelila jsem dopředu. S řevem Přece ho nenecháš! jsem předjela toho přede mnou a pustila se do stíhání bikera. Jo, to se mu to jelo, z kopce, hajzlíkovi, grrr, šlápla jsem do pedálů a za chvilku jsem ho skoro měla. Až na to, že jsme se zrovna dostali do zatáček v klesání před průhonickým lesoparkem a tam je za 1) nebezpečně klikato a za 2) ještě nebezpečněji vymleto, chtě nechtě (u nás se moc pěkně říká chca nechca) jsem musela od stíhání upustit, jinak skončím s protrhanou duší, což je horší než potrhané ego. Asi jsem odsouzena k věčnému ploužení se tam, kde chrti odpočívají předhánějíce se s auty.

Wind of change

A když už jsem vybrala tak hezký titulek, nemohu sem nedat odkaz na písničku, která jej má na svědomí:



Jak si teď tak sedím u stolu koukám z okna do parku, zrovna sem vítr žene asi další "jarní" přeháňku. Nebe vypadá hrozivě a jak na části oblohy ještě zapadá slunce a přes to se žene ten šedivý mrak, vypadá to skoro jako scéna z toho příšerného filmu, co jsme se S. viděli v pátek. Jmenoval se Legie, hrál tam můj oblíbený Paul Bettany a nebýt toho, že vypadá čím dál tím líp a koukat se na něj rozhodně dá, odešli bychom v průběhu filmu jako mnozí jiní. Takto máme aspoň nesmazatelně otřesný zážitek, co je taky možné natočit. Jak jsme se shodli se S., film by na stupnici od 1 do 10 dostal -5. Jinak to prostě nejde. Jen nechápu, proč tomu Bettanymu nedají nějakou normální roli. Vždyť jako herec neni zas tak špatný.

A tohle jsem napsala dnes večer před šestou, ještě než jsem se sbalila a vyběhla na 24 minut do příjemně teplého večera, který jsem pak zakončila návštěvou dalšího z pražských kostelů, kde jsem si vyslechla leccos zajímavého o odsuzování druhých, milosrdenství a vzájemné lásce. Kurňa, když někdo umí mluvit, to je pak radost poslouchat!

Ale teď k těm změnám. Běhu jsem teď moc nedala, v pondělí jsem měla totální výpadek a ve středu mě čekal doktor, ze kterého jsem byla trochu na nervy (no od toho jsem k němu šla, ne? aby mi ty nervy dal dopořádku :o))), ale hlavně se ve středu ráno udělalo snesitelně a ve čtvrtek mi odpadla jedna výuka, takže jsem vyběhla zkontrolovat jen tak na rychlovku Vyšehrad a je tam, nikdo ho nevzal, pejsci tam poránu chodí pořád stejní a lidi se tam na sebe usmívají a vůbec je to prima.
Ve středu jsem kromě doktora učinila ještě jednu důležitou návštěvu, a to v jednom nejmenovaném cykloobchodě, kde jsem musela kluky hooodně přemlouvat, aby mi prodali to jediné kolo, které odpovídá téměř všem mým požadavkům, i když jim se zdá, že mi bude trošku velké. No a do pátku jsem pak měla nervy, jestli se mi převedou na účet peníze, jestli mi to karta zaplatí a jestli to kolo jako opravdu bude moje. Když už jsem tomu věnovala tolik přemýšlení, byla by škoda, kdyby to nakonec nevyšlo.

V pátek jsem si pro kolo šla. Kluci už kolem mě poletovali jako včeličky a i když pořád neměli čisté svědomí, že mi prodávají kolo nad mou velikost (dle jejich mínění), přesvědčovali mě, že mi jistě bude slušet. Bodejť by ne, takový krásný červený blesk, spíš abych já slušela jemu! A taky si chudáci mysleli, že na něm hned teď o víkendu vyjedu, čímž mě ještě víc vystresovali, protože já chudák ani nevim, jak se to kolo pořádně ovládá, svůj bike zvládám téměř dokonale, ale tohle, do háje, dyť ani nevím, jak se na tom přehazuje!!! Nemluvě o příliš utažených SPDčkách, které budu muset povolit a vysoké pravděpodobnosti defektu, protože silničkáři mají defekt furt, teda aspoň podle toho, co čtu, vypadá to, že jeden až dva defekty jsou běžnou součástí každé vyjížďky. Jak jsem byla tak vystresovaná z toho nového kola, místo abych ho zapila, pořádně jsem ho zajedla. A dobře mi tak. Celý večer jsem měla pěkně blbou náladu, protože jsem věděla, že nikam nepojedu, i když mi v předsíni stojí dokonalé kolo, protože se rozhodně necítím dost v kondici na laškování s něčím tak dokonalým. Ach jo.
To všechno způsobilo můj sobotní bolehlav, někdo mívá kocovinu z přemíry pití, já z přemíry cukru. Ale ráno mě potěšila jedna sutečnost - oproti předpovědi nepršelo. A tak jsem si řekla, že se kousnu a půjdu tu blbou náladu vyběhat, i když s blbou náladou se mi běhá pěkně blbě, někdo dokáže negativní emoce při fyzické aktivitě vybít, já to mám opačně, když mám blbou náladu, vůbec mi to nejede/ neběží, což mě akorát ještě víc nas***. Rozhodla jsem se zkontrolovat žluté puntíky v Krči, už od podzimu jsem je nenavštívila. Hodila jsem do sebe banán, protože přes přetrvávající hyperglykemii mi bylo jasné, že na prázdný žaludek se moc dobře neběhá, a přistavila auto u Krále Václava, jako obvykle. Ale ouha, po třech a půl km jsem opět potřebovala "zdravotní" přestávku. Tak jsem vypnula GPS a po pár minutách ji zase nahodila a pokračovala dál. Nohy těžké, ale kolo jsem doběhla, něco kolem hodiny. Až na to, že jsem u auta zjistila, že GPS se po přestávce nezapnula. Takže jsem ZASE nevěděla, jak dlouhá je ta žlutá puntíková trasa. To mě naštvalo. Napila jsem se, slupla půlku sójového suku a řekla si, že to ještě vyklusnu. A že třeba ještě kousek uběhnu. Doběhla jsem na inkriminovaný tříapůltý kilometr a řekla si, že ten kousek z kopce ještě uběhnu. U Altánu už jsem byla na 5 a bylo mi jasné, že když to budu chtít odtamtud zkrátit, o moc se mi to nepovede. Tak jsem se rozhodla nezastavovat a tohle kolo doměřit. Ty kopce v druhé polovině trasy jsem fakt trpěla, ale nezastavila jsem. Za další půlhodinu jsem dobíhala k autu a byla na 10 km a nějakých drobných. Aha. Takže už vím, že mám za sebou 20km. Byla by přece blbost to tady zalomit, když příští týden všichni poběží tu půlku a já jsem tam ani jít nechtěla, ani nebudu v Praze, ale tak ráda bych si to zkusila... No a tak jsem ten kilometr doklusla a tím to haslo, půlmaraton dobyt, o pár momentů později jsem tomu už zase nevěřila, stejně jako jsem tomu nevěřila nikdy předtím. Ale tuhle změnu v mém životě už mi taky nikdo neodpáře. Jako si nenechám odpárat to kolo.

I když jsem měla pocit, že ten den už nohy nikam jít nepřinutím, přesto jsem zvládla odpolední kino s Léňou, trochu jsem si oproti pátku spravila vkus, Ženy v pokušení stojí opravdu za vidění, a to nejen pro ženy. Konečně zase jeden český film, co se povedl, aniž by si na cokoli hrál. Točí se kolem chlapů, pár pěkných se v něm nejen mihne, ale i zdrží, a dokonce umí i hrát. To se hned tak nevidí. A proto, nejen ženy, vzhůru do kina! :o)))

S. se opět dožaduje vysvětlení, co že to tu zase spisuju. To je asi signál to zalomit a jít spát. Práce čeká, pondělí je tu jako každý týden. Kdybych náhodou nezvládla napsat nic do víkendu, přeji všem závodníkům úspěšnou sobotu, já si dám příští víkend voraz, razím totiž k bráchovi do Tater, zkontrolovat švagrovou, než porodí.

Au revoir!

Final? Straw

Proč ten titul? Protože víme, že miluju Snow Patrol a Final Straw je jejich třetí album - tradičně vysoce kvalitní. No ale hlavně už jsem zase slaměná. Vdova :o)

Rodiče to okomentovali slovy "Už zase?" a kupodivu podobně se vyjádřil můj saunový kamarád Z. - já teda nevím, ale vlastně mi ty volné víkendy trochu vyhovují. Zalezu si do postele, vylezu z ní jenom když potřebuju najíst nebo si zaběhat nebo jít za kulturou, krom toho se krmím seriály a s literaturou většinou zůstane u těch předsevzetí. Ale žádný strach - i M.A.S.H. jendou skončí a na Hvězdnou bránu se taky nedá koukat pořád a vzhledem k tomu, že nám brzy (na naši žádost) zruší televizi, i na tu literaturu jednou dojde. Aspoň v to pevně věřím.

Včera jsem si dopřála večer trochu té kultury - šla jsem zase do kina, tentokrát na dokumentární film Katka, jehož hlavní protagonistku jsem znala už z předchozího televizního dokumentu. Psát o filmu nemá asi moc cenu, protože ten zážitek je silný a povídáním se zkušenost na nikoho jiného nepřenese. Jediné, co můžu k tomu říct, je fakt, že to je jediný film, kde všichni zůstali sedět až do konce titulků a dokonce i po tom, co doběhly, většina lidí chvíli tiše seděla na místě a dojmy jaksi zpracovávala. Pak se tiše zvedli a odešli. To se v multikině často nevidí. Každopádně pro slaměnou vdovu na páteční večer celkem výživný zážitek. Zvlášť potom ta cesta centrem Prahy v 11 v noci.

Nemohla jsem usnout, ještě v 1 jsem sledovala Hvězdnou bránu. A ráno byla zase v 7 vzhůru. Ach jo. Proč já se nemůžu vyspat aspoň o víkendu! Přes noc napadla zase asi tuna sněhu. A to jsem chtěla jít běhat. Přemlouvala jsem se dlouho, přemítala, jestli mám strávit hodinu na pásu (nevím čím to, ale občas mě to přestává bavit) a nakonec jsem se rozhodla. Popoběhnu i v tom nečase. V poledne sněžilo už jen minimálně a venku moc lidí nebude. A tak jsem vyběhla, opět za pomoci My Tracks, které sice někdy neměří zcela přesně, ale které mi významně nahrazují FootPad k mému nedokonalému tamagoči, které je s mým tělem zcela nekompatibilní (chvilkami podle něj totiž umírám, nemajíc žádný tep, jindy zase tepu nad 200, což je u mě nemožné). Po nějaké době už mě začínaly od sněhu (protože je děsně bílý a taky občas lítá vzduchem) a větru bolet oči a nezapírám, nohy jsem měla těžké jako mamut, ale u Žlutých lázní jsem se kousla, že jako doběhnu pod Branickou skálu. A tam jsem si řekla, že teď už by byl fakt "voser" se vracet a cedule tvrdila, že Krč je z rozcestí u Barranďáku jen 4 km, tak proč nezkusit tu branickou cyklostezku, co ji vůbec neznám a pravděpodobně tam ted ani moc lidí nepotkám, takže se nemám čeho bát? Přiznávám, za chvíli jsem svého nápadu litovala. Vítr se přiostřoval, teplota kolem nuly šla podle mě trochu pod a začínala jsem být vděčná za druhé tričko, na které jsem ještě na Výtoni nadávala, protože jsem si připadala nabalená jak tučňák. Stezka nebyla projetá, ani moc prošlápnutá, takže se po ní dvakrát skvěle neploužilo. Pod Braníkem, kousek od stadionu SK Meteor Kačerov, lítal navátý sníh zběsile kolem a já si říkala, pánbůh zaplať za to, že mám v uších mp3, protože slyšet ty chlapíky, co se honili na stadionu za mičudou, asi bych se studem propadla. Byla jsem v tom humusu jediný šílenec kromě nich, co vystrčil čumák a ještě k tomu běžmo.
Když jsem dorazila k nádraží Krč, užuž jsem chtěla přeběhnout cestu k Chateau Havel a dostat se na hlavní silnici pod Thomayerku, kde jezdí autobusy, abych se kousek svezla. Ale nohy, i když byly těžké jako šutr, zatím poslouchaly, tak jsem si řekla, ale co, domů už dolezu. Ano, i tohoto nápadu jsem vzápětí litovala. Bylo to v okamžiku, kdy jsem stanula pod kopcem vedoucím od ulice V Podzámčí směrem nahoru k Habrovce. Ano, když jsem u paty toho příšerného krpálu stála kdysi na podzim s kolem vracejíc se z jedné z posledních vyjížděk s T., zase jsem mu slibovala, že ho zabiju, protože i když mám kopce ráda, tohle je moc i na mě. Ale vyjela jsem ho. A stejně tak jsem ho dnes, byť tempem šnečím, vyběhla. Yahoo! Domů jsem doběhla z posledního. Neměla jsem s sebou žádné pití, žádnou energii sbalenou na cesty, ruce v rukavicích promočené začínaly mrznout, no, na Jezerce jsem byla vděčná za to, že park je z kopce. Proklusla jsem ho jako namydlený blesk a pomalu se snažila zmrzlou rukou uchopit klíče, abych se hlavně dostala domů. Což o to, šlo to blbě, ale šlo. Horší to bylo, jakmile jsem vkročila do baráku a posléze do vyhřátého bytu. Ruce začaly přicházet k sobě, čehož průvodním jevem byla taková bolest, že se mi udělalo blbě a myslela jsem, že omdlím. A to všechno jen pár cév, do kterých se zrovna hnala neuvěřitelnou rychlostí krev, aby vůbec mohly fungovat. Deset minut jsem chodila po bytě jak gepard v kleci a snažila se vydýchat, nepoblinkat a neomdlít. Což byl příšerný pocit hlavně s přihlédnutím k tomu, že nohy byly naprosto v pohodě, žádná bolest, nic, dech během minuty klidný, fully recovered. Tož nic moc tečka za tím masochistickým výběhem, který nakonec nehodil ani 15km. Ach jo, to je ta zima - všechno se zdá pomalejší, delší a těžší.

Před pátou jsem se vymotala, že půjdu ještě protáhnout ruce a hlavně se vyhřát do sauny - a ejhle, volá Z., prej co já a sauna. Zrovna se tam chystám, povídám, tak jsem nakonec nemusela jít sama. Což jsem večer do kina zase musela, protože Z. už film Up In The Air (č. Lítám v tom) s Georgem Clooneym už viděl a druhý Z. "musel" na večeři k sestře. A tak jsem si film o osamělém chlapovi vychutnala jako správná osamělá slaměná vdova. Po včerejším psychonářezu jsem si tak spravila chuť i náladu a cestou domů se mi dokonce začalo chtít spát. Tak třeba to dneska půjde líp.

Dobrou noc :o)

In the middle of the night

Už je to tady zase. Ten černý mrak, co mě honí tak poslední dva měsíce, už mě zase dohnal. A i když vím, že možná už zítra, snad nejpozději pozítří, se zase rozplyne, prostě ho nedokážu ignorovat. A tak je jedna ráno pryč, já poprvé v sezóně sleduju závody OH (momentálně je to rychlobruslení a možná uvidím i Martinu, konečně jednou, to se ještě uvidí, jak vydržím...) a nemůžu spát. Tedy ani se mi nechce lehat si do postele - ráno se u nás v pondělí vstává brzo, úplně jsem zapomněla, že výjimečně učím už na osmou a poté, co jsem vyzvedla p@pouška na letišti a strávila s ní hodinku na nádraží Florenc, odkud jsem před chvílí vrátila (mimochodem, cesta autem nocí, když svítí měsíc, byla tak kontemplativně inspirativní, že jsem si skoro přála, abych měla plnou nádrž, moře času, a jela někam hooooodně daleko), je všechno tak nějak naruby.

Jelikož ale tenhle on-line deníček neměl být primárně stěžovací, radši rychle pesimistickou notu opustím a pokusím se sdělit to, co jsem sdělit chtěla.

V pátek, po zážitku na testovacím středisku (úplně jsem zapomněla dodat, že jsem se za ten supernízký laktát odměnila dvěma DVD, z nichž ani jedno jsem o víkendu neviděla), jsem se večer vydala do kina - konečně jsem se odhodlala na Kawasakiho růži, další český film, který musel počkat na "osamělý" víkend :o) A hrozně jsem chtěla o tom filmu něco zajímavého napsat. Protože klidnou mě nenechal. Jenomže asi to bylo příliš osobní, ty pocity, ty myšlenky, co mi pak vířily hlavou, o vině a nevině, o svědomí a lidské slabosti. Protože to je přesně to, co tak strašně bolí.

Ješkovy zraky! Ona fakt jede, Martina! Já snad poprvé v životě vidím závod v rychlobruslení! - No, a už je po něm. To se teda nedá s hokejem srovnat :o)

Tak zpátky k té Růži - nic víc, než jsem napsala, už dohromady nedám. Protože kromě těch hluboce osobních odezev, co ve mně vyvolal, bych ho popsala asi přesně tak, jak to už udělala Mirka Spáčilová. I když s ní většinou moc nesouhlasím, ty slabosti filmu, které mi trochu (někdy bohužel i dost) kazily dojem, vystihla naprosto přesně. Tolik můj filmový zážitek. Vlastně ne úplně - film přilákal do kina i přesto, že ho promítají už hodně dlouho, nad očekávání hodně diváků. Dokonce i Zdeňka Svěráka, který vylezl ze sálu jenom chvilku předtím, než pustili nás :o)

No a včera byl večer lámání rekordů - ne sice tolik pozitivních, co se životosprávy týče, ale výsledkem byl velmi příjemný večer/ noc (a možná tam jsem si vybrala to polo/jasno, aby vzápětí přišel ten mrak) s Ginger Mojitem, Vanilla Manhattanem, 4x Jameson a 1x GlenMorangie - následovalo junk KFC a bageta (protože nám ujela tramvaj), ale ani jsem toho nelitovala, protože jsme se Z. probrali všechno možné, od sportu, vztahů a práce až po lingvistiku - takové kombinace se člověk zas tak často nedočká.

Za 4 hodiny vstávám. Jdu se pokusit dostat do klidu a usnout. Aspoň na chvilku. Brouk.

Czech film - dead?

Tuhle otázku si kladu už dlouho. Nějak mám s českou kinematografií problém. Strašně mě totiž mrzí, že se u nás točí hovadiny a ne pořádné filmy. Ale je fakt, že tuhle jsem byla mile překvapena filmem Václav a zjištěním, že Ivan Trojan má i jinou polohu, než ve které sehrál předchozích x filmů. Je pravda, že ho mám svým způsobem ráda a že budu hájit Příběhy obyčejného šílenství i přesto, že je to vcelku hovadina (ale taková, že jsem se při ní fakt nasmála!), jen jsem měla poslední dobou problém, že je u nás trochu přetrojanováno, podobně jako je převilhelmováno, přeliškováno a přegeislerováno. Ale tomu se asi žádná malá země nevyhne, máme pár schopných herců a o něco míň režisérů, kteří na tyto své oblíbence opakovaně sázejí. A já to skoro začínám chápat.
Ale co mě těší ze všeho nejvíc je fakt, že pořád umíme dělat "velké filmy". Ne velkofilmy, ale prostě filmy, na které se vyplatí jít do kina, které mají výpravu a kostýmy a něco jako ohromující efekt na diváka. To všechno u mě splnili Karamazovi. A ještě trochu navíc. (Ta hudba! Ta hudba!)
Jestli ono to ale tak trochu nebude tím Zelenkou. Že on má na tyhle věci čuch, na takové polorealistické mystifikace, které (bohužel) osloví především ty, co se v daném tématu trochu orientují. Protože když neznáte Mňágu, nepochopíte Happy End. Když neznáte Plíhala, Nohavicu a Čechomor, Rok ďábla vás pobaví jenom napůl (i když tam to působí snad na všechny, protože každý Čech zná aspoň jednu část - třeba Marušku Rottrovou nebo psychiatrickou léčebnu a oddělení pro alkoholiky :o)))). No a když nejste divadelní příznivci a nemáte rádi industriál, do kina na Karamazovy snad ani nelezte. Anebo běžte. Třeba tomu přijdete na chuť :o)
Mně osobně fascinovala ta huť. To peklo. A ty ďábelské výkony. Máme dobré herce. I když někdy hrají v Ordinaci v růžové zahradě. :o)

Terkel MÁ problém

Tedy aspoň tak to vypadá z těch několika málo ohlasů, které jsem si na tento film přečetla. My ho viděli včera večer a musím říct, že ve srovnání s čímkoli, co v sobotu večer dávají v TV (no, možná když odhlédnu od toho, že výjimečně dávali něco jako Vlk s Nicholsonem) to je fakt prdel. Půlku filmu jsme nevěděli, jestli se máme děsit, plakat, nebo se smát a ten zbytek jsme se buď smáli, nebo nevycházeli z údivu. Já nevim. Třeba Southpark neni úplně můj šálek kávy, protože už je to na mě moc drsné. Ale Terkel byl jak drsný, tak zábavný, i když příběh možná není nic moc. Člověka stejně upoutají spíš ty jednotlivé vtípky a drobnůstky. Jako třeba Terkelova malá sestřička.:o)

"Jednotka URO"

* 4.4.08, Praha - Village Cinemas Anděl (FebioFEST)
Za prvé musím poznamenat, že nechápu, kdo tomu norskému filmu vybíral český titul. Anglicky se film jmenoval Restless. Uro znamená v norštině neklid. Není to žádná URNA ani URO, ale [üru], pokud by někoho zajímala výslovnost. Hlavně to není zkratka. Jediné, proč bych to četla jako [uro], je důvod, že asi rok (dva) předtím vznikl film, v němž si jednu z hlavních postav také zahrál Nicolai Cleve Broch a vypadal tam hodně podobně, film se jmenoval Uno a režíroval ho můj jeden z mála idolů Aksel Hennie. Ale Uro je film trochu jiného ražení. I když...
Uro je film o protidrogové jednotce, jejímž členem je mladý kluk, který v podstatě všechno, na co sáhne, pos***. Vyhrabal se ze srabu a dostal se až k policajtům a protože nemá pořádek ve svém životě a zoufale (až příliš zoufale) se snaží tento neklid překonat a zvládnout, dostává se do ještě větších srabů. Protože je zbrklý, impulzivní, mladý a neklidný ;o))) Výsledkem jeho snažení je... Jak jinak než pěknej průser.
Film je trochu komplikovaný, co se provázanosti postav týče, trochu kýčovitě hraje na city a trochu zjednodušuje linii "mezinárodní obchod s drogami - lokální mafie - dealer - uživatel (závislák)". Ale norské filmy, zvykla jsem si, se liší. Jsou syrové, na nic si nehrají, hodně se v nich umírá, nadává a případně souloží a mají až neuvěřitelné zápletky a konce. Nejsem si jistá, jak moc to tak chodí v Norsku v reálu. Ale jsem ochotna uvěřit čemukoli.:o)
Na film jsem šla s tím, že chci vidět jeden ze současných norských filmů, o kterém jsem už slyšela (i když Uno bych chtěla vidět smozřejmě mnohem víc), chci slyšet norštinu a ne se celý film buď bavit, nebo bát. A moje očekávání bylo naplněno. Méně již bylo naplněno očekávání mého souseda po levici, trochu ošuntělého dredatého pohodáře s flaškou Stelly Artois, který půl filmu šustil sáčkem od sluchátek a děsně vzdychal, jak moc se nudí. Z nudy ho nevytrhla ani jeho dredatá partnerka a tak cca 20min. před koncem filmu opustil sál (mohl odejít už dřív, nemusel mě tak dlouho tím šustěním a vzdycháním obtěžovat).
Můj druhý soused, S., byl pouze virtuální. Vzal totiž jenom jeden ze dvou lístků, které jsem minulý týden poctivě zakoupila. Což jsme zjistili až když nás oba nechtěli pustit dovnitř. A protože klíče od domu jsem pro změnu měla v kapse já, a to S. zjistil až když už jsem byla v sále a on v autě, strávil chudák páteční večer čekáním v práci. A taky návštěvou McD, která ovšem (prý) nebyla příliš vydařená. A tak se dnes šel uklidnit sekáním rákosu ;o)
(ale já mu říkala, že o nic nepřišel, že by možná odešel jako ten dredař :o)
((ale zase na mě po filmu musel půl hodiny čekat mezi vším tím alternativním diváctvem, co na FebioFest přišlo, což musela být oběť nejvyšší - nesmírně si toho cením - já bych to nevydržela :o)))

Katyń

Film Andrzeja Wajdy. Viděli jsme se S. v neděli 30.3.08. V originálním znění, bohužel bez jakýchkoli titulků (já vůl jsem je nestáhla). Tudíž já jsem rozuměla 50% a S. asi tak 30%. Zbytek jsme si domysleli. Škoda, že nevím, co všechno říkala ta ženská, Anna, jedna z hlavních postav. Mluvila totiž strašně rychle, mám pocit, že ani česky bych jí nemohla rozumět. Jinak byli všichni výborní, film velmi působivý, jak už to Poláci umí, pokud jde o něco velkého. A tady šlo. Takový Schindlerův seznam v menším, polsky a z roku 2008. Bez hvězd typu Liam Neeson či Ralph Fiennes. Neuvěřitelně mi to ten Seznam připomínalo. Hlavně v momentu, kdy je jedna z postav výrazně odlišena od zbytku ostatní zabité masy nápadně jiným oblečením. U černobílého Schindlera to byla holčička v červeném kabátu. Tady voják ve svetru s norským vzorem. Ale to je jen taková maličkost. Jinak bylo fajn, že to propojili se skutečným dobovým materiálem. Jsem zvědavá, jak na film zareagují lidi, až se na podzim bude promítat u nás.

Václav

Nikoli Havel a nikoli Klaus. Přestože jsem měla příležitost vidět i film Občan Havel, kde se oba Václavové objevili (pravda, ten první o něco více než náš drahý současný polobůh), neměla jsem Václavů dosti a zašla v sobotu 29.3.08 do kina na film s prostým názvem Václav. A byl to zážitek opět pozitivní. Ivan Trojan mě přesvědčil, že opravdu hrát umí (podobně jako předtím v neděli na ČT1 ve filmu Brainstorm dokázal, že nehraje pořád stejně, což pro mě bylo úžasně osvěžující zjištění), Jan Budař pouze potvrdil můj dosavadní postoj k němu, tedy že ho nemám moc ráda, ale že není úplně nesnesitelný :o) Jen mi prostě typově vadí. Soňa Norisová měla moc pěkné dekolty (samozřejmě nejen to) a Jiří Lábus byl příjemně civilní. Přestože konec mi připadal trochu jako z úplně jiného filmu, celý počin mě neuvěřitelně uspokojil. Po Venkovském učiteli konečně jeden film, kdy jsem se po hodině nezačala ošívat jako že kdy už bude konec. Protože já obecně miluju devadesátiminutovky. Jak vyučovací, tak filmové :o) Míň je málo a víc je zbytečně moc.
Václav mě potěšil v mém narůstajícím zoufalství, že česká kinematografie se opravdu řítí do ř...neznámo kam. Máme dobré herce a máme docela dobré filmy.

IT Crowd S02 E01, 02, 03

Tak jsme včera... bylo to včera? ano, včera ...zhlédli už třetí díl druhé série našeho oblíbeného seriálu o 'partičce IT'. Tímto apeluji na kohokoli, kdo by tento příspěvek četl, a měl k těmto epizodám (nebo aspoň k některé z nich) titulky - dejte mi prosím vědět. Znám totiž pár lidí, kteří se na IT Crowd bez titulků prostě dívat nemohou. A právě proto, že minimálně první díl druhé série je dle mého soudu naprosto ňam ňam (druhý díl mi přišel sice o něco slabší, ale ten třetí se zase vyšplhal zpět - na velmi slušnou úroveň), nechci je o tento zážitek připravit.
Tady jsem sice našla na titulky k prvnímu dílu odkaz, ale nefunguje. Nevím, jestli je to všemi mými firewally, spywary a antiviry, které jsem byla nucena nainstalovat a které můj laptop zpomalily na rychlost menší než šnečí, nebo mojí blbostí, ale prostě nefunguje. A tak hledám alternativu. Abych mohla dopřát léčbu smíchem i ostatním :o) If you have any possibility to get it - do so!

Těžkýježivotpoustevníka.

Jak již moje drahá žena esp. uvedla 12.5.07, měli jsme v Praze návštěvu. O kterou jsme se horlivě starali třeba tím, že jsme jí koupili k snídani čokotwist a místo oběda ji vzali na výlet do poustevny. Abychom všichni správně vyhládli a chutnal nám pozdní oběd i v tak špatné restauraci, jakou jsme nakonec navštívili.
Výlet do Sv. Jana se nám všem moc líbil a hlavně to, že jsme mohli vyšplhat na tu vysokou skálu nad vesnicí. Tedy to se nejvíce líbilo mně, protože bych měla přece trénovat na naši akci Tatry 07, které se hodláme já, S., B. a H. zúčastnit. S. by měl taky trénovat, ale nevypadal moc nadšeně. Takže to vypadá, že trénuju marně, protože netrénovaní mne stejně nakonec přehlasují.
Nicméně B.+M. jakožto milá návštěva vnesli do naší nudné domácnosti trochu toho obveselení, vzruchu a života, a také jednu poměrně podstatnou věc, a to WiFi kartu, kterou mohu využívat (hlavně už bych měla konečně Marťasovi za ni poslat ty prachy!!!), a to jak v Brně, tak v Praze - což si nesmírně pochvaluji, neboť například teď jsme správná moderní domácnost, kdy sedíme se S. zády k sobě, každý u svého PC a každý on-line! Já sice parazituji na nějaké místní síti nějakého místního pána, ale to raději nebudu moc rozhlašovat, aby se na to nepřišlo :o)))
Kromě poustvny, která byla nesmírně zajímavá, hlavně proto, že byla opravdová a žádná replika a sv. Ivan v ní asi fakt žil (podle nálezů), nás také potěšila sobotňovečerní návštěva kina, kde jsme já+S. podruhé a B.+M. poprvé zhlédli film 300 (česky k tomu přidávají ještě ': Bitva u Thermopyl', ale to je vlastně fuk, protože o Thermopylech za celý film vlastně ani nepadne slovo). Nu a já jsem se už podruhé mohla kochat pohledem na překrásně vykreslené svalstvo řeckých bojovníků. A že ho vykreslili moc hezky, protože kdyby ne, asi bych se nevydržela tak dlouho kochat podruhé. Stejně jako jsem si užívala bitevní scény, které se mi fakt líbily, i když většina lidí tvrdí, že to je film přespříliš krvavý. Jenomže když je ta krev dvourozměrná, komu by se z ní dělalo špatně? Jediné, co mě nudilo úplně stejně jako poprvé, a vlastně možná i víc, byly odskoky do Sparty a postupy královny Gorgo. Byla to zajisté krásná a ctnostná žena, ale tak nějak byla v tom filmu navíc, chudák. Museli přece ukázat, že ty hrdé sparťanské bojovníky někdo zplodit a později živit musel...
Budu to muset už utnout, páč S. už se doučil nějaké svoje 'Psychological Measurements' na zítřejší final a měli bychom se před pracovním týdnem vyspat. Tedy ne že by ten víkend, o máme za sebou, byl vysloveně rekreační. Ale o tom asi fakt až jindy...
w.