Final? Straw

Proč ten titul? Protože víme, že miluju Snow Patrol a Final Straw je jejich třetí album - tradičně vysoce kvalitní. No ale hlavně už jsem zase slaměná. Vdova :o)

Rodiče to okomentovali slovy "Už zase?" a kupodivu podobně se vyjádřil můj saunový kamarád Z. - já teda nevím, ale vlastně mi ty volné víkendy trochu vyhovují. Zalezu si do postele, vylezu z ní jenom když potřebuju najíst nebo si zaběhat nebo jít za kulturou, krom toho se krmím seriály a s literaturou většinou zůstane u těch předsevzetí. Ale žádný strach - i M.A.S.H. jendou skončí a na Hvězdnou bránu se taky nedá koukat pořád a vzhledem k tomu, že nám brzy (na naši žádost) zruší televizi, i na tu literaturu jednou dojde. Aspoň v to pevně věřím.

Včera jsem si dopřála večer trochu té kultury - šla jsem zase do kina, tentokrát na dokumentární film Katka, jehož hlavní protagonistku jsem znala už z předchozího televizního dokumentu. Psát o filmu nemá asi moc cenu, protože ten zážitek je silný a povídáním se zkušenost na nikoho jiného nepřenese. Jediné, co můžu k tomu říct, je fakt, že to je jediný film, kde všichni zůstali sedět až do konce titulků a dokonce i po tom, co doběhly, většina lidí chvíli tiše seděla na místě a dojmy jaksi zpracovávala. Pak se tiše zvedli a odešli. To se v multikině často nevidí. Každopádně pro slaměnou vdovu na páteční večer celkem výživný zážitek. Zvlášť potom ta cesta centrem Prahy v 11 v noci.

Nemohla jsem usnout, ještě v 1 jsem sledovala Hvězdnou bránu. A ráno byla zase v 7 vzhůru. Ach jo. Proč já se nemůžu vyspat aspoň o víkendu! Přes noc napadla zase asi tuna sněhu. A to jsem chtěla jít běhat. Přemlouvala jsem se dlouho, přemítala, jestli mám strávit hodinu na pásu (nevím čím to, ale občas mě to přestává bavit) a nakonec jsem se rozhodla. Popoběhnu i v tom nečase. V poledne sněžilo už jen minimálně a venku moc lidí nebude. A tak jsem vyběhla, opět za pomoci My Tracks, které sice někdy neměří zcela přesně, ale které mi významně nahrazují FootPad k mému nedokonalému tamagoči, které je s mým tělem zcela nekompatibilní (chvilkami podle něj totiž umírám, nemajíc žádný tep, jindy zase tepu nad 200, což je u mě nemožné). Po nějaké době už mě začínaly od sněhu (protože je děsně bílý a taky občas lítá vzduchem) a větru bolet oči a nezapírám, nohy jsem měla těžké jako mamut, ale u Žlutých lázní jsem se kousla, že jako doběhnu pod Branickou skálu. A tam jsem si řekla, že teď už by byl fakt "voser" se vracet a cedule tvrdila, že Krč je z rozcestí u Barranďáku jen 4 km, tak proč nezkusit tu branickou cyklostezku, co ji vůbec neznám a pravděpodobně tam ted ani moc lidí nepotkám, takže se nemám čeho bát? Přiznávám, za chvíli jsem svého nápadu litovala. Vítr se přiostřoval, teplota kolem nuly šla podle mě trochu pod a začínala jsem být vděčná za druhé tričko, na které jsem ještě na Výtoni nadávala, protože jsem si připadala nabalená jak tučňák. Stezka nebyla projetá, ani moc prošlápnutá, takže se po ní dvakrát skvěle neploužilo. Pod Braníkem, kousek od stadionu SK Meteor Kačerov, lítal navátý sníh zběsile kolem a já si říkala, pánbůh zaplať za to, že mám v uších mp3, protože slyšet ty chlapíky, co se honili na stadionu za mičudou, asi bych se studem propadla. Byla jsem v tom humusu jediný šílenec kromě nich, co vystrčil čumák a ještě k tomu běžmo.
Když jsem dorazila k nádraží Krč, užuž jsem chtěla přeběhnout cestu k Chateau Havel a dostat se na hlavní silnici pod Thomayerku, kde jezdí autobusy, abych se kousek svezla. Ale nohy, i když byly těžké jako šutr, zatím poslouchaly, tak jsem si řekla, ale co, domů už dolezu. Ano, i tohoto nápadu jsem vzápětí litovala. Bylo to v okamžiku, kdy jsem stanula pod kopcem vedoucím od ulice V Podzámčí směrem nahoru k Habrovce. Ano, když jsem u paty toho příšerného krpálu stála kdysi na podzim s kolem vracejíc se z jedné z posledních vyjížděk s T., zase jsem mu slibovala, že ho zabiju, protože i když mám kopce ráda, tohle je moc i na mě. Ale vyjela jsem ho. A stejně tak jsem ho dnes, byť tempem šnečím, vyběhla. Yahoo! Domů jsem doběhla z posledního. Neměla jsem s sebou žádné pití, žádnou energii sbalenou na cesty, ruce v rukavicích promočené začínaly mrznout, no, na Jezerce jsem byla vděčná za to, že park je z kopce. Proklusla jsem ho jako namydlený blesk a pomalu se snažila zmrzlou rukou uchopit klíče, abych se hlavně dostala domů. Což o to, šlo to blbě, ale šlo. Horší to bylo, jakmile jsem vkročila do baráku a posléze do vyhřátého bytu. Ruce začaly přicházet k sobě, čehož průvodním jevem byla taková bolest, že se mi udělalo blbě a myslela jsem, že omdlím. A to všechno jen pár cév, do kterých se zrovna hnala neuvěřitelnou rychlostí krev, aby vůbec mohly fungovat. Deset minut jsem chodila po bytě jak gepard v kleci a snažila se vydýchat, nepoblinkat a neomdlít. Což byl příšerný pocit hlavně s přihlédnutím k tomu, že nohy byly naprosto v pohodě, žádná bolest, nic, dech během minuty klidný, fully recovered. Tož nic moc tečka za tím masochistickým výběhem, který nakonec nehodil ani 15km. Ach jo, to je ta zima - všechno se zdá pomalejší, delší a těžší.

Před pátou jsem se vymotala, že půjdu ještě protáhnout ruce a hlavně se vyhřát do sauny - a ejhle, volá Z., prej co já a sauna. Zrovna se tam chystám, povídám, tak jsem nakonec nemusela jít sama. Což jsem večer do kina zase musela, protože Z. už film Up In The Air (č. Lítám v tom) s Georgem Clooneym už viděl a druhý Z. "musel" na večeři k sestře. A tak jsem si film o osamělém chlapovi vychutnala jako správná osamělá slaměná vdova. Po včerejším psychonářezu jsem si tak spravila chuť i náladu a cestou domů se mi dokonce začalo chtít spát. Tak třeba to dneska půjde líp.

Dobrou noc :o)