After A Long Holiday

Po krátké dovolené a jednom vydařeném výletě s Pepinou a jejím o něco (o dost) schopnějším kamarádem (teď nevím – jsou kamarádi, nebo je to jenom tak, že Pepina obdivně visí v háku a snaží se toho černého krasavce neztratit z dohledu?) přišel všemi očekávaný dlouhatánský víkend, který většina lidí využila k týdenní dovolené se dvěma dny zadarmo. A my, co jsme na tom pracujícím lidu službami závislí, jsme chtě nechtě měli trochu volněji taky.

Po těch horských výstupech a prvním delším výjezdu jsem, přiznám se bez mučení, byla pěkně ztahaná. A to se v pátek projevilo v Krči tak, že jsem do křovíčka odbíhala na etapy, místo běhu jsem spíš šla a za hodinu jsem byla tam, co jindy za ¾ času. Krom toho se ty „křovíčkové epizody“ v lesním porostu projevily 4 klíšťaty. Jedno jsem zlikvidovala ještě cestou, když mi lezlo po ruce, druhé jsem vykroutila nasliněným prstem v autě a pak jsem ještě zápasila se dvěma sedíc doma na vaně. Mě mají prostě ty mrchy rády. Naštěstí je objevím vždycky ještě než se zavrtají, takže z toho zatím zaplaťpánbůh nikdy nic nebylo, ale stejně nepochopím, jak to ty malé svině dělají, že jsou zavrtané max. hodinu a už je z toho pupínek, co svědí jako čert minimálně týden.
A tak jsem si v sobotu dala „oraz“. Tedy trochu nechtě. Prostě jsem si ráno „přispala“ a když už bylo 8 a já teprve vstávala, kolo jsem odpískala, znamenalo by to cestu v příšerném vedru. Po dlouhé době jsem vsadila na spinning a možná jsem udělala dobře. Zvládla jsem obří nákup, oběd a odpoledne jsme stihli vyrazit ve čtyřech s Jeníkem a Davem (IRL) na vodní hrad Švihov, který jako tradičně Simonovi kamarádi pomáhali dobývat. Přiznávám, dobývání trvalo chvíli, mnohem déle jsme na něj čekali sledujíce všelijaký program, a ani to moc za to nestálo, ale kluci se potkali se zbytkem kompanie a já si pokecala s Dejvem. Což já ráda, pro Iry a Irsko já mám slabost, víme? :o))) A tenhle má ke všemu docela dobrý vkus na filmy a literaturu a ještě k tomu jezdil na kole. Běhání ho sice neba, češtině rozumí asi jako já gaelic, ale očividně to nejsou překážky zásadní.

V neděli jsem se ale vstát přinutila. Trochu mi v tom pomohlo Jeníkovo auto, nechal ho večer u nás a já mu ho slíbila ráno přivézt do Vestce, přičemž jsem sobě i Pepině výrazně zkrátila velmi neoblíbenou cestu z města a v 8 už jsme vyrážely směr Kamenice a Týnec. Chtěla jsem otestovat trasu na Slapy, která mi zatím moc nevyšla. Nedělní ráno o dlouhém víkendu, to je sen každého cyklisty, který trpí přemnožením kolegů v oblasti Prahy a okolí. Z Týnce jsem až na Neveklov jela úplně sama, potkala jsem všehovšudy 2, slovy dvě auta. Až u Rabyně se objevila civilizace a na zdejší úchvatné vyhlídce jsem s půllitrem čepovaného Birellu rozhodně nebyla sama. Jen ti dokonale vyladění silničkáři středního věku dělali, že neexistuju, asi jsme jim s Pepinou nepřipadaly dost nóbl. Jo, já vím, že mi pánové v tom obchodě říkali, ať si přijdu vybrat nějaký pěkný dresík a nové tretry a doplňky a tak, jenomže já furt přemýšlím nad tím, jestli ty prachy nedám radši za pořádnou GPSku k mému Polaru, a ani k tomu jsem se ještě neodhodlala. Prostě nebyla nutnost, no. A tak jsem asi odsouzená zůstat trčet někde na půl cesty od trenýrek k dokonalému outfitu. Ale co mňa po nich, řeklo by se u nás doma. Hlavně, že nohy šlapou, kola jedou a karamboly se nám zatím vyhnuly. Z čehož mám upřímnou radost. A jak jsem tak měla radost i v neděli, jak to tak pěkně jede, i když už začíná být vedro, napadla mě ve stínu sešupu od Slap ke Štěchovicím úžasná věc (jo, trochu za to mohl ten pěknej kluk v protisměru, co vypadal, že mu to jede náramně pohodově) – tenhle kopec jsem si přece vždycky chtěla vyjet nahoru, ne sjet dolů! A tak jsem to u cedule Štěchovice otočila a šup šup šup jela jsem zpátky nahoru, vytáhla to v pohodě (jo, pot mi kapal z nosu, ale to je u mě normální i v říjnu ve stínu lesa nad Kamenným Újezdem) pár metrů pod Shellku na kopci a dala si ještě jednou ten krásný, tentokrát už zasloužený, sjezd. Když jsem se pak plácala v poledním slunci na nekonečné rovince od Štěchovic ke Zbraslavi, znovu jsem se přesvědčila o tom, že kopce miluju. Protože i když ho vyjedu/ vyběhnu pomalu, pořádně si u toho máknu a někde tam přede mnou je vrchol, kde se to zlomí a zas to půjde o něco snadněji. Ať už dolů, nebo po rovince. O nedělním výletu už se toho moc říct nedá – ve Zbraslavi jsem to místo do Prahy ohnula rovnou na Břežany a dojela si rovnou pro oběd :o)


V pondělí jsme byli pro změnu v kině – Män som hatar kvinnor, já vím, že na knížku nic nemá, ta je nepřekonatelná, ale ten film byl prostě dobrej, to je fakt, k tomu se nic moc víc říct nedá. Vhodně zvolení herci, velmi uvěřitelné postavy, nádherná příroda a i když místy skandinávsky ujeté, napínavé od začátku do konce. Takže i když to není jako knížka, jako film to stojí za to. Člověk se musí občas od literární předlohy oprostit, jak jinak by se nám taky mohl líbit třeba Harry Potter (i když ten kvalitativně dost kolísá a filmy příběhově významně pokulhávají) nebo Pán Prstenů (protože všechno se do filmu prostě nacpat nedá, že?) a jiné, více či méně zdařilé adaptace.

Dál už to šlo jako obvykle: ve středu ráno desítka v Krči, večer krátký (30 min.) výklus tamtéž se Simonem, víc off-road; ve čtvrtek odpoledne s Pepinou a t. směr Jílové a Průhonice, v pátek zase nějaký horší den, večer jsem jenom pomaloučku vyklusávala (pokud se to tak dá říct, když člověk spíš šplhá po kopcích a kochá se výhledy na sídliště) v Krčáku.

V sobotu ráno jsme vyrazili na víkend k mámě (té druhé), já samo na kole. Chtěla jsem se trochu schovávat v lese, a tak to byla Hostivař – Říčany – Voděradské bučiny – Ondřejov – Zlenice (hláska) a podél Sázavy ke Zbořeňáku, kam už jsem povolala odvoz (S.), neb bylo půl dvanácté a příšerně to peklo. Ono by se dalo dojet do Libně přes lesy v kopcích, ale to by se to ještě o nějaké dvě hoďky natáhlo a mně už těch 70 a něco km docela stačilo.

Ty lesy, co už jsem v sobotu nestihla, jsem si nechala na nedělní ráno. Vyrazila jsem před osmou a konečně vyrazila k zahořanskému potoku, jehož údolí jsem si chtěla projet, ale nakonec jsem uhnula do takového krásného off-road kopečka, který přímo volal: Nahoru, holka, nahoru!!! A tak jsem se ocitla nad Bohuliby, sešupla dolů do osady, zase nahoru nad Jílové a do lesa směrem na Borek, odkud jsem si zase kousek vyšlápla ke štole Halíře a dál na Horní Požáry. To už začínalo být teplo i v lese, tak jsem si to tam projela a přes Skalsko a Radlík se vrátila směrem k Libni. Jo, ještě přes pole do Zvole a Ohrobce do pekárny pro chleba, ale to jenom abychom neumřeli hlady :o)))

Toliko můj poslední, horkem už trochu poznamenaný týden.

Vlastně na jeden světlý okamžik jsem zapomněla: když jsme se ve čtvrtek podvečer blížili s t. k Průhonicím, ten den to bylo celé nějak krátké, buď to chlapy s náma šnekama (já a Pepina) nebavilo, nebo mě chtěli šetřit, nebo to byla prostě jen ta nefungující GPSka, to je fuk, vedro bylo ještě v půl 7, tak jsem někde za Herinkem chvíli zpomalila, že se v klidu napiju, a najednou vzzzzzum, kolem mě borec na biku, kurňa, to neni dobrý. Což o to, já si zvykla, že jsem povětšinou předjížděna, protože mě uvisí i ženy středního věku bez helmy, ale když borec předjel i toho, co mě způsobně pomalu táhne, řekla jsem si, to mu přece nemůžeš udělat, a vystřelila jsem dopředu. S řevem Přece ho nenecháš! jsem předjela toho přede mnou a pustila se do stíhání bikera. Jo, to se mu to jelo, z kopce, hajzlíkovi, grrr, šlápla jsem do pedálů a za chvilku jsem ho skoro měla. Až na to, že jsme se zrovna dostali do zatáček v klesání před průhonickým lesoparkem a tam je za 1) nebezpečně klikato a za 2) ještě nebezpečněji vymleto, chtě nechtě (u nás se moc pěkně říká chca nechca) jsem musela od stíhání upustit, jinak skončím s protrhanou duší, což je horší než potrhané ego. Asi jsem odsouzena k věčnému ploužení se tam, kde chrti odpočívají předhánějíce se s auty.