Wind of change

A když už jsem vybrala tak hezký titulek, nemohu sem nedat odkaz na písničku, která jej má na svědomí:



Jak si teď tak sedím u stolu koukám z okna do parku, zrovna sem vítr žene asi další "jarní" přeháňku. Nebe vypadá hrozivě a jak na části oblohy ještě zapadá slunce a přes to se žene ten šedivý mrak, vypadá to skoro jako scéna z toho příšerného filmu, co jsme se S. viděli v pátek. Jmenoval se Legie, hrál tam můj oblíbený Paul Bettany a nebýt toho, že vypadá čím dál tím líp a koukat se na něj rozhodně dá, odešli bychom v průběhu filmu jako mnozí jiní. Takto máme aspoň nesmazatelně otřesný zážitek, co je taky možné natočit. Jak jsme se shodli se S., film by na stupnici od 1 do 10 dostal -5. Jinak to prostě nejde. Jen nechápu, proč tomu Bettanymu nedají nějakou normální roli. Vždyť jako herec neni zas tak špatný.

A tohle jsem napsala dnes večer před šestou, ještě než jsem se sbalila a vyběhla na 24 minut do příjemně teplého večera, který jsem pak zakončila návštěvou dalšího z pražských kostelů, kde jsem si vyslechla leccos zajímavého o odsuzování druhých, milosrdenství a vzájemné lásce. Kurňa, když někdo umí mluvit, to je pak radost poslouchat!

Ale teď k těm změnám. Běhu jsem teď moc nedala, v pondělí jsem měla totální výpadek a ve středu mě čekal doktor, ze kterého jsem byla trochu na nervy (no od toho jsem k němu šla, ne? aby mi ty nervy dal dopořádku :o))), ale hlavně se ve středu ráno udělalo snesitelně a ve čtvrtek mi odpadla jedna výuka, takže jsem vyběhla zkontrolovat jen tak na rychlovku Vyšehrad a je tam, nikdo ho nevzal, pejsci tam poránu chodí pořád stejní a lidi se tam na sebe usmívají a vůbec je to prima.
Ve středu jsem kromě doktora učinila ještě jednu důležitou návštěvu, a to v jednom nejmenovaném cykloobchodě, kde jsem musela kluky hooodně přemlouvat, aby mi prodali to jediné kolo, které odpovídá téměř všem mým požadavkům, i když jim se zdá, že mi bude trošku velké. No a do pátku jsem pak měla nervy, jestli se mi převedou na účet peníze, jestli mi to karta zaplatí a jestli to kolo jako opravdu bude moje. Když už jsem tomu věnovala tolik přemýšlení, byla by škoda, kdyby to nakonec nevyšlo.

V pátek jsem si pro kolo šla. Kluci už kolem mě poletovali jako včeličky a i když pořád neměli čisté svědomí, že mi prodávají kolo nad mou velikost (dle jejich mínění), přesvědčovali mě, že mi jistě bude slušet. Bodejť by ne, takový krásný červený blesk, spíš abych já slušela jemu! A taky si chudáci mysleli, že na něm hned teď o víkendu vyjedu, čímž mě ještě víc vystresovali, protože já chudák ani nevim, jak se to kolo pořádně ovládá, svůj bike zvládám téměř dokonale, ale tohle, do háje, dyť ani nevím, jak se na tom přehazuje!!! Nemluvě o příliš utažených SPDčkách, které budu muset povolit a vysoké pravděpodobnosti defektu, protože silničkáři mají defekt furt, teda aspoň podle toho, co čtu, vypadá to, že jeden až dva defekty jsou běžnou součástí každé vyjížďky. Jak jsem byla tak vystresovaná z toho nového kola, místo abych ho zapila, pořádně jsem ho zajedla. A dobře mi tak. Celý večer jsem měla pěkně blbou náladu, protože jsem věděla, že nikam nepojedu, i když mi v předsíni stojí dokonalé kolo, protože se rozhodně necítím dost v kondici na laškování s něčím tak dokonalým. Ach jo.
To všechno způsobilo můj sobotní bolehlav, někdo mívá kocovinu z přemíry pití, já z přemíry cukru. Ale ráno mě potěšila jedna sutečnost - oproti předpovědi nepršelo. A tak jsem si řekla, že se kousnu a půjdu tu blbou náladu vyběhat, i když s blbou náladou se mi běhá pěkně blbě, někdo dokáže negativní emoce při fyzické aktivitě vybít, já to mám opačně, když mám blbou náladu, vůbec mi to nejede/ neběží, což mě akorát ještě víc nas***. Rozhodla jsem se zkontrolovat žluté puntíky v Krči, už od podzimu jsem je nenavštívila. Hodila jsem do sebe banán, protože přes přetrvávající hyperglykemii mi bylo jasné, že na prázdný žaludek se moc dobře neběhá, a přistavila auto u Krále Václava, jako obvykle. Ale ouha, po třech a půl km jsem opět potřebovala "zdravotní" přestávku. Tak jsem vypnula GPS a po pár minutách ji zase nahodila a pokračovala dál. Nohy těžké, ale kolo jsem doběhla, něco kolem hodiny. Až na to, že jsem u auta zjistila, že GPS se po přestávce nezapnula. Takže jsem ZASE nevěděla, jak dlouhá je ta žlutá puntíková trasa. To mě naštvalo. Napila jsem se, slupla půlku sójového suku a řekla si, že to ještě vyklusnu. A že třeba ještě kousek uběhnu. Doběhla jsem na inkriminovaný tříapůltý kilometr a řekla si, že ten kousek z kopce ještě uběhnu. U Altánu už jsem byla na 5 a bylo mi jasné, že když to budu chtít odtamtud zkrátit, o moc se mi to nepovede. Tak jsem se rozhodla nezastavovat a tohle kolo doměřit. Ty kopce v druhé polovině trasy jsem fakt trpěla, ale nezastavila jsem. Za další půlhodinu jsem dobíhala k autu a byla na 10 km a nějakých drobných. Aha. Takže už vím, že mám za sebou 20km. Byla by přece blbost to tady zalomit, když příští týden všichni poběží tu půlku a já jsem tam ani jít nechtěla, ani nebudu v Praze, ale tak ráda bych si to zkusila... No a tak jsem ten kilometr doklusla a tím to haslo, půlmaraton dobyt, o pár momentů později jsem tomu už zase nevěřila, stejně jako jsem tomu nevěřila nikdy předtím. Ale tuhle změnu v mém životě už mi taky nikdo neodpáře. Jako si nenechám odpárat to kolo.

I když jsem měla pocit, že ten den už nohy nikam jít nepřinutím, přesto jsem zvládla odpolední kino s Léňou, trochu jsem si oproti pátku spravila vkus, Ženy v pokušení stojí opravdu za vidění, a to nejen pro ženy. Konečně zase jeden český film, co se povedl, aniž by si na cokoli hrál. Točí se kolem chlapů, pár pěkných se v něm nejen mihne, ale i zdrží, a dokonce umí i hrát. To se hned tak nevidí. A proto, nejen ženy, vzhůru do kina! :o)))

S. se opět dožaduje vysvětlení, co že to tu zase spisuju. To je asi signál to zalomit a jít spát. Práce čeká, pondělí je tu jako každý týden. Kdybych náhodou nezvládla napsat nic do víkendu, přeji všem závodníkům úspěšnou sobotu, já si dám příští víkend voraz, razím totiž k bráchovi do Tater, zkontrolovat švagrovou, než porodí.

Au revoir!