Za prvé musím poznamenat, že nechápu, kdo tomu norskému filmu vybíral český titul. Anglicky se film jmenoval Restless. Uro znamená v norštině neklid. Není to žádná URNA ani URO, ale [üru], pokud by někoho zajímala výslovnost. Hlavně to není zkratka. Jediné, proč bych to četla jako [uro], je důvod, že asi rok (dva) předtím vznikl film, v němž si jednu z hlavních postav také zahrál Nicolai Cleve Broch a vypadal tam hodně podobně, film se jmenoval Uno a režíroval ho můj jeden z mála idolů Aksel Hennie. Ale Uro je film trochu jiného ražení. I když...Uro je film o protidrogové jednotce, jejímž členem je mladý kluk, který v podstatě všechno, na co sáhne, pos***. Vyhrabal se ze srabu a dostal se až k policajtům a protože nemá pořádek ve svém životě a zoufale (až příliš zoufale) se snaží tento neklid překonat a zvládnout, dostává se do ještě větších srabů. Protože je zbrklý, impulzivní, mladý a neklidný ;o))) Výsledkem jeho snažení je... Jak jinak než pěknej průser.
Film je trochu komplikovaný, co se provázanosti postav týče, trochu kýčovitě hraje na city a trochu zjednodušuje linii "mezinárodní obchod s drogami - lokální mafie - dealer - uživatel (závislák)". Ale norské filmy, zvykla jsem si, se liší. Jsou syrové, na nic si nehrají, hodně se v nich umírá, nadává a případně souloží a mají až neuvěřitelné zápletky a konce. Nejsem si jistá, jak moc to tak chodí v Norsku v reálu. Ale jsem ochotna uvěřit čemukoli.:o)
Na film jsem šla s tím, že chci vidět jeden ze současných norských filmů, o kterém jsem už slyšela (i když Uno bych chtěla vidět smozřejmě mnohem víc), chci slyšet norštinu a ne se celý film buď bavit, nebo bát. A moje očekávání bylo naplněno. Méně již bylo naplněno očekávání mého souseda po levici, trochu ošuntělého dredatého pohodáře s flaškou Stelly Artois, který půl filmu šustil sáčkem od sluchátek a děsně vzdychal, jak moc se nudí. Z nudy ho nevytrhla ani jeho dredatá partnerka a tak cca 20min. před koncem filmu opustil sál (mohl odejít už dřív, nemusel mě tak dlouho tím šustěním a vzdycháním obtěžovat).
Můj druhý soused, S., byl pouze virtuální. Vzal totiž jenom jeden ze dvou lístků, které jsem minulý týden poctivě zakoupila. Což jsme zjistili až když nás oba nechtěli pustit dovnitř. A protože klíče od domu jsem pro změnu měla v kapse já, a to S. zjistil až když už jsem byla v sále a on v autě, strávil chudák páteční večer čekáním v práci. A taky návštěvou McD, která ovšem (prý) nebyla příliš vydařená. A tak se dnes šel uklidnit sekáním rákosu ;o)
(ale já mu říkala, že o nic nepřišel, že by možná odešel jako ten dredař :o)
((ale zase na mě po filmu musel půl hodiny čekat mezi vším tím alternativním diváctvem, co na FebioFest přišlo, což musela být oběť nejvyšší - nesmírně si toho cením - já bych to nevydržela :o)))
No comments:
Post a Comment