Tajemství Velikonoc II

Bílá sobota...
...se, jak již stihla poznamenat má drahá žena esp., vyznačuje v katolických komunitách především předlouhou večerní návštěvou kostela. Té však předchází návštěva Božího hrobu v průběhu dne a v našem případě ještě spousta jiných a velmi zábavných činností.

Jak je poslední dobou mým dobrým zvykem, vzbudila jsem se po šesti hodinách spánku (což se mi samozřejmě ani trochu nelíbilo, ale tělu neporučíš, zvlášť ne mému), tudíž jsem byla nucena najít něco, čím se zabavím, než se vzbudí moje drahá polovička (ve vedlejším pokoji, ve vší počestnosti, že jo... :o)))). A tak jsem si na klín vzala laptop a začetla se do Života Kristoslava Knížete. V půl desáté jsem uznala, že už by polovička mohl vstát a učinila tak. Vyrazili jsme do města a na zdejší hřbitov, kde jsem pana psychologa seznámila se všemi těmi, s nimiž se již v naší rodině nesetká (a s nimiž jsem se ve většině případů téměř nesetkala ani já) - pojal myšlenku dělat si poznámky a vytvořit rodokmen naší rozvětvené rodiny - vymluvila jsem mu to. V generaci mých praprarodičů by se zasekl kdovíkde a možná ani tam by se nedostal. Původ exotů jako jsem já a moje rodina, by měl raději zůstat utajen.
Cestou zpět jsem S. provedla přes území, o němž jsem dlouhé časy (v dětství) věřila, že tam žije Jožin z Bažin a že když tamtudy projdu, vcucne mě to bahno a už mě nidky nikdo nenajde. Dnes je na onom místě suchá cestička a trocha toho vrbového proutí. Blatouchy se buď vytratily, nebo ještě nekvetou. S. se samozřejmě hned zajímal, zda tam roste rákos, ale naštěstí jsme žádný nenašli (naštěstí, protože můj puchýř se ještě pořádně nezahojil a bolí, sviňa).
Po obědě a tvarohovém štrůdlu od maminky (který nikdo jiný tak skvěle neumí) jsme vyrazili na výlet na Čertovy skaly. Což, kdo to zná, není žádná extra procházka, jde o podivnou skalní stěnu u cesty, vlastně uprostřed ničeho, a oběhnete ji za deset minut. Tudíž jsme se rozhodli ještě trochu provětrat auto a zajet se podívat do Vizovic, protože už jsem tam pěknou řádku let nebyla a protože mám na to město různorodé (kostel, zámek, svatba, nemocnice) vzpomínky. Navíc jsem toužila S. seznámit s vesnicemi jako je Prlov, Bratřejov a Ublo :o) Ublo rozhodně S. pobavilo nad míru, vydržel na toto jméno vymýšlet nejapné vtípky ještě téměř celou cestu domů. No a taky, cestou z Vizovic, kde jsme navštívili kostel (o němž jsem v době, kdy jsem tam byla naposledy, tj. ve 3. třídě ZŠ, byla přesvědčena, že je mnohem větší) a zámecký park (který slouží hlavně k věšení prádla, jak jsme zjistili), jsem musela S. ukázat cestu přes Barák, což je místo, o němž se zmínil v Reflexu 51-52/2006 Josef Polášek, když vyprávěl o 'bratranci Jirkovi', a kterýžto rozhovor mě právě pro ta místa mě milá a známá a postavy, které jsem na nich nikdy nepotkala, pobavil. Cesta přes Barák vysála z naší nádrže podstatné množství benzínu, nicméně jsem pojala úmysl jednou tento kopec vyjet na kole :o).
Po návratu domů mi telefonovala moje drahá sestra D., kterou jsme měli následující den navštívit, a zvala nás tímto na grilování. Tedy pokud nám prý nebude maso na Bílou sobotu vadit. S., jako správný ateista (i když o sobě tvrdí, že ateista není) může maso kdykoli, já jsem si ho prostě odpustila (a těšila se na neděli), takže jsme si grilování náležitě užili. Zvláště historky s léčitelkou, která může z počítače 'nahrát léčbu' do skleničky s vodou na stole, nás velmi pobavily. Méně už mě pobavil fakt, že jsme se se S. svorně opili, a to tak, že jsme museli nechat auto zaparkované u nich na nájezdu a odvrávorali jsme po svých. Což o to, opít se není špatná věc, ale když jste na to připraveni. Já tedy rozhodně nebyla, vínem jsem se ten večer (ani následující) opít nehodlala, zato jsem hodlala navštívit kostel za účelem oslavy Vzkříšení (což je právě ono předlouhé tajemství Veliké noci, hlavně Bílé soboty). S úmyslem vydržet v kostele do té doby než vystřízlivím natolik, abych mohla odvézt auto k nám domů, nacpala jsem do sebe večeři. Což byla další chyba, protože mi to zřejmě pouze přitížilo. První hodinu (kdy se čtou různá čtení ze Starého Zákona a komentáře a modlitby k nim) jsem se držela při životě pouze silou vůle. Padaly mi jak oči tak hlava, večeře od svého prvotního zájmu podívat se taky na mši po chvilce naštěstí upustila. Bože, jak já se cítila příšerně! Nebyla jsem opilá, ale v tomhle stavu přece nemohu slavit tak důležitý svátek!!! Jak se ukázalo, všechno musí být jednou poprvé, i tohle jsem přežila. Ve chvíli, kdy po hodině a půl čtení následovaly litanie ke všem svatým, jsem byla již plně při smyslech. Ovšem fakt, že katolíci mají svatých velmi mnoho (a nechápu, jakým způsobem se určití dostanou na 'A list', tj. že jsou zmíněni v litaniích, a určití (jako sv. Olaf, Patrik a Jiří) jsou opomenuti (přitom řekněte mi někdo, kdo je to Jan Maria Vianei, takový Olaf pokřtil krví aspoň Nory a Patrik vyhnal hady z Irska a Jiří zabil dokonce draka!!!), fakt to nechápu) mne přivedl k rouhavé myšlence dát se k protestantům. Fakt, že pan farář si nedokázal ani v tento předlouhý den odpustit předlouhé kázání (které pouze shrnulo onu hodinu a půl sedmi SZ čtení a jednoho NZ čtení), mne již zcela přesvědčil o tom, že se nacházím ve špatnou dobu na špatném místě – nebyla jsem schopna oslavit zhola nic, neb mé nitro se soustředilo na jedinou myšlenku – CHCI DOMŮ! Když jsme se po dvou a půl hodinách dostali k fázi přijímání, zbaběle jsem prchla pro auto a doufala, že mě nezastaví nikdo, kdo by mě přiměl potupně fouknout do balónku. Ten půlitr vína musel být sice dávno pryč, ale já měla celý ten večer ještě v příliš živé paměti než aby nezanechal jakoukoli stopu na detektoru alkoholu v krvi. Ve chvíli, kdy jsem se dostala domů, pan psycholog již sladce spinkal, ach, jak jsem mu v tu chvíli záviděla!!! Sobota byla po dlouhé době jedním z nejdelších dnů a jsem ráda, že si tento den zopakuji nejdříve až za rok :o)))