Jenže Jára má asi něco do sebe. Tuhle jsem ho viděla v televizi a vlastně ani nevím, co říkal, ale tak nějak jsem si vzpomněla na to, jak jsem se v Nebi pod Berlínem tetelila blahem, protože mi připomněl jeden z mých prozatím nejkrásnějších výletů a on tam mluvil o Praze a protože já mám s Prahou taky jistý vztah (já totiž tohle šílené místo miluju a zároveň nesnáším už několik let), rozhodla jsem se si to přečíst. A hlavně - velký S. (tj. otec S.) mi to sám vnutil, protože knihy my si přehazujem. Já je kupuju jemu a pak si je přečtu a on je kupuje sobě a pak si je přečtu a někdy je kupuju já sobě a on si je pak přečte.
Ale zpátku k Járovi. Potichu má v sobě něco, co mě zaujalo a co mě donutilo ho dočíst dokonce. Lidi, co žijí ve velkém městě plném hluku a co neumí nebo nemohou žít bez něj se mě něčím dotkli. Třeba třicetiletá Hana, co je úspěšná a možná chce zkusit něco jiného. Možná mladičká trochu emo trochu punk Vanda, která hudbu slyší pořád a všude a taky písničky sama skládá. A nebo "tramvaják" Petr, který má doma taky slušnou sbírku všech těch starých pecek, kterým Vanda už nerozumí?
Je zvláštní, že fenomén Jára má schopnost vstoupit do mého života s určitým podnětem přesně v okamžiku, kdy se nacházím tam, kde má výjimečnou šanci zapůsobit. Loni Berlín, letos Praha. A pořád ta hudba. Já sice poslouchám něco úplně jiného, ale hudba (a to jak nová, tak ta stará a dobrá, kterou mám od těch starších a zkušenějších) je nedílnou součástí mého života a se sluchátky (jak jistě někteří vědí) často i spím. A pro J.R. je hudba taky klíčová. Což svým způsobem strašně moc chápu. I tu fascinaci velkým městem, ty příběhy lidí, které jsou neuvěřitelně uvěřitelné a současné a rozmanitost postav, které se stejně v jednom bodě někde v čase i prostoru protnou. To se mi vlastně líbí. I když to třeba není nic zásadního, žádné velké myšlenky a někdy některá část příběhu pokulhává. Něco tam prostě je a já nevím co.
A co je nejlepší? Závěr knihy (který je bohužel trochu ujetý a tak nějak podivně zauzlený) dovede všechny postavy určitým způsobem k tichu. K tichu uprostřed toho obrovského města, k tichu uvnitř nich samých. Dočetla jsem knihu na Popeleční středu. A v kostele pan farář večer mluvil o žádostech těla i duše a o smyslu půstu a zmínil mimo jiné i půst od sluchových vjemů - jak dnes neumíme žít v tichu a snášet ticho, jak žijeme obklopeni zvuky a hluky a hudbou a filmy a podobně... A já si vzpomněla na ty svoje sluchátka. A byla jsem ráda, že mi je nikdo nepřestříhnul (jako to dělá Vladimír v Potichu) a že se můžu svobodně rozhodnout, že je na nějaký čas (na jak dlouho, to si ještě nejsem jistá) odložím a zkusím to bez nich, bez toho odřezávání se od reality a bez vlastního světa, do kterého nikomu nic není. Půst já nikdy nevydržím. Ale rozhodla jsem se, že když máme před Velikonocemi hledat svoje nitro, já se pokusím najít kousek ticha :o) A vlastně i k tomu mě ten Jára tak nějak nakopnul. Spolu s farářem u Sv. Michala v Brně :o)
A tady jsou odkazy na články o zmiňované knize v různých českých médích - vcelku mě zaujaly, žádný příliš nevychvaluje, ale vlastně se z nich přesně dozvíme, čím může dílo zaujmout. A co si o něm myslí autor (či performer) sám :o)
Hospodářské noviny: Psaní o punku, který ještě nezemřel (12.12.07)
iDNES: České knihy jsou podle Rudiše ukecané (08.01.08)
iDNES: Hlučná samota dle Rudiše demytizuje Prahu (21.12.07)
No comments:
Post a Comment