První sníh

Čas, jako obvykle, přede mnou utíká jako splašený kůň a já se jen stěží držím jeho chvostu a vlaju za ním čekajíc, kdy se neudržím, pustím a spadnu na hubu. A zrovna ve chvíli, kdy si říkám, že bych měla zápisy z roviny příliš osobní posunout někam k objevování tréninkových plánů a jejich plnění, že by stálo za to zase navštívit nějaký závod nebo setkán s „kolegy“ jinak než v hospodě, zrovna tehdy se přihlásí život tak, jak je, někdy krásný, barevný, sladký a omamný, jindy těžký, trochu šedý a pokud jde o chuť možná i trochu nahořklý.

A tak jsem poslední týden víc než cokoli jiného (ne, nenaučila jsem se meditovat) řešila otázky, které se na blog dvakrát nehodí. A upřímně, trochu jsem uvažovala o „prázdninách“, jaké si tuhle „vzala“ Peggy. Protože psát o tom, jak moje aktivity víc než cokoli jiného ovlivňuje zcela prozaická starost „co a jak bude“ a přemýšlení nad změnami, které pravděpodobně následující týdny a měsíce přinesou, je velice těžké, aniž by člověk zabřednul do příliš osobních sdělení a co si budeme povídat, když člověku není dvakrát, i ty „funny stories“ se mu jaksi začnou vyhýbat. Možná proto, že je trochu méně vnímavý ke světu kolem sebe, možná že se programově zavře do své škatulky a dělá, že není doma.

Jako obvykle, čtouc Milošovy každodenní kratká zamyšlení na BŠ, musím mu dát za pravdu, že běh je tou nejjednodušší a nejlevnější formou terapie, cestou k hledání sebe sama a prostředkem pro boj s kříži, křížky a jinými těžkostmi na naší pozemské pouti. Zároveň je mi jasné, že k tomu, aby tento proces byl úspěšný, je zapotřebí mít neuvěřitelnou vnitřní sílu a sebedisciplínu, která nám umožní vyběhnout za každého počasí, v kteroukoli denní či noční dobu, přestože se cítíme fyzicky unaveni, protože těžkosti nám ubírají spánek, zvyšují potřebu cukru a celkově narušují schopnost disciplíny v životosprávě, kterou za normálních okolností dodržujeme. Přesto je pořád víc než jasné, že Miloš má pravdu :o)

Tak třeba včera jsem zaintervenovala u vlastní maminky a přestože mi ve 14:30 zarytě tvrdila, že ven prostě jít nemůže, protože se nedokáže donutit obléct a vyjít z baráku, v 15:20 jsme stáli všichni tři (máma, táta a já) před domem a šli se „projít“ do garáže (což je, pro představu, 250m). Pak máma zavelela rovně dolů a kolem vody (bylo pěkně zima a já nebyla úplně dokonale oblečená ani obutá) a když už jsem si říkala „tak fajn, teď to zas vezmeme z druhé strany řeky zpátky“, určila směr směrem na kopec na nádraží a nakonec jsme byli venku skoro hodinu. Na to, že jsem myslela, že ji z bytu vůbec nevykopu, mě mile překvapila. Ještě kdyby tak někdy někdo intervenoval u mě...

A pak je tu ta druhá dnešní myšlenka. A taky bude trochu osobní. Ale věřím, že kdo chce, svoje si v ní najde. Jako obvykle na návštěvě u rodičů, šla jsem dopoledne s tátou do kostela. Vždycky mám problém si zapamatovat, kdo je zrovna u nás kaplan, málokdy mi utkví v paměti, protože se rok co rok střídají, ale tenhle je docela fajn, to, co říká, má hlavu a patu, dokonce jsou teď na to dva, protože kromě faráře je tam s ním ještě jáhen, který je očividně stejného věku a ražení, takže ti mladí „kluci“ tvoří docela sympatickou dvojku, která má lidem co říct (ne že by pan farář neměl, to on jo :o))).
No a tihle dva zrovna dali dohromady úvodník pro náš farní zpravodaj, který se vztahuje jak jinak než k době adventní (přiznávám, dneska mě zamrzelo, že nemám žádný věnec, který bychom si doma postupně rozsvěceli, třeba by mi letos fakt došlo, že se blíží něco, co stojí za povšimnutí). Nabízejí v něm alternativu trávení adventu „proti proudu“ (protože křesťani prý jsou tak trochu proti proudu, o čemž by se sice dalo polemizovat, ale zvlášť v dnešní době a v naší zemi je/ nás ta pozice „na druhé straně“ tak trochu vystihuje, i když strašně záleží na tom, z jakého úhlu se na to podíváte). Tahle alternativa přípravy na Vánoce znamená stanout skutečně na druhé straně bojiště, znamená postavit se předvánočnímu shonu, lákání reklam a vábení okolního světa a začít z druhé strany. Začít u sebe, ve své rodině, přípravou v tichu, klidu a rozjímání a přípravě Vánoc sice chudých, ale o to krásnějších. Protože upřímně, ať najdete pod stromečkem dar sebevětší, klid v duši vám nepřinese.
A tak se přidávám i já: věnujme advent běhu a pohybu venku, nejlépe co nejdál od světýlek Santa Clausů, sněhuláků a sobů a postavme si sněhuláka svého, zapřáhněme svého psa a jděme se proběhnout, třeba k nejbližším Božím mukám, které oddělují ten "malý svět" našeho domova od toho "velkého", který tak rádi poznáváme :o)

Všem krásný a pokojný advent přeje
w.