Concerto Grosso

Za svůj život jsem koncertů neabsolvovala zas tolik. Jako jeden z prvních si vybavuji Paľa Haberu a Team, Mňágu & Žďorp ve Valmezu a tehdy ještě ne tak zchlastaného Vlastu Redla.
Z těch, které bych řadila do kategorie "recent", jistě vyčnívají švédští Hammerfall v Plzni (spojeno s neuvěřitelnou nocí na plzeňském hlavním nádraží), Lord Of The Dance Show v Praze (i když to nebyl tak úplně koncert), loňští Snow Patrol v Berlíně (můj první velký výlet), letošní Zvířata na Musilce a určitě ještě něco, ale dalo by se to na prstech spočítat. Většinou nesedí termín, nebo nejsou prachy. A když lístek dostaneme darem, je to něco jako Madonna, kterou jsme viděli se S. loni a která vyčpěla velmi rychle. V paměti mi zůstala prvoplánová megashow, kterou děkuji nechci vidět podruhé.
Pak tu je jediný lístek, který jsem kdy fakt dostala darem. Byl děsně drahý (skoro jako ta Madonna) a já se děsně bála, že budu zklamaná. Musela jsem totiž na koncert sama (protože něco tak šíleného jako Einstürzende Neubauten skoro nikdo neposlouchá), vůbec se mi nechtělo a vůbec jsem netušila, co očekávat. Nehledě na to, že jsem ten víkend byla sama doma, věnovala se stěhování a venku bylo pěkně hnusně.

Byla jsem tak nervózní, že jsem si vsugerovala, že koncert začíná v 19h. Jenže když jsem tam 18.50 přišla, bylo zamčeno, před Archou stálo asi tak deset lidí a vlastně to ani nevypadalo, že by se tam ten večer mělo cokoli konat. Všichni lidi, co se mnou jeli metrem, zamířili do Karlína (asi na muzikály), jinak bylo všude totálně vylidněno. Praha o víkendu, když prší a je zima, je skoro snesitelné místo k žití. Jenomže kam jsem se měla na hodinu zašít??? V sobotu v 7 večer není otevřeno nic krom McD a KFC, ale tam bych akorát tak seděla a čučela do blba. Vyhrálo to odporné Palladium (varuju všechny - vůbec nikdy tam nechoďte!!!), a to z jednoho prostého důvodu - ještě jsem neochutnala kávu v českém Starbucks a taky je tam teplo a mají tam knihkupectví (i když je to ten *bf* Luxor), kde jsem nakonec vydržela studouvat současnou produkci asi půl hodiny. Kafe jsem si nakonec nekoupia, protože z důvodů finančních už nějakou dobu nechodím ani do coffeeheaven, natož abych uvalila za cappuccino 80kc. Stal se ze mě prostý počítač korun, co jsem se rozhodla míň pracovat (a stejně to mému zdraví nijak neprospělo). Ale to sem nepatří. Jde se na koncert.
Před Archou jsem potkala jediné dvě známé tváře, před kterýma jsem se nemohla nic než ztrapnit, protože vlastně nikdy nevím, co mám říkat lidem, ze kterých mám dojem, že mnou pohrdají. Zůstalo to u čau a šla jsem si po svých. Tenhle koncert byl čistě privátní záležitost. Rozhodla jsem se pro velmi komfortní místo na balkoně přímo proti pódiu a doufala jsem, že na něj opravdu uvidím. A ejhle, měla jsem štěstí, balkon nepraskal ve švech, vedle mě si stopunul moc sympatický kluk (achjo, nebýt zadaná, možná se dám do řeči :o)))) a přede mnou stál už jen jeden pár, takže výhled jsem měla i bez brýlí přímo exkluzívní. A bylo na co koukat. Starý pardál Blixa Bargeld (kterého si mimochodem možná pověsím nad pracovní stůl spolu s jeho kolegou, Mr. Rodolfo Moserem :o))) vypadá už x let pořád stejně, někdo by řek', že je trochu EMO, ale to není EMO, protože Blixovo mikádo tu je už x let, kdežto EMO kultura teprv sotva... no... ne tak dlouho :o) A hlavně - žádný uječený EMO mladíček nemá to charisma, co B.B. Jestli jsem si někdy myslela, že metal, resp. speed metal, může být ten největší nářez, co vám z hlavy vymázne všechny ty hnusný věci, co se tam tak dlouho hromadí, rozhodně jsem netušila, že stejně dobrou službu může prokázat mojí hlavě kapela typu Neubauten. A taková je jen jedna :o) Nikdy bych nevěřila (teda věřila, ale ono se to fakt těžko reprodukuje a chápe, dokud to nezažijete), jek melodické může být hraní na vlnitý plech, třískání do popelnic, traverz, plastových trubek, mačkání pěnových hoblinek a koulení šroubku v kýblu. Když to dáte dohromady s grupou padesátníků, kteří mají energie na rozdávání (zvlášť Moser a Unruh a já je za to neskutečně obdivuju), vzniká z toho tak nebezpečně explozívní směs, že se všechen metal může jít bodnout. A když tahle exploze funguje taky někde hluboko uvnitř, zážitek je na světě.
Mrzí mě, že jsem musela jít sama. Tyhle zážitky je lepší sdílet. Škoda, že i ten kluk vedle mě nakonec odešel. Zůstala jsem strašně sama a dlouho pak nemohla usnout. Ale můžu říct, že bych za to ten litr dala zase. A doufám, že chlapům kus té energie ještě zůstane na nějakou další návštěvu. Třebaže se s věkem tempo show zpomaluje, je pořád vražedné. A nabíjející :o))