Já, řidič

Sledujíc dokument o Vladimíru Körnerovi, myslím, že by bylo záhodno napsati několik slov, která se vztahují jak k nedávno uplynulé Veliké noci, tak také k mému životu v Praze. Jak? Tím pojítkem je vůz, tedy ne vůz tažený koňmi, tedy alespoň ne koňmi živými, ale bezpočtem koní pod kapotou.
Jak již bylo zmíněno, na Velikonoce jsme jeli vozem VW Passat 1.8T a jak jsem poznamenala, tak trochu jsem se zamilovala. Protože myslím, že neexistuje člověk, který by se nezamiloval do auta, které sotva pohladí, spokojeně přede a vyrazí kupředu jako střela. Ano, naše Škoda Fabia Combi, které přezdíváme 'Stříbrný šíp', by se mohla urazit, ale střela je přeci jen střela. Na Velikonoční pondělí jsme navštívili jedno z českých poutních míst, svatý Hostýn, a cestu tam i potom dále do Brna jsem absolvovala za volantem opět já. Je pravda, v zatáčkách na Trojáku a Tesáku jsem trochu nadávala, že je to auto tak velké a dlouhé a kdovíco, ale cestou zpátky, kdy jsme u Vyškova najeli na úplně prázdnou dálnici, znovu jsem zlehounka pohladila volant, trochu jako Aladinovu lampu, jemně jsem zmáčkla pedál plynu a vystřelila jsem stošedesátkou ku Brnu. Pravda, zkusila jsem si i víc, ale nechávala jsem se zbrzdit průměrnou spotřebou, protože ta se nezadržitelně šplhala do závratných výšin. A zatímco pan psycholog vedle mne malinko klimbal, já jela vstříc modrému světu za modrými brýlemi a hladila ten kulatý volant jako... Ať si kdo chce co chce říká, ale ženská přece, ta musí umět hladit a konejšit, její ruce a nohy se umí dotýkat jemně a hladce. A podobně jako pod jejím dotekem jihne sebekamennější muž, podobně přece musí reagovat auto, ne? Když víte, kde a jak se ho dotknout, chvíli vrní jako kočka, chvíli burácí jako lev, chvíli letí kupředu jako dostihový kůň a až bude potřeba, stane se z něj ten nejlepší tahač. :o))) A stejně jako se pod mým dotekem stal Passat lvem, předla si v pátek znovuopravená Fabia. A pravda, v sobotu dokázala, že byť plně naložená (4 chlapi x téměř 100kg + já), je schopná 160 km/h jet taky. Z Liberce jsme spíš letěli než jeli, osazenstvo spalo, já poslouchala Suede (nový přírustek do mé sbírky :o) a připadala si volná jako pták... Jen jsem potom na druhý den dostala vynadáno, jak že jsme mohli za jednu cestu projet benzín za čtyři kila. Ale když si vezmeme, že jsme tankovali u ÖMV a nabrali jsme, co já vím, 9 litrů, co jiného bychom očekávali? :o)))
Nuže, dost o autech, jen ještě dvě věci chci zmínit, takové moje dvě lehce trapné libůstky. Jednu jsem se naučila od S., a to je točení volantem jednou rukou, zatímco druhá plynule řadí, což je zvlášť v jednosměrkách Družstevního ochozu velmi 'handy'. Když zmáknete něco takového jednou rukou (ještě, že máme posilovače řízení, dámy!), nemůžete si nepřipadat jako king, v mém případě spíše queen. No a ta druhá, té jsme s S. užívali hlavně poté, co jsme se 'Stříbrným šípem' (to jméno jsem mu nedala já) trávili první léto. Když je totiž vedro a nemáte cabrio, otevřete si obě přední okna, na plné pecky pustíte nějaký dobrý metal a prudíte děsně lidi okolo :o) Jako já dneska (už je pondělí) pražáky, když jsem jako vzorná učitelka parkovala před mateřskou školkou za zpěvu hlasově převelice vybaveného zpěváka švédské skupiny Vintersorg. Kluci Vojtíšek, Pavel a Ben aspoň věděli, že přijela paní učitelka s 'Fábikou' :o)))