Já, truchlivá slaměná vdova aneb 150km výlet do Pardubic.

Jelikož můj muž, ano, dovoluji si ho takto zvát, přestože slovo na *s* je u nás zakázáno podobně jako instituce stavu *m* (což by ovšem mohlo znamenat i stav jiný, a to doslova, ale ten je zakázaný ještě víc než ten, co by mu měl, tedy alespoň dle mého mínění, předcházet), tak jelikož tento muž jménem S. měl tento víkend v plánu neodkladné záležitosti typu 'stavba opevňovacího valu a palisády' na Kachní Louži, naplánovala jsem si podobně neodkladnou záležitost, a to výlet na svém předpotopním bicyklu. A to, přehlasována mým cyklistickým partnerem, do Pardubic. Lépe řečeno směrem na Pardubice, protože do Pardubic já bych z Prahy nikdy nedojela. Prostě jsme si řekli (M. řekl a já mu to odkejvala, jako vždycky odkejvu všecko, co byť jen zdánlivě zavání šílenstvím), že pojedem a kam dojedem, tam dojedem, zpátky můžem sednout na vlak kdykoli. No a tak jsem začala poctivě trénovat. Nasadila jsem dokonce částečně dvoufázový trénink, pokud se tak půlhodinový běh dopoledne a půlhodinový běh večer dá nazvat. Ale to jenom asi dvakrát, čestné slovo! Abych se dala do cajku a aby moje nohy vydržely (no, jak jistě každý chápe, účinek to mělo zcela opačný).
A tak jsem se děsně bála, ale zároveň jsem byla děsně zvědavá, jak že to dopadne. Jenže člověk míní, počasí mění, ráno na Sadské lilo a ani v Praze to vypadalo, že se ta šeď v dohledné době vymočí pražákům na hlavu (a dobře jim tak, že... :o). A tak, po velmi krátké noci (protože včera na mě padl splín a taky jsem do jedné koukala na romantický dogma film Italština pro začátečníky a pak si pouštěla na usnutí bittersweet Froo-shon-tay (to zní jako nějaké dobré víno :o))) a vstávala jsem o půl sedmé a už jsem neusnula) rozhodla jsem se zajít si nahradit kolo spinningem. Ale ouha, tento nápad jsem dnes ráno měla jako jediná, přestože žádná změna v rozvrhu mého oblíbeného spincentra v Praze ohlášena nebyla. A tak jsem se, nechtíc se vracet, přebalovat bágl a zdržovat se v posilovně, vydala na výlet vozem, což je nepoměrně pasivnější sport, ale zato uvolňující (mimo Prahu, protože tam se v sobotu jezdí zásadně škodovkama na nákupy, nejlépe pokud vám je osmdesát a výše), a to obhlédnout, jak pokračuje stavba valu a palisády v rozměklém lesním podloží v parní lázni sázavských lesů. Cesta to byla, až na to, že jsem se na tu správnou odbočku trefila až napotřetí, veskrze příjemná, a odměnou mi byl polonahý bílý lesní muž pokrytý od hlavy až k patě hlínou smísenou s potem... :o/ Chmmm, musím uznat, že zákon přitažlivosti má přeci jen někdy mezery.
Když jsem zjistila, že nemá cenu snažit se s rukama v kapsách zapadnout mezi polonahé zablácené stavebníky, šla jsem se projít po místních zapařených lesích (z čehož jsem byla zpocená, aniž bych vyvinula jakoukoli sebemenší aktivitu) a po nějaké té půlhodince odjela. A když už jsem byla v tom ježdění po vlastech českých, řekla jsem si, že se konečně můžu podívat na hrad Český Šternberk, který by S. se mnou stejně nenavštívil, protože už ho viděl asi stokrát. No, pravdu řečeno, očekávala jsem velkolepější podívanou, jsem přeci jen asi spíš na ty romantické zříceniny, ne až tak na hrady zařízené k obývání. Ale zase považuji za úctyhodné, že někdo dneska ví, že je potomkem toho a toho pána z 13. století a že ví, kde jeho rodina (vyjma kratší přestávky po dobu vyvlastnění) už přes 700 let bydlí. To moje rodina, včetně mě, se stěhuje pomalu po celé Evropě. Takže vůbec netuším, kde moji předkové ve 13. století žili a co dělali. Jo a taky jsem viděla výra velkého (bubo bubo) a orla skalního. Oba byli imposantní, výr otáčel hlavou o 180° (i když to umí až o 340) a orel vypadal nebezpečně (ale tak krásný, jako orli mořští na Lužnici, to nebyl). A cestou tam i zpátky jsem si pouštěla k řízení Sto zvířat, jejichž texty, nechápu proč, mě poslední dobou strašně berou. Třeba Chci být stará dáma, která žije s čápem... :o)))
Domů jsem se, už zase truchlíc a navíc pěkně utahaná z toho dusna, co se udělalo, vrátila asi ve tři a sekla jsem sebou na gauč, kde jsem chvíli pospávala u Futuramy. A abych netruchlila příliš, vyprala jsem záclony a závěsy. Aby tu bylo světlo a voňavo. To by se ovšem ta záclona nesměla potrhat, že.. No, hospodyňka jsem vpravdě příšerná. A tak si jdu hrát na literární vědkyni a začíst se do statí z teorie literatury, které jsem si vytiskla (btw. tiskárna už pěkně dlouho vyhrožuje, že nemá VŮBEC ŽÁDNÝ toner, a přitom pořád tiskne úplně krásně. Fakt tu techniku nechápu.. :o/