Začátek sezóny aneb Where's Pepina?

Ještě jednou se musím vrátit k minulému týdnu. K začátku sezóny. Pro mě začala v pátek prvním odpoledním výjezdem do přírody kus za Prahou. Taková blbost a já měla takovou radost! No, přiznávám, taky trochu proto, že jsem nejela sama - i když jsem ve své podstatě solitér, milá společnost je k nezaplacení :o) Je pravda, že jsem se o ni málem připravila, protože jsem první letošní vyjížďku málem zaspala, ale to bych nebyla já, aby se mi něco takového nepřihodilo. Měl to být rekreační výjezd před sobotním výletem na Moravu a já se odvařila málem ještě než jsem dorazila na místo srazu (Jak jsem pomalu rovnou z postele skočila na kolo a kalila to tím svým šnečím tempem, co to šlo, dorazila jsem vyklepaná jak ratlík, skoro jsem nemohla mluvit a takhle se předvést před chlapem je pro ženskou jako já skoro takový zabiják cti jako fakt, že do kopce funí jako ježek a většinu z nich musí vytlačit, nikoli vyjet. Ale hádám, že někteří lidi už dávno přišli o iluze, že jsem dokonalá - sice se to snažím předstírat, ale poslední dobou mi to vůbec nejde.). Nicméně, i přes mírně zatuhlé nohy a pekelně bolavý zadek (no jo, ty loni nové cyklokalhoty jsou naprosto nepoužitelné, víc než 50km se v nich nedá vydržet) to bylo prima odpoledne a já jsem byla nesmírně zvědavá na další den.
Večer jsem ještě sjela do centra pro druhé auto, které jsem si půjčila jenom kvůli převozu kola do Brna, a asi si o mně lidi museli myslet, že jsem blázen, protože jsem po ulici vždycky kousek musela popoběhnout, kousek poposkočit, nohy se zbláznily :o)
V sobotu jsem brzo ráno naložila kolo, stavila se v McCafé na jedno velké cappuccino na cestu a už jsem si jenom užívala tu poloprázdnou D1, což se člověku hned tak nepoštěstí. V Brně jsem byla za hodinu a půl a to jsem to ani nehnala. Cestou psal sice V., že v Krase pěkně leje, na D1 taky párkrát přeprchlo, ale když jsem se dostala do Brna, mračna se sice honila sem a tam a chvilkami to vypadalo na pěkný slejvák, ale hru na pískovišti jsme přečkali v pohodě, postavili jsme hrad, spoustu báboviček, s Annou otestovaly místní šplhadla a vůbec, vypadalo to na docela fajn den.
Do Adamova jsem bohužel vyrazila se zpožděním, takže když jsem ve 2 a něco dorazila, vypadalo to, že Kras začne za chviličku nasávat vodu, jak je jeho zvykem. Ale jenom z jedné strany. A tak jsme se s V. vydali směrem malinko jiným, vyšlápli si pár pěkných krpálků a dali jeden príma sjezd. V Rudnici nás ale mraky obklíčily a my jsme byli nuceni prchnout pod křídla místního občerstvovacího zařízení, kde dým houstnul a houstnul, takže jsme se rovnou vydali do zadní místnosti, kde byla pro změnu zima jako prase (jak se u nás říká) a jak jsme se posléze dozvěděli, i uzavřená společnost. Tři minirodinky s dětma tam slavily nějaké společné setkání a nechávaly si přitom přinášet různé lahůdky z jídelního i nápojového lístku, což korunovali obrovskou horou kuřecích stehýnek a vepřových a kuřecích řízečků. Nekecám, byla to fakt hora, škoda, že jsem neměla kuráž ji vyfotit. Ale jak jsme tam tak seděli a bedlivě pozorovali mračna, kam jdou, a déšť, zda ustává, jednomu z tam sedících se nás zželelo a přinesl nám vzorek - každému jedno stehýnko a jeden řízeček :o))) Taková poctivá svačinka zdarma, to se neodmítá! Já to ještě korunovala nefalšovanou tatrankou, protože tatranka člověka zahřeje (aspoň jsem si to myslela) a možná jsem dobře udělala. Protože když jsme se po hodině sedění zvedli, že přece jen pojedem, a venku byla ještě větší zima a znovu začínalo poprchat, otočili jsme to v Jedovnici směrem po hlavní silnici zpět. To znamenalo projet epicentrem lijáku, což jsme taky udělali, na stehnech štípala zima, mobil se hřál za tričkem, rychlost jsem ze sebe vytáhla nejvyšší v tu chvíli možnou (no, na začátku sezóny nic moc, že) a brýle nestíhaly stírat. Viděla jsem před sebou jenom silnici a modlila se, ať těch 15, 12, 9, 6, 5... km už je za mnou. Odměnou mi byla sprcha a Yogi čaj, který už jsem neměla asi sto let.



Mimochodem, s tím čajem... Když jsem měla první oficiální rande se S. a pak jsem u nich musela přespat, neb jsem jela ráno vlakem domů, vařila jsem tenhle čaj (ona to byla Masala, ale až na drobnou odchylku ve směsi koření je to totéž - je to sladké a strašlivě dobré, zvlášť v zimě, kdy mrzne až praští a člověku se lepí nosní dírky k sobě, když jde z Vyšehradu pěšky dom) a vykypěl mi na sklokeramickou desku, první, co jsem do té doby ve svém životě viděla - první návštěva u potenciální tchýně (to jsem ještě vůbec nic netušila) a já jí málem zničím sporák! A tak tu teď po víc než 9 letech sedím ve stejné kuchyni, sporák je pořád tam, kde má být a já se nestačím divit, jaké to všechno od té doby nabralo obrátky :o)))

Výlet do Krasu tedy nevyšel úplně tak, jak jsem si malovala, ale stejně byl původně plánovaný pro Pepinu a po té už víc než tři týdny není ani vidu ani slechu. A to pánové z TOHO obchodu slibovali, že v Shimanu jsou ve vyřizování reklamací rychlí. Hádám, že mi ty řadící/ brzdové páky vyrábějí na míru. Někteří už mě podezírají, že jsem si to kolo vymyslela a je pouze virtuální, no jo, vyjela jsem na něm zatím jenom jednou a ještě k tomu sama, taky mám skoro dojem, že když mi tady měsíc stálo na chodbě, že to jenom byly chřipkové halucinace, jak jsem se na něj chodila dívat, úplně jsem si ho živě vymalovala.

A propos, výlet do Krasu měl ještě zajímavou dohru. Jela jsem pěkným velkým bílým autíčkem, kam se kolo vejde jedna radost i s úrokama a od sestry jsem si v 9 večer odvážela kromě něj a únavy z malých, ale četných zážitků také sklenici buřtguláše, který jsem už taky neměla asi sto let. Bylo devět večer, když jsem stavila u benzínky někde v půlce D1 pro kafe už něco před desátou, když mě vyjíždějíc z benzinky, zastavili policajti. Silniční kontrola, no jasně. Takže doklady, papíry od auta, děsila jsem se, aby po mně nechtěli i knihu jízd nebo co to je. A chlapi že jestli je auto moje nebo služební - služební, říkám, a jedete až do Prahy? to máte ještě daleko, a nebojíte se takhle sama večer? a nikomu kromě nás nezastavujete, že ne? a víte že máte prošlou zelenou kartu? a že byste za to mohla dostat 5.000,- pokutu? No, nevím, ale tenhle problém jsme řešili na druhém služebním autě, kartu poslali, ale my ji nedostali, takže je duplikát na cestě, tak snad i pro tohle auto... Tak si to zařiďte hned jak se vrátíte, ať s tím nemáte problémy. A dobře dojeďte! No, snad jo, nemyslete si, já už bych taky byla nejradši doma. UFFF! Ovšem rozhodně se jim podařilo mě probrat, takže jsem do Prahy dorazila před jedenáctou aniž bych za volantem usnula. Ještě odevzdat auto, přesunout kolo do našeho, dojet domů a spát, spát, spát...

...až do šesti ráno, kdy jsem se v neděli přinutila vstát jenom proto, že mělo být hnusně a já měla být odpoledne bez auta, takže jsem chtěla využít jediné možnosti dostat se dál od domu si zaběhat (protože v centru probíhaly preteky na trati dlouhé o něco víc než 42km /mimochodem za účasti mého bláznivého švagra/), takže jsem se před sedmou sbalila a v sedm ráno stála totálně mrtvá na startu žluté trasy v Krčáku a vyždímala ze sebe poslední zbytky sil na ranní desítku. Odměnou mi byl cheesecake od tchýně, kterážto návštěva mě tak utahala, že jsem se v 11 dopoledne užuž chystala do postele, pěkně naštvaná, protože venku bylo nad očekávání krásně. A tak mi to nedalo a ve 12 jsem si ještě střihla minivýlet do Braníka a Krče a trochu se pocvičila v jízdě ulicemi a terénem a ve tři jsem do té postele padla opravdu, mrtvá totálně, ale spokojená, že jsem si nakonec zvládla užít všechno. A o to užívání, byť někdy bolí, přece jde, ne? :o)))))))))

Mimochodem, když už si všichni tak strašně myslí, že jsem běžecký maniak, nejsem a dav účastníků na PIM mě vůbec nemotivuje, ba naopak. Ale je pravda, že když jsem viděla, že švagr to zvládl (ale on je sportovec odjakživa, to bylo jasný hned od začátku, i když běh zařadil nově až teď v zimě), včera jsem malinko začala koketovat s myšlenkou, že dát přípravě ještě rok, možná... Well, never say never ;o)