Máme doma skřítka aneb Mr Psychologist's goin' mad.

As I haven't been writin' for quite a few days, there are obviously loads of things I'm eager to share. However, the Prague-Brno trip takes just the right amount of time (and the battery of my laptop lasts no longer than this 'right amount'), so I cannot write as long stories as I'd love to. Nevertheless, there are certain moments of my/our life that are worth mentioning. For the sole reason that I don't want to forget them.

A dál už hezky česky, protože než bych složila celý příběh anglicky, baterka by byla fuč a navíc by si nepočetly jisté osoby, které vládnou lépe jinými cizími řečmi.
Pokud pominu ospalé zážitky minulého týdne, který jsem, jak se zpětně zdá, propotácela v mdlobách (že by už jarní únava???) a pokusy poznat po x letech studia konečně své spolužáky, největší stopy ve mně zanechal právě uplynulý víkend. Po dlouhé době jeden z těch méně nomádních, čili dva dny bez batohu na zádech – tomu říkám úspěch!
V pátek jsem večer absolvovala nově oblíbenou lekci spinningu s rockerem Alešem, kterému jsem zpočátku nemohla přijít na chuť. Když se mu ale podařilo mě na posledních dvou hodinách dostat do stavu, kdy jsem už nevěděla, kam víc přitáhnout zátěž a pořád jsem byla schopna zabírat, protože Ozzy Osbourne, Anthrax, My Chemical Romance, Alice Cooper, Helloween a The Killers ve mě dokázali probudit jakousi býčí výbušnost a urputnost, ráda jsem si prvotní pokřivený obrázek poopravila.
Po tréninku (mém i S.) jsme se odebrali do kina na film The Last King of Scotland – další ze série filmů o Africe, myslím, že na chvíli poslední v řadě, ale pro mě dost vysoko nad průměrem. Nota bene, když tam hrál neokoukaný skot s očima modřejšíma než nebe v Tromsø v den našeho odjezdu. poznámka: po napsání tohoto příspěvku jsem si samozřejmě vzpomněla - Jamese McAvoye si pamatuji, neboť mi jeho oči učarovaly již v The Chronicles of Narnia, kde hrál onoho malého chlupatého pána s roztomilými kopýtky :o)))) (nutno podotknout, že civil mu sluší lépe)
Na sobotu jsem si do diáře napsala 'dneska rozhodně nebudu vstávat' a skoro se mi podařilo to dodržet. To, co pro jiného znamená nepředstavitelně dlouhé spaní, se ani trochu neblížilo mému plánu 'spát do poledne', nicméně nemohu si stěžovat. Vyspinkala jsem se dorůžova. Po norském filmu a obědu v místní pizzerii nastal čas mého poslední dobou tolik oblíbeného víkendového rituálu – nasednout do auta, pustit si nějakou příjemnou hudbu a plnou parou vpřed se vydat za člověka přítelem z nejvěrnějších, koněm.
Ovšem ještě než jsem na ranč dorazila, potkala jsem na magistrále koníka poněkud jiného. Ve chvíli, kdy jsem přejížděla z připojovacího pruhu, se ke mně v zadním zrcátku pomalu blížil jakýsi nizoučký stín a dvě jasně bílá světla. Samozřejmě, že jsem odhadla, že jde o přesilu, takže jsem chvíli váhala s řazením do prostředního pruhu, ovšem elegantní neznámý nedával najevo, že by hodlal závodit. Lehce jsem se přesunula do levého pruhu a po očku sledovala světla v úrovni vozovky, jak se přibližují. Najednou byl tady – frajer v červeném. Neslyšně se přesunul vedle mě a já, totální analfabet, jsem si říkala 'tak to musí být nějaké hodně dobré fáro'. Že jsem poznala ferrari, až když jsem spatřila černého hřebce ve žlutém poli na jeho překrásně tvarovaném zadečku, budiž omluveno faktem, že to bylo první, se kterým jsem se takhle 'face to face' setkala. A protože jsme byli na magistrále a pan majitel si raději moc nevyskakoval, čili jel jen asi 110 km/h, mohla jsem si krasavce ještě nějakou tu chvíli prohlížet... Aaaaaaaaach!
No, vraťme se ke koňům živým, tedy k jednomu, k Horizontovi, který mě už nějaký ten pátek (sobotu nebo neděli) vezme na hodinku na hřbet a poslušně se snaží mě naučit trpělivosti. A od něj se jí učím ráda. Za nějaké dvě lekce se možná propracuju z 'kruhovky' na otevřenou jízdárnu nebo dokonce na vyjížďku! Pro mě osobně je to skoro takový zážitek jako setkání s ferrari.
Nicméně: někdo by se mohl zeptat, k čemu ten titul dnešního příběhu, když ještě nepadla zmínka ani o skřítkovi, ani o psychologovi. To všechno totiž přišlo až potom. Když jsem se vracela domů, provedla jsem poslušně nákup v supermarketu, abychom nepomřeli hlady, a doplnila naši spižírnu (která vlastně není spižírnou, protože ve 'spižírně' čili 'špajzu' čili 'komoře' se namísto kompotů a potravinových zásob hřeje na polici lebka, truhličky, kůže, plachty, zbraně, zbroj a historické odění). Již týden mi byla slibována pomoc typu 'vysaju a vytřu podlahu', naivně jsem tedy očekávala, že se tak stane v době, kdy nebudu doma zavazet. Mr Psychologist se ovšem tentokrát rozhodl hrát roli správného chlapa, tudíž když jsem se navrátila domů, smradlavá a se třemi igelitkami, seděl na gauči, nohy na stolečku, tupě zíraje do obrazovky, na níž se zrovna jakési neznámé české hokejové kluby honily za pukem. Podlaha žádnou změnu nezaznamenala. Eh co, povzdechla jsem si, máme přece skřítka, ne? A tak, zatímco se pan psycholog sesul z polohy pololežmo do polohy celoležmo a spokojeně chrupkal, skřítek vybalil nákup, umyl nádobí, připravil jablkovou drobenku a návdavkem vytřel podlahu v kuchyni (podotýkám, že POUZE V KUCHYNI, nikoli v celém pokoji, jehož je kuchyně součástí) a v chodbě. Jo, a vyčistil záchod. Je rozhodně fajn mít takového skřítka. Zvládne připravit i večeři. Pravda, pouze studenou, ale když máte teplý desert, stačí to. Akorát nevím, proč se vždycky po jeho návštěvě cítím tak trošku 'použitá'. Musím se zeptat pana psychologa. V sobotu jsem to nechtěla riskovat, protože jeho pohled poté, co se zvedl z gauče, naznačoval, že jeho mozková buňka si zrovna vzala dovolenou. A aby to nebylo málo, v neděli dostal nejhorší mužskou nemoc na sedm, 'rýmečku'. Čili ho necháme týden odpočívat a uvidíme, co se z něj vyklube. :o)
Ale mimochodem – v pondělí u nás byl jiný skřítek a ten, než jsem se vrátila z práce, rozházel nábytek v obývací části našeho Pokoje. Podezřelé je, že přitom doznala jistých změn ona zbylá neumytá (v neděli vyluxovaná) část podlahy. Dějí se u nás vskutku prapodivné věci. Ještě že jsem mohla zase na pár dní vypadnout do brněnského kolotoče :o)