Santini's long holiday

Náš drahý sociální tvor Santini, stejně jako většina dalších zvířat, u nás moc dlouho nevydržel. Jelikož jsme se S. zoufalci, co se chodí domů stěží vyspat, uznali jsme, že nemá smysl našeho miláčka trápit. A tak jsme mu domluvili prázdniny - u mámy a nevlastních sourozenců.




Bohužel na sebe zatím jenom cení zuby (Santini), vrčí (Santini) a syčí (Santiago alias Pucek, Zachráněná a Ta Třetí). Mrňousům se zatím ježí všechny chlupy na hřbetě i na ocase, ale pořád doufáme, že si všichni čtyři na sebe zvyknou. Protože pak si budou moct hrát a lítat po dvoře a po zahradě a taky honit myši. Doufám, že Santini nebude žádná cimprlína a že se mrňousům a mámě v tom lovení brzo vyrovná. U nás mohl lovit akorát tak mouchy, a to jsem ho ještě občas musela v zápalu boje tahat za ocas z okna, aby náhodou nechtěně nespáchal sebevraždu.

Tak tu teď sedim sama a nikdo se ke mně netulí, nikdo mě nekouše, nikdo po mně neskáče. Ale víme, jak to je: Život je otázkou priorit.

Takže si jdu plnit sny a psát ten brideliovský článek.