Ať žijí solitéři!

Na M. oslavu 40. narozenin jsem přijala pozvání v poměrně velkém předstihu. Moc jsem netušila do čeho jdu, skupina lidí, co znám z nuselského běhání, celý víkend někde u Rožmitálu, vše ve velkém stylu...

Týden před akcí řeším, zda jet. Vypadá to na hromadu rodin s dětmi, které zaberou chalupu, já nemám ani děti, ani stan, natož abych si sháněla ubytování v Rožmitále. Na otočku se mi asi jet nepodaří, nemajíc vůz, musela bych se k někomu 'přifařit'. Na první logistický dotaz odpovídá spřízněná duše P., že nakonec kvůli dceři nejede, pak už se chytne jen Bob, že by 'možná jedno místo v autě měli'. Naštěstí mě M. uklidňuje, že místa ke spaní bude dost a můžu na noc pod střechu, pokud chci. Hurá, princezna nebude mrznout ve starém spacáčku pod širáčkem!

Dva dny před akcí, jak už to bývá, se plán mění. Na stole (obrazně) mi přistává zcela nevinně míněný dotaz - Proč vlastně nejedeš na biku? - Protože je to daleko. - A co popojet vlakem?

Pane bože. Dyť je to tak prosté. Mě tohle nenapadlo? Ani trochu ani v nejzazším koutku mozku? To jsem to dopracovala... Když je předem dané, že se jede autem, na místě se popoběhne a bude to velká narozeninová párty... V jednom to tak nějak zabije chuť objevovat. Program je předem nalajnovaný. Naštěstí je nalezena vhodná alternativa a w. ji velmi rychle a s ochotou přijímá za svou.

čtvrtek

Píšu mail spoluúčastníkům, že děkuji za ochotu s (od)vozem, ale dopravím se po vlastní ose.
Předběžný plán je v sobotu přiblížení vlakem a v neděli výlet zpátky do Prahy.


pátek

Zkoumám mapu. Bude to dobrý. Z Rokycan lepší než z Hořovic.

Ještě v práci zakoupím přes e-shop In Kartu. Po kolika že letech ježdění vlakem? No jo, po roce. Předtím si paninka vozila zadek autíčkem... A pak na Smíchovském nádraží jízdenky - paní mi poví i to, co vědět nechci a nepotřebuju, ale jízdenky prodá. Sice na pátý pokus, s místenkou za 35,- místo zadarmo, ale hlavně ať už jedu. Pak ještě na pumpě dofouknout Gábině kola, do centra pro kafe (protože doma došlo a ráno ho budu potřebovat) a domů balit.

Balit? Co se tak balí na max. 36 hodin? Na princeznu to nebude, jediné, co potřebuju, je spacák, pro sobotní společnou aktivitu pak boty a oblečení na běhání a univerzální civil na oslavu. Sice je to sakra málo věcí, ale nakonec volím variantu většího batohu a většího komfortu při jízdě. Pan Pieps je spolehlivý parťák a jde nastavit tak, že není o nic moc větší než civilní batoh do práce. (Batoh do práce... Neměla bych už konečně začít nosit kabelky?) Peru. Cyklo a běžecké věci se suší. Nezapomeň si přibalit spodní prádlo...


sobota

Těch pár svršků, co jsem v pátek vyprala, házím ráno do batohu. Sbalit jídlo, jedno rychlé kafe, vyplížit se tiše z bytu a hurá na nádraží.

S Gábinou jsme takhle snad ještě nikam nejely. Vždycky jenom na výlety nalehko. A tak, když stojím poprvé s kolem na peróně a nastupujeme do vlaku, připadám si jako velká holka.

A to jedeš takhle sama? - Jo. Dyť je to kousek. - A víš kam? - Mám mapu.

Že Brdy na mojí mapě končí u Hořovic je fuk. V Rokycanech najdu kousek od nádraží cykloobchod, dokoupím mapu s chybějící oblastí, rezervní duši a lepení (doma jsem žádné nenašla) a vydám se po cyklotrase směr Mirošov. Protože tam, podle slov pana prodejce, bude jistě cukroška. Po několikáté zapomenu, že jsem se v Rokycanech chtěla kouknout po jedné zásadní věci, kterou jsem nakonec do batohu nehodila. Vzhledem k tomu, že pod cyklokalhoty se další vrstva prádla nenosí, jaksi mi nedocvaklo, že tuhle vrstvu jsem jako jedinou nepřibalila...

Mirošov je za kopcem. A nejen, že je tam skvělá cukrárna, kde si po několikáté vrývám do paměti mapu, ale taky Vietnamci, kteří mají na skladě skutečně všechno. Včetně slušivých bavlněných bombarďáků za 30,- Kč. Moje čest je zachráněna, můžu vyrazit.

Píšu M., že jsem na cestě z Rokycan, ale že na běh ve 12:00 to nestíhám - budu hlásit polohu a třeba když vyrazí později... Dostává se mi stručné odpovědi: Ty jsi magor! (Magor? Že jedu s batůžkem 35km od vlaku na chalupu? Přemýšlím, kdo z nás je tady z jiné planety.)

Na každém rozcestí stavím a konzultuju mapu. Názvy obcí si nepamatuji a ukazatelé se křižovatku za křižovatkou mění, takže neexistuje jeden spolehlivý cíl, kterého bych se mohla držet. Konečně dojedu do Trokavce, odkud najíždím do vojenského prostoru.

Jsem disciplinovaná a jezdím pouze po vyznačených cyklostezkách. Tzn. po jedné jediné cestě, u které není značka 'zákaz vjezdu cyklistům'. Scenérie u Padrťského rybníka mě uchvátí, nicméně pro příště bych si s dovolením objednala o něco méně spoluuchvácených cyklistů.

Jelikož přístupných stezek není moc, logicky se všichni protínáme na jedné hrázi. Nezdržuju se a jedu. Chci nahlásit status, ale ejhle, bývalý vojenský prostor není pokryt mobilními operátory. Já se tu snad zabydlím...

Když dojíždím do Nepomuku, vypadá to na déšť. Běžci ještě nevyrazili, jsem skoro v cíli. Na místo určení přijíždím s první fází májového monzunu a zpocená i upršená, převlékám se do běžeckého a vyrážím 's chlapama na pivo'. Všechny jejich ženy a děti na mě hledí jako na totálního ufouna. Nešť...

Než doběhneme necelé 4km zpátky do Nepomuku, monzun nás ještě párkrát přesprchne, takže si ze mě pánové dělají legraci, že to mám dnes i s plaváním. Když na baru kupuju piva a pro sebe kofolu, kape ze mě víc než vodníkovi ze šosu. Pijeme pivo, vedeme 'chlapské řeči' o závodech a tak... Aby moje ženská polovička nestrádala, na cestu zpátky vyfasuju kočárek se Stellou.

Na chatě už jenom sprcha a dokonalá oslava s hlavním darem v podobě Apple Watch, které M. zabaví na dlouho. Telefonuje hodinkama, poslouchá hudbu hodinkama, kontroluje si klidovou tepovku hodinkama, dokonce nás fotí hodinkama. Dort v designu Apple Watch a cupcaky s nakousnutým jablíčkem nesmí chybět. Všude kolem je spousta rodičů a dětí... ...a já. Myslím, že tím, že jsem přijela po svých a odjedu taky po svých jenom potvrzuju image bláznivé tety. Ale radši bláznivá teta, než nerudná stará čarodějnice.

Jelikož se hosté rozprchnou dříve, než oslavenec očekával, brzy po půlnočním proslovu to zabalím a jdu se vyspat na zítřejší výlet. Má být krásně.


neděle

Ráno krásně není. Je zataženo, tak trochu mlha, mokro... Odhaduju, že jekkoli a kamkoli dojedu, jedno je jisté - budu mokrá a jako prase.

Tentokrát mám pravdu jenom částečně. Mokrá jsem v podstatě okamžitě, to už je default i bez deště, budu to muset vydržet. Najíždím zpátky do vojenského prostoru a připadám si děsně líná. První zastávka na čurání. Pak konzultace mapy. Pak schody na hráz Pilské nádrže.

Pak svačina v Obecnici.

Tam se mi líbí. Je tam jeden obchod, který je zároveň hospoda i kulturák, místní štamgasti se vevnitř dívají na fotbal, venku před obchodem pijí pivo a kouří a na zahrádce zase další skupinka, totéž. A s každým nově příchozím se vítají, ať už přijde pěšky nebo na kole. Nedělní dopoledne jak vyšité. O kus dál maluje děda spáry svojí roubenky na bílo.

Jeden z mnoha kopců. Není jich nakonec až tolik, ale jsou. Kolem cesty ke kostelíku kvetou vlčí máky. Před Pičínem konečně opouštím zpevněné cesty a vydávám se po zelené do lesa po trase Camina, jenom v protisměru. První klíště. První kopec, který nevyjedu, protože mi mokré šutry podklouznou a s báglem se to vyvažuje blbě. Památníček bleskem zabitého z roku kdovíkolik.

Nástup na červenou hřebenovku a tušené výhledy do kraje. Kuchyňka.

Zase ty mokré šutry a bezpočet zakolísání. Nikde nikdo. Jenom hřebínek Brd a já. Nebudeš se sama bát? - Proč? Mám s sebou jediné dva parťáky, které potřebuju. Svoje kolo a batoh.

Kousek za Kuchyňkou se zase objevují zpevněné cesty, rovná hřebenová cesta, přibývá cyklistů a turistů. Vybaluju oběd, sedím na kládách cpu se sýrem z Liptova.

Vlastně se mi strašně nikam nechce. Ještě že Gábina má spoustu lehkých převodů a stačí prostě motat nohama. Místy se musí trochu zabrat, ale jediné, co cítím, je mokrý zadek. Slibuju si, že až dojedu ke Mníšku a Černolicím, můžu to ohnout dolů k řece a buď sednout na vlak, nebo to dojet prostě podél řeky.

Kousek před Mníškem dávám v hospodě birell a kafe, už jsem s těma svačinovýma zastávkama trapná. Podle toho se pozná, že to dnes 'není ono'.

Skalku nechávám za sebou a i když se mi vlastně nechtělo, pokračuju až k Černolickým skalám. Vlastně to je poprvé, co jsem je neminula.

Vylezu na vršek a kochám se. Cukrák je nebezpečně blízko. Za chvilku jsem doma.

Zase taková chvilka to nebude. V lesích mezi Černolicema a Jílovištěm se mi líbí tak, že se kousek od dálnice zamotám a ztratím. Nejen, že nemám značku, ale ani cestu. Ale vlastně bych si připadala nepatřičně, kdyby se mi to na takovém výletě nestalo aspoň jednou. A jelikož jsem už za humny, jsem klidná jak želva. Uklidním se natolik, že si ještě užiju závěrečnou lesní pasáž nad Zbraslaví a z lomu pak jenom spadnu dolů na cyklostezku.

Vyprahlá doplním vodu i cukry u stánku s koutským pivem.

Posledních pár kiláků do města a do Strašnic už slupnu jako nic. Jsem unavená, ale příjemně. Jsem totálně mokrá, jako prase jenom trochu, ale v hlavě mám zas na chvilku uklizeno. Jeden by si řekl, že výlet spíš nic než moc. Ale kdyby každé nic bylo jako to nedělní, bylo by dobře.

P.S.: Fotky tentokrát nevyšly 100% podle mých představ, mobil byl asi unavený a propocený jako já, ale na dokreslení to snad stačí.

P.P.S.: Ještě mapy!!! Map není nikdy dost! :)