Dom. Nikoli do Prahy. Na východ.

Když se sejde víkend, kdy je v Praze plný byt, a člověk nemá chuť se socializovat s lidma, co nezná, nezbývá, než "tak trochu odjet". A jelikož v Brně jsem byla minulý týden a na víkend hlásí obstojné počasí a na východě už jsem nějakou tu chvilku nebyla a teď se tam dlouho nedostanu, volba je jasná. VK. Na poslední chvíli. A aby to mělo ten správný punc výjimečnosti, nenechám se vyzvednout u vlaku, dokonce milým rodičům zatajím, že se vůbec dostavím. A ne sama. Přátelé nejvěrnější, pan Pieps, můj domeček na záda, a Gábina, můj bike, mi budou dělat společnost.

Už páteční večer na nádraží v Lidči má to správné kouzlo. Na peróně já s bikem, poslední průvodčí a skupinka pěších turistů z Prahy, kteří hledají cestu na Pulčín. Rychlý pohled do mapy, ukážu jim, kde mají žlutou značku, kousek s nimi popojdu na rozcestí a jdeme každý svým směrem.

Šlápnu do pedálů a za 6 kilometrů se přede mnou zjeví kaplička. Když jsem byla malá a vraceli jsme se celá rodina autem z dalekých cest, vždycky jsme se předháněli, kdo první kapličku uvidí. To totiž znamenalo, že už jsme doma.

Zazvoním na zvonek a ozve se: Prosim? - Dobrý večer, já bych u vás potřebovala přespat. - Kdo je to? - Hádej! (už nemůžu udržet smích) Jo a taky potřebuju klíče od sklepa... - No počkej, ty opico! No jo, mají mě doma rádi, jen co je pravda...

Večer sedíme s E. u vína a já posté poslouchám historky z jeho výprav "s klukama". Pak už se mi chce spát, protože noc předtím jsem strávila u táboráku, takže to zabalím, rychle mrknu na norskou předpověď, která ještě stále slibuje bezdeští, a na mapu, která slibuje zajímavý výlet, a zalehnu.

Ráno kupodivu drobně prší. Tak si dám dvojitou snídani. A vyrazím. Nejsem z cukru, ne?

Na náměstí se stavím "u Tomíka" (cykloservis) pro duši a lepení (já vím, kupovala jsem minule, ale když se ráno v 6 balíte během 20 minut a nesmíte dělat hluk, protože zbytek bytu spí, to se pak kde co blbě hledá. to si taky sbalíte dvě mikiny místo jedné šustky. což se může ukázat jako chyba.), rovnou mu udělám tržbu koupí cyklorukavic (protože v Praze bych za ně dala majlant) a ještě si nechám přifouknout tlumič. Pak se stavím v knihkupectví u Pavla B. pro mapu (Jakú? - No, nekde mezi Klobúkama a... - Prahú? - Ale néééé. Mezi Klobúkama a Karlovicama...) - Javorníky - západ, a může se vyrazit.

na náměstí - vlevo bývalý FÚ a vpravo muzeum města
Za městem se vydám po staré vojenské cestě na hřeben směrem k Požáru a Končité. I když jedu pomalu a na lehké převody, připadá mi cesta mnohem kratší, než když po ní běhávám. Nahoře jsem relativně za chvilku.

*vsuvka - telefonát - volá Karel, náš bývalý automechanik*
Čau, tak my jsme tady, kde jsi ty? - Ale Karle, dyť jsi říkal, že na Bike Prague se budete přihlašovat hromadně a že mi dáš vědět! - Aha, takže ty tu nejsi? - Ne, já jsem na druhé straně republiky! - Aha. To je škoda. A příští týden platí? - Jasně! Na Sázavu jedu!!!

Na rozcestí před Končitou se chystám konzultovat mapu. Vytáhnu první svačinu. Začíná pršet opravdu silně. Bavím se tím, že zkoumám mapu, a čekám.

pracovně dnešní výlet nazvu "Přes tři pohoří" - z Karpat přes Javorníky do Beskyd
Taky konzultuju předpověď počasí. Vykašlu se na Nory a mrknu na radar.

Nemá to smysl. Asi ten déšť přitahuju. Prostě pojedu v dešti. Ještě že jsem vyměnila mikinu za nepromokavou bundu od Edy. Že je mi poněkud větší je v tuto chvíli buřt, stáhnu ji pod cyklobatůžkem.

Kolem kapličky Na Kútech šlapu ke Končité.

První kluzký kopeček, který musím poslední kus dotlačit. A hranice. Tady už jsem byla, před pěti lety, tehdy jsem chtěla absolvovat stejnou trasu. Skončila jsem neslavně.

Tentokrát je sjezd z Končité mnohem méně rozoraný, tudíž do Střelné sjedu ještě jako celkem civilizovaný biker. Čas pokročil a blíží se poledne. Miňonky jsem snědla, v báglu mám jednu housku a tyčinku, že se najím někde po cestě. Tímhle tempem to bude... Za dlouho. Ve Střelné je pekárna. Obchod zavřel před hodinou. Ale protože jsme na Valašsku a paní prodavačky dělají generální úklid, ochotně mi prodají zbylé dobroty. Bratislavské rohlíčky s mákem, s ořechy, s nugetou... A tvarohové koláčky. Ty nesmí chybět.

První várku cukru do sebe nacpu na Turistické zvonici nad dědinou. Zapíšu se do kroniky a do mapy vtisknu razítko.

Kochám se. Místy se přes mraky prodere slunko.

A pokračuju lesem na Čubův kopec. Jo, pro pamětníky, je to ten Čuba.

Na kopci rozhledna, kde jsem to před pěti lety balila, špinavá jako prase, s bouřkou v zádech. Začíná asi pošesté pršet, ale tentokrát to zabalit nehodlám. Doma nečeká nikdo, komu bych se musela po zbytek dne věnovat, oběd jsem nahlásila spíš až k večeři, takže proč se nevydat dál.

Prohodím pár slov s manželským párem, co se oddělil od zbytku skupiny. Z Pulčínu. Aha. A zbytek je na cestě od Makyty. Tak to ty "svoje" z perónu jistě někde cestou potkám. Miluju tyhle osamělé sociální interakce na cestách...

Spadnu do Francovy Lhoty a zase šlapu nahoru. Teda loukou chvíli vedu, tráva je tak vysoká, že si ani nejsem jistá, jestli ta skoro neviditelně udupaná brázda je chodník s modrou značkou. Mapa říká, že držím dobrý směr a na kopci se to potvrdí, modrá značka nalezena.

Ještě jeden asfaltový kopec a šlapu ke kapličce sv. Huberta s krásným vyřezávaným oltářem a sochou dřevorubce.

Zase ty výhledy. Dokumentuju Gábinu na cestách...

...a sebe s kopretinou za uchem.

Za chvilku narazím na moje "staré známé" pražské turisty z lidečského perónu. Jsou nadšení a hned se ptají, jestli neznám spolužáka jejich syna, který je taky z Val. Klobouk. Ukáže se, že je o pět let mladší, takže bohužel... I tak máme ze shledání radost. Makyta je blízko.

Asfaltka se brzy mění na lesní cestu, dostala jsem se na ten správný hřeben, kde jsem chtěla být. Cedule Makyta. Hurá! Kóta dobyta!

Aha, to je teprve rozcestí. Tak nic. Tak jedu dál. Aha. Tak nejedu. Poslední kus je přes kořeny a kameny kolmo nahoru. Všecko mokré. V duchu si říkám, zaplaťpánbůh, že jsem měla ještě dost soudnosti nebrat si klasické tretry, ale staré "cyklopohorky". Gábinu tlačím a poponáším na kopeček a společně tu kótu M přece jen dobudeme.

Na kótě M svačím, nadšeně rozesílám zprávy do všech světových stran, že žiju, že jsem tady, že už zas chčije... A tak. Konzultuju mapu, jak daleko to mám po hřebeni k Portáši. Rozhodnu se pokračovat po červené dál. Když už jsem tady, bylo by škoda si to neužít. Však ono za chvíli zase pršet přestane.

Snesu na rameni Gábinu z vrcholu. Po červené kolmo dolů, tím úzkým, mokrým a kluzkým chodníčkem. Ano. Cyklopohorky byly dobrý nápad. Ty by mi Eda nepučil. Pak kus sjezd a krásná trailová cestička.

A pak ještě jeden snášecí (v mapě byl označený jako "nebezpečný sjezd" - teda ten bych nesjela ani za sucha...). Škoda, že v tyto momenty vždycky zapomenu fotit. Ale když se člověk musí 100% soustředit, kam klade nohu, nedejbože jestli mu na ni nepadá kolo co má "pod pazuchou", to se pak lehko vytěsní věci jako moderní technika a potřeba dokumentovat každý kluzký kořen. Eště že tak. To je přesně ten očistný efekt, po kterém prahnu, ni?

Za chvíli jsem na Papajském sedle. Mám radost, že ten kousek i s nesením šel celkem rychle (pořád se pohybujeme na pár kilometrech a kdybych běžela, možná bych byla i rychlejší...)

Ze sedla zase tlačím, kolmo nahoru. A pak se zas chvilku projedu po dokonalém chodníčku.

Abych vzápětí slezla, když se pěšinka rozšíří a rozbahní a zaroste...

A najednou jdu po rozbahněné lesní cestě, zase poponáším, protože projet to nejde, jak je to měkké, a jen tak mimochodem si všimnu, že červená značka je v čudu. Chci zkonzultovat mapu. Prohledám batoh a zjistím, že ta je taky v čudu. No, v čudu. Je mi jasné, že může být jenom na jednom místě. Moje krásná nová mapa Javorníků (s razítkem ze zvoničky) zůstala na kótě M. Tak třeba někomu přinese štěstí.

Mám záchytnou schematickou mapu od Edy, na které zjistím, že když budu držet směr, teoreticky narazím na slovenské straně na vesnici a pak se vyškrábu nahoru na Kohútku. Jsem kousek pod hřebenem, červená bude na něm. A tak se rozhodnu nepokračovat dolu. Naberu přímý směr nahoru. Naštěstí mi tu lesní dělníci nechali něco jako cestu. Akorát ji zapomněli uklidit. A tak zase nesu. To abych si nestěžovala, že málo posiluju. Rychlost závratná, poslední tři kilometry jdu asi hodinu... (aspoň mám ten pocit)

Za odměnu se můžu kochat.

Trochu se hroutím k zemi, ale furt se kochám.

A v duchu přemýšlím nad tím, co kdybych se tu prostě v tom lese zamotala a nenašla cestu a neměla sílu Gábinu takhle nosit a byl by večer... A v duchu si skládám rozlučkové SMSky, aby aspoň věděli, kde mě hledat... HA HA HA. Asi už mi to fakt leze na mozek. Copak se můžu TADY ztratit? Teď? Když už ani neprší (ne že by dneska nějak zvlášť lilo), ani neni ještě tma, vlastně pořád vím, kde cca jsem...

Na chvilku složím bike a odpočívám. Je tu vlastně krásně, člověk by neřekl, že jsem od civilizace co by kamenem dohodil. A zbytek došel pěšky. S bikem v podpaží.

Po hřebeni vede opravdu červená značka. Jsem u posledního rozcestníku před Kohútkou. Foto nesmí chybět, ale bike už na něj necpu.

Nedokážu se pořád nezastavovat.

Dnes celý den na hranici. Jak příznačné. Jedna váhavá váha, co se nemůže rozhodnout, kam vlastně patří.

Hlavně, že vím, odkud jsem přišla, a kam mířím.

Slovensko.

...a jsem na Kohútce!!!

Konec dnešního putování po hřebeni. Teď už jen sjezdovky, civilizace, restaurace s kofolou a kafem, zbytek buchet v batůžku... Volám našim, že jsem tady a teď a že se dopravím domů už po silnici na české straně. E. mi sice důrazně doporučuje použít kratší stranu slovenskou (o 10km!!!), ale já se vlastně na tu dlouhou rovnou silnici, po které to pošvihám i s tím svým tankem 27-30km/h, těším.

Vypiju kafe, nechám si zajít chuť na borůvkové knedlíky, protože víc cukru už dnes prostě nepojmu, a vyrazím dolu kopcem. Sjezd epesní.

A památeční foto z bikové perspektivy.

Na zastávku ve Valašské Polance u benzinky jsem se taky těšila. Protože když tam dojedu, vím, že už jsem za humnama.

A mapa nesmí chybět:



***

Už jen pár obrázků z neděle.

Já vím, že jsou tam hnusné činžáky a výrobní haly a tak. Ale já mám ten výhled prostě ráda.

Protože z druhé strany, z toho kopce, pak zase hledím na ty naše paneláky. A vydýchávám. Tradičně. Po schodech nahoru na rozhlednu.

A pokaždé si udělám tu stejnou panoramatickou fotku.

Už je mi to skoro blbý. Ale to se neomrzí.

Neděle odpoledne, nádraží Horní Lideč.
Bike jsem si přivezla přes celou republiku kvůli jednomu jedinému dni na hranici.
NO A???