My spot.

Je pátek večer. V hlavě se mi rodí plán. Vzhledem k tomu, že je E. milosrdný a zapůjčí mi vůz, uložím si mapu a říkám si, že ráno moudřejší večera. Zkusím se na to vyspat.

Ráno je samozřejmě nejen moudré, ale i krásné (vzácná kombinace!!!). Budím se sama od sebe v 6, takže mám spoustu času to promyslet. Protáhnu se, pomalu snídám a u kafe si vrývám mapu do hlavy. Při pohledu na kilometráž a převýšení se po týdnu s bacilem ještě malinko tuberácky rozkašlu, ale naštěstí tomu nikdo nevěnuje pozornost. 7:30 nasedám do vozu.

Těsně po osmé parkuju na rozbité asfaltce nad Nedašovem a doufám, že lesáci dnes nebudou svážet dřevo zrovna z oněch míst. Poslední dokumentační selfie - co kdybych nepřežila?

Jo a boty. Ty nesmí chybět.

Někde v té zatáčce by měla být lesní cesta nahoru.

Jenomže ta cesta je vlastně potok, bahno a listí. Takže první kilometr tak nějak kloužu zpět. Taky trochu nadávám.

Pak to přijde. Ty paprsky slunka v ranním lese. Pomaličku se škrábu strmým svahem nahoru (no jo, nové boty vždycky musím prodrat maliním, to jinak nejde), ptáci zpívají a já jenom lituju, že nevím, který je který. Zatím jdu podle azimutu, ale někde tam nahoře bych měla narazit na značku. Pak už to bude dobrý.

A taky je. Jakmile mám červenou, jsem zpátky na mapě (v hlavě). Ta mě dovede po hranici pod Okršlisko, kde se vydávám do hloubi slovenských lesů. Ptáci furt řvou. Ale jak krásně...

Otevře se přede mnou první velká louka. Někde v tom lesíku naproti by měla byt kaplička Brezová. A ten vysoký kopec nalevo... Je nějaký podezřele vysoký. Vyšší než všecko okolo. Co to asi bude? Tak vysoká je tu jedině Chmeľová...

Kaplnka Brezová. Piju jistě léčivou vodu a nedbám, že kašel zázrakem nemizí. Radši moc nezastavuju - za běhu nebo chůze se nestíhá moc projevovat. 

Ten 'vysoký kopec' byl Chmeľová. A já si ji představovala úplně jinak. Takové stromy porostlé 'nic'. Lezu nahoru svahem strmým až hrůza a říkám si, škoda, že nahoře nebude výhled, podle popisků na internetu jsou buky i na vrcholu. A pak se přede mnou objeví horizont... 

 ...a otevře se první dnešní výhled. Rovnou na Vršatec. *wafixtojealenádhera. 

Panoráma taky musí byt. 

A eště jeden výhled. Výhledů není nikdy dost. Tuberácký bacil se hlásí o slovo. Ale široko daleko není nikdo, kdo by mě slyšel, takže vlastně jako by nic nebylo :) 

A kropáčky, ty prej sou na kašel nejvíc... Stačí jeden pohled a čuchnout a jsem zdravá jak ryba.

Pak přemýšlím. Času i sil je dost (relativně), takže se podle plánu rozhodnu obkroužit bradlo. V lese nefotím, protože zděšeně zjišťuju, že musím klesnout až těsně nad úroveň Červeného Kameňa, odkud jsem vyrážela loni. To znamená, že vím, kde sem. V pr***. Ten kopec budu muset dat zase nahoru. Aha. Tak to budou ty metry z mapy. No jo, ale ten výhled na druhé straně na Červenokamenské bradlo za to stojí... 

...a ten na Vršatské jakbysmet. A stromy kvetou o sto šest. Eště že mám v batohu antihistaminika. Pro případ, že... 

A jelikož ten hnusný kopec po modré značce je po asfaltu, tak ho až na kraj Vršatského Podhradia vyběhnu. Teda vycupitám. Teda vydusám. Hledím před sebe na asfalt a snažím se nemyslet na ty metry nahoru, co mě ještě čekají. Jediná zastávka, co dělám, je na panorámu celého bradla. Ta mě prostě dostane kdykoli. 

A pak už to prostě dám. Protože vím, že když to zvládnu až pod hrad, prolezu jedním starým kamenným obloukem, najdu chodníček, vylezu po skale a tam to je. 

Moje místo. A je jedno, jestli člověk hledí na jih... 

...nebo na východ. 

Nebo na kytičky (...a na botičky).

Nebo rovno pod sebe. 

A nebo na sever (na bradlo a vlevo zpátky na Chmeľovú).

Jenom se nesmí hledět na západ. Tam kdosi postavil dva obludné hotely, kde nikdy v životě nikdo bydlet nebude. *wafix podruhé. 

No a když se člověk dost nabaží, prostě sleze dolu. Neni nic snazšího. A jelikož má pro dnešek kopce odbyté, k autu to stíhá mnohem dřív než za necelé dvě hodiny. Dokonce i za míň než hodinu. 

Tedy za předpokladu, že se nebude příliš dlouho občerstvovat. 

Jenomže to bych pak nemusela stihnout oběd. A vzhledem k tomu, že přijede delegace věčně hladových dětí, není radno se příliš zdržovat. Tudíž už radši ani nefotím. Kdyby mi snědli všecky roštěnky, z čeho by mi pak rostly ty svaly, co jsem si na ně dneska v těch 'našich' kopcoch zadělala? :D

Jo a btw., tady je trochu jiný rozměr bielokarpatské turistiky. Bike sice na hradby nedostanete, mimo chodníky s ním nemůžete, ale myslím, že kluci z Trail Busters rozhodně vědí, kam stojí za to se vypravit.