Kočičky na výletě s překážkami

Ve chvíli, kdy jsme s M. a K. přežily OTOB, jsem pojala myšlenku, že bych se konečně letos mohla pustit do podniku typu Spartan Race. Ani ne tak kvůli tomu běhu a závodu, jako kvůli tomu, že mě lákalo zkusit si všechny ty překážky, když už jsme s holkama zvládly šplhání po síti a přelézání žebříků, koulení pneumatik a transport raněného... Že by to chtělo ten běh, který letos není až tak silný, něčím zajímavým proložit. A tak jsem OTOBí dámy nalákala na Army Run, který se konal na konci června na Šumavě. Střízlivě jsem zvolila trasu 10km s 20 překážkami a ‚založila‘ tým Krutých klikařek (to pojmenování se nám na OTOBu tak zalíbilo, že jsme si ho přivlastnily). Přidala se k nám ještě zkušená ‚adventure‘ závodnice T., a tak souhlasila i K., které se do akce po Spartanovi absolvovaném před 2 lety podruhé moc nechtělo.

...a jak jinak by to mohlo být, než že čas běžel... ...a nic se nedělo... ...žádná společná příprava... ...žádný speciální trénink... ...ručkování... ...šplhání na laně... A proč bychom to jako dělaly? :D

Místo toho si nejdřív uhnala plicního bacila K., a když se jakž takž vyléčila (aby si v Rychlebkách mohla opatřit slušivý a dostatečně hluboký šrám na kolínko), pořídila si (i když o tom ještě nevěděla) podobného bacila M. a i když si ho nehodlala ponechat dlouho, zůstal u ní až do dne D. Takže stejně jako před OTOBem, ještě týden předem tým vůbec nevěděl, jestli odjede. Pak se zjistilo, že K. se v dubnu sice registrovala, ale nezaplatila a její registrace vypršela. M. nezaplatila, ale aspoň byla pořád registrovaná. Do poslední chvíle koketovala s myšlenkou, že pojede, chtěla jsem ji nalákat aspoň jako diváka, ale nakonec se rozhodla to odpískat (protože prý by nám záviděla) a pod jejím jménem startovala K.

Po nekonečných dohadováních a řetězových e-mailech padlo poslední slovo, že s K. pojedeme jen na otočku, ráno tam a večer zpátky. A to by nebyl pořádný ‚závod‘, kdyby nevyšel na konec měsíce, uzávěrku v práci a víkend po týdnu probdělých nocí. Tak si říkám, jestli my to neděláme schválně. Že si vždycky vyrobíme nějaký ‚handicap‘, abychom jako nebyly náhodou příliš dobré :) K. si týden před závodem vylepšila osobák na půlmaratonu v Olomouci, den před závodem si dala Malostranský BootCamp Triatlon, běh v polední pauze a kolo večer. Jen tak. Já jsem teda v pátek odpočívala. Ale hodiny spánku za poslední 3 noci před závodem by se daly spočítat na prstech dvou rukou (ok, plus dva prsty na noze). Samozřejmě, že cestou na akci to K. nezapomene zanalyzovat a stejně jako většina ostatních se pokouší mi vysvětlit, že si prostě musím ten režim vědomě přenastavit a spát. A proč jako nespím, když jsem v podstatě spokojená, konečně jsem se přestěhovala, mám práci, mám čas na svoje koníčky... No jasně. Je to jednoduché jako facka. Logicky. Ale když je člověk od svých vysokoškolských let v podstatě existenčně poprvé odkázaný jenom sám na sebe... Do háje, je to zodpovědnost. Asi jsem si prostě ještě nezvykla, no. Nebo aspoň moje hlava ne. Ale to sem nepatří. Je sedm ráno a my vyrážíme směr Černá v Pošumaví :)

K. mi cestou dovolí jedno kafe u McD a pak už jen dlouhá cesta na jih. Rychlá registrace a dlouhé čekání. Iniciovala jsem brzký odjezd, abychom si užily případný doprovodný program, ale upřímně, zalezeme raději do auta a pospáváme. Načež volá T., že s M. právě dorazily a že M. se registrovala na 'army' verzi (16km a 30 ‚překážek‘), tak že ona se přeregistruje s ní. ????? WTF ????? Neříkejte mi, že už se mi podruhé rozpadá tým (který mimochodem vůbec není ‚můj‘ tým, ale jaksi mám pořád dojem, že když jsem to spískala...)! K. je totálně rezignovaná a když navrhuju, že tedy do toho půjdeme všechny, pokud teda půjdeme ‚na pohodu‘, protože ‚nemám naběháno‘ (bla bla bla oblíbená fráze letošního roku), řekne, že jí je to jedno a že když to zařídím, nebude trhat partu. Nevím proč, ale v tu chvíli mi to přijde jako docela dobrý nápad. Jdu tedy k časomíře, zbytek týmu přehlásím na 'army' a nadšeně zdravím kluky z BootCampu, které potkávám, a hlásím jim, že ‚jdeme spolu‘ :) Tedy my až půl hodiny po nich, ale zato stejnou trasu :) Nervy napnuté jak struna, hlava šrotuje na plné obrátky, tělo zmatené, jestli má být unavené, nebo pumpovat do žil adrenalin, tyhle ‚předzávodní stavy‘, i když vlastně vůbec o nic nejde a závodit nehodlám, to je prostě pecka.

Co na tom, že před startem spustí lijavec. Co na tom, že start nám z 12:00 posunou na 12:35? A že mi padají kalhoty (ne, nejsou mi velké, jak říká K., právě naopak, proto mi padaj‘ :)))? 12:35 se 4 dámy z Prahy pozvolným tempem vydají od startu vstříc nečekaným ‚nástrahám‘...

...jejichž společným jmenovatelem je z velké části bahno. Nevím, jestli je to jenom tím, že na začátku sprchlo, spíš to bude tím, že Šumava je jeden velký mokřad a tak se bahno na chodníčcích, po kterých běžíme (zvlášť to kličkování v lese bylo fakt luxusní, trať se moc povedla!), myslím ani nemuselo složitě ‚vyrábět‘ :) Hned na začátku jsou tři ‚vodní‘ překážky, takže se rovnou vykoupeme (teplotní šok z plavání ve studeném rybníčku kompenzuje vzápětí radost ze skluzavky na kladce do vody z dřevěné věže, i přes můj strach ze skoků z výšky jsem nadšená), pak si projdeme bažinou po kolena a od té doby už zůstaneme jako prasata po celou cestu. Upřímně, nijak zvlášť to nevnímám. Klusáme velmi střízlivě, pomalu, každou další ‚překážku‘ si užíváme, i když teda ručkování je dle očekávání katastrofa, jelikož se pokouším marně, jdu dobrovolně dělat angličáky, zatímco holky se vynajdou a projdou přidržujíce se nohama boční konstrukce, což je jim se zavřenýma očima uznáno. Už se mi nechce vracet, tak dodělám 30 kousků a s bolavými stehny běžíme dál. Klušeme po lesních cestičkách a polích a mokřadech. Fakt na pohodu. Abychom se moc nevyčerpaly. A taky mám pocit, že se nijak zvlášť nevyčerpáváme. Jediné, co je jakž takž delší, je plazení v bahně pod ostnatým drátem (jak tvrdila moderátorka, z toho je přece děsně cool mít fotku, haha, no jo, jasně, budu ji ukazovat všem kamarádům, aby viděli, jak moc krutopřísná klikařka jsem, ale to by tam v tu dobu, co se tam plazíme, musel být ten fotograf, že jo... :), jinak je to všechno tak nějak rychlé (rozuměj krátké).

První občerstvovačka, jsme asi v třetině, rozděluje se ‚civil‘ a ‚army‘ – posílají nás na civil, protože to máme na startovních číslech, ale my se nenecháme odradit. A hned vzápětí to málem dvakrát vzdáme a jdeme zpátky ‚do civilu‘. Čekáme totiž na batohy se zátěží, které se musí na dané místo přivézt, a kterých se nedostává, takže se o pět kusů strhne rvačka, další nejsou, dámské vůbec, do toho přichází pěkný slejvák. Stojíme pod keříčkem a zvažujeme možnosti. Buď se vrátit a jít 10km, nebo se vydat dál bez batohu, ale to nás diskvalifikují. Když už čekáme asi 15minut, pořád prší a je nám kosa (mokré jsme stejně, ale pobíhat na místě taky člověk nevydrží dlouho), je nám už diskvalifikace putna. Dav nás přinutí se trochu zapojit a uzmeme dva batohy, dokonce ještě třetí, ale ten je prázdný, víc prostě není, tak se domlouváme se slečnou, co to hlídá, že vezmeme ty dva plus jeden prázdný a budeme se střídat. Beztak to není žádná výhra, nese se to blbě a stejně už místy jdeme, protože běžet se nám nechce (tedy mně trochu jo, ale nemůžu to říkat nahlas, protože by mě zbytek týmu asi zlynčoval :))). Army disciplíny zahrnují taky střelbu z luku a vzduchovky nebo co to – jak jinak, slepá jak patrona a levá jak šavle, jako jediná z týmu dělám angličáky. Ještě že mi nijak zvlášť nevadí. A upřímně, čekala jsem, že jich budu dělat víc :)

Celé to, i když jdeme a nikam nespěcháme, celkem rychle ubíhá, občas si povídáme, občas jen tak poklusáváme, občas jdeme, a co nevidět jsme u druhé občerstvovačky a čeká nás poslední kousek, už bez batohu. Takhle lehce bych chtěla, aby se mi běhalo pořád. Je jedno, jak moc jsem těžká, kolik mám bahna v botách a na botách a na sobě, když vám někdo ubere pětikilový batoh... ...hmmm... (btw. že by to fungovalo stejně, kdybych teď odhodila těch 5kilo, co mám teď navíc? to by stálo za pokus, ni? :) A najednou je tu předposlední překážka, kde se K. chvíli zasekne brečíc, protože si sdírá nohu o lano, po kterém se má visíc přesunout z jedné strany na druhou, ale nakonec to zvládne (za což ji v dané situaci fakt obdivuju!!!) a vyběhneme si poslední kopeček, pomůžeme si na poslední 3 shyby a pak už se jenom řítíme z kopečka do cíle. Povzbuzující ‚dav‘ vlastně není dav a těch pár lidí, co postává kolem startu a cíle, tak nějak netankuje, že dobíháme, když vidím výsledný čas, nevěřím, že jsme na trati strávily takovou dobu, ale hlavně, mám pocit, že bych klidně ještě běžela dál. Asi jsme málo makaly, dámy! :D

Na druhou stranu, udělaly jsme si z toho takový hezký výlet s překážkami. Užily jsme si ho myslím výborně. A vzhledem k tomu, jaké jsou u sprch fronty, zakončíme celou akci ve správně outdoorovém duchu – jdeme se umýt do Lipna. Proč by taky ne, když je voda pomalu teplejší než vzduch?
Mám z toho celého děsnou radost. Že jsem to přežila, ale hlavně, co víc, že to vůbec nebylo to ‚snad to přežiju‘, jak jsem se moc na začátku bála, ale ‚užívám si to‘ a bylo mi jedno, že jsem mokrá a je zima a placatím se někde 3 hodiny, vždyť jsem za poslední měsíce přečkala už leccos, noční orienťák a týmové aktivity na OTOBu, pár hodin v mlze na sněhu v Tatrách, osm hodin na hřebeni Jeseníků a vedro i bouřku v pěti hodinách na Sázavském Blizáku. Letos se vůbec nejede na časy. Letos se moje limity posouvají někde úplně jinde. A co je na tom nejlepší, přijde mi to víc přirozené, než že bych to brala jako něco výjimečného. A jsem nesmírně vděčná za každý z těch okamžiků.

Samozřejmě, že se toho dá napsat mnohem víc. Jako K. hlášky typu ‚Já mám v zubu jeho nožičku!!!‘ (poté, co jsme musely na druhé občerstvovačce sníst jednu sušenou larvu) a ‚Co může být na chlapovi víc přitažlivé, než když zaběhne desítku za 39 minut?‘ – ty si budu myslím pamatovat dlouho :) Nebo jak jsme v tom čekání na batohy byly děsně naštvané. A pak jsme rozebíraly psychologii davu. Nebo moje snaha vysvětlit K., kdo je to hipster, a její následné prozření. Ale to bych taky nemohla dělat nic jiného, než jenom psát a psát. A už takhle jsem zase přišla o kus té noci, kdy jsem mohla spát (no jo, mohla, ale spala bych?).

Tak zas někdy příště. Až bude co sdělovat. A bude čas. Zas něco napíšu :)