Hledání radosti

Ha, jistě všichni čekají a někteří se bojí slibovaného příspěvku v norštině, ale ten, až bude, nebude o běhání. A dnes to o běhání (trochu) bude. A nejen o něm.

Bude taky trochu o tom, co teď žiju. A upřímně, velmi silně si uvědomuju, hlavně ty poslední dny, jak moc dostávám. A jak moc jsem za to vděčná.

Před 3 týdny jsem měla možnost strávit 2 dny v Krkonoších. Původně to byl plánovaný víkend ve větší skupině, ke které jsem se měla možnost přidat, pak už to vypadalo, že z toho sejde, ale jelikož byl návrh, že se přespí na Luční boudě (a mě samotnou by to nikdy nenapadlo), byla jsem celkem smířená s tím, že když nakonec nikdo nepojede, pojedu i sama, bez běžek, a ty dva dny klidu v horách si ukradnu. A nakonec se výlet posunul o den (což se ukázalo jako 'osudové štěstí' vzhledem k předpovědi počasí), ale byli jsme 4 a vyrazili jsme!

Z původně plánovaného přechodu Krkonoš na běžkách bylo z větší části chození v běžkařských botách s běžkami připevněnými na batohu (díkybohu, že jsem měla pro tuto příležitost možnost zapůjčit si pořádný batoh :), ale v pátek večer jsme dorazili na Luční boudu, unavení, já trochu i vymrzlá, psychicky trochu down, protože mi to běžkování prostě nešlo, ale zase ten západ slunce, ty výhledy, ten třpytící se sníh a klid nahoře - to všechno ty 'strasti' mnohokrát vyvážilo. A na Luční ještě sauna a teplá postel a príma společnost... Co víc si člověk může přát?

Já si už roky samozřejmě přála jediné (a kdekdo to o mně věděl) - zazít východ slunce na Sněžce. Uznávám, vždycky mě to lákalo, až když jsem před dvěma lety Sněžku dobyla (dala jsem si to jako dárek k narozeninámm), zjistila jsem, že je to pěkně nudný kopec a zas takové kouzlo nemá. Ovšem uznávám, výhled je odtamtud pěkný. Kdysi jsem snila o tom, že na ten východ slunce na Sněžce se nebudu dívat sama. Že ten okamžik zrození nového dne budu moct s někým sdílet. Ono co si budeme povídat, když mi před pár lety jeden milý sliboval východ slunce nad Brnem, tak mi to připadalo skoro romantičtější než ta Sněžka :)))

No a tentokrát jsem cítila, že mám šanci jako už dlouho ne. Jsem prakticky kousíček od 'cílové stanice'. Mrzne tak akorát (což na horách není zas tak často). Předpověď je velmi příznivá. A slunce vychází cca v 6:00, což znamená, že bych nemusela vstávat v až tak nekřesťanskou hodinu. A to všechno nahrávalo tomu, že to zvládnu i sama. Vykašlala jsem se tedy na sny o sdílení. A v 5 ráno jsem vstala a vyrazila. Nakonec se ke mně přidal zcela neznámý mladý muž v skialpových přezkáčích ze skupiny, která s námi sdílela pokoj, takže jsem vlastně sama nebyla. Pod Sněžkou jsem ho musela nechat v závěsu a nasadit turbopohon, abych to stihla, než slunce vyleze, ale povedlo se. 5:57 jsem stanula na vrcholu kopce, kde už čekala partička mladých lidí, a kochala se tím, jak ta oranžová koule pomalu vykukuje z mraků. A i když jsem byla zmrzlá jako rampouch (a jak jsem teprv vymrzla cestou zpátky!), zážitek jsem si pěkně uložila do šuplíčku ve své hlavě a ve svém srdci a zase byl svět o chlup krásnější.

...

Minulý týden ve čtvrtek ráno se mi fakt ukrutně nechtělo vstávat na trénink. Po Velikonocích jsem byla unavená a demotivovaná a nic se mi nechtělo a tak jsem potřebovala 'popostrčit', tak jsem si řekla, že kromě úterý půjdu i ve čtvrtek (což se zased ukázalo jako moudré rozhodnutí, protože jsem nakonec odpískala pátek). No a holky se zmínily o tom, že v sobotu plánují výlet někde z Mšena do Mělníka, popoběhnout si trochu v přírodě. Tak jsem si řekla, líná huba... znáte to :) Neměla jsem úplně jasný plán na víkend, rovnou jsem se teda zeptala, jestli bych se mohla přidat. A ony že jasně, že si ještě dáme vědět. A co z toho nakonec bylo? Nakonec z toho byly 4 holky a pes v autě, kolečko ze Mšena přes pěkný kus Kokořínska, Pokličky, hrad Kokořín, výhled na Kokořín, limča v Kokořínském Dole, úžasné kafe ve Mšeně a moc hezký půlden strávený v přírodě. Kochaly jsme se mezi skalami, poslouchaly jsme ptáky, lezly do kopce a z kopce, sem tam běžely, sem tam šly... O to tu samozřejmě až tak nejde. Pro mě to mělo ale ještě jeden důležitý rozměr. Před nedávnem jsem měla možnost kus tohoto kraje navštívit - jenom na pár hodin a viděla jsem vlastně jenom miniaturní kousíček. A tehdy jsem si říkala, že bych si strašně přála se sem jednou vrátit a mít víc času si to tady prochodit a proběhat... A bác ho :) Netušila bych, že se mi další přání splní, k tomu takhle brzo :) A už vůbec ne, že s holkama, se kterýma jsem se nevídala pár let a zas tak moc se neznáme.

Celé to mělo dohru, úplně miniaturní, ale zase jsem si něco uvědomila. Na večer jsem slíbila svému spolubydlícímu, že si spolu dáme večeři a pak půjdeme na víno. Na víno navrhl podnik, kde jsem minule vysedávala s i. nad úžasným izraelským Merlotem, a který je straaaaaašně daleko od našeho bytu (asi tak 50 kroků :). Seděli jsme tam, popíjeli lahodné sicilské červené a povídali si o všem možném (a nad očekávání, i když se mi tam původně vůbec nechtělo, to bylo celkem příjemné) a já jsem se mu pokoušela vysvětlit, jak jsem byla dnes nadšená z toho výletu. Protože jsem byla venku, v přírodě, v místech, která mají úžasnou atmosféru, šplhala jsem po schodech i po strmých srázech, lezla po čtyřech, běžela, chodila, kochala se, zase jsem si připadala jako Radovan (Lucka ví), a snažila se mu předat tu nepřenositelnou a nesdělitelnou zkušenost radosti z drobností a i když on tomu vůbec nerozuměl, protože to tam nezná a protože ho možná naplňují úplně jiné věci, seděl tam a díval se na mě a já mu říkám, že vím, že se to asi těžko chápe a on na to, že na jednu stranu jo, ale že to musel být úžasný den, protože už dlouho neviděl takové nadšení v mých očích. Že když vyprávím o tom všem, co jsem viděla a prožila, cítí ze mě tu radost. A v tu chvíli jsem si uvědomila, že mám vlastně obrovské štěstí, že jsem schopná tohle prožívat. Vnímat. A cítit. Protože chvilku jsem měla pocit, že tuhle schopnost ztrácím. Vlastně houby schopnost. Dar je to.

A tak děkuju za dlaší den. A za všecky dny. A za všecky lidi, které mi život přivedl do cesty. Ať už jsou tady nebo tam, ať už se zdrží dlouho nebo chviličku. Jako třeba ten úplně obyčejný kluk ráno v metru, co seděl naproti mně a koukal, jak se culím poslouchajíc a pobrukujíc si moji oblíbenou písničku a najednou se taky culil a když na Ládví vystupoval, taky se usmíval a zamával mi a řekl mi ahoj :)

Pokličky (na P. vůbec není vidět, jak moc se bojí té propasti pod námi. jenom mi křečovitě svírala ruku :o)))

cestou z Pokliček, aranžované plazení ze schodů :o)

tak kvůli tomuhle výhledu mi holky odpustily i ty skály a jeden malý kufr ;)

P.S. 12.4.2015: Aby si náhodou někdo nemyslel, že teď na něčem jedu, že vidím svět tak "sluníčkově" :o) Každý den je jiný a dnes se mi sice na první letošní bikové vyjížďce technicky docela dařilo a den to byl veskrze slunečný a odpočinkový, ale jinak už zdaleka není všechno "beautiful" a "awesome", jak to občas vidí můj spolubydlící (jsou chvíle, kdy by se optimisté měli popravovat!!! :o))). Ovšem jedno platí pořád - i za ty méně "happy" dny jsem vděčná.