plán (plán byl z 90% práce S.): Honza nás vyzvedne v 6:30, odlet Praha 8:30, dolet Edinburgh 11:35, vyzvednout auto v 11:30 --> odjezd směr Fort William, jedeme do Onich, vesnice 20 km od Fort William – vzdálenost 200km, 2,5 hodiny – ubytujeme se v hotelu, projit se po okoli (plazi) a zajít na whisky
skutečnost: Balení a přípravy ukončeny ve 3:30 AM. Vyzvednutí – checked, odlet – checked, přílet – checked. Vyzvednout auto – checked. Cesta na západ s nákupem jídla, chvíli řídí S., ale řízení na levé straně ho trochu zmáhá, takže u Callanderu beru volant já. Počasí – dokonalé. Cca v 15:30 jsme v Ben More, kde je jeden z 283 skotských munros (hory nad 3000 stop, tj. 914,4m). Puzena vrozenou těkavostí přesvědčuju S. k “procházce”. Na Ben More nevede chodník a jsem přesvědčena, že jméno má od “moor”, což je vřesoviště, protože máme za chvíli boty i kalhoty od mokré rašeliny, ale houby, ona je to jen “velká hora”. V 6 PM dorazím na vrchol, bohužel sama, S. jsem nechala v závěsu, protože vědomí, že jsem byla tak blízko, a nedotáhla to až do konce, by mi nedalo spát. A co když zítra bude pršet? Doufám, že S. neslyší moje radostné výkřiky, aby se nebál, že se mi něco stalo. Cestou zpátky ho naberu kus pod vrcholem a 7:30 už jsme u auta. Nocleh v Onichu je za ty peníze dost nic moc, sprcha skoro neteče, ale pánbůh zaplať za postel, byl to dlouhý den. Zítra nás čeká vrchol dovolené (tedy podle mě) – Ben Nevis.
4.5., pátek
plán: Fort William – tourist office, juk na město, výšlap na Ben Nevis, přespíme v kempu
skutečnost: Fort William ráno spí. V tourist office se S. ptá na počasí a podmínky pro dnešní výšlap. Dostane se mu trojí odpovědi: 1. bude pršet, bad idea, 2. bude pěkně, good idea, 3. neví. Jo, ale zcela jistě bude chvilku sněžit. V jediné otevřené pekárně koupíme jídlo a chvíli po desáté parkujeme u Ben Nevis Inn. Je kosa, po prvních pár metrech začne pršet. Prší asi tak půl hodiny, pak se už jen honí mraky, chvilku slunko, chvilku ne, stupňovaný vítr. Za námi tlupa holek, co mluví česky. Nesmí nás předběhnout. Potkáváme je, když máme pauzu na posilněnou. Fotím je a ony nás. Jdeme dál. Sníh. Vítr sílí. S. nemá kapucu, jenom šátek a klobouček, a mizerné rukavice. Pod vrcholem rychle ztrácí síly. Snažím se jít dopředu, ale občas se vracím, abych zjistila, že je ok. Snažím se, abych ho pořád viděla, ale za chvíli to v té mlze a sněhu moc nejde. Na vrcholu jsem ráda za nouzový přístřešek, kde si dáme aspoň čaj a tyčku, aniž bychom umrzli. Když odcházíme, mraky se trhají, ještě fotím skupinu 4 z 8 holek, co šly za námi. Cestou dolů svítí slunko a fouká severák, takže na zbytek dovolené máme zajištěný look dvou Rudolfů (znáte tu “Rudolph, the red-nosed rain deer”, ne?). Jsme nesmírně vděční, že v Ben Nevis Inn mají teplou pórkovo-bramborovou polévku, na odchodu naposledny vyfotím holky všechny pěkně pohromadě a jedeme najít kemp. Nakonec zakotvíme až u Shiel Bridge, mezi kopci, zima je jak v psírně, ale v umývárně objevím teplou sprchu, všechno je najednou snesitelnější. Zalezeme do spacáků a s čepicí na hlavě sledujeme na tabletu moderního Shakespeara s Ralphem Fiennesem v hlavní roli – tomu říkám romantika 21. století. Noc je o něco méně romantická, mrznou mi nohy, ale nad ránem mi S. půjčí svoje podvlíkačky, a tak ještě usnu, aniž bych se klepala zimou.
5.5., sobota
plán: přesun směr Shieldaig – 150km, 2,5 hodiny, cestou procházka nebo výlet někde po okolí, zajít na whisky, přespíme v kempu Shieldaig
skutečnost: Budí mě odfrkávání koní, co se pasou v ohradě u kempu. Vyrazíme a hned u Shiel Bridge objevíme rozpadlý kostelík se hřbitovem, na ty já se těším vždycky nejvíc. Popojedeme k Eileann Donan, jednomu z nejznámějších hradů Skotska. Ze včerejšího větru jsem ještě totálně vymrzlá a pusu mám celou rudou a v jednom ohni. V 10 otvírají, prolezeme hrad a pak trávíme asi hodinu v místním bufetu nad plánem další cesty. Dnes už to budou spíš jen přesuny, za první dva dny jsme naťapali dost. Jedeme po single tracku podél pobřeží a zastavujeme v Plocktonu, kde je podle mapy maják. Poprocházíme se (nakonec docela dlouho), ptáme se, ale maják je na ostrově, kam se sice za odlivu dá dostat, ale i když je právě odliv, chtělo by to holínky a ostrov je ještě za dalším ostrovem, takže z majáku jsou nakonec jen šedivé fotky z dálky. Chvilku si lozím po skalách na pobřeží, což S. dost štve, že nechci jít po cestičce, ale chci to přelézt po těch skalách a tam pak přes šutry rovnou nahoru. Nojono, když tady je tolik lákadel... Chudák S., bolí ho nožičky, protože se procházka natáhla, ale pak už se jenom najíme, já nechám S. spát a vyrážíme dál na severozápad. Zakotvíme nakonec v Gairlochu, kde je další kemp. Strašně fouká, kolem se honí dešťové mraky, ale stan (i když nejde vypnout) nakonec stojí a my se konečně dostaneme poprvé do hospody na whisky. Už jsem si skoro myslela, že se nedočkám. Z whisky menu vyberu Isle of Jura a už se nebojím žádné studené noci. Dnes usínám u Sherlocka Holmese: Game of Shadows a za zvuků chrápání chlapíka z vedlejšího stanu. Svoji odvahu přehodnocuji někdy kolem jedné ráno, kdy do stanu podivně buší poměrně silný déšť. Něco mi říká, že to není déšť. Vykopu se ze spacáku a doběhnu si na záchod, vracím se s cvakajícíma zubama a volám maminku – venku sněží! Tentokrát mrzneme oba, takže se moc nevyspíme.
6.5., neděle
plán: přesun do Ullapool – 150 km, 2 hod, spíme v B&B, máme zaplacenou zálohu; zajít na whisky
skutečnost: Vstávám kolem sedmé, venku svítí, ale stan je promočený. S. taky konečně zabral, nechám ho spát a než se stan na slunku trochu vysuší, jdu se “vyhřát” do vymrzlého skleníku v miniautě. Chvíli před osmou jsem ready pro první ranní běh – chci se mrknout na kopec nad kempem. Bohužel se dostanu na kopeček jiný, a to ještě musím přelézt 2 ohrady. Ovce ze mě nestíhají, kdo se to tu prodírá namrzlým vřesem a zmateně pobíhá sem a tam. Cestu dál nenajdu, všude jsou buď mokřiny nebo kamenné ohrady, tak se vrátím stejnou cestou a vyklusnu ještě kus podél pobřeží. Před devátou jsem zpátky a vypadá to nadějně, stan oschnul. Dám teplou sprchu, sbalíme a hodinu lenošíme ve zdejší cestovatelské kavárně, kde mají tak strašně dobré a tak strašně sladké dobroty a kafe, že bych nejradši už nikam nešla :o). Vydáváme se na cestu, ale po pár hodinách mě to už v autě nebaví. S. má koleno (má dvě, ale jedno mu ráno zničeho nic “vypnulo”), dnes asi žádná hora nebude. Chceme se mrknout aspoň na Falls of Measach, ale opravují u nich most, takže je velká část stezky uzavřená. Podíváme se na ně z vyhlídkové platformy o kus dál a projdeme se v nějakém lesoparku, kde je prý 200 druhů stromů, studujeme cedulky, ale upřímně – na tohle já nejsem. Pěkně tam je, to jo, ale co z toho mám? Level vzrušení 0, místy až -2. Jsme kousek od Ullapoolu, kde máme nocleh, po včerejšku se strašně těšíme na postel v teple. S. si taky musí vyprat ponožky, neboť je už pár dní skladujeme v igelitu jako nebezpečnou biologickou zbraň. Ubytujeme se a S. i přes “vypnuté” koleno se mnou vyleze na zdejší kopeček (Maol Calaisceig). Kocháme se jenom chvilku, neboť tu (překvapivě) strašně fouká a je zima a cestou zpátky si na nábřeží dáme první fish&chips a baked potato. S hrůzou zjišťujeme, že zdejší lidi se asi ničím jiným neživí. Bohužel podle toho i vypadají. Usínám velmi časně v měkké anglické posteli a v noci je mi horko (!).
7.5., pondělí
plán: přejezd Ardmair point – 6km, procházka --> přesun Rhicarn – 50km, procházka --> přesun Kinlochbervie, 60km, přespíme na Shegra Wild Camping
skutečnost: Vstávám už zase v 6. Chvilku se převaluju v posteli, pak si udělám pseudokafe a navleču na sebe běžecké vrstvy. U auta schroupnu müsli tyčku a vyrazím. Město ještě spí, ale slunko už je vysoko. Na jinovatku jsem si už dávno zvykla. Jelikož po nábřeží a po asfaltu se mi nechce, zamířím stejným směrem jako včera. A pomaloučku, polehoučku, po minikrůčkách stoupám na Ullapool Hill, který mi v tu chvíli připadá strašně vysoký. Počítám, že bude mít kolem 250-300m, ale ta klikatá cestička plná šutrů, ta mi dá zabrat. A strašně si ji užívám. A Roclity taky. Nahoře pozdravím slunko, udělám pár fotek se slunkem na druhé straně a v jiné barvě než včera a vezmu tu dolů druhou cestičkou, přes ojíněná vřesoviště a pak dolů a kousek po silnici zpět do města. Dorazím akorát na luxusní snídani a pak už nás čeká cesta do Durness, odkud se chceme dostat na Cape Wrath, nejsevernější místo skotské pevniny. Cestou zastavujeme u Ardvreck Castle, což je moc krásná ruina, kde se zase trochu dohadujeme o tom, kdo kam poleze nebo nepoleze. Naprosto chápu, že se po památkách nelozí. Ale když to není zakázané... U přívozu ke Cape Wrath zjistíme, že nám jeden ujel před půl hodinou a další jede až za dvě. A taky že se kolem začíná zvedat hrozivý vítr a všude kolem jsou takové ty mraky, jak když z nich prší, vidíte ten chcanec na x desítek kilometrů daleko a přesně víte, že slovo “déšť” ho rozhodně nevystihuje. Mraků honění přečkáme v místní kavárně a ve 2 už nás veze lodička na autobus. Pak 45 minut autobusem přes vojenský výcvikový prostor (prostě takové obrovitánské vřesoviště pro bombardování) až k majáku, kde jsou strašně vysoké útesy a díra ve zdi a všude cedule “na vlastní nebezpečí”, tak tam na vlastní nebezpečí jdu okouknout ten trávník a zase dostanu držkovou. Achjo. Tomu říkám dovolená. :o))) Pořád je šedivo, ale neprší. Zatím. Když odjíždíme z Durness přes Tongue, pomalu nás to dohání a ve Scrabsetru, odkud máme zítra ráno vyplout na Orkneje, se S. budí už zase do pořádného slejváku. Tohle by stan nevydržel. Tak si chceme pronajmout buňku ve zdejším kempu, ale všude už je zavřeno, tak nakonec zaparkujeme na odlehlé silničce a uložíme se ke spaní v autě. Venku drobně prší, hned vedle auta na nás přes plot zírají bílé ovce a my koukáme na Puss in Boots a přijde mi to jako děsně fajn večer. V noci chčije a chčije a hodně a moc a že jsem uvnitř a nemrznou mi nožičky mi přijde ještě víc děsně fajn.
3 comments:
Ty jo, vy jste akcni...! :)
Nikie, tohle čtení mi udělalo hroznou radost. Připomnělo mi to mojí nejlepší dovolenou v životě. Docela ti závidím zdolání Ben Nevis. My jsme s V (bylo mu tehdy 12) zakončili cestu 200 výškových metrů pod vrcholem po více než 3 hodinách v dešti, sněžení a silném větru. Ale Skotsko je krajina mého srdce. Krásný fotky. Moc díky za tohle pohlazení na duši :-)
s0c: no ta druhá půlka už byla dost zatuhlá... :o)
bubo: tak to jsem ráda!!! V. je dobrej, že o i ve 12 dotáh v takovém nečasu až tak daleko!!!
Post a Comment