plán: přesun Durness, 30km --> přesun Tongue, 70km --> přesun Thurso, 60km --> přespíme kemp okolo Thurso
skutečnost: Ráno na nás přes ohradu zírají ovce černé. Pře sedmou sbalíme a přejedeme zpátky do přístavu, zakoupíme lístek na trajekt a v 8:35 už vyrážíme směr Stromness. Venku pořád chčije a chčije, takže chvilku potom, co si sedneme v bufetu ke stolu s čajem a kafem, zjistím, že S. je bledý jako stěna, neboť se loď trochu houpe. Odporoučí se na toaletu a nakonec se mu vše podaří přežít pouze díky tomu, že celou cestu prospí. Ve Stromness, kdo by to byl řekl, je zima, fouká vítr a chčije. Ptáme se na autobus do Skara Brae, 5000 let staré osady, kvůli které sem prakticky jedem, a dozvídáme se, že jezdí v pondělí, ve čtvrtek a v sobotu. Je... ...úterý. Vyrazíme pěšky. Moje bunda není moc nepromokavá, batohy taky ne, tak navrhuju stopovat. Normálně bych to nedělala. Ale když tu nemají normální dopravu a prší...
První dobrovolník je babi, která jede jenom o míli dál, tak jí poděkujem a necháme ji jet. Pak zastaví miniauto nacpané malířskými potřebami a obrovskými výkresy, ale vejdeme se tam i s báglem a mladá usměvavá malířka nás zaveze až ke Skara Brae, i když tam původně neměla namířeno. Prahu nezná, ale byla v Litoměřicích. Taky dobrý :o) V bufetu na Skara Brae trochu oschnem a rozmrznem a prohlídnem si tu ze země napůl vyhrabanou osadu a taky barák, ve kterém se úspěšně jeden druhému ztratíme. Asi je pravda, že tam straší.:o)
Následuje dlouhá předlouhá cesta podél silnice (protože tady jsou v podstatě jenom silnice spojující hlavní obývané oblasti a mezi tím spousta ohrad se skotem – třeba ten jeden býk vypadal namouduěi hrozivě, byl obrovský a měl kroužek v tom... v nozdrách... a krví podlité oči...) až k Ring of Brodgar, což je taky neolitická památka, kruh vztyčených kamenů kus od silnice. S. už je uťapaný, tahá velký batoh, tak se u Standing Stones of Stennes zdržíme už jen krátce a jdeme dál na hlavní silnici, kde bychom měli chytnout autobus do Kirkwallu. Hledám Masehowe, což je hrobka, která by měla být uvnitř podobná Newgrange, který jsme viděli v Irsku, ale nějak ji od cesty nevidím. Asi to bude tím, že je to jenom takový maličký kopeček uprostřed louky a pasou se kolem něj dle S. krávy, dle mě koně. Pravda je někde mezi, jsou to poníci. A poslední prohlídku jsme těsně nestihli. Ale za 10 minut nám jede bus, takže jsme šťastní, že dneska už doťapeme.
V Kirkwallu seženeme luxusní hostel za pár babek a s trochou jídla v žaludku se vydáme najít hospodu, kde nám nalejí zdejší chloubu – Highland Park. Nejenom, že nenajdeme v centru žádnou pořádnou hospodu, ale když už konečně jednu najdeme, barman nám během chvilky se strašlivě zahanbeným výrazem sdělí, že Highland Park došla. Že měli poslat zásilku dneska, ale nepřišla jim a už prostě nemají. WTF??? Když viděl naše nechápavé a taky trochu pohoršené výrazy, ještě kamsi odběhl. Asi za pět minut byl zpět s pikslou, ze které vylovil... Ano... Pravou orknejskou.
S. mě už dopředu varoval, že HP je kouřová, že mi možná nebude tolik chutnat, on sám je moc rád nemá. Ale tahle... Takhle má tak vyváženou chuť, že toho kouře je tam přesně jenom tolik, aby krásně voněla, ale jinak zůstala na jazyku jemná a v krku hřejivá. Teď tu budu vypadat jako alkoholik (protože teď, když to píšu, 18.5.2012, 22:39, u toho taky vychutnávám jednu od kolegů Irů), ale za ten den jsme byli tak uťapaní a vymrzlí, že mi to neuvěřitelně sedlo. Dala jsem si ještě jeden a šli jsme spát. Zítra má být hezky, ráno se půjdu proběhnout po pobřeží...
9.5., středa
plán: Orkneje; whisky?
skutečnost: Ráno kupodivu chčije, a to jako z konve. Vyběhnu. Ale kus za městem chodník končí, takže to po čtvrt hodince otočím a jsem vděčná i za tu půlhodinku v dešti. Snídaně, sbalit, prohlídka města. Kromě St. Magnus Cathedral dojdeme taky až na druhý konec města, kde skladují v dlouhých barácích (nemůžu si pomoct, připomínají mi koncentrák, a přitom jsou plné sudů) zdejší tekuté zlato. Udělám pár fotek a jdeme pro bágly a na bus do Stromness.
Ještě před cestou se stavíme ve zdejší kavárně, která nabízí jenom lokální a domácí produkty, mňam!!! Obávám se, že ze Skotska přijedu jako dvě, nemůžu se těch dobrot nabažit. Jelikož nemusím ty jejich fastfoody a v restauracích se moc stravovat nemůžeme, tak žiju na různých produktech z ovesných vloček jako jsou müsli tyčinky, müsli koláčky, ovesné tyčinky a placičky a dortíčky... Protože ovesné vločky jsou přece děsně zdravé, ne? Třeba tady jsem si dala famózní vločkovo-datlový koláč, takový kdyby u nás dělali, běhám po lese jako srnka – ideální palivo :o)
Ve Stromness máme spoustu času, ale ne zas tolik, abychom někam vyrazili. Tak se couráme po městě, sbíráme škeble, S. se baví s chaluhama, já s krabem, no prostě pohoda ve studeném slunečném dni. Proč takhle nemolo být včera? Cestu na pevninu S. preventivně prospí. A zaspí tak všecky ty krásy kolem, hlavně ostrov Hoy (právě jsem si ověřila, že moje domněnka, že Hoy se jmenuje Hoy, protože je høy, čili norsky vysoký, je správná - jupí!). V přístavu už jenom vyzvedneme auto a jedeme kus na jih, abychom zítra ráno mohli do destilérky (taťka by řekl, že do pálenice), kde dělají naši oblíbenou. Spíme na malém parkovišťátku kdesi u lesa, kousek od Tainu.
10.5., čtvrtek
plán: whisky
skutečnost: Ano, dnes je na pořadu dne skutečně whisky. Po snídani v místní pekárně, kde se po ránu vystřídají všichni dělníci z místních staveb a jiných podniků - strašně mě baví je poslouchat, jak si všichni se všema povídají, s prodavačkami, s pekařem, mezi sebou, cpu se houskou s máslem (už jsem odmítla cpát do sebe buchty, ale obávám se, že ta houska není o moc zdravější :o))) a fascinovaně zírám na ten šrumec kolem - se vydáme na procházku po městě. Je pořád moc brzo, S. si to trochu zpestří tím, že půjčí bundu nějaké staré paní, co upadla a teď leží na chodníku a nehýbe se a okamžitě je u ní několik ochotných lidí, chlapík ze záchranky, co jede zrovna ze služby, pak policajt, sestřičky z nedaleké polikliniky, sanitka a nakonec i doktorka. Chlapík ze záchranky několikrát všem postupně příchozím odborníkům převypráví všechno, co se od Mabel, tak se paní jmenuje, dozvěděl. S. čeká, kdyby potřebovali pomoct, ale oni už to zvládnou, tak si vezme bundu a jdeme se raději ponořit do tajů výroby GlenMorangie.
Z Tainu jedeme do Inverness, to už prší. Chceme do Cairngorms, ale když dorazíme do střediska Aviemore, chčije už tak silně a vytrvale, že jsem ráda, že S. vezme zas na chvilku řízení, protože jsem děsně unavená. Náhradní program – whisky – se úplně nezdaří, protože na jih od Tainu už toho na naší trase moc není. V Dalwhinnie už S. byl, v Pitlochry je jenom Blair Atholl, což je vlastně pálenice Bell’s, což je zase blended whisky a to nás neba. Nakonec se z Pitlochry (S. to jméno zbožňuje) vydáme do Aberfeldy, kde sídlí Dewar’s World of Whisky, pořád chčije a jsme prakticky poslední návštěvníci, ale zase máme soukromou prohlídku s paní, co si její jméno nepamatuju, jenom vím, že byla děsně vtipná, očividně milovala whisky a dovedla strašně poutavě vyprávět.
V 6 odjíždíme do neznáma, netušíce, kam složíme hlavu. Nakonec zakotvíme v Lawers, kde nám dají nocleh i se snídaní, a hlavně, nemusíme se už mačkat v tom autě!!! Je 7 večer a já celý den cestovala v dešti a u toho vypila dva panáky whisky. Aby to nebyl tak zbytečný den, vyběhnu do deště a hodinku se v něm rochním. Svým supěním plaším většinu ovcí, co se pasou v ohradách kolem silnice - tímto se jim dodatečně omlouvám.
11.5., pátek
plán: túra; whisky
skutečnost: Podle www.yr.no by v naší oblasti nemělo pršet někdy mezi 6:00 a 11:00. Pohledem z okna v 7:00 zjišťuju, že tentokrát se neomylní Norové šeredně mýlí. Venku hustě mží, což je snad horší než déšť, protože tohle vám vleze pod kůži. Pan majitel nám udělá vydatnou snídani (tak dobrou porridge jsem snad ještě nejedla!) a my se vydáme autem pod kopec na parkoviště, kde by mělo být nějaké turistické centrum. Nic takového tam není, jenom parkoviště. A cestička do neznáma (a možná i na Ben Lawers). A vichr, takže máme problém otevřít dveře od auta. Ale vydáme se ven, já vybavena pláštěnkou, S. zabalený do několika šátků a čepice, pomalu postupujeme po cestičce směrem vzhůru v dešti a větru. Pak už ve sněhu a větru. A kolem nikde nikdo, jenom šedivé mraky, pár ovcí a kopce. Po čase už je chodník zavátý, takže se buď brodíme, nebo se snažím sníh obejít, ale to mi moc nejde, protože vítr mi bere stabilitu. Po víc než hodině stoupání dojdeme na nechráněné místo, kde už fouká tolik, že dál prostě nemůžeme. Mám problém udělat krok, když mi S. půjčí na cestu dolů jednu ze svých holí, nemůžu ji prakticky ovládat, protože si s ní vítr dělá, co chce. Tak mu ji vracím a snažím se co nejopatrněji sestupovat dolů ve svých stopách. Celkem jednoduchý výlet – dojdete ani ne do půlky kopce, tam se otočíte, a jdete zpátky. Na hranici mezi sněhem a deštěm přemýšlíte, který z nich je lepší. Neumím si vybrat. Trochu popoběhnu, protože S. mi utekl, zatímco jsem fotila, a vyberu si nakonec auto a oběd v zájezdním hostinci v Killinu. A jelikož je vzácně hnusně, jedeme už rovnou do Edinburghu.
S. pospává, já relaxuju za volantem, chceme si udělat přestávku v Rosslynu, ale ta slavná kaple nemá střechu a krom toho je v obležení davů, což nám za 9 liber přijde nic moc, takže jedeme do E., ubytujeme se v hostelu (rezervaci hotelu jsme dávno zrušili, za tu cenu se v horších podmínkách vyspíme dvakrát) a po procházce deštivým městem a čaji jdeme na půl osmou večer do kina. Avengers ve 3D, tomu říkám skotská romantika.:o))) O půlnoci ještě projdeme známá místa z doby před 9 lety a zalehneme, zase totálně mrtví. Z ničeho.
12.5., sobota
plán: ráno příjezd do Edinburghu --> procházka po městě – Elephant House, Arthur’s Seat, Scotsman Lounge – zajit na whisky, Royal Mile; přespíme v hotelu, máme rezervaci
skutečnost: Moc se nevyspím, takže 7:15 už vybíhám na rekognoskaci terénu. Vyběhnu z centra do Holyroodu a nahoru na Arthur’s Seat, to by jeden nevěřil, jak takový malý kopeček udělá člověku tak velkou radost . Zvlášť když vybíhá po kamenných schodech a nikde nikdo není, protože běžci teprve vybíhají, když já už se vracím dolů, s oživenou mapou v hlavě, takže na dopolední procházce 100% nezabloudíme.
Po snídani si to obejdeme ještě jednou, polozbořenou St. Anthony’s Chapel, Arthur’s Seat, které už je v obležení davů turistů (ještě že si v hlavě uchovávám to vylidněné ráno!) a Salisbury Crags. Po obří pečené bramboře k obědu v našem oblíbeném obchůdku, kde byl S. na přelomu let 2002 a 2003 stálým hostem, se vydáme na západ – do míst, kde je jeden hezký kostel a kde teče Leith a kde jsme bydleli v jednom malém B&B, když jsem tu byla v dubnu 2003 na návštěvě. Nakonec už se procházíme tak dlouho, že je toho dost i na mě, 3 hodiny dopoledne, 3 odpoledne, jeden by nevěřil, kolik se toho dá za den ve městě stihnout. Večer si ještě poslechneme produkci Rantum Scantum, kteří ve Scotsman Lounge hrají snad 15 let, popíjíme whisky a vůbec se nám nechce myslet na to, že zítra letíme domů a v pondělí už budeme v práci...
13.5., neděle
plán: odjezd na letiště v 9:00, vrátit auto do rent office --> odlet domů v 13:30, Honza nás vyzvedne v 19:00 na letišti
skutečnost: Ráno stihnu ještě jeden rychlý pomalý běh na Arthur’s Seat, včera v noci jsem se s vlastním mužem dost picla u Scotsmana a pak to kompenzovala celým balíčkem shortbreadu (kdo zná, ví, že to je samé máslo), takže pro běh ne příliš ideální podmínky, navíc dnes strašně, ale fakt strašně fouká, ale L. běží maraton (a I. taky, tajnůstkářka), tak už kvůli nim, ta vyhaslá sopka má v sobě spoustu energie, kterou v duchu posílám dál.
Naposled přehlédnu město i okolní krajinu, a pak už rychle zpátky, sbalit a odjezd na letiště, dlouhé čekání, trocha turbulencí, jedno tvrdší přistání a jsme v Praze, 8 °C, no, to jsme si moc nepolepšili. Ale pořád tu není nula. (Což v neděli sice není, ale když to píšu v pátek večer, už mám za sebou jízdu do práce dneska ráno, a to nula byla. Tak co, kde je líp???)
1 comment:
Paráda, moc se mi to počteníčko líbilo :-) Takhle propršenou dovolenou na tak krásném kousku světa to je k zlosti:-( Hlavně Orkneje musely být úžasné (i přes neustálý déšť).
Post a Comment