Než zmizím...

Řekla jsem si, že ještě jeden příspěvek před dovolenou stihnu. A původně to měla být pohádka o jedné malé holce, co ve čtrnácti kdesi ztratila sebe samu a hledala se tak dlouho, až jí skoro všechno to, co jako malá chtěla, uteklo. Jenomže to je tak dlouhá story...

A tak to vezmu odjinud, krátce, stručně (to chci vidět), jak už jsem si slíbila v sobotu (28.4.2012) večer na RunningFreeOnline, když jsem se pokoušela zaplnit mezeru zející v tréninkovém deníčku.

Od Pardubic, jak jsem trochu doufala, se opravdu něco změnilo. Ne že bych začala běhat každý den, to ne (bohužel). Ale ta hlava, ta moje nešťastná hlava - normálně fakt přepnula!!! Možná tomu taky pomohl inspirativní víkend, kdy jsem měla zase jednou pocit, že mi je 17, že můžu všechno, co chci, a všechno mám před sebou. A i když jsem si moc dobře uvědomila, že všechno teda ne, že tak by to nešlo, přece jen jsem odjížděla s přesvědčením, že žádné plány nejsou ztracené, že není nic, co by se nedalo uskutečnit, že to chce jenom opravdu moc chtít. A snažit se.

Z Pardubic, kde nám počasí vyšlo dokonale, jsem hupsla rovnou do nedělní plískanice, ve které jsme se S. absolvovali recovery run, při kterém se ozvalo moje koleno. Odpoledne v deštivé Praze mi taky nepřidalo a tak jsem si v pondělí dala volno. V úterý jsem zase osedlala Gábinu na cestu do práce, ale nevím, jestli to bylo únavou, ten ranní mrazík se mě chytnul přímo u srdce a začal hlodat v mém krku a hlodat nepřestal ani ve středu (jak by mohl, když v Břežanském údolí je po ránu tak frišno...) a tak jsem mu ve čtvrtek zase chtěla dát volno. Průduškama lomcoval kašel, ale já nevydržela a večer si odběhla aspoň 5km, jenom k altánu a zpátky. A dobře mi tak, protože kromě průdušek mě zradila ještě levá pata. Asi Achilova. Začala tak jako nevinně táhnout, ale doma už byla úplně zatuhlá a S. ji znaleckým okem posoudil a uznal za nateklou a hodnou odpočinku. Hm, tak jo. Ale v sobotu do Dolních Kounic na skautskou pouť prostě poběžím.

To jsem ještě netušila, že mi tělo prostě vyhlásí válku. Žádná horečka, žádná antibiotika, žádné umírání, ale prostě průdušky řekly, že běhat nebudou, a noha je jenom podpořila. A tak jsem se v sobotu dopoledne courala rozkvetlým Brnem a strašně se mi chtělo vyběhnout a strašně mi to bylo líto. Ale byla jsem tak utahaná, že jsem se pokorně podřídila hlasu svého těla a do Kounic na pouť jela se ségrou autem a užila si to i tak. Jelikož návštěva Brna pro mě málokdy znamená nudu a šeď, ani tentokrát jsem toho nakonec moc nenaspala a když jsem v neděli odjížděla, měla jsem v krvi zásoby čokolády a alkoholu na týden dopředu a spánkový deficit nápodobně. Tomu říkám životospráva...

Jak jinak to kompenzovat než na kole? No a tak jsem celý týden zase poctivě prokomutovala, v pondělí tam a zpět, v úterý tam, ve středu zpět, ve čtvrtek tam a zpět a v pátek... To obvykle chodím na sedmou, takže nejezdím, ale když ono bylo tak hezky! Takže tento týden čtyřikrát tam a čtyřikrát zpátky. Dech krátký, ve čtvrtek neopomene t. cestou přes Hodkovičky a Modřany poznamenat, že jsem na tom skoro hůř než on. No jo, jenomže on si umí prdlou duši opravit i obalem od čokoládové tyčinky (dneska jsem to četla už i v novinách!!!), to je jiná liga, ten i kdyby nedýchal, neuvisím ho, dokud na mě milosrdně nepočká (protože narozdíl ode mě kopec vyjede a sjede, ne vytlačí a snese...), ale mám pocit, že biková terapie zabírá a pomalu se dostávám zpět do normálního dýchacího režimu na začátku sezóny.

V sobotu hodláme odpočívat a jelikož k nám "přijela pouť" (rozuměj koná se každoroční výstava traktorů, která zablokuje centrum obce včetně výjezdu ze dvora), S. se uvolí, že pojede na výlet na kole (!!!!! !!!!!). Nedám mu to zadarmo. Na předpotopním kole, co kdysi švagr koupil rodičům, kteří na nich nikdy nejezdili, ho protáhnu lesem za Zvolí, pak přes Březovou a Oleško až na vyhlídku nad Davlí, kde jsem tak vyklepaná z toho, aby se nezabil, až bude sjíždět tu skálu, že mu ji zapomenu ukázat. Sjede ji nad očekávání rychle a tak se dole minem, za zatáčkou ho málem srazí auto, ale přežijeme, dáme u Vltavy kofolu a zpátky se vracíme přes Zahořanské údolí, které je známé svými brody. Všechny projede napoprvé, sice už dost remcá, že ho bolí zadek, a tak v Zahořanech zase odpočíváme, ale upřímně - aby ujel 18km a ještě k tomu z velké části mimo silnici, o tom se mi ani nesnilo. Možná jsem se dneska zapomněla probudit. Já vím, biker z něho nikdy nebude a tyhle situace se mockrát opakovat nebudou... Ale je to takový malý svátek :o)

Ten svátek si chci ještě prodloužit tím, že si večer zopakuju zásadní místa dnešního dopoledne v běhu. Hlava je natěšená, nohy neprotestují, tak se běžím kochat při západu slunce. Místy musím sice překonat ten potok, co se na kole dá přebrodit, ale už jsem si zvykla, že vždycky se to nějak udělá. I když se při tom musí trochu šplhat :o) Je mi zase po dlouhé době strašně hezky. Slunko zapadá, nikde nikdo, jenom les, potok a já, no jo, mám sice v uších muziku, ale mezi náma, ti ptáci řvou i přes sluchátka a přehluší i jistého francouzského DJského mága. Možná dneska je ten den, kdy se znova najdu...

...a zase ztratím. Už v údolí se ozve úpon nad levou patou a přes ta nádherná údolíčka se sice přenesu s hlavou v oblacích, ale s nohou příliš tvrdě na zemi. A to jsem se tak hezky naučila běhat přes špičku... Nic naplat, noha protestuje, poslední 4km po asfaltu trochu trpím, domů doběhnu sice šťastná, ale taky trochu zoufalá. Teď! Teď když jsem měla pocit, že se možná zas vrátím?

Chvíli přemýšlím, něco si na to máznu a ze schodů trochu pajdám. V neděli ale stejně odpoledne vytáhnu Pepinu, je to možná poslední šance před dovolenou, kde nebude kolo a s největší pravděpodobností ani běh, a doplazím se proti větru do Štěchovic (kus mě za sebe vezme nějaký dobrý muž z Davle), v sedle vyšlápnu kopec k benzince na křižovatce na Slapy a jedu zpátky. Nohu cítím, zvlášť ve stupačkách, no nic, dneska to nepůjde. Ale jinak dobrý. Zpátky svištím s větrem a domů přijedu už o poznání klidnější. No tak pobolívá. No a co. Bude mít teď dva týdny, aby se vzpamatovala.

A tady končím. Na dva týdny. A slibuju si, že si na dovolené kdesi za La Manchem budu psát deník. :o)))