Těžké začátky?

Když jsem minule na cestě do Brna tvořila předchozí příspěvek o tom, že jako ne a ne a ne, měla jsem už ve schránce e-mail od Hani, která se sice musela ze zdravotních důvodů vzdát své účasti na 1/2PIMu a tím i snu o půlce pod 2 hodiny, na kterou poctivě trénovala od třeskuté zimy, ale rozhodla se, že si ten sen nenechá ujít a splní si ho o dva týdny později v Pardubicích. A jak jinak, hnedka do toho chtěla natahat i nás ostatní. Což ani moc nemusela – taková Lucie už byla přihlášená dávno, protože na 1/2PIM šla jako vodič „na pohodu“ a Pardubice jí měly potvrdit, že v zimě opravdu kvalitně (byť tvrdí, že kvantitativně nic moc) trénovala, Léňa, ta je pro každou „špatnost“ a Iva, před tou stačí vyslovit něco jako „závod“ a hned jí to v hlavě začně šrotovat jako správnému chlapovi :o) No a když se jednou s takovýma holkama spolčíte, co vám zbývá?

30.3. jsem měla v hlavě asi tak toto:
Realita: hýbu se pořád, ale půlka není žádná sranda a chce to vytrvalostní základ a ten mi teď dost chybí, krom toho jsem těžká, primárně v hlavě.
Sen: začít zase běhat, a to primárně s lehkostí a radostí.
Prostředek dosažení tohoto snu: zlomit hlavu a nezlomit tělo.
Berlička: nebýt v tom sama.
Příležitost: jet do Pardubic s holkama.
Termín: 31.3.2012 končí registrace za „nižší cenu“ (ne že by i tak nebyla dost vysoká)

A tak jsem měla jeden den na to, abych se rozmyslela. A jak mi to tam tak šrotovalo, udělala jsem si takový plán – zítra, to bude sobota, u našich, si zkusím „dvacku“. Pokud ji dám, budu vědět, že má smysl do Pardubic jet. Pokud ne, vybodnu se na to a na tu správnou příležitost si počkám. Do večera, který se díky zácpě na D1 a opožděnému odjezdu z Brna dost natáhne a o dost víc mě utahá, několikrát plán přeplánovávám a vymýšlím strategii. A v neposlední řadě trasu.

Je 31.3.2012, spala jsem asi tak 7 hodin, rozhodně nejsem svěží, ale brouk v hlavě se uhnízdil a nehodlá mě opustit, takže se budím před 7 a dobrovolně se vzdám tepla rozkládacího gauče. To ještě nevím, že venku je pěkně hnusně. Vypadá to, že drobně mží a jelikož mám s sebou jenom Cabrakany, přehodnocuji asfaltové kolečko po okolních vesničkách za doprovodu aut spěchajácích na sobotní nákupy a nakonec se rozhodnu pro starou dobrou oblíbenou...
...rozbitou vojenskou cestu na hřeben a tím pádem zase jeden kopec. A to pořádný.
Z testovací dvacítky se nakonec vyklube test na polovičního Ironmana, protože je zima, celou cestu nahoru (asi 7-8km) poměrně hustě prší a pod vrcholem se na silnici objeví ledová pole, která na hřebeni vystřídá sněhobláto. Když neskáču přes kaluže (po téměř hodině stoupání už ani neskáču, spíš je mi jedno, že jimi probíhám), brodím se zbytky mokrého sněhu, protože jakmile se jim vyhnu, nabalí se mi na boty hroudy lepkavého bahna. Když ale konečně dorazím k vysílači, cítím kromě bolesti a únavy taky trochu úlevu, protože vím, že už mám velkou porci za sebou a že dolů už doběhnu, i kdyby co bylo. Poslední bahnitou vlnku dole u nádraží už sice nevyběhnu, jenom vyjdu, i tak jsem ale víc než spokojená. Pomalu, ale jistě ve mně roste pocit, že bych mohla...
Odpoledne ještě vyklušu 5km v děsti se S. a na pardubický perník je zaděláno. Zatím jenom v mé hlavě, ale pro jistotu večer zaplatím registraci a uložím těsto do chladna, aby bylo pěkně odpočaté.

Odpočívám i celé následující dva týdny, sem tam jedu do práce na kole, moc toho nenaběhám, ale jsem v klidu, Lucie toho taky teď moc nenaběhá a Miloš prý řikal... Ono už je jedno, co kdo řikal, protože do Pardubic se prostě jede. A i když Léňa nemůže na nožičky, páč má nové vložky (a taky zánovní puchýř), a tak běží jenom sedmičku, i když Ivka je zavalena prací a skoro nejí a nespí a pokud dorazí, tak až v sobotu, i když Lucii zas chytly nějaké svalové bolístky, přes to všechno se těšíme, že budeme spolu a trochu se u toho proběhneme a možná to nebude ani tak bolet :o)

V pátek třináctého vyrazíme pěkně podvečer z Prahy a jižní spojka je nám milostiva, vyplivne nás na dálnici v poměrně smysluplnou dobu a když na to malinko šlápnu (jenom malinko), stihneme se dostat na místo registrace v 18:50, a jelikož je Lucie vybavena dokonalými taháky (má všechny naše startovní čísla, moje je, 12Honza bude mit jiste radost, 1112), stíháme se ještě registrovat. Čímž nám odpadá spousta starostí ráno a teď už můžeme jenom v klidu regenerovat před závodem.
Přehodnotila jsem svůj původní cíl „doběhnout“ a jelikož jsou Pardubice placka fakt veliká, domlouvám se s Hankou, že spolu poběžíme na ten její čas „sub2“. Ubytujeme se a jdeme se najíst, v televizi zrovna běží hokej, ale jelikož jsem slepá, zápas Komety Brno s Pardubicemi stejně sledujeme na internetu. Při tom po očku pokukujeme po dvou od pohledu Afričanech, co sedí u vedlejšího stolu. Nevím, jestli zmerčili naše Mattoni Grand Prix (w.) a Olomouc Half Marathon (L.) trička, ale proběhne oční kontakt a něco jako „Hi“. Hoši sedí v čepicích, pijí litry čaje a koukají na hokej, kterému rozumí dle mého asi tolik, co já integrálům. Pak do sebe hodí kopec špaget asi se sýrem (všechno bedlivě sledujeme, protože nás samozřejmě zajímá, na co ty kluci hubený běhají, že běhají tak dobře) a když se Lucie zvedne, že jde telefonovat (trochu ji podezřívám, že schválně), taky to zabalí, zaplatí a jdou zřejmě do hajan. Za chvíli se ale vrátí Lucie a září jak sluníčko – jak si tak na chodbě telefonovala, kluci k ní prej přišli a potřásli jí rukou!!! Nábožně si s ní taky potřesu a doufám, že na mě skočí taky nějaký běhací bacil. Lucie tvrdí, že se k ní znali proto, že se rozneslo, jak teď zrychlila, ale já si myslím, že viděli někde nějakou fotku. Nebo se dozvěděli, že měla včera narozeniny. Nebo ji znaj‘ vod Škorpila?
Chvilku nad tím nevěřícně kroutíme hlavou, ale pak uznáme, že je nejlepší se na to vyspat (já ještě pořád netuším, na co, protože vůbec nedokážu dekódovat signály mého těla, co jako zítra od něho čekat) a kolem 11 všechny uléháme. Já si ještě počkám na půlnoc, jestli se spojení s tělem nedostaví, ale jediné, co se dostavuje, je totální roztěkání myšlének a „funny feeling“ v břiše.

Ráno to není o moc lepší, nervozita stoupá, pro uklidnění si představuju hory a východ slunce, ani to nezabírá, tak si dám ke snídani tousty s máslem a medem a čaj a doufám, že moje tělo mě nezradí. Že ho svaly, kterých mám teď možná víc než by bylo nutné, udrží pohromadě a pošoupnou ho dopředu.
Odreaguju se tím, že s holkama konzultujeme, co na sebe, obdivuju jejich barevné oblečky a svatosvatě si slibuju, že přístě už si nekoupím žádné černé triko nebo elasťáky, abych pořád nevypadala jak černá vdova. Ale jinak to myslím bereme velmi střízlivě, Lucie na poslední chvíli srovnávala záda, balíme a já na poslední chvíli zoufale hledám klíče od auta. To jen tak, aby se mi adrenalin napumpoval správně do žil.
Po zaparkování zevlujeme v parku, pomalu se protahujeme, rozklusáváme, vítáme se s Ivkou a Digim, který má na starosti fotoreporting, a pak taky s Jirkou a Evou a Jardou a Hankou, kteří běží Pernštějnskou sedmičku stejně jako Léňa, na startu se ještě zdravíme s další Hankou a pak potkáváme prostě spoustu známých a milých tváří. S Hani volíme strategii, že se budeme držet spolu, jak to půjde, ale pro jistotu si bereme do uší hudbu, aby nás to trochu táhlo, a když by nám tempo nevyhovovalo, oddělíme se. Na startu, mezi lidma a s hudbou řvoucí z reproduktorů, to konečně přijde, to, o čem pořád mluvila Lucie, že to přijde, neboj, ono tě to nakopne, ta závodní atmosféra tě strhne... A taky jo. Cítím, jak mi pulzuje krev v žilách, jak nohy touží vyrazit a jelikož svítí sluníčko, svítím taky na celé kolo, mám děsnou radost, obejmu holky, poslední pusy před startem, a teď už jdeme na to, spolu, ale každá za sebe, každá za svým cílem.

První kolo (7km) se držíme s Hani fakt u sebe, rekognoskuju terén, snažím se vrýt si do paměti trať, porovnávám ji s mapou v hlavě a v duchu počítám kilometry. Na pátém kilometru mám něco přes 27min. a běží se mi dobře, myslím, že to pod 2 hodiny zvládnem v pohodě. Na začátku druhého kola dobíhám a předbíhám vodiče na 2:00, který přepálil, a nechávám Hani za sebou. Běží se mi... no... no DOBŘE!!! A to je ze všeho nej nej nej. Koukám občas kolem sebe, 10 km cca za 55min., držím skoro stejné tempo, užívám si slunko, hudbu vnímám tak na půl, spíš se snažím sledovat, co moje tělo, jak mu to jde. S běhy nad 10km letos nemám zas tolik zkušeností a ještě míň pozitivních, tak mám trochu obavu a ono to přijde, po 10.km dostávám hlad, i když jsem v 10 slupla ještě OatCake a před startem Enduro, přece jenom to není dost. V kapse mám jenom jednu tabletku Carbonexu a na občerstvovačkách nic, kromě ionťáku a vody. Budu to muset vydržet. Carbo dávám až na konci druhého kola a doufám, že mi do cíle vydrží. Poslední kolo bych měla zrychlit, aby to trápení netrvalo tak dlouho, ale nakonec to vytáhnu jenom o pár sekund a někde na 18. km dobíhám Ivu, která na to, jak moc mi přišla unavená, vypálila samozřejmě jako raketa. Jak by ne, když v Praze zaběhla čas, na který ani já nedosáhnu? Nechám ji za sebou, vím, že se nebude zlobit, a v hlavě se mi honí myšlenky na to, že teď už je to jenom kousek, tak hlavně ať vydrží nohy (na tom asfaltu už mají dost, ale pánbůh zaplať za to, že nemají pardubičtí obzvláštní zálibu v kostkách) a břicho (mám ho sevřené jako by mi ho někdo totálně vyždímal) a nedojdou cukry (voda taky chybí, ale ne tolik). Na 20. kilometru vím, že poslední pětku mám za cca 26min. a že běžím někde kolem 1:55, což je zatím můj PB. Ovšem nutno podotknout, že to bylo loni v září na Baroku, a to bylo jine kafe. Tady ta placka... No, jsem si toho vědoma, že by bylo na víc (resp. časově na míň), ale ne s tím chabým základem, co mám doteď. Takže jsem vděčná a když v cíli vidím 1:56:něco a vím, že real time bude pod 1:55, jsem vlastně strašně šťastná. Na to, jak jsem se bála, na to, kolik jsem toho (ne)naběhala, jsem si dala vlastně osobák. I když placatý, myslím, že se počítá.
V cíli zoufale hledám vodu, dostanu celého 1.5 litru a meruňkovou Corny (ta je teda dost hnusná) o minutku za mnou dobíhá Iva, neuvěřitelný tahoun, a pak už vidím Hani, jak probíhá cílem s 2:01:11 nad hlavou, real time bude určitě pár sekund pod 2hodiny. Mám radost, stejně jako Lucie a Lenka, které nás konečně najdou. Lucie přes všechny žaludeční potíže splnila a má 1:49:12, Léňa i s Jardou mají sedmičku za cca 35minut, no krása nesmírná, všude radost až na kost.

Pak už to šlo poměrně stručně a jednoduše, výklus, trocha blbnutí v parku a na stromě a přesun dvou aut do Nymburka, kde jsme se konečně pořádně nadlábli, potom cesta do Prahy a kino a trochu rozlámaná neděle. Ale to už tak bývá, že začátky sezńy bývají těžké... :o)


P.S.: Omlouvám se, že je to tak strašně subjektivní a že jsem spoustu úžasných momentů (jako třeba Lenčin údiv nad pardubickými paneláky) opomněla, ale však to znáte - moje příspěvky už jsou i tak dost nesnesitelně dlouhé. Vždycky musím něco useknout. Tu ruku, tu nohu...