Ne a ne a ne...

Nene, nezbláznila jsem se, nepostavila jsem si hlavu, nestalo se ze mě malé vzdorovité dítě. Jenom prostě neběhám, nejezdím a tudíž nepíšu.

A strašně mi to všechno chybí, aby bylo jasno. Jenomže život jde trochu jinak, než si představujeme a chvíle, kdy je vám lehko a vznášíte se s hlavou v oblacích, dokáže velmi dobře kompenzovat připoutáním k zemi a do tmy, i když se vám to zprvu vůbec nezdá, skončíte nakonec svázaní na místě a nejste schopni se hnout. A i když víte, že je to ponejvíce v hlavě, tělo se od ní tak nějak odseknout nedá a, světe div se, za chvilku stojí na místě úplně stejně jako ta hlava. A už ho to trochu bolí.

Máme tu zase jaro, konečně světlo a teploty nad nulou, takže čas vyběhnout, no ne? Moje tělo sice ještě pořád stávkuje, ale mám tak trochu pocit, nechci to zakřiknout, že v hlavě se něco rodí, že ještě nejsem úplně ztracená :o))) Pomaloučku polehoučku nasávám ten jarní vzduch, sice je v Praze poznamenaný smogem, ale včera, když po těch úžasných slunečných dnech zapršelo a vzduch se vyčistil, jsem to konečně zase cítila. Ten déšť spláchl všechen prach, vyhnal davy z povltavské cyklostezky a když jsem v 7 večer spěchala s Gábinou na Zbraslav, protože jsem, přestože je konec kvartálu, dostala na pátek dovolenou a tudíž jsem se musela sbalit a ráno pádit na bus do Brna, ten vzduch mi připomněl, že když na to půjdu chytře, třeba se mi taky podaří konečně ten prach a špínu a nánosy kdečeho, co mě brzdí, smýt, a zase budu běhat. A zase jednou překročím hranici 15, možná i 20km a možná jednou dojde i na něco víc. B7 se letos bude muset obejít beze mě, téměř jistě i leckterý maraton, ale upřímně, s tím, co je teď, je každý půlmaraton ta největší výhra roku.

Aby tedy někteří nenamítali, že to není pravda, že se přece hýbu pořád, přidám jednu drobnou poznámku – samotný fakt „hýbání se“ pro mě nic neznamená. Jde-li o účelové přesuny z místa na místo nebo jenom zoufalý boj o nezatuhnutí úplné, ale postrádá to kus té radosti a lehkosti z poznávání a objevování, které jsem zažívala poslední dvě sezóny (díkybohu za ně!), tak trochu se to nepočítá. Nejde nejen o kilometry, tady už ani nejde o ten čas, který tou snahou strávíte, ale kolik z toho času nemyslíte jen na to, že to bolí, že to nejde, že vás něco brzdí, že už nemůžete... a samé takové ty nepříliš příjemné věci. Ve chvíli, kdy si zase začnu všímat kytek, stromů a mraků a ne jenom svého těžkého dechu, ve chvíli, kdy nohy budou zase kořeny a výmoly brát jako hru, ne jako vysilující koordinační cvičení, kdy hodina uběhne jako nic a na jejím konci si klidně budu chtít dát další a ne usilovně posunovat čísla na hodinkách kupředu, teprve tehdy budu vědět, že už zase běhám a jezdím. A možná začnu i víc psát.