Dálkoplaz se hlásí zpět do služby!

...a chčije a chčije...

Je 2.12.2012, 23:00, kluci právě startují v Berouně, já pobíhám na patře a po schodech s vysavačem, vyháním pavouky a vzápětí se zděšeně řítím dolů, protože je mi jasné, že i když náš vysavač je ultrasilencer, ten budík z kuchyně nemůžu slyšet.

23:15 vytahuju bábovku z trouby a modlím se, ať ten nevyšlehaný sníh není moc poznat. Balím cyklobatůžek, který mi bude dělat společnost celý zítřejší den. Naposledy se kouknu na net, abych si aspoň přibližně zapamatovala, kam jdu, a zjišťuju, že cíl není na Točné, jak jsem si myslela, ale až v Modřanech. Takže drobná změna v logistice, plánuju parkování a ranní dopravu na start, všechno vypočítané na minuty, jak jinak.

23:45 povlíkám čistou postel. Vítěz soutěže "o největší mrtvolu" zítra bere celou. Tak ať má pohodlí.

0:05 uléhám do voňavých peřinek a myslím na kluky, jak se jim asi bude líbit ten kopec nad Sv. Jana pod Skalou. Nechávám zapnutý zvuk mobilu, kdyby něco. Ale nic.

4:57 mě budí několik budíků najednou. Stále žádná zpráva. Buď po těch 6 hodinách ještě stále běží, nebo... Radši nemyslím, cpu do sebe kus čokolády a sójové kakao a těsně po půl šesté vyrázím směr Modřany.

5:45 parkuju auto a chvíli sedím uvnitř. Přemýšlím, jestli jsem fakt takový blázen, nebo na co si to tady hraju. Asi že si chci dokázat, že i s těmi pár kilometry současných týdenních tréninků si můžu hrát na drsnou. Bože, holka, ty seš tak nebetyčně pitomá...

5:58 nastupuju do busu na Zbraslav.

6:17 bus ze Zbraslavi, na sobotu ráno nezvykle plný, především takových těch typických "túristů" - žádné speciální vybavení kromě pevné obuvi, bundy proti dešti, holí, batůžku a dobré nálady. V "běžeckém" je nás jenom pár. Doslova. Volá V., jsem přesvědčená, že už na mě čekají. Na Slapech budou až po mně. Zní trochu unaveně a má toho dost. Těším se, až se potkáme.

6:55 vystupuju na Slapech a jdu se registrovat. Místní hospoda navzdory brzké ranní hodině žije. Někteří spí na stole, jiní se posilňují gulášovkou, někdo se svléká, někdo obléká... Než stihnu najít místa, V. & P. jsou tady. Vypadají trochu zmokle, trochu unaveně, ale pořád líp než já, kdybych měla za sebou to, co oni. Proběhne gulášovka, doplnění zásob ionťáku ve vaku, výměna prádla.

7:45 vyrážíme do chladného mlhavého rána, slunko právě vychází. Cesta vede po asfaltu hned do kopce. Kupodivu, oproti mým původním obavám, hodlají kluci tento kopec zdolat chůzí. Stejně jako několik následujících. Prej už si v noci celkem zaběhali. Ten šutr, co mi právě spadl ze srdce, je slyšet jistě až u nás v Libni. Za horizontem se z kopce dolů mírně rozbíháme, ale jen aby se neřeklo. A abychom byli dřív u prvního kontrolního bodu. Tedy prvního na denní "půlce" "stovky". "Půlka" totiž není půlka a "stovka" rozhodně není stovka. "Stovka" je ofiko 110km, "noční půlka" je 51km a "denní půlka" 59km. Kluci mají naměřeno po první půlce o něco víc, asi o 5km, ale přičítáme to bloudění.

8:20 - moje první kontrola, růžový fix. Nadšeně zapisuju čas na kontrolní listinu a vyrážíme dál. Místy z kopce popoběhneme, ale jinak víceméně držíme svižné tempo chůze. I když je fakt, že jakmile seběhneme k řece a držíme se na povltavské stezce kolem Ztracenky, kluci (V.) to sem tam docela rozběhnou. Začínám se potit a trochu mi mrznou ruce. Kontrola na Ztracence.

zapůjčeno na webu PS

9:35 jsme v Třebenicích, v hospodě si vychutnáváme presso asi z kapsle, ale to je fuk, rozmrzají mi prsty a trochu oschnu. Čeká nás 18km do další hospody. Za sebou teprve desítku (11?) a už mi to připadá jako půlmaraton. Moc dobře vím, proč běhám. Takhle dlouho se trápit na deseti kilometrech... Děsí mě představa, že půjdu ještě skoro pětkrát tolik. Nechápu, proč. Hlava na maraton má, v horách jsem jako dítě-puberťák vydržela od rána do večera, teď, na starý třicátnický kolena s tikajícím sporttestrem, bych se měla bát?

Před desátou vyrážíme na hráz přehrady (moje oblíbené fotografovací místo na vyjížďkách s Pepinou) a dál do kopce na Rabyni. Tam doženeme pár dalších, mezi jiným "dědu" v džínách, co rázuje jako starý voják. Tenká šustka, ledvinka, tempo vražedné. Mrkneme na sebe a ve vhodné chvíli ho předběhneme, dokonce kousek za horizontem při seběhu zvýšíme náskok. Jenomže příroda je mocná, když musíš, tak musíš, kluci mizí v křoví. A já tam stojím na cestě a kolem mě vítězoslavně profrčí děda i s několika dalšími chodci a běžci.

Dál vyrážíme s o kus větší vervou, připraveni se bít o každou minutu (ha ha). Další kopec nahoru, pak bílé šipky, které nás vedou někam úplně do háje, jakoby zpátky, ale podle Garmina prý dobře, někde tu musí být další kontrola, ale kde???

zapůjčeno na webu PS

K-12, vyhlídka Máj - zadostiučinění nekonečného obcházení jednoho kopce. Výhled dolů k Vltavě je famózní. Dokonalý. Sluníčko svítí o106, jediný problém je, že moc nehřeje. Soukám do sebe další PowerBar a přemýšlím, jestli by ten rohlík se salámem, co má P., nebyl lepší.

A zase dolů, teď už směrem k Sázavě. Cca na 23. kilometru přebíháme silnici u Třebsína, po které jsem o týden dřív jela na Pepině zcela netušíc, že se sem tak brzy vrátím. A po svých. Začíná mi docvakávat, že tady to vlastně znám. Že tady jsem teď "doma". Za ten rok, co bydlíme v L., za ten rok a půl, co mám Pepinu a za ty dva roky a něco, co mám to štěstí, že mě občas t. vezme do háku, jsem to tu stihla objezdit dost solidně na to, abych se tu aspoň trochu orientovala. Na jednu stranu to není špatný pocit. Na stranu druhou...

zapůjčeno na webu PS

Sbíháme dolů, K-13 je prakticky na začátku Posázavské stezky, která nás dovede až do Pikovic. Nekonečná cesta kolem vody. Zase ty výhledy. Chatičky na skále. Na kole to šlo před dvěma lety (28.9., je to zvláštní, ale hodně výletů si vybavuju poměrně přesně i datově, tenhle dokonce zcela, státních svátků se spadaným listím není zas tolik) mnohem rychleji. I když ty schody... Hodila jsem tehdy Bobinu na rameno a skoro je vyběhla. S Gábinou, patnáctikilovým tankem, by to šlo o poznání hůř.

zapůjčeno na webu PS

Než dorazíme od okraje Pikovic do hospody U Dolejších, kde je další kontrola (a polívka a kafe!), mám pocit, že tahle vesnice je nekonečná. Šlapání po ulicích mezi domy mě nebaví. Ale ten vývar za to stojí. Postaví mě na nohy. Kolegové u vedlejšího stolu spíše vyznávají doping zvaný "pečené koleno", ale oni tady, na svém 30.km, končí. "Moji" kluci mají v nohách 80 a zdaleka nekončí. Vypadají živěji než já. Povídat si už ale moc sílu nemáme. Já hlavně poté, co jsem viděla výraz v očích „dědy“, co zrovna dojídal gulášovku, když jsme přišli. Seděl tam, uculoval se na mě tím svým „si myslíte, že když jste mladí a navlečení ve funkčním, že vám to pude jedna radost, ale na mě jste krátký!“.
S klukama se dohodneme, že nasadíme do boje zbraň nejtěžšího kalibru, MP-3. Z hospody vyrážíme s peckama v uších. Odhaduju, že je něco kolem 14:30 - 15:00, to už jsem na kontrolách dávno časy nepsala, byla jsem ráda, že ve svých věčně zmrzlých rukách ten fix udržím.

Sluneční světlo je dokonale podzimně odpoledně měkké a zlatožluté, čeká nás můstek přes Sázavu a krpál od vlakové zastávky nahoru do Petrova. Zbraň typu MP-3 má na mě většinou zcela neodhadnutelný vliv. Tentokrát jsem ovšem nasadila kalibr ještě těžší, nějaký dance house nebo co to je, melodie i slova jsou podružné, ale má to rytmus, že mě to do kopce vystřelí během chvilky. Mám chuť se rozběhnout, ale šetřím síly. Jenže v půlce kopce už mi v nohách zase šije, chce se jim tancovat, chvíli poskakuju, chvíli jdu pozadu, lapám odpolední zlatavé slunce a nemůžu se nabažit toho pohledu zpátky, už jsme zase nahoře, odkud je výhled na údolí Sázavy a lesy okolo a tady už jsem fakt blízko, tady kdybych odbočila, dostanu se na svoji oblíbenou skalní vyhlídku, ale my jdeme k hřebeni nad Záhořanským údolím, kde už to znám ještě líp, ne jen ze sedla, ale taky po svých, tam už to moje nohy běhaly, a ne jednou.

Z hřebene dolů seběhnu na poslední housovou pecku a na kontrole na rozcestí přeladím na Snow Patrol. Celou cestu Záhořanským údolím až pod skálu pod Oleškem si zpívám a zdravím každý pařez, každý kamínek, každý brod. Kluky mám pořád za sebou, vypadají teď trochu znaveně, ale pořád je za sebou cítím, jak nepolevují v tempu, v nohách skoro devadesátku.
Vím, že teď nás čeká zase jedno pořádné stoupání, na kole dolů je ta skála děsná zábava, ale nahoru... A po svých... Ten první kus vypadá vražedně, ale mnohem horší je pak ten kolmý kopec v obci, vede rovnou nahoru.

Zastavíme na vteřinu na vyhlídce nad Davlí a V. poznamená něco hrozně sprostého, pochopím, že už má těch kopců celkem dost. Nahoře u Březové chce vědět, kolikrát ještě polezeme dolů a zase nahoru. V duchu si vybavím mapu a říkám, že teď dolů a pak ještě dva takhle velké krpály a jsme v Praze. Nejsem si jistá, že ho moje odpověď uklidnila.

Když přicházíme k Nové Březové, mezi stromy zahlédnu povědomou postavu – děda v džínách!!! Ten nám nesmí uniknout! Jenomže děda je nedostižitelný. Na rovných úsecích ho máme na dohled, ale jakmile se dostaneme mezi domy, za každou zatáčkou je dřív než my, znovu se objeví až na silnici dolů k Vranému. V. se z kopce rozběhne, já chvíli váhám, jestli to mám zkoušet taky, P. se moc netváří, ale přece nenechám toho zatracenýho V. běžet dopředu samotnýho! Nakonec dědu „dáme“, svorně, všichni tři, a dorážíme do Vraného, když už je dávno slunce pryč.

Kluci se na kontrole v nádražním pajzlíku zdržovat nechtějí, ale já si potřebuju koupit aspoň banán, už mám tyčinek plné zuby, energie taky pomalu dochází, hladově koukám na dva borce, co se u stolu v klidu cpou rizotem. Snažím se zmrzlými prsty vydolovat z batůžku drobné na banán, ale než je vytáhnu, „děda“ už do sebe kopnul rumíka a má se k odchodu. Přilepí na nás hned, jak dohoním kluky, a nasadí zase to svoje neskutečné tempo. Bohužel vím, že teď budeme muset vyšplhat zase až ke Zvolské homoli, takže jsem připravená se ho na začátku kolmého stoupání pustit, ať si jde spánembohem, kam chce. Jenomže V. se zabejčil a že prostě dědu před sebe nepustí.

Takže jdeme ve čtyřech, i s dědou. Na Homoli u trafostanice fouká jako o život, teď už chápu, co myslela máti tím, že je u nás pěknej fičák. Jsme vzdušnou čarou po rovině cca 6km od našich vrat, vsadím se, že se teď pěkně prohýbají a skřípou. Jdeme kus po značce, ale možná ne úplně přesně (Garmin vyplivnul už někde u Oleška, takže spoléháme už pouze na itinerář, značení a můj orientační smysl na domácí půdě), děda se pořád ptá, jestli jdeme správně, a kdy už bude další kontrola, a kam to vede potom z té kontroly a kde je ta další... No potěš, říkám si, a sunu se kupředu, co nejrychleji to jde, beru to přímo na rozcestí červené a žluté mezi Zvolí a Ohrobcem, kde je opravdu K-17, kde uděláme do itineráře další klikyhák a místo MP-3 nasadím LED-4 alias téměř vybitou čelovku, abych spolu s V. mohla předhánět našeho džínového rivala v serpentýnách dolů k Jarovu, které na kole vždycky sjíždím se srdcem v gatích. Za chvíli má dědu i P. a před náma je dle mého tušení nejhorší kopec naší cesty, šplháme z Jarova po modré ke Károvu, skála, šutry, tma a moje mizerná čelovka, ještě že ten za mnou svítí za dva. U Károva chvilku váháme, nějací kolegové se vrací ze směru, kudy vedou bílé šipky, že teda neví, ale kontrola, co má být po půl kilometru, nikde není. Jdou dál po modré, my podle itineráře, tj. 700m po bílých šipkách, přímo dolů z kopce. Po 700m kontrola nikde, ale došli jsme k cestě mezi Vraným a Zbraslaví a mně docvakne, že to je ten sešup, o kterém kdysi mluvil t., že pak od něj vede zase žlutá nahoru až k Hradišti na Závisti. Ač nerada, považuji za nutné V. informovat, že jsem lhala. V případě, že jsme teď slezli dolů, čeká nás o jeden, pravděpodobně dost krkolomný krpál víc. Zdá se, že už mu to je jedno. Mně moc ne, protože čelovka svítí fakt mizerně. A to ještě nevím, že to nejhorší mě čeká.

Od Hradiště šup dolů k Hálkovi a pak se vyštverat nahoru na Šance, listím rovnou nahoru, cestou necestou, klouže to, bolí mě lýtka, ale říkám si, poslední kopec, to zvládnu.
Zvládnu. Ale před Točnou V. zahlásí, že máme poslední hodinu do dvacetihodinového limitu, který chtěli zvládnout. Máme před sebou dle odhadu 4-4,5km, to by se dalo stihnout. Jenomže V. pro jistotu vystřelí jako blesk, takže po chvíli, co se ho snažím v mých oblíbených bikových hupíkách kolem Točné dohnat, vzdávám. Začíná pršet, ztratila jsem V. před sebou, P. za sebou a potácím se tou tmou, co nad ní prosvítá pražský světelný smog. V duchu děkuju Bohu, že mi poslal před víc než dvěma lety do cesty člověka, co mě těmihle končinami protáhl už x-krát, nebo mi aspoň ukázal směr a já už si spoustu cestiček našla sama. I když bílé šipky na stromech vidím jenom matně, diody mojí čelovky melou z posledního, vím přesně, kde jsem, a kam mířím. Tedy aspoň to tuším. A v tom je to „na druhou stranu...“, co jsem o kus výš nechala nedopovězené. Protože už když jsme slezli k Jarovu, bylo mi přesně jasné, kam budeme muset zase vyšplhat. Když jsme se pustili do krosu kolem Točné, přesně jsem věděla, jak ještě velký kus to je. A že 4.5km to nebude ani náhodou. A teď, na kraji Modřanské rokle, jsem věděla, že cíl je ještě daleko. Mám za sebou předposlední kontrolu (tepreve PŘEDposlední! cíl je ještě sakra daleko!), moje podkolenní vazy už nechtějí žádný kopec, byť krátký, ani vidět. Je mi trochu zima, trochu se zlobím na V., že utek‘, ale pak se vidím na jeho místě. Kus chlapa ve mně, moje ego, moje nenasytnost, panebože, kdybych na to měla fyzicky, já bych běžela úplně stejně!!!

Na kraji domkové zástavby se mi bílé šipky ztrácí a já jdu kus mimo. Vracím se, kus po ulici, nikde žádná šipka, zase se vracím, vidím jiného „dědu“, než toho „našeho“, jak si to štráduje mým směrem, ten se jistě vyzná, tak jdu zas po té ulici až k hlavní od Cholupic k Modřanům. Potkávám P. a i když mu zas o kousek uteču, od dolíku Modřanské rokle. Jdeme spolu. Teda lezeme. Přes spadané stromy (jo. to je asi přesně ta cestička, jak jsem minule nadávala jak dlaždič, když mi byla popsána jako „to je dobrý, ničeho se neboj a jeď“ a vzápětí „no tak promiň“ :o))), po čtyřech, uprostřed toho pralesa – poslední kontrola!!! Podle itineráře jsem na 59. km z 59,5 a P. na 109. ze 110,5. Radši věřím tomu mému a vyškrábeme se až k hlavní cestě, kde už je konečně civilizace. Ne že by mi chyběla. To protivné žluté světlo pouličních lamp taky oželím. Lidi mi nechybí. Tramvaje taky ne. Ale tady kousek parkuje můj tmavězelený miláček a za chvíli mě odveze domů, do tepla, do vany, do pr****, ten poslední kilometr je nekonečný. A je to kilometr a půl. To je fuk.

tady všude jsme byli...

Dobelháme se k cílové škole a jako všem příchozím nám tleskají, nejsem si jistá, že je za co, teda jo, můj parťák má v nohách 115km, já se po 60 cítím jako totální troska. Mám takový ten pocit prázdna, žádná euforie, žádná hrdost, nic. Trochu jsem sama sebe zklamala, naivně jsem si malovala, že si to odběhnu s barokní lehkostí (to není oxymoron, Baroko se mi letos běželo přes nějaké to kilo navíc obzvlášť lehce!)... A pak tu pomalu plivu krev (no tak to až tak uplně ne...), je mi zima (to je normální, to skoro pořád), nohy sotva lezou (jak by ne, když přes týden naběhám stěží 3x5km?) a hlava... Hlava je někde úplně mimo. Panebože, ty seš fakt nemožná, říkám si v tu chvíli. Dojde mi, že jsem vlastně ráda, že mě nohy donesly až do cíle. A že až na tu únavu to byl zcela famózní den. Protože jsem zase viděla spoustu krásy kolem, byla jsem s fajn lidma a taky chvíli sama se sebou a svými myšlenkami a doma na mě čeká nedokonalá bábovka, dokonalá vana s horkou vodou a čistě povlečená postel, o kterou už nikdo bojovat nebude.



Když dorazíme domů, vrazí do sebe každý kus buchty, přípitek a kluci si ustelou v pokoji u krbu a já se po pár větách Lucii omluvím, že už musím jít taky spát. Dneska to byl počertech dlouhý den...