Konce a začátky v propojených vesmírech.

Už je to dobře měsíc od posledního příspěvku. A za tu dobu jsem nespočetněkrát potkala v propojených vesmírech lidi se stejnými „problémy“, jaké den za dnem řeším já sama. Nejsou to problémy. Spíš taková ta témata, co přicházejí s podzimem, krátkými dny, dlouhými večery, zimou a prací. Jsme na tom koneckonců všichni stejně.
S0cketka se snaží vychytat problém s časem a tréninkem v kombinaci s prací.
Jitka to řeší po svém a začala brzo ráno vstávat, čímž vyvstala kromě délky tréninku také otázka délky spánku.
12Honza si pěkně odpočinul a vrhnul se zpět po hlavě do běhání, ať je zima, nebo teplo, ať je tma, a nebo světlo.
Ječmínek se na tmu a zimu vykašlal taky a i když tomu neříká trénink, furt aspoň jezdí.
Leona si zpestřuje podzimní a zimní sezónu crosstrainingem.
A moje drahá žena Lucie se prý taky už na vzdálenosti vykašlala a užívá si jakýkoli pohyb, aby byla připravná na novou sezónu.
Bubobubo je nějaký pochroumaný a tak taky „crossuje“, co to jde.
Někomu jinému to zase běhá až nad poměry a nemůže se toho nabažit, polykajíc kilometry téměř po stovkách.
A všude kolem mě něco končí, něco se uzavírá, něco se završuje.
Nejvíc vzrušující na tom všem ale je, že s nadcházejícím koncem se vždycky blíží nějaký nový začátek. Něco, čeho se mnozí možná obávají, co možná očekáváme s nejistotou, ale co před námi stejně jako ten fénix zrozený z popela povstane v celé své kráse a dokonalosti. Tedy tak tomu chci aspoň věřit :o)))

Taky honím každou minutu tréninku a volna. Taky občas moc pracuju (a žádný velký benefit z toho nemám). Taky občas málo spím. Taky občas trénuju ve tmě a zimě, a občas se uchyluju k crosstrainingu. A taky přemýšlím nad konci a začátky. A taky se občas trochu bojím a trochu chvěju vzrušením a čekám, co přijde. A tak si to čekání zkrátím stručnou rekapitulací uplynulých týdnů.


27.-30.10.2011, Jizerky

Vezmu to pěkně stručně:
Po valašské rapsodii víkend předtím jsem se těšila na nástrahy Jizerských hor, členitý terén, dlouhá stoupání a meteorologický jev, který my v Praze známe jen zespoda, inverzi. Musela jsem se poněkud dovybavit, protože Roclite se ještě pořád nacházely někde v časoprostorovém vakuu, a tak jsem využila slevu z Pryglu v tri3xpertu a zakoupila zbrusu nové Mizuno Cabrakan 3W, no byla to láska na první obutí...

Jizerky moje očekávání nesplnily dokonale, jelikož inverze tak docela nefungovala, byla celkem zima a kromě bloudění v rašeliništi s M. + t. a bonusového výběhu na vrchol Jizery by to býval byl „obyčejný“ běžecký víkend, ovšem když k tomu přičtu pohostinnost velmi milých domácích a nevysychající zdroj metly lidstva zvané alkohol a prima lidi, musím uznat, že sakumprásk jsem se měla hrozně hezky.


týden 31.10. – 6.11.2011

Zcela standardní pracovní týden zakončený slaměným víkendem s uklízením, krátkým testem Cabrakanů v kopcích, cestou na východ pro Roclity a ještě o kus dál za dobrým vínem a dvěma neodolatelnými raubíři, kterým se, aniž bych mohla cokoli namítat, podařilo nacpat mě pod dětskou postýlku a donutit mě bránit se střelbou z plastové pistole, abych byla vzápětí téměř udušena pod peřinou v jiné postýlce ve tvaru auta. V neděli večer jsem konečně otestovala nové Roclity a zjistila, že i když jsou některé děti přece jen k sežrání, mně ještě pořád místo biologických hodin tiká sporttester a žene mě, byť šnečí rychlostí, vpřed.


týden 7. - 13.11.2011

Naplno se projevila změna času – předchozí týden jsem sváděla „neběhání“ na regeneraci po Jizerkách, teď už se to projevilo úplně – běhy ve tmě, s čelovkou, ráno před šestou nebo večer po sedmé, v délce kolem max. pěti kilometrů. Přichází první vlna podzimní únavy a depky z klesajících dávek světla, čerstvého vzduchu a kilometrů. První lekce z crosstrainingu pod vedením trpělivého tlumiče úderů a kopů :o)

Vrcholí to pátečním ubrečeným odjezdem z Prahy po totálně ucpané D1 a znovunalezením dávno ztraceného, sobotním famózním skoropůlmaratonkem kousek od brněnského Pryglu v hromadách spadaného listí, záři podzimního slunce a výhledy do dáli. V neděli honička se psem a plavání na Kraví hoře, sice za plného víkendového provozu, ale se sluncem nad hlavou, co víc si člověk může přát, zvlášť kdyby věděl, kolik šedivých dní utopených v mlze má před sebou...


týden 14. - 20.11.2011

Týden velmi krátkých běhů a pokračujícího crosstrainingu. Díky státnímu svátku se u nás doma ocitly boxerské rukavice, dvě malé lapy a jedna velká a já si konečně můžu „pořádně praštit“. Upřímně, občas to není špatný upouštěč páry.

Ve středu večer dosahuje inverzní depka vrcholu a tak na čtvrtek plánuji výlet za sluníčkem 120km na sever, 1000m vysoko. Slibuji romantickou procházku po turistických trasách kolem sluncem zalitého Ještědu. Místo toho vyběhnu 5km v husté bílé mrazivé mlze na vrchol, kam za „pos*aným sluníčkem“ mezitím dojela asi tak megatuna pražáků a jiných –áků a kde je dle slov jednoho z nich akorát „pos*aná mlha“. Krom toho ani nemůžu obdivovat tu obludnou stavbu, protože ji zvenčí nevidím. A zevnitř je se svým socialistickým interiérem i personálem ještě obludnější. Zděšeni prcháme a zbytek večera trávíme louskáním ořechů.

V pátek se mi dostane dvouapůlhodinové masáže a v sobotu se málem (ale jenom málem) vypravím s t. na bike.

Přestože se naše plány nakonec rozejdou, odmítám se s vylézajícím sluníčkem vzdát myšlenky na aspoň trochu toho kvalitativně ne tak slabého tréninku. Jelikož Gábina má zadní kolo na placku, vyhrává výlet v pěti stupních Celsia Pepina. A vzhledem k tomu, jak dlouho jsem ji nechala zahálet, jí to přeju. Po známé tréninkové rovince se trochu potrápím v kopečcích a dorazím akorát tak domů, abych pomohla shrabat a odnosit trochu toho spadaného listí. A ve 14:30 už mířím Sig Sauerem P226 na terč a posílám do něj svých prvních 25 nábojů. A pak ještě 25 z Glocka 17. Nic moc, já vím, ale plánuju, že si to za měsíc zase zopakuju. V neděli trochu bolestně vyklušu 15km a tím jsem pro letošní sezónu, jak se zdá, uzavřela delší běhy. Po dvou letech si dám se S. hodinku squashe. A mrtvá padám do postele. Takhle má vypadat aktivní víkend. Akorát mě to, přiznávám, trochu zmohlo...


týden 21. - 27.11.2011

V pondělí ráno odpočívám v bazénu, večer se trochu protáhnu v deseti minutových intervalech úderů a kopů prokládaných kliky a sklapovačkami. Jako vytrvalce mě takto krátký trénink vysloveně uráží, ale druhý den uznávám, že na tom asi něco bude, ruce se hlásí o slovo.

V úterý volá v., že podlehl svodům svého mužského ega a Pražskou stovku si hodlá vychutnat od začátku až do konce. Což pro mě znamená, že na chvíli přestanu uvažovat o účasti v jednom z kratších pochodů. Jenom do doby, než zjistím, že můžu mít obojí – pochod i společnost. Registruju se na denní pochod a chystám se V.&P. dělat společnost v druhé, denní etapě.

Ve středu poprvé vyzkouším běh z práce, bohužel bez čelovky, tj. trochu adrenalinový, ale ve zdraví dorazím ze Smíchova až na Zbraslav a navzdory šílenému dni v práci, kdy končím až 18:45, se domů dopravím s hlavou úplně čistou. Kéž by na tom podobně byly moje plíce. Inverze a tma mě trochu přestávají bavit. Taky mě ten běh nějak bolí.

V pátek se opět vydávám do pražských ulic a na svoji starou oblíbenou trasu po nábřeží, nedopadne to, jak bych si přála, ale potkávám spoustu běžců a najednou si nepřipadám tak ztracená, jako když běhám s čelovkou po černočerném poli.

V sobotu, nechápu proč, když je venku zataženo, 3°C a vítr, vytáhnu zase ze stáje chudáka Pepinu. Asi jsem si vnutila myšlenku, že sezónu ještě nezabalím. A že když běhání bolí, kolo bude bolet míň. Blbost.
V neděli to bolí ještě víc než v sobotu, takže zabalím squash. A jelikož jsem jelito a neumím si vyměnit duši na zadním kole, skončím v servisu o tisícovku za nové pláště lehčí. Ale Gábina má botičky jako ani já ne. Krása nesmírná.


týden 28.11. - 4.12.2011

V pondělí tradičně regeneruju po víkendu, ale hned v úterý, protože slibují konečně zase sluníčko, tahám ráno před sedmou Gábinu z chlívku a vybavena do -4°C igelitovými pytlíky v botách a šátkem přes nos a pusu komutuji po neuvěřitelně dlouhé době po ojíněném břehu Vltavy. Gábiny pláště sklidí v práci obdiv ode všech zúčastněných, já naopak chápavá povzdechnutí patřící mému mentálnímu zdraví. Fyzické by mi všichni kolem s rýmičkou mohli závidět.

Ve středu naposledy přijede z Francie můj oblíbený šéf-ragbista a přidává se k zástupu obdivovatelů Gábiny, která od předchozího rána parkuje v serverovně. Já ji obdivuji o něco méně, protože zjišťuju, že má přední kolo jako splasklý balón. Jelikož jde ale dofouknout do tvrda, odvážím se na cestu domů, za což sklidím od JPR obdiv konečně taky já. Nadšená z tolika obdivu mě Gábina bezečně dopraví až na Zbraslav, z čehož polovinu cesty visím za jedním vcelku pěkným zadkem, lýtka bohužel pod vrstvou funkčního oblečení tolik nevyniknou. Krom toho má moje zbrusu nové přední světlo namířeno přímo před sebe, takže to je asi tak jediné, co z tahouna vidím. Když dorazím na Zbraslav tentokrát nikoli v mraze, ale v drobném mrholení, mám dojem, že jsem na Pražskou stovku připravena. Nebo taky že už jsem si to všechno zkusila teď po půlhodinkách a že je jasné, že déle než hodinu-dvě to v sobotu nevydržím.

Ve čtvrtek a v pátek odpočívám prací, dobrým jídlem a poté, co vyprovodím S. na víkend a V.&P. na vlak, co je doveze na start, se uklidňuju úklidem a pečením. Gábina stojí už zase schlíple v předsíni, přední kolo chce prostě vyšetřit. Nemám na to už energii, uléhám o půlnoci, kdy kluci jsou už hodinu na trati.
Venku chčije a chčije...