A pak je ráno, 7:30, sobota, všichni v bytě kromě mě spí. Kouknu z okna, a tam tohle:
Ten kopec naproti, tam jsme chodili skoro každý víkend. Je tam vysílač, na který jsem několikrát vylezla, taky několik studánek s léčivou vodou, chata Baribal (to jméno mě vždycky fascinovalo) a od nedávna (pár let) taky rozhledna, na kterou vylézt je už zcela legální, tudíž ne tak zábavné jako překonávat vysoký plot s ostnáčem na konci, jako je u vysílače. Ale ten hřeben, tam začínají Bílé Karpaty. No a jezdí se tam převážně autem, silnicí na jih od VK. Vyvezete se na parkoviště kus pod vysílačem a pak jdete pěšky, na rozhlednu, nebo ke studánce a ke kapličce, nebo ještě dál, na Požár, což je nejvyšší bod toho hřebínku, a pěšky už je to i z toho parkoviště celkem pěkný kus. Pak je tu ještě cesta severní. To je taková stará vojenská, co vede rovnou na hranici se Slovenskem a kdysi se tam moc nesmělo, teda pěšky jo, ale autem ani náhodou, teď už se tam myslím dá i bez povolení. A ta cesta je strašně dlouhá a klikatá a vede tak jako vlnitě furt nahoru, až těsně pod Požár. Tu cestu miluju. Je rozbitá, opuštěná a když po ní jedete na kole, docela solidně si máknete. Takových 450 převýšení mít bude. Asi dvakrát jsem si po ní zkusila "popoběhnout". Vždycky jenom tak lehce, 2-3km, s cestou od domu tam a zpátky ne víc než 10. Ale od jisté doby mi bylo jasné, že i tahle meta musí jednoho dne, dříve či později, padnout. Sobota 22.10.2011 (jojo, Honzo, samé dvojky a jedničky, asi nějaká magie či co) byl ten správný den.
Po pořádném hrnku kafe s mlékem a s buchtou od maminky v bříšku to běhá samo. Do uší zapnu poslední dobou nějak často vyhledávané pecky DJ Tiesta, moc slov to nemá, je to takové elektrizující, pulzující, no ideální, aby vás to vyhnalo do toho nekonečného kopce.
Nejnižší bod cesty - Cyrilometodějská kaplička
A tak, když po necelých 2km od domu nastupuju na starou vojenskou cestu, je mi už o 100% líp než včera, zase radost až na kost, zase zamilovaná až po uši. Do toho všeho kolem. Do těch paprsků slunce, co se pomalu derou přes hřeben a vrcholky stromů, do jinovatky, co se v nich pomaličku rozpouští, do skleněných louží, do šedivého stínu lesa tam, kam slunce možná ani odpoledne nedosáhne.
Tréninkový cíl jasný - těch 7 nebo kolik km dát na jeden zátah.
Ale to pak nebudu moct fotit. Dilema. Když už jsem těsně pod vrcholem, nevydržím. Ne v běhu. Jde to dobře, robotický pohon šlape, na ty kotrmelce v posledních dvou týdnech i dnech až moc dobře. Nevydržím nevytáhnout mobil. Prostě je škoda to nezachytit :o)
Pohled do údolí směrem ke Študlovu
...ještě kousek kopce přede mnou...
...a kopce všude kolem. Pohled z hřebene od Požáru směrem do údolí.
Na hřebeni už žádná silnice. Jenom lesní cesta, pěkný trail (ano, pořád běhám v silničkách :o))), namrzlo, proto žádné bahno, výmoly, kořeny, to se to hraje s rychlostí, to se to raduje!
Zastávka u rozcestníku pod Požárem, na 730m n.m. (Požár má 790, údolí Klobouk slabých 400)
Březový háj na Ploštinách
...a výhled přes 'Tarahúny' na Slovensko, co se nikdy neomrzí
Od rozhledny už to půjde dolů rychle...
...až do Klobúk
Sakumprásk bez pár metrů dvacka, i se vším focením a kocháním 2:01, zážitek přenádherný a v duši...
...zase na chvilku klid. Na chvilku.
Koukejte si taky nějakou tu očistnou túru (byť chůzí) naplánovat a užít!
3 comments:
Jo, s tou dokumentací to vypadá úžasně.
Fakt super! jsi posuk:), ale blizky..:). Taky zase do toho pujdu!!! Sice pres vikendy 3-4 ucim, ale to by v tom byl cert, aby se nenasly 2-3 hodinky na beh? :) MSF! 12:)
Krásný fotky a krásný povídání. Už se těším, až zase vyběhnu :-) do přírody. Ještě musím alespoň týden vydržet :-( a to je otrava. Snad na Malou Křivoklátskou už budu zdravotně připravený :-) Měj se a užívej si podzimních výběhů.
Post a Comment