Time management aneb Zpátky do Školky

Vždycky když se chystám psát, nastřádá se mi tolik střípků, že jeden příspěvek by mohl mít 10 různých titulů, a všechny by byly úžasné, zábavné a zcela vystihující, ale když pak přijde na lámání chleba, rozuměj psaní, najednou všechny myšlenky uplavou, střípky se rozpadnou a psaní jde tak nějak ztuha.

Jelikož jsem ale dnes zatuhla úplně (o tom až úplně nakonec), asi mi nezbývá, než to konečně všechno sepsat. A vezmu to popořádku, protože i když jsem chaotik (naprostý!), většina lidí si o mně myslí opak a tak jim trochu toho systému dopřeju. Akorát by mi v tom pomohl funkční MyTreneek, který si zrovna dneska, jako z udělání, vzal dovolenou. Bude se mi těžko vzpomínat... Ale taky mě napadá, že zrovna dneska se možná potvrzuje, že není až tak na škodu mít on-line deníčky dva :o)

1. crosstraining
Jak jistě někteří vědí, nejen během živa jsem, snažím se to střídat, i když poslední dva týdny spinning a plavání zanedbávám (na spinning už mám dál a po práci mi nevychází, do bazénu se zas nedostanu, protože jezdíme domů pozdě a to už se mi nechce prudit mámu, která chodí spát brzo a která je u nás vrchním bazénařem - vlastní ty dveře, co k němu vedou :o))). Posilce i KM jsem teď taky na chvilku dala vale, nějak mi trvá zvyknout si na ten nový režim (ach to dojíždění!), ale zase jsem zkusila ochutnat něco nového, vypravila jsem se na H.E.A.T.
Tedy musím uznat, že i pro běžeckého minimalistu, jakým jsem teď já, je to celkem, Miloši promiň, nuda :o))) Teda ne že by mi těch 45 nebo 50 minut neuběhlo - to tedy zas jo. A ne že bych se nezapotila - to taky. A co dělá tepovka, to bych vám přála vidět, takovou já nemám ani na spinningu. Ale jinak... Nebýt těch tepů a vědomí, že dá asi fakt práci rozhejbat těch mých x kilo navíc (tedy nad letní vysněnou formu, ne že bych si tu chtěla stěžovat, ale jo, děláme to všechny, máme na to právo, i když někdo míň a někdo víc), asi bych měla pocit, že jako nic moc nedělám. I když ta "rudá bestie" v tom zrcadle na to až tak úplně nevypadala :o)

2. běh na vesnici
Pomalu začínám mít pocit, že se stanu zdejší figurkou. Když neběžím přes pole doprava, běžím přes pole doleva, ale vždycky to zahrnuje kus běhu po silnici, případně návštěvu sousední vesnice (vesnic). K večeru to může taky znamenat běh s čelovkou, onehdá podél silnice, kudy se většina místních obyvatel vrací z Prahy z práce. Jsem zvědavá, jak dlouho potrvá, než si tu na mě začnou ukazovat prstem (a to prosím kvůli průměrně 6-8km). O bězích s batohem, z něhož čouhají rohlíky, nemluvě (viz níže).

3. skleróza na vesnici
Je horší než skleróza ve městě. Zvlášť pokud si doma zapomenete klíče od starého bytu, který vám měl, ač vybydlený a nevytápěný, výjimečně posloužit pro převlečení a jako základna k běhu, protože máte zrovna dneska blbý timing a práci s dvouhodinovými mezerami, které nevyplníte ani další prací, ani návštěvou kanceláře, protože ty dvě hodiny stačí tak na přesun a krátké kafe. Ale ono bylo stejně hnusně, takže první dvouhodinovku jsem zabila procházkou ze Záběhlic na Pražského Povstání a v té druhé už mi bylo tak zima, že jsem raději zalezla do kavárny (ten den už potřetí, panebože, proč pracuju jinde, než mám kancl?) a nevystrčila z ní hodinu nos. S pocitem promrhaného dne si pak nadáváte a slibujete si, že příště (dokud ještě můžete), si klíče nezapomenete (ha-ha-ha).

4. bouře v New Yorku
Řeknete si, jak asi může ovlivnit nás, tady v Praze (u Prahy). No, ovlivní, když v pátek ráno odvezete rodiče na letiště, aby vám, když už jste zase skoro doma, zavolali z letiště, že nikam neletí, že by museli strávit noc na letišti JFK (já bych tedy do toho rozhodně šla, ale mně taky neni 65+), že až zítra. Tož je donutítě sednout na autobus, omluvíte se studentce, že jako rodiče (chápavě se usměje, ví asi, o čem mluvím), a zase je odvezete na konec světa, kde bydlíte. V sobotu dopoledne výlet na letiště abolvujete znovu, přičemž vám nedojde, že ano, spojit tento výlet s nákupem pračky je sice dobrý nápad, ale ne, přijít do IKEA hladová kolem poledne, to není dobrý nápad, pokoušet se tam najít botník už vůbec ne a to už vůbec nemluvím o tom, že v tu chvíli nečekáte, že váš muž tím pádem zabije zbytek soboty zapojováním pračky (přičemž si vzájemně radíte tak odborně, až se vám podaří vypustit všechnu vodu z plynového kotle, co vám doma dělá teplo) a stloukáním onoho botníku, čili zase jeden den v pr****, no ale hlavně že perem, ne?

5. cizí běžci ve fitku
Když jediná možnost, jak se nevzdát tréninku ve dni, kdy máte práci 8:30-18:30 a domů přijedete v 8 zralí do postele, je v 7 ráno na rychlovku, nechoďte zásadně do fitka s jedním pásem. Vždycky se totiž najde nějaký štamgast, který si tam jde odběhnout svoji ranní desítku (naštěstí mu to trvá o poznání kratší dobu než vám) a na páse stojí už ve chvíli, kdy vás teprve pustili dovnitř. V tu chvíli jsem si vzpomněla na Miloše a 3km poctivě odveslovala. A během 16minut, na které se mi podařilo pás urvat, jsem zvládla ještě další tři, no tomu říkám efektivní trénink na úsvitu nového dne (a v tomto případě týdne).

6. přespolní běh
O tom už tu něco padlo. Ale když padne sníh, ba dokonce i mráz, a tma, a vám už je kolikátý den zima a taky trochu břicho zlobí (přičítám to té náhlé změně biorytmu), to se pak "běhá". On ten běh se totiž promění v zápas o přežití. Prvním úkolem je nezmrznout při technické pauze v křovíčku. Druhým je mít dostatek toaleťáku, protože pak se nabízí už jen sníh. Třetím je schovat se za strom, protože i když je ta polňačka v zimě prakticky nesjízdná, nějaký aktivista si tu zkouší ježdění na sněhu, ledu a šutrech. Čtvrtým je najít cestu, i když seběhnete z vyjetých kolejí, které vedly původně přes pole k jiné polňačce, kterou v zimě používají jenom zajíci a srnky. Pátý úkol je prostý - nenechat se ušlapat dvěma stády zmateně pobíhajících srnek, které ještě asi nikdy neviděly tučňáka s čelovkou.

7. time management podruhé
O těch dlouhých prostojích mezi prací už tu byla řeč. A o mojí skleróze taky. Ale nikoli o mých schopnostech časoprostorového managementu. Protože když máte sklerózu, mohou se hodit. Ano, už podruhé jsem si zapomněla klíče od bytu. A jelikož pauza byla tentokrát víc než dvouhodinová, napadla mě již ráno spásná myšlenka - půjdu do Školky! No jo, jenomže na webu nebyla otvírací doba a já nechtěla v 7 ráno volat a napsala jsem mail, tudíž jsem tam dorazila v 11:05, abych zjistila, že mají otevřeno jen do 11 (a to ještě ne ve čtvrtek) a pak až odpoledne. Tak jsem si sedla do vylidněné kavárny v přecpaném obchodním centru a začetla se do knihy, co byla děsně napínavá, ale skoro jsem u ní usnula, krom toho jsem taky musela vypadat dost nuzně, neb zrovna, když jsem se ve 12:30 chtěla sbalit a jít, přišla slečna "baristka" a povídá Já tu na vás tak koukám, jak si tu pěkně relaxujete s knížkou, a říkám si, že už vám k tomu chybí jenom něco dobrého! a nese mi obří zapečený sendvič se šunkou a sýrem. V tu chvíli jí asi nemá cenu vysvětlovat, že už od rána jím akorát jablka a banány, abych si trochu popravila zažívání, a i když si nechám sendvič zabalit s sebou, nakonec ho ve 3 odpoledne stejně sním, protože mám z těch jablek a banánů a zelených čajů takový hlad, že bych snědla i ten med, co mi dali k čaji (a to jsem prosím na med alergická). No a aby toho nebylo málo, "ojedinělé sněhové přeháňky" se ve 3 odpoledne promění v pořádnou fujavici, která mi ovšem nemůže zabránit v druhém pokusu o návrat do Školky, tentokrát úspěšném, je úplně šumafuk, že jsem si nevzala ani čelovku, ani nesmeky, je úplně fuk, že mám za necelou hodinu vyzvednout S. u OBI, svoje krátké kolečko v Krči si odploužím, ještě že máme v Praze ten světelný smog, sice nevidím detaily, ale cestu poznávám "po hmatu", ještě pořád tam je, neztratila se mi, a doufám, že na mě do jara počká.

8. dohra
Je pátek třetího týdne "na vesnici" (počítám to až od doby, kdy jsme už přestali na 100% bydlet v bytě). Za poslední týden jsem sebou jednou sekla při cestě ze stodoly (od mámy) do baráku, jednou jsem sjela po zadku po schodech v baráku, jednou jsem sebou sekla včera na parkovišti u nádraží v Krči a završila jsem to dnes dopoledne, kdy jsem se svezla na kovové zábradlí u auta. Což byla pravděpodobně (doufám!) zatím poslední kapka, protože naražená žebra bolí tak, že nevím, jestli jsou naražená, nebo nalomená, nebo zlomená (to asi ne, to prej by píchalo :o), takže se raději moc nehýbu, místo toho sedím naraženě (a možná taky trochu uraženě) doma v posteli a říkám si, to by mě zajímalo, kdy se mi podaří ten dlouhý sobotní běh, když naběháno mám nula nula prd, žene se sem vichr a jediné, co teď můžu, je sedět a číst/ psát/ spát (nehodící se škrtněte).