Jak dlouho vydrží být žena uražená?

Tedy pokud jde o mne, jsem mistr. Vydržím být uražená i několik dní v kuse. Sice to není na první pohled vidět, ale jo, jde mi to. Ovšem tahle poslední uraženina mi vydržela víc než týden. Ano, kdo četl, ví, že tím myslím hlavně svoje žebra. Nebo žebro? Koneckonců kdo ví, jestli to nebyl ten kus Adama, co ve mně jako ve správné ženě vězí, jestli se prostě jenom neurazil ten chlap ve mně, co mu furt nepřipadám dost dobrá. Ovšem jestli on na mě takhle, já mu teda ukážu!

Minule (ano, to byl ten osudný pátek, už je to skoro dva týdny zpátky) jsem si tu vzdychala, jak jsem ve čtvrtek běhala ve vánici, v pátek se urazila a v sobotu očekávám vichr. Jasně, že vichr přišel! A co napadlo mě s naraženým a bolavým žebrem? Jít se na to proběhnout (jojo, Honza ví, že Jdusenatoproběhnout je strašně mocné zaklínadlo, a protože Honza ví, řekla jsem si, že na tom něco bude, no ne?). A jelikož ten čtvrteční sníh už od pátku a v sobotu celý den usilovně tál, řekla jsem si, že nejlíp se mi poběží po silnici, bude už brzo tma, běhání po poli v blátě moc nejde (tuhle se mě S. ptal, proč jako, že dyť špinavá až za ušima přijdu stejně a že vyprat se to dá vždycky, tak jsem mu vysvětlila, že 5 kilo navíc je 5 kilo navíc, ale přidávat k tomu ještě dalších 5 kilo bahna na botách, že zas takový masochista nejsem), tak to vezmu po cyklostezce a pak takový okroužek ke Zvoli a pak ze Zvole přes pole (ty vole, jak vždycky nezapomene dodat S. a děsně se tomu směje). Možná, že mi vlezl na mozek den strávený doma (a na nákupech pro domácnost) a bez chlapa, možná mi prostě jenom ruplo v bedně. Jenom tak si totiž dovedu vysvětlit svoje rozhodnutí jít běhat na asfalt, proti větru a s naraženým žebrem, které už jsem dostatečně potrápila dopoledne v poloze seďmo na spinningu.
Nemá cenu nikoho napínat, výsledkem byla bolestně pomalá desítka, která mě naplnila euforií, že "jsem to rozhejbala", ale taky mě naučila, že se nemá chválit dne před večerem, nebo večera před ránem, protože noc byla mnohem bolestnější a neděle teprve. Ani ten H.E.A.T., ze kterého se jednou týdně pomalu stává zvyk (aspoň něco děláme spolu!), se neobešel bez mých občasných šklebů, když se mi někde ztratil dech a já ho najednou ne a ne najít.
A tak jsem se přinutila k odpočinku (ha ha ha). V neděli a pondělí bazén, v pondělí zdravotní procházka po lese. V úterý spin, večer zdravotní procházka, zase asfalt, pořád bolí (ale míň). Ve středu rege běh, kvůli počasí zase po asfaltu, ve tmě, něco přes 8km, je to divné, ale vždycky, když běžím, připadá mi to ok. Ale ty noci! Ty bolí! Ve čtvrtek a pátek jsem raději zalezla pod střechu a navštívila fitko, kde jsem zase trochu potrápila bosé nohy, nevím, čím to, ale zvykly si podezřele rychle, ty 3km uběhnou jako nic a nohy sice chvilku brní, ale druhý den si to dám klidně znova. A taky jo, co taky jiného v posilce dělat, když činky bolí a posilování mě čím dál tím víc zoufale nudí (no jo, kde jsou ty časy, kdy jsem vydržela zvedat činky víc než hodinu?).

V sobotu se konečně po dlouhé době dostavil krásný (i když ve srovnání s předchozími poměrně chladný) den a přestože jsme měli naplánovanou návštěvu, podařilo se mi přemluvit k „delšímu“ běhu. Tedy uznávám, všechno jen díky mému skvělému, ochotnému, tolerantnímu, empatickému, atd. atd. atd. manželovi, který (protože mně na tom nesejde) vyluxoval, trochu poklidil a hlavně uvařil. Návštěva sice nakonec oběd odmítla, ale byla vděčná, když jsme jí ho dali k večeři, takže ze zeleninového kari jsme měli užitek všichni.

A já mohla vyběhnout. Teda, stálo mě to strašně přemlouvání. Bála jsem se, co žebra, venku bylo krásně, ale najednou po týdnu ve svetru nula, a taky, běhám teď žalostně málo. Ano, aktivní jsem ukrutně, když se to vezme celkově. Ale kvůli času to je maximálně hodina denně a běhů se do toho týdne vejde minimum, když dojde na desítku, slavím. A co si budeme povídat (no, mezi běžci jsem s tímhle názorem asi jediná, co to kolem slyším a čtu, skoro všichni jsou ve fázi absťáků), když máte co dělat a běhání je jenom jedna z mnoha aktivit, čím míň mu dáváte, tím míň se vám chce do těch dlouhých štrek, které jsou v tréninku nezbytné. Ach jo. Ale vyběhla jsem, což považuji za osobní vítězství. Zároveň jsem se odvážila na místní cyklostezku, která je v období dešťů (což platí i pro oblevu, jaro, podzim, atd. atd.) neprůchozí (neprůběžná). Vlastně jsem byla vděčná za ten mráz – bahnité koleje byly ztuhlé aspoň natolik, aby mě úplně nevcucly, což se bohužel nedá říct o potoku, přes který nevede lávka, a na který jsem zapomněla. Opět štěstí v neštěstí, jeden kámen čouhal dost na to, abych se od něj velmi opatrně odrazila. A upřímně, změna trasy, les místo pole, lesní cesta místo rozbité asfaltky a sluníčko mi zvedly náladu a najednou jsem měla pocit, že dneska to půjde. I když mi bylo jasné, že to bude maximálně patnáctka, měla jsem radost. A největší byla má radost, když jsem přes pole doběhla k dalšímu potoku, přes který původně vedla panelová cesta, ale momentálně přede mnou zela pěkně hluboká a skokem nepřekonatelná díra. A co bylo nejlepší, že druhého břehu se blížil chlap na čtyřkolce a koukal na tu díru úplně stejně jako já. Jenomže já neměla čtyřkolku, tak jsem slezla z jednoho panelu do potoka, kde ležely ty propadlé a nikoli ladně, protože žebra to nedovolila, ale na druhé straně jsem prostě z potoka vylezla a zanechala tam čtyřkolkáře dumajícího a čekala jsem, jestli vyrazí za mnou. Překonala jsem další potok (po lávce!) a už ho neviděla. Podél druhého břehu jsem to vzala proti proudu kolem místních chatiček místy lesem, místy cestičkami, ale hlavně pořád spokojeně. V Psárech jsem musela běžet kus obcí po silnici, což mě nebavilo, pak už mi mrzly ruce, protože jsem musela napsat dvě SMSky a hlavně, žebra si začínaly pomalu stěžovat. Domů jsem to doklusla klasicky po cestě mezi poli a po asfaltu zabahněná jako prase s cca 13.5km v nohách, trochu unavená, ale s dobrým pocitem. No jo, já vím, kilometráž mizerná, ale asi mi to ani nevadí. Odpoledne jsem pak s Léňou zvládla ještě procházku po lese a půlhodinku v bazénu, což mě bavilo taky a hlavně – úžasně jsem si odpočinula.

Tím končím minulý týden a začínám kapitolu týdne tohoto.