Běžecký ráj a 15. století

Jak jdou ty dvě věci dohromady? Úplně jednoduše. To se tak stane, že manžel zapomene, že jede na víkend pryč. A jelikož jste se poslední týdny potkávali víceméně jen na cestě mezi starým a novým bydlištěm, případně v kruhu užší či širší rodiny, najednou se vám nechce sedět o víkendu doma na zadku a čekat, až se kdovíkdy v neděli vrátí. Naštěstí pro vás ale včas zmíní, že s kamarády "z 15. století" nejede do Brodu Českého, nýbrž Železného, a že by vás klidně vzal s sebou. Normálně by vás představa víkendu stráveného posloucháním bitevních historek, spřádáním plánů na nadcházející sezónu a sdílením návodů, jak co nejlépe docílit dokonalého střihu lněného kabátce či souměrného tvaru plstěného míčku, spolehlivě odradila. Ale jelikož máte taky kamarády, kteří jsou trochu jinak "orientovaní" (teď mám na mysli zájmy), letmý pohled na mapu vám napoví, že Železný Brod je skoro přesně na půl cesty mezi horami Jizerskými a Krakonošovými, čili vám skýtá šance konečně se podívat na to, co doposud znáte jen z vyprávění - dokonalou běžeckou stopu.

Čímž se dostáváme k drobné úpravě titulu, pochopitelně. Jak už možná některým došlo, řeč nebude o ráji běžeckém, ale běžkařském! Na rady staršího a nepoměrně zkušenějšího polykače zážitků především sportovního charakteru jsem se totiž v sobotu dopoledne vypravila k bratrům z plémě Lechova, abych trochu prohnala ty svoje ubohé běž(eč)ky, co mi je v. tak pěkně sepsul (no jo, sportovec možná jsem, ale kdy jsem naposledy stála na běžkách? a jak to dopadlo? na to je přece třeba brát ohled - a v mnohém si připadám spíš jako začátečník, než jako dítě, které jiné zimní radovánky než běh na lyžích kdysi prakticky neznalo). Jediný drobný zádrhel se projevil v tom, že rad mně předaných jsem nebyla schopna uposlechnouti beze zbytku a po prvním týdnu stráveném bez výjimky na vesnici a průměrném spánku 5.5h/ noc jsem v sobotu odjezd 8:30 prostě nezvládla. Tím pádem se stalo, že na místě určení už byla o čtvrt na 11 hromada lidí a aut :o/

Ale nešť, vyrazila jsem, podle pulsmetru 10:25. A GPS nemajíc, rozhodla jsem se užívat si toho, že nevím, kam a jak daleko jedu, však se po cestě jistě najdou ukazatelé a sem tam i mapa. Vidíc podmínky zcela jiné, než s jakými jsem se setkala v prosincových mrazech na valašských hřebenech a polích, trochu jsem se zalekla souvislé vrstvy sněhu a dokonale vypadající stopy, stejně tak všech těch dokonale vyzbrojených lidí, kteří se očividně chystali strávit celý den na sněhu. To já bych si nemohla dovolit hlavně kvůli problémům s rukama, které mi umrzají i v silných rukavicích, o to víc tím, jak se při sportu potím. Ale nakonec to s rukama, kvůli kterým se veškeré moje dosavadní pobyty venku musely vejít do hodiny, nebylo tak hrozné. Navíc počasí bylo ideální, i v 1000 m n.m. se teplota pohybovala kolem -3/ -4 °C a sluníčko svítilo, no prostě nádhera, skoro jako na hranici se Slovenskem. Čím to, že jsou hranice vždycky tak magické?
Vyrazila jsem po trati, jež vypadala na první pohled rovinatě, o to víc jí důvěřujíc, že se po ní proháněly na běžkách i děti, k šípku s egem, řekla jsem si, jistě to bude cesta pro mě jako stvořená. Vsadila jsem dobře, mému egu lichotilo, když jsem předbíhala skupinky polských běžko-turistů, kteří většinou ochotně uhýbali ze stopy, když viděli rozjetý tank značky CRAFT (jak jsem zjistila, nebyla jsem zdaleka sama takto postižená, tedy nikoli jako tank, ale jako vyznavač výše jmenované značky sportovního oblečení). Jen ti bruslaři v protisměru měli na sobě cosi jistě lepšího. Včetně lyží samozřejmě, s láskou jsem si zavzpomínala na svoje dávno odešlé Fisherky a mlsně obdivovala Madshusy a Sporteny, i když lyžemi to není, to všichni víme, základ je v technice. A proto, chvílemi se kochajíc, soustředila jsem se na techniku aplikujíc metodu před dávnými roky vyzkoušenou a nyní opět věčným kritikem v. doporučenou - hůlky pryč a spoléhat na nohy - pravá, levá, pravá, levá, ó jak mi to krásně klouzalo!
Za půl hodinky jsem byla na 5km vzdálené chatě, odkud jsem po nezbytné technické pauze vyrazila dál, rovnou za nosem, naprosto netušíc kam. Stopa už nebyla dokonale upravená, místy se po ní kdysi kdosi prošel, ale sněhu bylo dost a pořád to, i když mnohem pomaleji než doposud, jelo na mé dosavadní poměry dost dobře. Navíc řady spoluputovníků značně prořídly a kromě pár ztepilých skejtařů v protisměru jsem skoro nikoho nepotkala. Užívala jsem si cesty do neznáma, vstříc šedivým mrakům, které se mi líbily čím dál míň. Nejmíň se mi líbily z jednoho kopečka, který jsem se pokusila sjet, aniž by mě zachytily zraky hochů se sněžnicemi, nepovedlo se to dokonale, ale já kopečky nikdy neuměla, na moje poměry jsem plužila statečně, i ten pád pod kopcem byl spíš jen aby se neřeklo, nemusím všechno umět hned napoprvé, no ne? Pod kopečkem jsem přeběhla dřevěný můstek, ale byla jsem pod jiným kopcem, kde byla stopa horší a navíc cedule tvrdila, že jsem na začátku "turfowiska", tak to už se mi nelíbilo pranic, pustit se do šedivého mraku, do kopce po turfowisku, co kdyby začalo sněžit, a navíc, byla jsem na cestě už dobře přes hodinu a nejbližší zastávka na cestě zpátky je ta přecpaná chata. Tak jsem to otočila, vystromečkovala nahoru ten kopeček, co jsem tak "bravurně" splužila, a vrhla se stejnou cestou zpátky. Lidí bylo už opravdu poskrovnu, místy nikdo na dohled, tak jsem zkusila i párkrát přibruslit, ale to bych na to musela mít lyže a techniku, že jo. Úkol na sezónu 2011/ 2012, dá-li Bůh.
Cesta zpět byla o chlup rychlejší, hlavně od chaty jsem si posledních 5km dala v tempu, první půlka mírně nakloněná nahoru, předbíhala jsem, koho šlo, jakmile se profil vyrovnal, zase jsem šoupla hůlky do pravé a jela bez nich, dokonce jsem jednu chvíli táhla nějakého Poláka, co mi furt šlapal na paty, tak jsem ho chtěla pustit, ale on že ne, že mu vyhovuje tempo, že se veze (že se nestydí!). Tak jsem ho ještě chvilku táhla, ale na poslední úsek, kde už bylo dost lidí, jsem zase vzala hůlky do rukou a ujela mu :o)

Hurá, parkoviště! Po 2.5h běhu (a fakt už to vypadalo jako běh a pauzy jsem měla minimálně a spíš kratičké) a podle tamních ukazatelů cca 19km jsem byla šťastná jak blecha, i když skákat bych v tu chvíli nemohla, vzhledem k dosavadním tréninku jsem po téhle dávce sotva lezla :o)

A "kamarádi z 15. století"? Jeden by to neřek, ale kromě asi dvou se mě všichni ptali, co a jak, však oni se taky něco na lyžích naběhali, a nejen na lyžích, kdo by to byl do nich řek', že dokonce vědí, co jsou nesmeky a někteří dokonce kontrolují svůj tep při bruslení na běžkách pomocí sofistikovaných technologií od renomovaných finských výrobců.

Tož tolik moje jednodenní zimní radovánka :o)