Poznávání nepoznaného

Jelikož jsem baba udrbaná a nevydržím si dlouho nechat něco pro sebe (teď trochu kecám, mám občas i výrazně "nesdělovací" období), musím ještě kousínek přidat k předchozímu zápisu.

Zapomněla jsem totiž při tom všem sdělování zmínit jednu (pro mě) podstatnou věc. Jak někteří vědí, abych uběhla byť jen pár km bez sluchátek v uších, je téměř nemyslitelné. A dochází mi, že narozdíl od 12 při běhání zásadně nemyslím. Vnímám většinou jenom rytmus, hudbu, poctivě šlapu, občas se tak zaberu do vnímání beatů, že moje nohy přehlídnou kořen a to se pak vyválím v podzimním listí (při troše smůly i v blátě), kroutím hlavou jako krutihlav (toho sice neznáte, ale to byla, možná ještě je, jedna postavička z mého rodného maloměsta, moje maminka mu tak říkala, on za to chudák nemoh', byl trochu postižený, ale prostě při chůzi pořád kroutil hlavou a že se po ulicích našeho městečka něco nachodil!), dbajíc rad našeho trenéra Pepy a sledujíc okolí z důvodu potenciálního nebezpečí, ale abych při běhu něco někdy vyřešila, to moc ne. Tedy ano, tím vypnutím problémy na chvilku odplují a kalné vody mozkomíšní se usadí a člověk má najednou spoustu energie, ale to přemýšlení jako takové není s tou hudbou tak úplně kompatibilní.

Ale jak je patrné z předchozího zápisku, v F.L. (12 říkal, že to je jako L.A., rozuměj 'el ei' :o))) jsem měla tematická kolečka věnovaná přemýšlení nad nohama, běžeckou obuví, smyslem běhu, vlastní šíleností, plány na příští dny, týdny a měsíce a v neposlední řadě pěkné sbírce Otčenášů, Zdrávasů a takových těch Otčenášozdrávasů, když už jsem byla unavená a první půlka byla taková a druhá maková. Na růženec jsem měla málo disciplíny, což je jasné, když jsem byla schopna ztratit nit i v rámci jediné modlitby, jak bych chtěla udržet celý řetěz, krom toho 'bez řetězu' (jak mu asi je doma v šuplíku, odkud se na světlo už dlouho nepodíval?)??
To všechno jsem absolvovala v téměř absolutním tichu. Poté, co se ode mě odpojil 12, a pokud jsem se zrovna chvilku 'nevezla' s Milošem, Petrem, nebo kýmkoli jiným, abych si trochu odpočinula, byla jsem téměř vždy na daném úseku sama a měla tudíž času a prostoru v nelidské noční i sychravé dopolední hodiny pro sebe asi tak miliardu. Ovšem když se na to dívám zpětně, moc jsem toho nevyřešila. Myšlenky lítaly, každé kolečko jsem se pokusila je vměstnat do toho koridoru, kterým jsem zrovna běžela, ale obzvláště v konečných fázích už jsem myslela jenom na to, aby pravé koleno přestalo, v duchu jsem si podepírala kyčle a polstrovala chodník, aby nebolel, a vnímala jsem jenom své tělo a cestu, případně různé záchytné body na trati, které mne přibližovaly čo naopak vzdalovaly od bodu nula u stánku s čárkami a občerstvením.
A tak jsem si říkala, jak je to možné, že když už jsem poprvé odložila hudbu a měla kolem sebe to ticho, že nepřišel ten řád věcí? Ale on přišel, jen trochu jinak. Odjížděla jsem s pocitem sice těžkých nohou, ale jaksi lehké duše. A to jsem se při běhu nedostala ani k jednomu z problémů, které mě tížily v posledních dnech, týdnech a měsících!!! Tak jak to teda je? Dá se při běhu přemýšlet a plánovat, jako to dělá 12, nebo prostě jen běžet a běžet (s podporou výrazného rytmu) jako to dělám já nebo jiní pravověrní empétrojkaři?

Pořád mi to vrtalo hlavou, a tak jsem se dnes o tom zmínila jednomu povolanému. Ten mi to vysvětlil jednoduše. To, co jsem zažila v F.L., byla 'prachobyčejná' meditace. Nebo kontemplace, když to vezmeme z pohledu víry. Mně, která mám celý život problém s tím se na chvíli zastavit a skutečně vnitřně vyklidit a 'vyklidnit', se to konečně povedlo!
Už je to dávno, co si ten pocit oprostění se od okolního světa jinak než přes hlukovou bariéru v podobě ještě většího hluku dokážu vybavit. Každopádně se mi to natolik zalíbilo, že v tom hodlám pokračovat. Jen asi ne v noci v některém z pražských parků, neb by to mohlo být potenciálně trochu dobrodružné s možným ohrožením mé bezpečnosti).

To jsem zase objevila Ameriku, co?