Dopřej králíčkovi čas...

...a vždycky najde správnou odpověď.

Je sice naprosto nepochopitelné, proč začínám touto citací z díla vrcholné infantility - Medvídka Pú, ale myšlénkové pochody bláznů mého typu jsou nevyzpytatelné, proto se nesmíme divit. Jenom já vím, že tu jde ve skutečnosti o dvě věci - o čas a o králí(č)ka.

Vezmu to pěkně popořadě. Před pár dny jsem si tu hezky vzdychala nad tím, jak mám takovou tu normální "krizi", co se občas objeví, takové to pozastavení se na cestě za určitým cílem, které člověka sice zdrží, ale naštěstí málokdy udolá. Jako dítě z rodiny psychiatrů a psychologů (a je to venku - už víme, proč jsem blázen? :o))) dobře vím, že deprese je příliš silné slovo a jeho užívání se vyhýbám, neboť kdo s čím zachází, tím také schází, že jo. Tak že by ta "krize" byla docela obyčejný podzimní splín?

Nemohla jsem si nevšimnout, že podzim dorazil a opřel se do toho vší silou, najednou je zima, tma, sluníčku se moc svítit nechce, všichni pochrchlávají a člověk od přírody líný (někdy si myslím, že to jsem i já) by nejraději zalezl do pelechu a nevylézal, dokud se zase jarně nerozední. Jenomže pak přijde ten okamžik, kdy máte čtyř stěn plné zuby a je vám jedno, kolik je stupňů, kolik je venku bacilů a kolik oparů zrovna máte. Zjistíte, že i když je zima, listí v Brdech má ty nejkrásnější odstíny zlatožluté, že i když vám křehnou prsty, není nadto si vychutnat šálek čaje z termosky a zakousnout se do obložené housky a pokračovat dál v cestě opuštěným lesem, že i když se vám nechce mluvit, je prima, že jdete dva. A taky že i když je o půl sedmé v Praze tma jako v pytli (protože tma byla vlastně celý den), běží se vám lehko, protože se nemůžete nabažit těch světel a domů a řeky a vyšehradských hradeb a pocitu svobody, který vám pobyt venku, byť v milionovém městě, dává.
Za těch pár dní, co jsem si dala čas na oddech, jsem si uvědomila, že ta pauza je vlastně strašně důležitá ke znovunabytí chuti a motivace (jako by to přede mnou neříkali už mnozí, co?) a že jsem asi duševní běžec (jojo, Honzo, máš pravdu). Běh (nebo jakýkoli jiný osvobozující druh pohybu) potřebuju k vnitřní očistě, k načerpání sil, k překonávání sebe sama a k poznávání nového.

Jenom když mi někdo tuhle možnost sebere, přijde ten splín. Ale pořád si říkám, že i různé indispozice, nedejbože nemoci a úrazy jsou tu proto, aby nás (mě) někam posunuly. A vždycky přijdou ve chvíli, kdy si hlava zaslouží trochu "nakopnout" :o)


A co ten králí(če)k? Toho jsme dneska měli k obědu a byl moc dobrý. Čekala jsem na něj dlouho (to je děs, co dá maminám práce sehnat králičí), ale sotva se jedni (moji) rodiče zmínili, že mi ho "k narozeninám" opatří, vylezlo z druhých (Simonových), že jednoho mají náhodou v mrazáku, a tak teď mám králí(č)ky dva. Jednoho v Praze a jednoho v Kloboukách. Mňam :o)))