Pitbul v krizi.

Mám krizi. A nechci si to přiznat. No jo, no, už dolehla i na mě. A marně přemýšlím, jestli má smysl o ní psát, protože krize je a) debilní slovo, b) se jima furt někdo ohání, c) nikoho nezajímají (aspoň ty moje) a d) z nich člověk moc zážitků nemá. A abych nezapomněla e) jsou součástí života každého z nás a koneckonců f) vždycky nakonec odejde, i když nikdy není jisté, jak dlouho se zdrží (to samé mohu říct o svých rýmách a oparech).

Já teď měla euforické období. To je jasné. Když hobík začátečník s nulovými výsledky "vyhrává" závody, to se mu to dýchá, to se nám to ego rozpíná a to se nám to na tom světě žije. Jenomže pak přijde buch, bolavá nožka (díky mé disciplinovanosti o nic méně bolavá než předtím), pracovní a studijní povinnosti (aaajeee, už je to tu, ona se na tu školu nevybodla!), hnusný počasí a v důsledku toho všeho můj milovaný kamarád opar (co si zrovna dneska přived na posilu bráchu, ale kdo by se po včerejšku divil - já teda ne) a ego zas někam zmizelo, zrovna ho nemůžu najít, jediné, co se rozpíná, je moje bříško v nových džínách, a to jsem ještě hodná a nazývám ho "bříškem". O "zadečku" taktně pomlčím, protože o těchto dvou zapovězených částech ženského těla jsem si zakázala mluvit a raději dělám, že je nemám, protože mi přijde nanejvýš trapné přiznat, že i já si s nima dělám hlavu, přestože bych ji měla věnovat biblím, pravopisu a vědeckým článkům.

A teď si pojďme nalít čistého vína - kdo za to všechno může??? Většina lidí má tendence hledat viníka, ať už jde o sebemenší problémeček. Dělám to nerada, ale tady si klidně prstem ukážu - na sebe. Protože všichni víme, že jak jsem stará, tak jsem blbá, když jde o zážitky, jsem nenasytná jako Otesánek (ne že s jídlem by tomu bylo jinak) a když se zadaří, odmítám odpočívat, nemám rezervy a když pak přijde nárazové vypětí, po nějaké době padnu, a to přímo na hubu.
Nejinak tentokrát. Ještě v euforii ze všech těch dvou závodů, co se mi tak pěkně vyvedly, cítila jsem, že bych mohla skály lámat a že energie mám na rozdávání, a tak jsem odmítala polevit v nasazení. Do toho ale přišly starosti se školou (neřekla jsem ne, jenom jsem to ne trochu posunula a dala si pauzu, ale proto bylo potřeba udělat zkoušku, které jsem se chtěla vyhnout), příprava na konferenci (být členem tříčlenného týmu, z něhož ani jeden článek nefunguje v tom časovém rozmezí, kterém má, takže prezentaci dokončuje za pět dvanáct, resp. půl jedenácté, je za trest), konference sama, nekonečné cesty po republice, sraz se spolužáky ze ZŠ a do toho špatné počasí a odmítání volna a po týdenním maratonu opět nástup do práce a následná cesta do Němec, to vše v příšerném počasí, a máme tu výsledek - noha pořád bolí, zvlášť při zátěži; v pondělí se vyrazivší opar si dneska přivedl bráchu; rýma se rozjela naplno a zajídání žalu sladkostma mě stálo docela obstojnou pleť, čili teď vypadám jako pubertální zombie, až na to, že zombie jsou kost a kůže a to se o mně říct nedá (a teď to nijak nekomentuju, nehodnotím, to je prostě fakt).

A tak si dávám pauzu. Pauzu od běhu a od kola (stojí mě to strašné nervy to jenom napsat). Pauzu od větší námahy. A snažím se po večerech spát, trochu si číst, pracovat jen kolik je nezbytně nutné a čekám, že snad i to počasí se umoudří. A já zas vyrazím. Achjo.