Šance pro tři pruhy a Bobinu

Tento týden byl ve znamení baroka. Tedy vlastně Baroka. Jak už jsem tu zmínila, 11.9.2010 se konala akce v Plasích kousek od Plzně, kde jsem nechtěla chybět. Pomalu jsem se ale připravovala na možnost, že si celou akci budu muset nechat ujít, protože mě od Rakovnické patnáctky nepřestávala zlobit pravá holeň - v jednom místě při došlapu bolí a bolí a bolí a pondělní druhý test krosových bot v Krči mě bohužel utvrdil v tom, že kopce mě sice děsně "baví", ale zároveň mě zpomalují, krom toho noha pořád zlobí, nic se nezměnilo (jak taky mohlo, když jsem jí dopřávala oddech tím, že jsem běh vyměnila za kolo).
V úterý jsem se pokusila rozehnat to na silnici, ale krom toho, že jízda to byla ohromně dobrodružná, děsně jsem se při ní natrápila, protože jsem jela většinu času pomalu jako šnek, částečně kvůli protivětru, částečně kvůli bolavým nohám (někdy je nechápu - občas vydrží desítky kilometrů v sedle a chce se jim ještě běhat, občas prostě odmítají spolupracovat).
Ve středu jsem si naordinovala "odpočinek" v bazénu - 1 km, něco málo přes 20 minut, to snad ani nestojí za řeč. Za řeč stál spíš náročný večer - neskutečně nudná pracovní párty na lodi, kterou jsem přežila jen díky našemu irskému příteli Davidovi, protože s ním se člověk nenudí nikdy :o) Následovala hospůdka s jiným kamarádem a jiným irským přítelem, Jamesonem, naštěstí jsme stihli jenom dva :o) A pak už jen cesta domů a spousta jídla kolem půlnoci, protože po alkoholu já mám vždycky vlčí hlad. Ach jo. Sobota se blížila a já si připadala spíš devastovaná než v pohodě.
Tak jsem ve čtvrtek jen tak "na pohodu" dojela zkontrolovat, co Simonovi rodiče (S. totiž ve středu ráno letěl do Švéd plavit se po Baltu na historické lodi), a když jsem zjistila, že jsou v pořádku, dojela jsem si zpátky a tak nějak doufala, že i když teď (od té Patnáctky) běhám minimálně, v sobotu nepadnu.
V pátek - migréna. Poprvé a naposled mě takhle bolela hlava jednou za studií, jelikož to bylo jedinkrát, mám ten pocit v živé paměti. Jinak na migrény (ani na ty předstírané) netrpím. V pátek jsem ale trpěla, jako zvíře - odpoledne jsem nebyla schopná se hnout, ani po krátkém šlofíku. Den před závodem ideální stav. A tak jsem se šla projít do Krče. Hlava malinko povolila, vířivka taky trochu pomohla, ale pořád to nebylo ono, den jsem končila s přítelem Ibalginem. Sobota byla tu. A já spala zase jako na vodě, ráno brzo vstávala a vůbec - běžet jsem se rozhodla jen z jednoho prostého důvodu - tolik jsem se na tu akci těšila, že jsem ten sen prostě nedokázala jen tak nechat být.

Baroko

Vstávám po půl šesté, těsně před šestou do sebe cpu kaši, překontroluju zavazadlo, 6:20 vyrážím na benzín a do navigace zadávám destinaci Plasy. Pravda, jedu místy trochu rychleji, protože se bojím, že když dorazím v 8 (registrace byla 7-9), bude tam už plno a nestihnu se připravit a tak. 7:30 stojím na silnici mezi A a B a čekám, až odtahovka vytáhne z příkopu auto. Začínám být trochu nervózní. Téměř přesně v 8:00 přijíždím na Velkou louku u kláštera - jako jedna z prvních (většina z těch, co tam už jsou, tam trávila noc). Jdu se zaregistrovat, vyzvednu tašku s dárečky (ponožky Mizuno se jistě budou hodit) a čekám, až se dav trochu rozroste. To se děje až kolem deváté, kdy potkávám i Petra, co se známe z RunSaturday webu a domlouváme se, že poběžím s ním a jeho známou Evou, abych se měla koho držet. Těsně před startem ale potkávám Alenu, co ke mně chodila na norštinu a kterou jsem neviděla už pěkně dlouho. Alena je mladá a pilná běžkyně (I když o sobě jako všechny podobné tvrdí, že její běhání je nulové, není to pravda. Alena je jedna z těch, co mají prostě nasportováno odmalička a i když systematicky netrénuje, běhá jako laňka. Tajně jsem si přála ji dotáhnout :o))), tak se na startu držím jí a spolu s davem pomalu kroužíme první dvě kola kolem Velké louky, než se chuml trochu roztáhne a vyběhneme do terénu. Ještě před výběhem z louky nechávám Alenu kdesi vpředu, je to mladá gazela, co se dá dělat, nohu přece jen trochu cítím, nebudu to hrotit. Běžím pomalu a snažím se nemyslet moc na to, co mám před sebou. Nevydržím a pouštím muziku. Za chvíli přijde první kopec, kde předbíhám docela dost lidí - spousta jich chytře šetří síly a jde. Kopec je pomalý a táhlý a tam, kde končí, začíná hned další, na sluníčku. Připadá mi, že 5. kilometr je tu hnedle, jenom marně čekám na občerstvovačku. Jediné, co s sebou mám, je CarboSnack (Jó, to jsem vám ještě nevyprávěla o své páteční návštěvě TriExpertu, to jsem se zase nas***... No o tom jindy!), ale vodu netáhnu, spoléhám na organizátory. Voda přichází někde na 7. km a je pekelně studená, moc jí nevypiju. Další kopec, po asfaltu. A nahoře se dělí trasa maratonu a půlky. Snažím se cestou kochat, potkávám koně a lidi a domy, z jednoho děsně voní oběd, běžím lesem a polem a přes hory a přes doly a přes řeky a potoky. Kolem 10. km cítím, že se mi na levé patě dělá puchýř. Ano, moje nové Adidas Riot 365 jsou nové a nejsou dokonalé :o/ Navíc trochu cítím hlavu (podezírám sluníčko a snažím se to zahánět na občerstvovačkách - mimochodem, další už jsou s ionťákem a mnohem frekventovanější, takže pohoda). Sleduju si čas, mezičasy jsou dost mizerné, ale pořád doufám, že kolem 2 hodin to bude. Chtěla bych to stáhnout pod, ale s těma chromýma nohama to nepůjde. Modlím se za cedulku 15 km. Přichází v rozbahněném kopečku, za kterým následuje stoupák přes pole, kde předbíhám další odpadlíky - sluníčko připaluje a sil ubývá. Nepouštím před sebe kluka, co funí za mnou a dotahuju holku s copem, co má pěkně vymakaný záda a "velkej" zadek (rozuměj, v poměru k vršku těla, samozřejmě že je to moc pěkná sportovkyně, to já si vždycky všímám lidí kolem sebe a každý má nějaké poznávací znamení - třeba jeden kluk měl takové saténové kraťásky, jako pyžamo mojí maminky - vryl se mi do paměti :o). Holku předběhnu a pak už je to vesnicí z kopce a už je to jenom něco přes 4 km, tak se pokouším zrychlit. Nejde to, až v lese, kde se běží z kopce v terénu, tam se nohy rozběhnou samy, jsou ve své kůži. V tom kopci dolů dávám další dvě holky - jednu v tyrkysové, s moc pěkným šátečkem, jednu až dole u Plas, u cedule 40 km, ta má zas úžasné funkční triko Adidas, strašně se mi líbí, jak má řešené odvětrání na zádech (ano, takových blbostí si všímám). Dobíháme do lesů u Velké louky, míjím ceduli 20 km a už vidím cíl. To nesedí. Vůbec jsem totiž netušila, že do cíle je třeba vběhnout z druhé strany, čili zase obkroužit celou tu louku. Trochu mě to zarazí, zvony odbíjí dvanáct, tak to dvě hodiny nebudou :o(, ale na louce před sebou vidím Alenu a běžím, funím jako lokomotiva, chci ji dotáhnout. Daří se a v zatáčce už ji povzbuzuju, běžíme spolu, bude to na vteřinky, určitě mi to v cíli nandá. Ale před cílovou rovinkou naopak ještě kousek (ono to jde, z toho šnečího tempa???) zrychluju a cílem probíhám kousínek před ní. Ani nevím, jaký byl čas, tepák jsem zapnula až chvilku po startu, takže mě ani moc nezajímá. Hlavně že to mám(e) za sebou, dáváme si pití, jablko, vydýcháváme a jdeme povzbuzovat do zatáčky před velkou loukou. Postupně probíhají Petr s Evou, blonďatá slečna, co jsem ji potkala párkrát v Praze a co se při běhu vždycky tváří strašně zarputile a vůbec se neusmívá, pak kluk v pyžámku (teda v těch pyžámkových kraťáskách) a spousta dalších. Pak už jen výsledky (2:01:25, A. o 10s za mnou, celkově nic moc, ale v ženách 8. a 9. místo - super!!!) jídlo, rychlá prohlídka části kláštera a rychle domů. V podvečer jsem chtěla vytáhnout Dava na dvojku bílého a pak se jít mrknout na Tesco, protože poběží holky z práce a taky bubo a 12, mí virtuální spoluběžci :o)
Doma si stihnu na 20min. lehnout a v 6 už jsem před barem, sedíme na zahrádce a po hodině je mi jasné, že odtud hned tak neodejdu. Dave je milý společník a hlavně, je to Ir, což znamená, že je schopný mluvit a mluvit a mluvit a jelikož "neni blbej", ba naopak, to mluvení neunavuje, ba naopak. Skvěle se bavíme a po dvojce bílého následuje jakýsi silně alkoholický koktejl a přiznávám, po strašně dlouhé době došlo i na nikotin. A to jsem ráno chtěla jet do Koněprus nebo kam. Před 10 to balíme, lehce omámena dobíhám tramvaj a pár minut po už jsem doma, nacpu do sebe dvě housky s žervé, pár polomáčených chlebíčků a v duchu se přesvědčuju, že když ráno nevstanu, vůbec nic se nestane. Pro jistotu ale ještě umyju Bobinu, sundám brašnu a blatník, do tašky z Baroka nabalím místo běžeckého cyklo a jdu zalehnout.

Špejchar

A proč že ta náhlá potřeba jet s naleštěnou Bobinou někam ke Koněprusům? To máte tak. V úterý jsem se dozvěděla, že se v neděli jede bikový "závod", který bude jenom takový komorní a v pěkném prostředí a možná trochu neobezřetně padlo, "klidně se tam můžeš podívat". Chvilku jsem to brala jako "udělat si s Bobinou vyjížďku a podívat se, jak ostatní závodí", ale pak jsem z webu zjistila, že je to daleko a spíš by to znamenalo "naložit Bobinu do auta a přijet se podívat". Ale na tom webu taky stálo něco jako "pro širokou veřejnost", což na mě působilo zvláštně uklidňujícím dojmem, navíc prý to bude terén jistě sjízdný i pro Bobinu (btw. to je taková výhoda, když má to kolo jméno, že to pořád nemusím opisovat jako "moje kolo", "kroska", "pseudobike", "to velké modré" a podobně :o) a že proč to nezkusit. No, jeden důvod by se našel - sobotní účast na Baroku. A v sobotu večer se k tomu přidalo "alkohol a nikotin", což jsou zabijáci příšerní, byť ve velmi umírněném množství (protože po půlmaratonu vás i množství menší než malé může odrovnat).
V neděli jsem se vzbudila kolem půl sedmé a dvakrát se mi vstávat nechtělo, ale hlava byla jen trochu tupá, nebolela, nohy chodily bez obtíží a start v 11 mě uklidnil, že si stihnu ještě dát v klidu snídani, všechno sbalit a trochu se srovnat. Pořád jsem to přehazovala z jedné strany hlavy do druhé, pro a proti, jo a ne, mám se jet ztrapnit, mám se tam cpát, zvlášť v tomhle stavu? Když už jsem byla na cestě, řekla jsem si, že uvidím podle počtu lidí a jak moc profi budou vypadat. Že to kdyžtak bude hezký výlet na vyjetí nožek po sobotě.
Cestou mě trochu zaráží mlha, která se všude válí, místy dost neproniknutelná. Že bych si zopakovala svoje mlhavé výlety v Králíkách a Jeseníkách? U Želkovic se ale mlha zázračně rozplyne a u špejcharu, který je vlastně spíš farma s hospodou a stájemi a výběhem pro koně, už svítí rozespalé slunko. Na registraci jsem první, a tak si dávám kafe, mezitím vidím přijíždět další auta, moc jich není, vedle mě parkuje mladý kluk s bikem Rock Machine, no fajn, RM vs RM, bike vs cross, to chci vidět :o) Pominu ostatní Treky, Gary Fishery a Spešly, koukám na ně a podlamují se mi kolena. Ženská zatím ani jedna, chlapi vedou svoje velké řeči, jako obvykle si jeden druhého dobírají a konzultují výsledky z jiných závodů, občas se bojím je poslouchat, neb mě to demoralizuje. Pomalu připravuju sebe i Bobinu, koukám, jak chlapi na chudáka Bobinu i na mě koukají, no tak mám crossku, no a co? :o) Přijíždí jediný člověk, kterého znám, ne že by mě to uklidnilo (je trochu jiná liga), mezitím si ke klukovi vedle mě stoupne takový mladíček, tipuju ho těsně na kategorii juniorů, a začne vést řeči o trati, o závodech, o tom jak má naježděno a jak se chce umístit a takové ty řeči, co obvykle teenageři vedou. Pak koukne na mě a zahlásí: "slečna je odvážná, na trekáči". Já na to ať se nebojí, že někdo poslední být musí a že si to jedu užít. Milý mladíčku, vlez mi na hrb. Dodá něco o jednom těžkém sjezdu, kde i on měl co dělat, načež odvětím, že mám dobré brzdy a jsem ráda, že kluk s Rock Machinem na mě koukne jako že chápe, že si z toho mladýho nemám nic dělat. Trochu dělám, protože vím, že jsem unavená, mám horší kolo a kondičku než většina přítomných, do toho uvidím Káju, a to už mě rovnou můžou naložit a odvézt, protože Kája Polívková a já na jedné startovní čáře, to si snad děláte srandu. Nakonec jsme ženy celkem tři, z čehož jedna Kája, druhá taky děsně namakaná a třetí já. Čili kategorie bude samostatně vyhlášena a já se nemusím bát, tentokrát to bude zase bedna :o) Stejně se bojím.
Něco po 11 odstartujeme, držím se samozřejmě vzadu, ale jelikož vím, že na louce přijde jeden nepříjemný hupík, jsem na něj připravená a vyjedu ho, pár lidí nechám za sebou. Předjedou mě samozřejmě v prvním sjezdu (to je asi ten, co o něm mluvil "pan zkušený"), ale brzdy drží, Bobina zvládá, spoléhám na organizátory a ani tak nehledím na to, jakým terénem jedu, prostě jedu. Na prvním poli mě sice předjede takový velký těžký chlapík, ale v dalším kopečku ho shazuju, protože netlačím, Bobina i nohy jedou, tak toho využívám. Dvakrát se musím hodně snažit, abych jela správně, trasu neznám a moc lidí před sebou nevidím, ale jde to, zakufrujeme jenom jednou, a to všichni, takže se poctivě vracíme. V jedné bahnité brázdě Bobina ujede a táhne mě do bodláčí, už už se vidím na zemi a jelikož je Bobina vysoká, bojím bojím, ale ustojím to a vrátím se na cestu, před sebou vidím dva kluky, které při sjezdu na silnici stáhnu. Chvilku pak jedeme spolu, střídáme se, ale v dalším kopečku je nechávám za sebou, jedu to, co ostatní tlačí - jupíííííí! Bobino, seš machr! Rock Machine mě sice nahoře předjíždí, ale až do konce prvního kola se s ním a ještě s jedním střídám, jedeme vyrovnaně, všechno je strašně rychlé a ani nekoukám, kam a jak jedu, vidím jenom značení trati a koukám pod kolo, točím zběsile nohama a dýchám, vyplavuju ten zas**** nikotin, dobře mi tak. V tom prvním sjezdu mi ti dva zase ujedou, tak si říkám, dám si power gel, abych to druhé kolo vydržela. Jenomže power gel je v kapse a jelikož jsem vyklepaná víc než Bobina, vypadne mi z ruky a zůstává ležet na poli. Nevracím se, dotahuju ty dva. V dalším stoupáku nechávám za sebou pana traťmastra, čekám, kdy mě zase dohoní. Nedohoní. Dostávám trochu hlad, jsem vděčná za ionťák na občerstvovačce, i když mám ve flašce svůj. Tenhle je koncentrovanější, dodá aspoň trochu cukru. V dalším terénu stahuju Rock Machina, vypadá unaveně. Nevidím ho ani když zase v jedné zatáčce přejedu a musím se kousíček vrátit. Zase ten velký kopec, asi na pět kroků sesedám, ale jdu hned zase nahoru, vím, že to dám(e). A pak už se jen řítím dál a dál, kontroluju si záda, nikoho nevidím. Projíždím kukuřičné pole a čeká mě závěrečná louka, nepříjemný hupík kousek od startu a posledních pár metrů, kde se mi vycvakne noha z SPD, mám já to ale štěstí. Čas na 30.2km je 1:50:51, což je ztráta skoro půl hodiny na prvního (a neni to Kája, je to chlap :o))), na tak krátké trati nic moc, ale to mi je v tu chvíli úplně jedno, přežila jsem svůj první bikový závod a natřela jsem to těm chlapům s bikama, tady to máte, moje ego se tetelí, chachá, čas možná na ty první chrty mizerný, ale celkově to nebylo tak zlé, jen si na Bobinu zkuste příště ukazovat!!!
Od začátku jsem věděla, že budu třetí. A že to bude "tak trochu nedopatřením" bedna. Ale až pak mi došlo, že tenhle minizávod byl taková šťastná shoda náhod. Jelikož jsem se odhodlala a účastníků bylo vcelku málo, podařilo se mi stát na bedně k Kájou, což je takový nesplnitelný sen, navíc se mi podařilo ne sice vytřít chlapům zrak, ale aspoň sobě dokázat, že Bobina je konkurence schopná a já taky a že na tom nejsme ještě tak zle.
Jo a mimochodem, kdybych závodila za chlapy, byla bych v kategorii do 35 let taky třetí - ti dva, co se dělili o bronz, byli až za mnou.
A když mi pak večer psala Alena, zjistily jsme, že i na Baroku jsem byla v kategorii žen do 35let "bronzová". Jo. Mám radost. Nefalšovanou radost. A i když je tu vždycky aspoň malé ale, jsem spokojená.