Zaskočena radostí?

Titul jsem si vypůjčila od svého oblíbence, C. S. Lewise, který napsal knihu Surprised by Joy. Svého času jsem ji milovala. A vlastně si pořád myslím, že je úžasná, protože hovoří o velice osobní zkušenosti s něčím slovy obtížně popsatelným. To se mi vždycky na Lewisovi líbilo - že dokázal sdělit velmi intimní zkušenost s vírou takovým způsobem, že by to k přemýšlení donutilo i sebezatvrzelejší ateisty. A i když byl ve spoustě názorů dost radikální (především ve svém životě), prostě na něj nedám dopustit.

Já ale měla na mysli radost trochu jinou. Vlastně úplně obyčejnou, světskou, možná trochu sobeckou.

Moje radost mívá obvykle tři podoby - ta první a nejjednodušší je ze světa okolo. Že svítí slunko, nebo že prší, to je fuk, nebo že "tuhle vidím šutr a támhle řeku", ano, to jsou ty moje radostné výlety. Druhá radost je, když se mi něco povede - jako třeba vyjet nebo sjet kopeček (ono to někdy není jen tak :o))), uběhnout o kousek dál nebo o kousek rychleji, nebo udělat kus práce, napsat článek, někoho něco naučit nebo přečíst knížku. Třetí radost je, když má radost někdo jiný. Tu mám teda, přiznávám, nejradši, ale ta je taky občas nejtěžší. Protože udělejte radost někomu, kde je taky ale-specialista (alista???).

Alista??? Ano, to jsem já. Protože i když se dokážu radovat víceméně z každé kraviny, problém je v tom, že jsem zároveň přeborník v "ale". Je pravda, že svého času si ze mě S. utahoval, že budu odborník na že a aby, ale to mělo jediný prostý důvod - oborová bakalářská práce na téma Obsahové věty s že a aby.
Odborníkem na ale se ale člověk prostě narodí. Nebo ho k tomu vychovají?

Jo, kdyby to z toho "rozjímání" nebylo jasné, mám radost. Úplně obyčejnou a skoro úplně bez ale. Což je fajn pocit. Tak jsem si ho sem chtěla zapsat :o)))