Krátké výlety za štěstím

Po Rakovnické patnáctce nastal týden, kdy bych byla bývala potřebovala trochu odpočinout, ale vzhledem k tomu, že se blížil termín odevzdání seminární práce, s níž jsem už nějakou dobu sváděla marný boj, trochu to ono odpočívání poznamenalo.
V pondělí jsem tak horko těžko vyklusala v stmívajícím se Krčáku, 3.8km.
V úterý jsem bolavé nohy vzdala a šla je trochu protočit na spin, ještě pořád ne ve své kůži. Když jsem pak v úterý šla spát ve středu o půl páté ráno, došlo mi, že je něco špatně, a tak jsem se rozhodla. Tohle mi přece za to nestojí.

Celý den jsem se tak trochu vzpamatovávala a tak jsem se rozhodla vyčistit si hlavu na biku. Byl z toho prima krátký výlet na Šance, kde jsem potkala jednoho „kolegu“ (mnohem zkušenějšího a do zdejšího terénu mnohem vybavenějšího, čili též mnohem rychlejšího), chtěla jsem to natáhnout až na druhý kopec k Závisti, jenomže nad Točnou se honily černé mraky, tak jsem prchla přes Cholupice do Modřan, kde jsem kromě asfaltových chodníčků otestovala konečně i tu „rokli“. Bobina byla statečnější než já a před deštěm jsme svorně prchly a domů to stihly v suchu.
Ve čtvrtek jsme měli opět domluvenou silniční vyjížďku, ale jak jinak, ráno lilo a ani odpoledne nevypadalo nijak zvlášť. A tak jsme to odpískali.
Jenomže když to ve tři vypadalo, že to možná nebude tak zlý, vyrazila jsem aspoň na „rychlovku“ s už tak dost špinavou Bobinou. Rychlovka znamenala, že jsem za hodinu byla na Cukráku (kde bylo mimochodem tak příšerné bahno, že jsem ho měla i v puse, o uších a brýlích nemluvě), odtud jsem to vzala trochu oklikou dolů k Berounce a pak zase podél řeky frrr frrr zpátky. V podstatě je to tak vždycky – z centra někam vyjet znamená trochu té nudy, tak to často beru po cyklostezce podél řeky, kde se dá konstantně šlapat a tak trochu pokoušet tempo, v prostřední části si pak užívám terénu a kopců. Tentokrát jsem se rozhodla zkusit z Cukráku trasu ke Kazínu, což je místo u Berounky, kde dozajista stával bájný hrad ještě bájnější Kazi, a o kterém jsem už taky spoustu slyšela. Cestičky tam vedou křivolaké, kamenité a ve čtvrtek i převelice bahnité, ale byla to radost převeliká, hlavně ta vydlabaná skála nad řekou mě uchvátila, přitom by si člověk řekl, že je to takové nic... A tak jsem tam chvíli postála, pokochala se a pak zase jela přes ty kaluže zpátky. V Radotíně pod novým olbřímím viaduktem se na mě nalepil nějaký biker, vypadal, že si není jistý cestou, tak si říkám fajn, chvilku ho potáhnu, uvidíme, kam ho dotáhnu. Načež mi, když jsme přejeli silnici u Chuchle a dojeli k Přívozu, povídá: Já si jen chtěl zkusit, jestli se ještě udržím s mladou holkou. Tak to desetkrát, panáčku, vypadal tak na pětatřicet, to jsem proti němu teda měla fakt velký věkový náskok, haha. No a pak jsme se střídavě táhli až na Barranďák, kde se oddělil směrem na Krč, Roztyly a Zahraďák, a já zpátky na nábřeží a dom. Ještě mi děkoval, že sám by se nehecnul. Kdyby věděl, jak jsem byla ráda, že už můžu jet sama a nemusím se snažit držet tempo, možná by mi tak neděkoval.:o) Každopádně to bylo prima, domů jsem přijela pokrytá bahnem, Bobina taktéž, tak už jsem ji netrápila a rovnou šoupla do vany, sprcha z ní zase udělala krásnou modrou elegantní dámu.

Já jsem tam vlezla hned po ní a pak už jsem jenom čekala na kurýra, co mi měl doručit předlouho očekávanou zásilku - moje nové krosové botičky!!! V hlavě se mi totiž klubal nápad, už tam chvilku zrál, že následující den, což je pátek, jelikož mám volno, vypravím se vlakem do Kutné Hory a na Malešov, já vím, že jsem ještě ve středu večer S. tvrdila, že přece nepojedu vlakem jen tak pro nic za nic, abych tam na ně koukala, ale nakonec jsem se přece jen rozhodla, protože jsem mohla 1) vyzkoušet nové boty v přilehlých lesích a absolvovat poslední dlouhý běh před 11. zářím, 2) vidět toho pána, co s ním bydlím a občas se moc nevidíme (zvlášť když zachraňuje tvrze, plaví se po Baltu nebo se paktuje s Izraelci :o), 3) pomoct, když bude s něčím potřeba.

A tak jsem se v pátek vypravila. Na Malešově
jsem Simona obrala o auto, popojela pár km k rybníku Vidlák, kde jsem už byla na jaře s Bobinou, a vydala se na velké dobrodružství. Bylo. Měla jsem vytyčenou trasu, které jsem absolutně nezvládla se držet. Pěšinky byly zarostlé, zatarasené, rozryté, takže jsem hledala průchozí cesty všemi směry a nakonec se motala 2 hodiny jenom po lese, který by na obvod mohl mít max. 15km. Prokřižovala jsem ho skrz naskrz, padajíc neustále na hubu díky hlubokým a blátivým brázdám plným kaluží, vysoké trávě, tvrdým kamenům a spadanému větvoví. Krom toho jsem neustále objevovala nová a nová bahniště, která si jistě oblibují místní divočáci, podle jejich počtu, rozlohy a zápachu žije ve zdejších lesích této "zvěře" ústyhodné množství. Díky čemuž jsem chvílemi přeskakovala překážky jako raněná, leč zatraceně vystrašená a tudíž pěkně rychlá laň, až se mi zdálo, že ty boty hned napoprvé rozervu. Nestalo se. Šnečí tempo vydalo po necelých 2 hodinách za cca 18km, boty rozhodně nevypadaly jako že ještě včera ležely v krabici a já jsem se cítila tak, že kdyby mi někdo řekl, že za týden poběžím půlmaraton v Plasech, poslala bych ho někam.
A to mě čekalo odpoledne naplněné kbelíky s kamením, košíky s třískami, obšíváním dírek a večerní cesta vlakem domů. Jeeee! :o)))

Tady si dovolím vsuvku, neb se mi zdá, že píšu nekonečný příběh. Z každého výletu se vracím nabitá jako malé dítě, plná úplně pitomých zážitků a s pocitem, že všechno je potřeba zaznamenat, aby ta radost nevyprchala, ale najednou se z toho stává strašně dlouhé opakování téhož, kdy při dalším výletu si jako čtenář říkám, no, bože, tak zas viděla tuhle šutr a támhle strom, a o tom píše takhle dlouhý litanie. Možná jsem opravdu dcera svého otce a stručnost je něco, čemu holduji pouze v procesu pracovním. Možná mě prostě jen neodolatelně vábí každá čárka ve větě, která vede dál za roh a dává možnost začít novou větu, rozvinout myšlenku, navázat, odbočit, vrátit se, udělat pauzu a závorku - je to přesně jako s těmi výlety.

V sobotu jsem byla v ZOO. Nestojí to až tolik za zmínku, ledaže by stálo za to říct, že jsme šly s L. pěšky z Holešovic přes Stromovku, kde jsme potkaly nemalé množství sobotních sportovců, a pak jsme 3hodiny chodily sem a tam a dokola po ZOO a hledaly zvířata, která ve výbězích převážně nebyla. Viděly jsme (nikoli nutně v tomto pořadí) zubry a bizony (pořád si je pletu), koně, co v přírodě vyhynuli, žirafy, vlky, surikaty, slony, anakondu, netopýry, čutňáky, antilopy, bezparohé losy, soby, tamaríny, lvy, tygry, oceloty, kočky rybářské, tapíry, zebry a už nevim. Naopak jsme neviděly: gorily, nosorožce, hrocha, lamy, nandu(y), krokodýly a pumu (to jsou ti, co jsem je vidět chtěla, že jsem neviděla plameňáka, mi bylo celkem šumák). Taky jsme viděly (a hlavně slyšely) hromady dětí i dospělých a když jsme před šestou opouštěly areál, už jsem odmítla s lidmi byť jen sdílet vagón metra (a to jsem musela ještě jít nakoupit), tak jsem byla přesocializovaná. Ještě že doma nebyl nikdo a já se mohla v klidu ponořit do ticha.

Bohužel jsem jako obvykle, když jsem sama doma, nemohla spát, takže se mi pak ráno zákonitě nechtělo vstávat, což bylo k vzteku, neb za okny svítilo sluníčko a bylo krásně (i když zima) a já se vlastně děsně těšila na objevování nových končin, ale zároveň se mi děsně nechtělo. A tak jsem se vykopala z postele kdovíkdy po desáté, z domu jsem místo v 10 vyrazila v 11:30.
Po cyklostezce do Zbraslavi jsem zase "speedovala", mezi Zbraslaví a Vraným se mě chvilku pokoušeli držet dva bikeři, ale asi měli kompenzační trénink a nechtělo se jim spěchat, tak se pustili a nechali mě frčet dál. Dofrčela jsem akorát tak pod zvolský kopec, kde jsem uhnula na Březovou - Oleško (vůbec nerozumím, proč se to tak jmenuje a co je Březová a co Oleško), krpál děsný a nekonečný, z toho velký kus po kostkách. Ale úplně nahoře už se jelo do lesa, kde jsem to vůbec neznala, a kde se mi ohromně líbilo, podle názvu hádám, že kromě bříz tam rostly olše, a bylo to převelice romantické. Lesní pěšinky blátivé tak akorát, sjezdy pěkné, poměrně bezpečné, jen jsem čekala na ten sešup k Zahořanskému údolí, na mapě vypadal nejetelně. Sice tam byla skála, ale sjet se dal, a tak jsem měla ohromnou radost, protože jsem byla hnedle v Davli a dodalo mi to kuráž zkusit i další podle mapy pěšácké značky nad Sázavou. Z Davle kolem vody pod Petrov (k zastávce, naproti Pikovicím) vede příšerný kamením dlážděný chodníček, ale nechtělo se mi do toho předlouhého kopečka. O to intenzivnější byl ten krátký od Sázavy nahoru do Petrova, prakticky kolmo nahoru. Přiznávám, jelikož je to chodník jen pro pěší a rozbitý je příšerně, párkrát jsem kolo zastavila, spočinula, udělala pár kroků a zase se krkolomně pokoušela nasednout. Nevím nevím, jestli ta moje technika jízdy neutrpěla od loňska spíš úpadek než že bych dosáhla pokroku. Ale kopec jsem vyšlápla, našla žlutou značku a už zase šup šup do lesíka, kde se stezka ztrácela pod nánosy z nedávného krupobití. No a kde není stezka, tam je samozřejmě terén potřeba důkladně prozkoumat, nejlépe z co nejbližší vzdálenosti, čili několika centimetrů nad zemí. Vzala jsem si tento úkol za své a v nejbližším výmolu jsme s Bobinou místní povrch trochu blíže prozkoumaly. Trochu to bolelo :o)
Odměnou za statečnost nám byl ale famózní výhled ze skály nad Sázavou a březový háj nad Bohuliby, kde jsem se opět radovala, hurá hurá hurá, jen kdyby nebylo tolik hodin. Z Bohulib už to šlo jedna dvě, Luka pod Medníkem, Studené a Žampach, pod viaduktem jsem zamávala zážitkům a nastoupila trnitou cestu nedělně-odpoledním provozem přes Jílové až do Libně. Tyhle cesty tam a zpátky v provozu, to je snad jediné zlo, co na těch výletech existuje :o(

Dojem mi to ovšem zkazit nemohlo, ani náhodou. A ještě teď mě mrazí, když si vzpomenu na tu skálu nad řekou, jak se pod ní vinula řeka.