Tak nějak nakřivo...(klátě)

Konečně se dostávám k tomu, co zajímá asi jen Honzu, a to proto, že absentoval - jaký byl můj druhý "závod" v životě. Ono není moc co povídat, dojmy jsou trochu zastřeny událostmi posledních dní, v nichž se závod nenávratně ztrácí a ba co hůř, místo euforie se dostavuje melancholie, místo respektu despekt.

Ale vezměme to popořádku. Poslední týden byl trochu poznamenán marným bojem o má studia. Tedy ne že by byla ztracena, ale ten boj je marný už skoro rok a teď vygradoval, neb jsem si konečně připustila to, v čem jsem si celý rok lhala - že na to mám. Nejde o kapacitu. Nejde o hlavu. Nejde o sebevědomí. To všechno tam je. Ale kde není chuť a motivace, tam ani sebelepší hlava nezabere. A moje o to míň. A tak jsem seděla nad literaturou, ze které jsem pobrala tak možná jméno autora, a připadala si jako ta slepice, co je měl tak rád profesor Šlosar (kdo ho zná, ví, jak to s těma slepicema myslím). Možná měl s těma ženskýma pravdu - možná se na tu vědu fakt nehodí. A nebo když jo, musí být fakt oddané. A to já jsem. Ovšem nikoli vědě. Protože vědu buď děláte, nebo neděláte. Nikdy ne napůl. A já bych aspoň napůl chtěla žít normálně (Tedy Honzo, teď nic proti, Ty jsi vlastně taky vědec, ale jsou obory, kde to je asi jinak. A jsou taky hlavy, které to mají jinak. Ta moje je totálně zabedněná.).
Pořád myslím na Evu. Je to divný, ale strašně moc. Protože s ní ta motivace tak nechyběla. Protože spolu jsme měly takovou vizi, že se jako budeme věnovat té vědě a bude to prima. Jenomže pak to bylo jinak. A taky jsem Evě slíbila, že o prázdninách přijedu a je 1. září a já celé prázdniny strávila brečením nad tím, jak nestíhám školu, jak musím něco dělat, ale ze židle mě to nezvedlo. Možná kdybych se vybodla na to brečení a jela za ní, možná by mě to nakoplo. Ale stejně si myslím, že už v červnu bylo pozdě. Kde není motivace... Už to tu jednou bylo.

Dnes a denně se přesvědčuji, že žijeme v paralelních vesmírech. Pročítám běžecké blogy a i když neřeším úplně to samé, občas to vypadá, že našimi životy procházejí stejné vlny. Motivace a demotivace, iluze a deziluze, starty a cíle, nádechy a výdechy. Když není s kým se poplácat po ramenou, je s kým se konfrontovat.
Když to ostatním "neběhá", já si říkám Hurá, tento týden jsem vyběhla víc než třikrát!, když ostatní řeší haldy práce, já se válím v posteli s odbornou literaturou a brečím, že tomu nerozumím. Když jiní chodí po horách, já plavu. A když mluví o důležitosti cílů a (trenýrkových) plánů ve svém životě, já se jenom smutně koukám na svůj tréninkový deník, který postrádá jakýkoli systém a disciplínu, a děsím se dalšího dne, kdy si vytyčím zase nějaký cíl, pod jehož tíhou strachem z přílišné odpovědnosti padnu.
Ale nechci, aby všechno vyznělo negativně - pořád se raduju z každého dne a je mi jedno, jestli v něm běžím, točím nohama, plavu, nebo čtu dobrou knihu. Jen s tou prací to bude chtít pořešit...

A jak jsem tak byla z toho všeho dumání nakřivo, trochu se tím samozřejmě přiostřily zdravotní trable, které mi poslední dobou trochu kazí formu a trénink - pořád to není tak zlý, ale když víte, že máte na víc, jen si to tak trochu sami kazíte, trochu vás to štve.
A tak jsem v pátek 27.8. zase zoufale hledala místo v lesíčku a místo výklusu pak strašně spěchala přes bláto a louže, než se setmí (taky jste si všimli, že je to už strašně brzo? :o((( ), a v sobotu jsem se pokoušela zregenerovat ve fitku a sauně, ale večer mi bylo tak mizerně (zase jsem proseděla půl dne nad nějakým německým článkem, na který jsem se nemohla soustředit, protože jsem mu vůbec nerozuměla), že už jsem nezvládla skoro ani miniaturní výklus. Ve Vršovicích nejsou kadibudky. Tak jsem domů pospíchala zoufale kolébavou chůzí.
Ráno se mělo jet na Křivoklát a já jsem nemohla usnout. Nakonec se mi to podařilo, ale délka spánku 5 hodin před závodem na 15 km, to neni moc.
Vyrazili jsme, Simon netuše, co ho čeká, se mnou. Spal asi o hodinu déle než já a den předtím strávil opravou středověké tvrze. Za volantem ráno vypadal skoro hůř než já se cítila. Ideální stav.
Pod Křivoklátem bylo chladné orosené ráno a v půl desáté nikde skoro ani noha. Tedy kromě asi čtyř důchodců, kteří se záhy začali množit, někteří už rovnou v minitrenýrkách pobíhali okolo a rozcvičovali se, zima mi byla, jen jsem na ně koukala. Ale postupně přišli i mladší a na louce pod hradem bylo v 10.30 už kolem 50-60 lidí, kteří jsme v klidu a bez strkání odstartovali a vydali se směr Rakovník, který byl nejen 15 km daleko, ale taky za pěkně vysokým kopcem, na který se nejprve muselo 10 km vyběhnout a pak 4 km seběhnout - na mapě ten kopec vůbec nevypadal tak strašně!
Říkala jsem si, že to pojmu rekreačně. Ale copak je to možné, když víte, že jste na chvostě z velké části důchodcovského (teď zas aby se neurazil bubo, ale je to prostě tak, podle mě tam byla půlka lidí nad padesát a mezi nima hojnost těch s šestkou a sedmičkou na krku - a přesto byli vepředu!!!) pelotonu? A tak jsem trochu přidala. Což jde do kopce blbě a zvlášť, pokud je vaše tempo tak nějak mizerný průměr, možná podprůměr. Ale už jsme zase u toho - proč se pořád srovnávat s těmi v první půlce? Prostě jsem běžela do kopce a připadalo mi to správné. Protože i když to byl kopec jako kráva, předběhla jsem v něm pár "rivalů" a "rivalek", jsem přece dítě hor, i když malých, ale kopce jsou moje přirozenost, na rovině se jenom odpočívá (pokud se neběhá tempo, ale to já neumím). A tak jsem, i když mi přišlo, že strašně dřu, protože jsem jako obvykle měla potíže to udýchat, zvládla vypadat, že mě ten kopec dokonce baví! :o)
A bavil, asi tak do sedmého kilometru, kdy mě začalo štvát, že běžím pořád tak pomalu, že si připadám strašně těžká a ztuhlá a že jakmile se rovinka trochu nakloní zpátky, hned mě chce někdo předběhnout. Taky mě začínal ten asfalt bolet a měla jsem žízeň, ale tak nějak jsem doufala, že už bude desátý km, kde bude čekat S. s ionťákem a že mě zachrání. Jenomže desítka byla až za dlouho (čili mi ten EnduroSnack zalepil hubu na mnohem dýl, než jsem plánovala), takže když jsem k S. dobíhala, byla jsem polomrtvá. Nehledě na to, že jsem měla pěkně mizernej čas (na můj vkus) :o/ Ale co, byl tu horizont a s ním kopec dolu, říkala jsem si, to bude přece prima :o) Jenomže kopec dolů byl prudký a bolel mnohem víc než ten nahoru, asi jsou ty moje Mizuna už fakt sešlapaný. Krom toho začalo foukat a začalo mě bolet břicho. Ach jo. Těsně nad Rakovníkem jsem vzala zavděk vodou, kterou už mi několikrát předtím nabízel ochotný partner jedné z holek, co jsem o pár metrů předběhla. Odmítala jsem proto, že jsem tvrdohlavě čekala na svůj ionťák, ale nakonec jsem tomu klukovi byla vděčná. V Rakovníce jsem na druhém břehu řeky viděla už všechny ostatní, jak se vyklusávají, před druhým mostem na mě v aleji čekal zase bubo (thank god!), aby mi pomohl s finišem. V dobré vůli mě povzbuzoval, ale já věděla, že když zrychlím už teď, před cílem zatuhnu. Tu ženskou před sebou už jsem nedotáhla. Cílem jsem proběhla s příšerným výrazem mučené lamy (ráda bych napsala laně, ale ty jsou ladné, což je vlastnost, která mi v tu chvíli FAKT CHYBĚLA) a ze všeho nejvíc jsem byla ráda, že moje asfaltové trápení končí. I když tomu moje tepy neodpovídaly (neudržím je dlouho moc vysoko), měla jsem pocit, že jsem šla na krev.
Po doběhu jsem si úplně zapomněla vzít limču a sušenku, uzené nemám ráda a nikdo moji poukázku neměl. Byla jsem vyřízená. Ale zkušenost to byla pěkná. A co byla největší legrace, když vyhlašovali moji kategorii, nějakým nedopatřením se stalo, že jsem získala 3. místo, neb jsem byla třetí z pěti. V celkovém součtu žen jsem asi byla taky za polovinou, předběhly mě mnohem starší, ale řekněte - komu se podaří, když má pocit, že má prostě strašněj den, stát na druhém závodě v životě na bedně (v lajně)?!? :o)))

A tak si říkám, že tomu dám ještě šanci :o)